JAGDTERIÉR - všestranný lovecký teriér

Autor článku je členem Rady OMS v Praze 4, členem Klubu chovatelů jagdteriérů (KCHJGDT) v Čechách, majitelem chovatelské stanice jagdteriérů "Z Chodovské návsi", dlouholetý chovatel, propagátor a cvičitel jagdteriérů s výbornými výsledky ve výcviku jím vedených jagdteriérů, včetně získání titulu "Vítěze pracovního poháru KCHJGDT."

Máme-li hovořit o jagdteriérovi, jako o poměrně dosti rozšířeném plemenu loveckých psů v České republice, naskýtá se okamžitě otázka, proč není věnována adekvátní pozornost také podrobnějšímu a řekněme i častějšímu seznamování, zejména praktické myslivecké veřejnosti, s přednostmi tohoto plemene - tedy jeho propagaci, kterou si jagdteriér nepochybně zaslouží, ale současně i s některými úskalími, především v jeho výcviku, jež mohou být právě těmi faktory, které nakonec ovlivňují celkové hodnocení plemene v očích řadových myslivců a posouvají nakonec jejich mínění do roviny neovladatelného, těžko zvládnutelného a snad kromě norování jinak lovecky neupotřebitelného plemene.

Smyslem tohoto článku je tedy přispět určitým dílem k překonání těchto předsudků, pramenících nejen z nedostatečné znalosti samotného plemene, ale především z nedodržování a podceňování zásad výchovy a výcviku, které se musí zákonitě odrazit na konečném výsledku, tj. zda z jagdteriéra nakonec bude lovecky upotřebitelný pes nebo zcela neupotřebitelný pes se všemi důsledky z toho vyplývajícími.

V této souvislosti nelze opomenout, že záslužnou práci - pokud jde o informovanost své členské základy - odvádí Klub chovatelů jagdteriérů v Čechách, a to nejen vydáváním Zpravodaje KCHJGDT, ale také organizováním klubových akcí, a to počínaje chovnými svody, klubovými výstavami a zkouškami až po memoriál Františka Stehlíka. Je jen ke škodě věci, že tyto klubové akce nejsou doprovázeny odpovídající publicitou také mezi širokou mysliveckou veřejností na stránkách mysliveckého a kynologického tisku, obdobně jako je tomu u jiných plemen loveckých psů. Mnohé články ze Zpravodaje KCHJGDT by přitom mohly být velice vhodnými příspěvky přibližujícími a propagujícími jak samotné plemeno a výsledky z výkonu podávané jedinci tohoto plemene, tak i způsob, jak těchto výsledků bylo dosaženo, což by zajisté přispělo k podstatně lepší představě o možnostech tohoto plemene a jeho využití v konkrétní myslivecké praxi, tj. při výkonu práva myslivosti.

Podíváme-li se na základní charakteristiku plemene, všechny kynologické publikace, v nichž je plemeno popisováno, shodně konstatují, že se jedná o plemeno norníka s všestrannými loveckými vlastnostmi, které jsou skutečně vynikající a na něž se v chovu kladl a i dnes klade přednostní důraz. Ani exteriér jagdteriéra není v současné době již zanedbatelnou stránkou v chovu, přestože není nikterak zvláštní, což je současně i velkou výhodou tohoto plemene, v němž proto nacházejí uspokojení především myslivci, kteří nehledí na krásu, ale na výkon. Přitom pokud jde o výkon, určité námitky by mohly být vzneseny i chovateli ostatních u nás chovaných loveckých plemen teriérů, přesto se však vyrovnanost výkonů jagdteriéra zdá být přece jen v průměru vyšší.

