Tam, kde žijí Basařovi, není o nápady nouze. A u všech je Jan Basař

Rodina Basařova z Prosečného je opravdu široká, čítá hospodáře, nyní už jsou prarodiči, a dále do ní patří tři synové s rodinami. Nejstarší Jan je většinou ten, který reprezentuje společnost navenek, v níž mají všichni tři bratři rovný díl. O rodu Basařů, tomto „rodinném podniku“, hovoří s uznáním i sedláci z okolních regionů, a není divu. O prozíravosti a realistickém uvažovaní svědčí, co nám na úvod rozhovoru prozradil Jan Basař, který je nyní již podruhé, po několikaleté přestávce, členem předsednictva Asociace a také předsedou regionální organizace ASZ Trutnov:

„Dnes už se lidé tolik nediví našim počinům a rozhodnutím, jako tomu bylo na počátku našeho hospodaření. Tehdy jsme měli kvalitní stádo holštýnek, ale když nastala krize s prodejem mléka a s kvótami, došlo mi, že nemá smysl vynakládat takové úsilí a nevydělat ani na režii, proto jsme nakonec rozhodli, že stádo prodáme a přeorientujeme se na masný skot.“ A matka dodává, že sami by se k tomu jen těžko rozhodli.

A jak na tom jste dnes?

Hospodaříme jako rodinná farma, založili jsme nakonec „eseróčko“, máme dva zaměstnance. Nejdřív hospodařili rodiče, od roku 1992, a jak jsme postupně s bratry zůstávali doma, po škole, každý si postupně zařídil IČO a měli jsme každý něco, jeden rostlinnou, druhý živočišnou, někdo stroje a byli jsme vlastně čtyři subjekty, ale administrativně to bylo k zbláznění, proto jsme založili společnost s ručením omezeným. Jsme tři jednatelé, zapojují se naši a manželky také. Obhospodařujeme 550 hektarů luk a polí, máme 200 až 250 kusů dobytka, masného skotu, vybudovali jsme malou bioplynku 250 kilowat, v nájmu máme honitbu asi 760 hektarů a poskytujeme také zemědělské služby. A poslední aktivitou je penzion se 30 lůžky, provozujeme jej třetím rokem.

Základem bylo hospodářství, které komunisté sebrali babičce a dědovi. Měli však štěstí, že se nemuseli vystěhovat. Snažili se to aspoň udržovat, jak se dalo, a rodiče hned po roce 1990 usilovali o restituci a začali hospodařit do dvou let. Začínali se 14 starými kravami, co dostali od státního statku, a s 15 hektary. Postupně jsme se snažili získávat stroje a také pozemky a jak jsme zůstávali s bratry doma, uvažovali jsme, zda nás to zde uživí. Naštěstí jsou v okolí družstva, která si snad ani nevšimla, že došlo k nějaké změně a jela stále ve stejných kolejích, takže se nám podařilo získat další výměru a začalo se ukazovat, že nás farma uživí. A tak jsme se dostali až na těch více než 500 hektarů, bylo to pozoruhodné, ale podařilo se. To bylo s poli, no a se živočišnou to bylo podobné.

První větší peníze jsme vydělali, když jsem hned po škole začal s otcem balíkovat senáž pro sedláky v okolí. Lis a baličku tehdy prakticky nikdo neměl, proto jsme koupili na úvěr baličku s lisem s tím, že budeme poskytovat služby i ostatním. To jsme ještě měli málo hektarů. Vyráželi jsme za tmy a za tmy jsme se vraceli. Matka seděla u telefonu a sepisovala objednávky až na tři neděle dopředu a zemědělci podle toho sekali. Ano, seděla u telefonu, mobilní ještě nebyly. Po ranním dojení k telefonu. Doma hospodařila ona s  mými dvěma bratry. Vydrželi jsme to několik roků, dál to pak už nešlo, ale díky tomu jsme si mohli pořídit nějaké stroje a postupně i pozemky.

Tamhleten čtyřřadý kravín postavil státní statek částečně na našich pozemcích. V devadesátých letech jej ale opustili a za několik let byl již zarostlý kopřivami. Pokukovali jsme po něm, ale přece jen to bylo velké sousto. Pronajali jsme si od Pozemkového fondu nejdřív teletník, pro mladý dobytek, začali jsme rozšiřovat mléčný skot, pak jsme pronajali skladové prostory. Nakonec jsme se rozhodli, že koupíme kravín celý a předělali jsme ho na volné ustájení, zřídili jsme dojírnu a pomalu jsme se se vším zemědělským provozem přestěhovali do tohoto areálu.