Jagdteriér je poměrně mladé plemeno, které pochází z Německa, kde se s jeho chovem začalo krátce po první světové válce. Není to původní plemeno, ale produkt záměrného křížení, k němuž bylo použito tmavě zbarvených anglických hrubosrstých teriérů, a to především foxteriéra a velšteriéra, ale i některých jiných tmavě zbarvených teriérů, jako např. manchester teriéra. Smyslem šlechtění bylo získat jednak tmavě zbarveného teriéra, aby se tak předešlo určité pověře mezi myslivci, že světle zbarvený pes zrazuje zvěř, a jednak získat všestranně použitelného teriéra, a to nejen pro práci v noře, ale také na povrchu a ve vodě. Tento záměr se šlechtitelům plemene zdařil beze zbytku a tak se dostalo do rukou myslivců skutečně univerzální plemeno, jehož přednosti ocení každý myslivec, který chce mít loveckého psa podle svého "gusta", tj. především na práci v honitbě, a pokud nelituje času, trpělivosti a řekněme i námahy, které jsou s výcvikem jagdteriéra spojeny, veškerá jeho vynaložená práce se mnohonásobně vrátí, a to především v radosti a uspokojení z výkonu, který je toto plemeno schopno podávat.

Velice výstižnou charakteristiku jagdteriéra podávají německé prameny pojednávající o plemenech loveckých psů, kde jagdteriér je charakterizován jako malý, všestranně použitelný lovecký pes. Jeho hlavními úkoly jsou práce v noře při norování lišek a práce honiče při lovu černé zvěře. Jeho ostrost, tvrdost, ochota k práci ve vodě a hlasitost na stopě, jakož i výborný nos mu umožňují při správném vedení podávat mimořádné výkony, a to nejen v práci na pobarvené stopě, ale i v ostatních povrchových disciplínách. Svou kohoutkovou výškou do 40 cm a nepříliš hlubokým hrudním košem se výtečně hodil pro norování. Silné běhy, silné osvalení a hustá tvrdá srst jsou garancemi nejvyšších fyzických výkonů. Povahové rysy jagdteriéra se vyznačují vrozenou ostrostí a tvrdostí. Připočteme-li k tomu jeho nadprůměrnou ochotu k jakékoliv práci v honitbě, téměř vrozenou hlasitost a výborný nos, jakožto dobré dispozice, dokáže jagdteriér podávat skutečně špičkové výkony. I přes svou tvrdost, ostrost a nedůvěru k cizím lidem je jagdteriér při vhodném vedení zcela ovladatelný. Jagdteriér disponuje na základě svého zděděného potenciálu značnou tvrdošíjností, kterou však lze stálým cvičením vhodně usměrnit. Jagdteriérovi je přisuzována navíc i výrazná svobodymilovnost, na kterou je třeba při držení psa brát ohled. Je třeba si uvědomit, že jagdteriér není "pokojovým psem" a podmínkám jeho ustájení je třeba věnovat rovněž adekvátní pozornost. Současně je nutno zdůraznit, že časté kontakty se svým vůdcem jsou předpokladem nejvyšších výkonů jagdteriéra při práci v honitbě. Je to pes, který uznává jediného pána jakožto vůdce smečky, a proto tuto skutečnost nelze v žádném případě spustit ze zřetele nebo jí podcenit.

K této charakteristice jagdteriéra se vrátíme v další části tohoto příspěvku, kde se zaměříme na některé zásady jeho vedení a výcviku. Podívejme se nyní na základní charakteristiku jagdteriéra, tak jak ji uvádí standard plemene, která nám rovněž hodně napoví o vlastnostech tohoto plemene.

Mezinárodní kynologická federace Datum zveřejnění aktualizace Fédération Cynologique Internationale (FCI) platného standardu: 5. 2. 1996

STANDARD FCI č. 103

Plemeno: Jagdteriér (název v jazyce země původu: Deutscher Jagdterrier). Původ: Německo. Upotřebitelnost: všestranný lovecký pes, používaný zejména jako norník a honič, ale vhodný i k práci ve vodě, na pobarvené stopě i jako přinašeč drobné zvěř. Zařazení dle klasifikace FCI: skupina 3 - teriéři, sekce 1 - teriéři středního a velkého vzrůstu pro pracovní disciplíny. Celkový vzhled: malý lovecký pes kompaktního vzhledu, vyvážené tělesné konstrukce, nejčastěji černý s pálením.

Některé důležité tělesné proporce jagdteriéra:

* poměr obvodu hrudníku k výšce v kohoutku: obvod hrudníku přesahuje o 10 - 12 cm výšku v kohoutku,

* poměr tělesné délky k výšce v kohoutku (rámec): tělesná délka přesahuje o cca 5 - 6 cm výšku v kohoutku,

* výška hrudníku k výšce v kohoutku: výška hrudníku odpovídá zhruba 55 - 60 % výšky v kohoutku.

Povahové vlastnosti (charakter): jagdteriér je nebojácný, vytrvalý, houževnatý, vitální a temperamentní psík, má výraz napjaté pozornosti, rozhodnosti a sebevědomí, ale přitom je poslušný a přítulný k svému vůdci, nesmí však být bázlivý ani agresivní. Je odolný proti nemocím a nedůvěřivý k cizím osobám.

Hlava: dobře stavěná, směrem k nosu lehce klínovitá, nikoliv však špičatá. Obličejová partie je poněkud kratší než lebka, měřená od čelního sklonu (stopu) k zátylku. Lebka: je plochá, mezi oběma slechy (ušima) široká a v úrovni světel (očí) užší. Stop: je málo výrazný - nezřetelný. Nos (čenich): musí být úměrný k celé obličejové partii, nesmí být ani příliš úzký, ani příliš malý a v žádném případě rozpukaný, vždy černě zbarvený, s výjimkou převážně hnědě zbarvených jedinců, kdy je rovněž hnědý

Obličejová partie lebky (morda): je silná, dolní čelist je hlubší s tupým zakončením a zřetelnou bradou. Lícní partie lebky: je silná a velmi výrazná Pysky: dobře přiléhají a jsou dobře pigmentované. Chrup a skus: chrup se vyznačuje silnými zuby; skus je pevný, pravidelný a tvoří dokonale těsné nůžkové spojeni (nůžkový skus), tzn., že plochy vnitřní strany řezáků dolní čelisti se těsně dotýkají plochy vnější strany řezáků horní čelisti při uzavřené mordě psa. Světla (oči) jsou tmavá, menší, kulatého tvaru, s rozhodným výrazem, dobře zasazená v očních důlcích, oční víčka dobře přiléhají k očním bulvám. Slech (uši): jsou překlopené dopředu a mají tvar písmena "V", lehce přiléhají k hlavě, jsou vysoko nasazené, nejsou však vysloveně malé

Krk: je silný, nepříliš dlouhý, poněkud zvednutý (výše nasazený), ve spodní části se silnějším přechodem do ramen.

Tělesná konstrukce (trup) - Horní linie těla: je rovná Kohoutek: je zřetelný. Záď: je silná, dobře osvalená a rovná. Bederní část: je dobře osvalená. Hřbet: je dobře osvalený a rovný, nikoliv však příliš krátký. Hrudník: je hluboký a dobře klenutý, nepříliš široký, po stranách dobře vyvážený. Spodní linie těla: má tvar elegantní křivky stoupající směrem dozadu; slabiny jsou krátké a napnuté, břišní partie je lehce stoupající. Prut (ocas): je dobře nasazený a prodlužuje linii hřbetu; je krácen asi o jednu třetinu; nesen je méně vysoko, spíše rovně, nesmí však být nikdy stočený (překlopený) směrem na hřbet. (Poznámka: v zemích, kde je kupírování zakázáno, je povolen prut přirozené délky, musí však být nesen vodorovně nebo mírně zvednutý). Přední běhy (hrudní končetiny): při pohledu zepředu jsou rovné a paralelní, dobře osvalené; při pohledu ze strany jsou dobře posazeny pod trupem, přičemž vzdálenost od země k lokti je téměř stejná jako od lokte ke kohoutku. Lopatka je dlouhá, dobře dozadu položená, záprstí lehce zauhlené, kosti spíše silné než jemné. Lokty mají dobré zauhlení a nejsou ani vybočeny ani vbočeny. Tlapky: na předních bězích jsou celkově širší než na zadních, jsou dobře uzavřené a postavené ve směru běhů, nejsou ani vybočeny ani vbočeny, mají oválný až kulatý tvar. Zadní běhy (pánevní končetiny): při pohledu zezadu jsou rovné a paralelní, stehno je dlouhé, dobře zauhlené a osvalené. Hlezno je nízko položené, kosti běhů jsou silné. Chůze a pohyb: chůze se vyznačuje poměrně dlouhým krokem s dobrým protahováním předních běhů a dobrým příkrokem zadních běhů. Pohyb je uvolněný, přední i zadní běhy se pohybují bez strnulosti, paralelně v přímé linii s osou těla. Kůže: je pevná, dobře napnutá, bez záhybů. Osrstění: srst je buď hrubá (drsná), rovná, hustá, tvrdá nebo hladká, sevřená, s dobrou podsadou, nikoliv však krátká, jemná. Zbarvení: je převážně černé s pálením, tmavohnědé se světlejším červenožlutým pálením nebo šedočerné s pálením, přičemž pálení je velmi zřetelně ohraničeno, a to na obočí, mordě a hrudi, na bězích a kolem řitního otvoru. Světlá a zcela tmavá maska je rovněž přípustná, menší bílé skvrny na hrudi a tlapkách jsou tolerovány. Velikost a hmotnost: výška v kohoutku by se měla pohybovat u psů i fen v rozmezí 33 - 40 cm; hmotnost (váha) se pohybuje u psů v rozmezí 9 - 10 kg, u fen v rozmezí 7, 5 - 8, 5 kg. Vady: a) vady vážné, snižující ocenění:

* úzká lebka, úzká nebo špičatá morda, ubíhající spodní čelist, úzké čelisti, slabý chrup, nepravidelné postavení všech řezáků (i když je méně významné), světlý nebo skvrnitý nos, světlé příliš vypouklé oko, vztyčené nebo vlající slechy, příliš malé, nízko nasazené a těžké slechy,

* příliš strmé, nedostatečně zauhlené přední běhy,

* prohnutý, kapří nebo příliš krátký hřbet,

* příliš úzký nebo příliš široký hrudník,

* příliš strmé, nedostatečně zauhlené zadní běhy, převýšená záď,

* lokty a kolena silně vybočené nebo vbočené, kravský, sudovitý nebo úzký postoj, a to jak v klidu, tak i v pohybu, strnulý chůdovitý pohyb (chůze mimochodem),

* rozevřené nebo kočičí tlapky,

* prut stočený dopředu na hřbet, nasazený příliš nízko, svěšený (visící) nebo zalomený,

* srst vlnitá nebo otevřená nebo jemná, neosrstěné (lysé) břicho a vnitřní strana zadních běhů,

b) vady vylučující z chovu:

* bázlivá povaha (jedinci bojící se výstřelu a zvěře),

* předkus, podkus, zkřížený skus, chybějící zuby (kromě M3),

* oční vady (vady v pigmentaci, různé zbarvení očních duhovek},

* nepřípustné zbarvení srsti,

* nadměrná a nedostatečná velikost.

Poznámka: Psi musí mít ráže (varlata) normálního vzhledu a musí být zcela sestouplá v šourku.

Z charakteristiky plemene je jednoznačně patrné, že se jedná o plemeno pracovní, které by si měl pořizovat jen ten, kdo bude mít v době výcviku nejen dostatek času, ale také možnost poskytovat svému psu dostatek pracovního vyžití, tj. především co nejvíce příležitostí styku se zvěří. Podívejme se nyní na charakteristiku jagdteriéra z pohledu nároků na jeho vedení a výcvik. Zde si musíme položit především tyto otázky: Kdy, tj. v jakém stáří psa, začít s výcvikem? Čím začít a v jaké posloupnosti? Kolik času věnovat při výcviku jednotlivým disciplinám? Jak si pomoci v připadě, že nedosahujeme kýžené výsledky ve výcviku? Jak utvrzovat jednotlivé cviky? Čeho se vyvarovat v průběhu výcviku? Co je třeba vědět o zkouškách loveckých psů malých plemen? Jak se chovat v průběhu těchto zkoušek? atd. Určitě by se našlo ještě mnoho dalších otázek, budeme se však věnovat jen těm nejpodstatnějším, které když ve výcviku zvládneme, můžeme téměř s jistotou tvrdit, že výsledek bude z hlediska požadavků stanovených zkušebními řády pro nás přijatelný.