Když tady v roce 92 začali hospodařit rodiče, začala také otcova sestra. S agroturistikou. Postavily se dva domky, v devadesátých letech byl velký zájem o ubytování, zejména z Německa. My jsme se zase věnovali zemědělství. Pak ale přišel ten zlom, kdy poklesly ceny mléka, a my jsme si řekli: „To budeme celý život vstávat v půl páté ráno, a přitom dostávat jen šest či sedm korun za mléko?“ Počítali jsme, zda dokážeme přežít, kdybychom skončili s mlékem a přešli na masný skot, kdy se první peníze dají čekat až po dvou letech. Spočítali jsme si, že by to mělo vyjít. Prodali jsme mléčné stádo i s kvótou a koupili masné. A všichni se nám tehdy divili. 

Práce ubyla, žádné dojení, masné krávy se v podstatě krmí jednou denně, začali jsme přemýšlet, co zkusit dál. V roce 2006 se otec dočetl o bioplynových stanicích, začali jsme se o to zajímat a na schůzi Asociace jsme se dozvěděli o panu Machovi někde od rakouských hranic. Navštívili jsme jej a společně vyrazili na exkurzi za hranice. Viděli jsme složitou rakouskou technologii, ale pak i německou jednodušší. Vypadalo to ale, že se dá využívat jen kukuřice, to nám však nepřišlo zrovna vhodné, protože hospodaříme v Podkrkonoší. Ale pak se ukázalo, že existuje jiná technologie, také německá, která umožňuje využít travní senáže. Viděli jsme to potom v chodu u jednoho ekologického zemědělce v Německu. Tehdy u nás nic takového nestálo a banky si nebyly jisty, zda na něco takového půjčit. Ale povedlo se, v roce 2008 se začalo stavět a v prosinci téhož roku jsme provoz spustili. Kápli jsme na poctivou firmu. Dnes radši o bioplynce ani moc nemluvím, protože se u nás i tato dobrá myšlenka zvrhla, jako spousta jiných věcí. My bioplynovou stanici využíváme co nejvíce pro vlastní potřebu. Výkon těch 250 kilowat je úměrný pro celou pětisethektarovou farmu, pro všechny naše budovy, tedy osm objektů, včetně penzionu, které svítí a topí, plus pro skleník na zeleninu pro hosty. V zimním období máme stoprocentní využití tepla, a přebytky elektřiny prodáváme do sítě.

A jak je úžasné podlahové topení v předsíni! V sychravém dni, kdy jsme přijeli, je to velmi příjemné! Maminka Jana Basaře se usmívá a Jan pokračuje…

Pak nastala situace, kdy otcova sestra již nechtěla ve svém podnikání pokračovat, tedy její děti nechtěly. Tak jsme po určité době, jako jediný logický zájemce, odkoupili její polovinu, tj. i polovinu dvora, polovinu polí. I na to byl potřeba velký úvěr. Sice jsme nikdy netoužili provozovat penzion, ale začínáme si na to zvykat, ono to dnes k zemědělství jaksi patří. Jezdí sem rodiny s dětmi, a chápu, že je to sem táhne. Nejdřív jsme uvažovali o tom zřídit i wellness, ale kdekdo nám říkal, že to má dnes každý penzion na zelené louce, zato že my máme jinou přidanou hodnotu, zemědělství, a návštěvníci mohou sledovat život okolo farmy, zemědělské práce. Je to pravda a tak jsme radši zřídili pro děti takovou minizoo, kozy, poníky atd. Pak jsme si uvědomili, že by si hosti rádi od nás něco odvezli, ale pytlem pšenice nikoho nenadchnete. A jelikož chováme masný skot, co kdyby si mohli odvézt kus masa, v rámci prodeje ze dvora? Projednali jsme náš úmysl s veterináři a hygieniky, a když jsme se dozvěděli, co by to všechno stálo jak finančně tak hlavně papírově, kdybychom chtěli mléčnici přestavět na bourárnu, rozhodli jsme se pro jiné řešení. Dobytek odvážíme na jatka, pak maso zpracuje jiná firma, která je nechá uzrát, potom ho rozbourá a vakuově zabalí, a my ho pak už jen prodáváme hotové, vlastně výrobky. Někdy v budoucnu o bourárně můžeme uvažovat, rozšířili bychom i o prodej zvěřiny, ale to je hudba budoucnosti.