Kdy a čím začít ve výcviku jagdteriéra a v jaké posloupnosti?

Pozitivním zjištěním pokud jde o tuto otázku je, že mezi cvičiteli jagdteriéra se v poslední době začíná prosazovat - a řekněme, že zcela oprávněně - názor, že čím dříve začneme, tím lépe. Současně je však třeba dodat, že v počáteční fázi, tj. ve věku 2 - 4 měsíců štěněte nelze hovořit v pravém slova smyslu o výcviku, ale o postupném, nenásilném přivykání psíka na určité stereotypy. Konkrétně jde o tyto postupy a zásady -

* přivykání na svého vůdce, na jeho hlas, pach, na jeho následování, a to v nejrůznějším, ze začátku v méně náročném, ale postupně ve stále složitějším terénu,

* přivolávání, kdy při pochůzkách je třeba čas od času (po cca 5 - 10 minutách) psíka přivolávat k sobě, což z počátku nečiní žádné problémy, protože každý přichod je odměněn nějakým tím pamlskem (to, že s psíkem chodíme vždy před krmením, je samozřejmé),

* hledání svého vůdce, a to tak, že již ve věku 3-4 měsíců se snažíme před psíkem schovat a nutit ho, aby nás hledal, samozřejmě nosem. Zpočátku to nebude pro něj snadné, ale pomůžeme mu, a to píšťalkou (dvěma krátkými hvizdy), což budeme postupně aplikovat jako výhradný povel k přivolávání a přivykat jej na tento povel,

* prvořadou podmínkou tohoto procesu přivykání je, že se provádí v místech, kde jsme s psíkem sami, tj. bez jakýchkoliv rušivých momentů (zejména jiní psi, děti apod.),

* samozřejmostí je také to, že v této fázi nesvěřujeme psíka nikomu jinému, tedy ani svým rodinným přislušníkům,

* v tomto věku přivykáme psíka k obojku a musí zvládnout i vodění na řemeni, samozřejmě nikoliv jako na zkouškách, ale aby se dal na vodítku vést a aby se dokázal vyhýbat jednoduchým a snadným překážkám,

* při všech těchto vycházkách je dobré chodit do takové části honitby, kde je možno narazit na stopy zvěře a současně, kde lze psíka vidět na větší vzdálenost, abychom mohli posoudit jeho chování, tj. především zájem o stopy zvěře a snahu hlásit a podle toho přizpůsobit četnost těchto kontaktů,

* s postupujícím věkem navozovat situace přimého styku se zvěří, a to při slídění, resp. přimým nasazováním na teplou stopu zaječí zvěře za účelem utvrzování hlasitosti,

* ze základních cviků poslušnosti musí psík v tomto věku zvládnout dále sednutí na povel při vodění na vodítku a ve čtyřech měsících již také lehnutí na povel "daun".

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že nejdůležitější z výše uvedených disciplín a postupů, byť se to bude zdát někomu směšné, je přivolávání. Této disciplíně je však třeba u jagdteriéra věnovat mimořádnou pozornost a nevynechat jí prakticky po celý život psa a neustále ji procvičovat, pokud psa využíváme při výkonu práva myslivosti, a to bez ohledu na počet absolvovaných zkoušek s ním. Jakékoliv podcenění této disciplíny a její nedostatečné zafixování vede k tomu, že z jagdteriéra máme po vypuštění rázem "nezvěstného" psa, lovícího samostatně, který může v našich podmínkách zcela pokazit výsledek lovu jenom tím, že se včas nevrátil, protože mezitím zvedla vyhnal zvěř z několika dalších lečí. V této souvislosti se musím zmínit ještě o jedné důležité, ale také velmi podceňované disciplině při výcviku jagdteriérů, kterou je bohužel stopa vůdce. Přitom tato na první pohled lehká, nenápadná disciplina se vymstila nejednomu vůdci jagdteriéra, a to nejen na zkouškách, ale především při lovech v cizích honitbách. Nikdo asi nebude nic namítat proti tvrzení, že naprostá většina jagdteriérů má, neřku-li vynikající, tak skutečně výborný nos, a proto když psík již začíná dobře sledovat stopu zvěře, je nezbytné zařazovat do výcviku i stopu vůdce. Tato disciplina, přestože je v podstatě nejméně náročná, musí být psíkovi vštěpována rovněž od mládí a neustále procvičována. Začít by se mělo prakticky ve 3 - 4 měsíci stáří, a to v době, kdy fixace psíka na svého vůdce je již dostatečně silná. Mělo by se měnit i prostředí, v němž tuto disciplínu nacvičujeme a s postupujícím věkem psa by se měla prodlužovat i vzdálenost, na kterou nás psík musí najít. Způsob a postup při nácviku této disciplíny jsou dostatečně popsány v mnoha kynologických publikacích, zabývajících se výcvikem loveckých psů, a proto se jí dále nebudu zabývat, zdůrazňuji pouze, že nesmí být v žádném připadě opomenuta a už vůbec ne podceněna. Spoléhat se na to, že když jagdteriér sleduje bezpečně a kvalitně stopu zvěře, tak musí i svého vůdce bezproblémově najít, je velíce zrádné a praxe většinou potvrzuje, že opak bývá pravdou, a to jenom proto, že jsme ve výcviku vlastní vinou něco zanedbali.

Jednou z častých otázek, týkajících se výcviku jagdteriéra, bývá: kolik času věnovat výcviku a jednotlivým disciplínám?

Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá, i když většina kolegů na ni reaguje vždy s určitou dávkou nedůvěry. Stručně ji shrnu takto: se svým psem, kterého připravuji k postupnému zvládnutí základních cviků poslušností (a poté s postupujícím věkem i dalších disciplin podle zkušebních řádů), pracuji denně, a to ráno, ve všední dny před odchodem do práce - cca 30 minut, a večer - cca 50 - 60 minut. O sobotách a nedělích je rytmus ranní i večerní zachován s tím rozdílem, že je co do času cca dvojnásobný. Zdůrazňuji ovšem, že takto postupuji každý den, a to bez ohledu na počasí, pracovní, rodinné a další aktivity. Dodržuji také zásadu, že do doby absolvování alespoň jedné zkoušky, nesmí kromě podání potravy k psíkovi nikdo z rodinných příslušníků. Takto vymezený čas je zcela postačující, protože se každodenně cyklicky opakuje a s postupujícím věkem psa se tento režim zafixovává do té míry, že se mimořádně dobře projevuje nejen v jeho pracovním nasazení, ale především v jeho návratech, např. po prohnání zajíce, a to právě zkracováním času návratu, což z hlediska našich zkušebních řádů (do 15 minut), ale i pro společné lovecké akce v našich honitbách, není skutečnost zanedbatelná, ba naopak, u jagdteriéra více než žádoucí. Musíme mít neustále na mysli jednu zásadní věc, a to, že jagdteriér potřebuje pohyb a lovecké vyžití, resp. příležitosti k tomuto vyžití a není možné jej držet ve výběhu a příležitostně (1-2 krát týdně, nebo za 14 dní) si s ním vyjít a očekávat, že všechno je v podstatě v něm a že bude podávat potřebný výkon. Kýžených výsledků není možno dosáhnout bez náležité pravidelnosti, posloupnosti a utvrzování neustálým, ale přitom nenásilným procvičováním jednotlivých cviků a disciplin. Ani čas, který "nikdy nemáme", a na který se většinou vymlouváme, není tím rozhodujícím faktorem ve výcviku jagdteriéra, protože stačí skutečně máto, ale pravidelně a výsledky se dostaví.

Jak utvrzovat jednotlivé cviky a čeho se vyvarovat v průběhu výcviku jagdteriéra?

To, že opakování je matka moudrosti, nemusíme zvlášť zdůrazňovat. Platí to i při výcviku jagdteriéra. Nutno však dodat, že u jakékoliv cviku, pokud má být opakovaně proveden, musíme mít na paměti především únosnost co do četnosti, a proto při procvičování postupujeme velice citlivě při současném prostřídání a obměňování cviků, využíváme přitom vhodně změny prostředí, povětrnostních podmínek atd. Při procvičování cviků a ve výcviku vůbec je třeba počítat s dostatečnými časovými pauzami mezi jednotlivými cviky a disciplinami. Nikdy nezapomeneme při dobrém provedení na pochvalu a dopřejeme psíkovi také dostatek volnosti. Nemusím zdůrazňovat, že í mezi jednotlivými cviky jsou, pokud jde o jejich četnost provedení, značné rozdílnosti, např. přivolávání procvičujeme častěji než daunování apod. Ve výcviku psa a jagdteriéra zvláště platí, že nevhodným postupem můžeme zmařit mnohdy několikatýdenní práci, a proto je třeba dbát na to, abychom zbytečně neznechucovali psíkovi společný pobyt venku, na který se musí těšit, a to proto, že si opět postupně zafixovává, že na něj při těchto příležitostech vždy čeká něco příjemného, zábavného, zajímavého, nového. Dostáváme se tímto k velice ožehavé otázce, kterou je trestání psa. Přestože jagdteriér nepatří mezí "měkká" plemena psů, je na trestání velice citlivý, i když na druhé straně "rychleji zapomíná" než třeba jezevčík. Nemusím snad ani zvlášť zdůrazňovat, že neúměrný trest, navíc udělený v nepravou chvílí, je tím nejhorším, co nás může při výcviku psa potkat. Abych byl konkrétní: jednou z nejčastějších chyb, které se mnozí cvičitelé jagdteriéra dopouštějí, je trestání psa za pozdní návrat poté, co hlasitě prohnal zvěř, zpravidla zajíce nebo dnes už pomalu častěji zvěř srnčí. Samozřejmě, že jej po návratu nebudeme chválit, ale nesmíme jej ani trestat. Chyba bude někde jinde, a to zpravidla v nás a konkrétně v tom, že jsme disciplině slídění nevěnovali dostatečnou pozornost, že jsme nedokázali připravit psíkovi dostatek příležitostí styku se zvěří, že jsme vhodně nevyužili porostů, jakožto překážek, zabraňujících rychlému pohybu psa a na velkou vzdálenost atd. Pokud jde tedy o zodpovězení otázky, týkající se trestání psa v průběhu výcviku, z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že kromě discipliny odložení, jsem jagdteriéra trestat nepotřeboval. Samozřejmě proutek nebo kovový řetízek (stahovací obojek) jakožto hrozbu, kterou držím v ruce používám, ale pouze jako hrozbu možného trestu. Jinak největším trestem pro mé psy, když něco nebylo provedeno tak, jak mělo být, bylo upoutání na vodítko a bez jakéhokoliv slovního doprovodu odchod domů a zavření do "cvingru". Pokud jde o trestání jagdteriéra v honitbě, zde by mělo jednoznačně platit, že trestání nepřichází v úvahu za žádných okolností.

Pokud jde o další cviky a discipliíny, jako např. aportování, odložení, práce na pobarvené stopě atd., kterým říkám "nadstavbové", jsou rovněž v dostatečné podrobnosti popsány v kynologických publikacích, zabývajících se výcvikem loveckých psů, a bylo by nošením dříví do lesa je zde podrobněji komentovat. Přesto však nebude na škodu připomenout některé drobnosti, které je dobré znát, a které se nám mohou hodit zejména u zkoušek. Tak např. je velmi výhodné, máme-li tu možnost, vzít na podzimní zkoušky, kde se zkouší přinášení, zvěř vlastní. Víme dobře, že při aportování srstnaté zvěře, je pro malá plemena psů předepsán zajíc velikosti králíka. Nikdy jsem na podzimních či všestranných zkouškách malých plemen neviděl, že by zajíc této velikosti byl používán, vždy to byl králík domácí, což by nemuselo vadit, ale mnohdy měl třeba bohatě přes 2 kg, protože menší se nedal sehnat. Důležité je současně, a to ještě před samotným nástupem na tuto disciplinu, upozornit rozhodčí, že jste si přinesli vlastní zvěř, či domácího králíka zaječího zbarvení a ukázat ji rozhodčím, aby se mohli přesvědčit, že splňuje požadavky předepsané zkušebním řádem. Nemusím snad ani dodávat, že na zvěři, na níž jsme disciplínu přinášení dobře zvládli při procvičování před zkouškami, bude absolvována i u zkoušek s pozitivním výsledkem. Rovněž není od věci podrobně znát zkušební řády pro jednotlivé druhy zkoušek, včetně rozhodcovských tabulek, a to nejen za účelem informativním, ale především pro samotnou přípravu na zkoušky. Jsou v nich dostatečně podrobně popsány požadavky u jednotlivých disciplín a mohou při "dolaďování" přípravy, ale i v průběhu celého výcviku posloužit jako vhodný metodický materiál.

Velice aktuální otázkou je v současné době problematika norování, kterou všichni chovatelé i cvičitelé jagdteriérů, ale nejen jagdteriérů, považují za zásadní, s níž by se "mělo něco dělat". Dokonce už i v jednom z klubových zpravodajů KCHJGDT jsem zaznamenat povzdech nad určitými náznaky ustupující ostrosti jagdteriéra. Mám za to, že to až tak špatné nebude, ale souhlasím na druhé straně s tím, že kdyby tato přirozená teriérská vlastnost měla být u jagdteriéra jakýmkoliv způsobem potlačována, pak by unikal vůbec i smysl jagdteriéry chovat. Vzpomínám si v této souvislosti i na chovný svod jagdteriérů v roce 1996, kdy z celkového počtu 22 posouzených jedinců při norování na přírodní noře, pouze 2 jagdteriéři prokázali chvat, a to jeden psík boční chvat a jedna lenka mordu v mordě. U všech zbývajících jagdteriérů byla zaznamenána pouze doléhací práce. Na základě těchto skutečností nechci rozhodně dělat žádné závěry v tom smyslu, že se v našem chovu snižuje ostrost jagdteriérů. Nicméně přece jen je to určitý symptom a snad i určitá, byt' zatím nepatrná, tendence, která by nás neměla nechat v klidu. Samozřejmě, že si dokážeme pomoci, i když nám není legislativa nakloněna (kde není žalobce, není ani soudce), ale není to řešení systémové a ani skutečnost, že můžeme jezdit norovat na Slovensko, to nezachrání. Jsou přitom v Evropě i další země a nejsou ta země nedemokratické, v nichž hnutí ochránců přírody a zvířat má silné pozice, a přesto v těchto zemích je kontaktní norování na umělých norách povoleno. Určitou šancí by mohla být v této věci např. novela zákona o myslivosti, která bude pravděpodobně připravována v souvislosti s ukončením mysliveckého období v roce 2003. Není to sice záležitost s okamžitým efektem, avšak při kvalitní a fundované přípravě a zapojení všech zainteresovaných složek, počínaje Ministerstvem zemědělství, ČMMJ, kynologických organizací, chovatelských klubů, jakož í dalších odborných institucí (výzkumné ústavy, vysoké školy, asociace profesionálních myslivců aj.), ale také ochránců přírody a zvířat, by vzájemně přijatelného řešení mohlo být zcela určitě dosaženo.

Závěrem bych chtěl připomenout ještě jeden důvod pro sepsání tohoto článku, kterým je (kromě propagace jagdteriéra, jakožto všestranného plemene loveckého teriéra) především snaha o povzbuzení dalších chovatelů a cvičitelů jagdteriéra, aby se rovněž podělili se svými zkušenostmi s tímto teriérským plemenem. Vím dobře, že mezi námi myslivci je celá řada vynikajících chovatelů a cvičitelů jagdteriérů (každoroční přehledy KCHJGDT o zkouškách a počtech absolvovaných zkoušek s jednotlivými jagdteriéry to jen dosvědčují), kteří by rozhodně měli co říci k táto problematice a zatím se z různých důvodů k tomu nedostali. S tím souvisí také ta skutečnost, že v jednom článku nelze ani při nejlepší vůlí obsáhnout všechny otázky, které by nás mohli zajímat, a které jsou spojeny s výcvikem jagdteriéra, jakožto skutečně perspektivního plemene pro myslivost.

Ing. Koloman FERJENTSIK