Smutné mi přijde, když vidíme, jak je to v jiných evropských zemích jednoduché. Viděli jsme to na zájezdech, které Asociace organizuje, například naposledy v Lucembursku. Na každé farmě, a je jedno, zda chová skot, prasata nebo drůbež, projdeme farmou, porážkou a skončíme v krámku, mají to tak všude.

Naše děti budou mít možnost rozšířit aktivity, třeba o porážku, nebo bourárnu. Máme dohromady šest dětí, zatím pět děvčat a jednoho kluka. Všichni tady najdou uplatnění.

A co vaše aktivity v Asociaci? Jste už podruhé v předsednictvu…

Jsem v Asociaci od samého začátku, díky otci, který považoval za logické se takto angažovat. Regionální organizace Trutnov sice vznikla, ale nějak to nebylo úplně ono, a hovořilo se o tom, že se s tím musí něco udělat, s otcem jsme souhlasili. A přišlo na volbu a zaznělo, co kdyby to byl mladý Basař. A tak se to upeklo a stal jsem se předsedou regionální asociace Trutnov. Začal jsem jezdit na celorepublikové schůze do Prahy, na rady, na valnou hromadu a dostal jsem nabídku do předsednictva, kde jsem pak byl devět let. Dal jsem si tříletou pauzu a nyní jsem v předsednictvu znovu.

Odpočinutý a s novým elánem?

Ano, nyní od června. A jsem rád, po těch třech letech jsem si uvědomil, nebo pocítil, že by člověk neměl být jen „obyčejným členem“, ale že by bylo dobré dělat něco víc. Rozhodl jsem se dobrovolně a také po poradě doma, že budu kandidovat. Vybavuji si slova Karla Schwarzenberga, že ta demokracie se musí hájit na všech úrovních, a tak jsem si řekl, že nelze sedět doma. Také jsem se rozhodl jít do obecního zastupitelstva. I v něm jsem již jednou byl, ale musel jsem se nadechnout, abych se odhodlal opět po čtyřech letech kandidovat, na kandidátce Pravé Prosečné. Jsme dnes v zastupitelstvu z rodiny dva, švagrová a já. Asociace se hájí sama, ale tady v obci to je podstatně složitější. Nedaří se zde využívat evropské peníze, přicházíme s konkrétními návrhy, ale zatím není zájem, snad se to změní.

Přinese jednou ovoce vaše vytrvalost, osobní příklad?

Zatím bohužel vítězí závist a obecně odpor proti „nepotřebnému“ zemědělství – vždyť regály v supermarketech jsou pořád plné jídla, tak proč zrovna v naší vesnici otravovat se zemědělstvím. Každé jednání zastupitelstva skončí výtkami vůči naší farmě. Třeba proč je nejvíce zemědělských prací v létě, prášíme a hlučíme, když mají děti prázdniny. A s tímhle přišel absolvent zemědělské školy. Nebo že když jezdíme se sklizní až do večera, jak mají spát broučci v trávě. Ale to je spíš jen pro zasmání. Nicméně musíme stále počítat s různými administrativními obstrukcemi. Podařilo se mi získat podporu pro provedení pozemkových úprav, o což ze strany vedení obce nebyl nikdy žádný aktivní zájem. Potom si vždy uvědomuji, jaký je to balzám, účastnit se schůzí Asociace. A to míváme také na různé věci různé názory, ale zájem máme všichni stejný. Na obecní úrovni tomu tak není.

A ještě zmíním, že dnes lidé negativně vnímají techniku, zdá se jim moc velká. Ale když chceme hospodařit jako moderní farma, která nemůže zaměstnávat víc zaměstnanců s malými traktory, neboť lidé nejsou, musíme mít stroje velké, vozy velké, ale díky kvalitním podvozkům a pneumatikám šetrné jak k půdě, tak k cestám. Jsou to standardní stroje, které se používají v celé Evropě.  Kdybychom měli k dispozici dvacet ochotných a šikovných chlapů, mohli bychom pořídit dvacet malých traktůrků. Ale za prvé takové pracovníky neseženeme (a byl by to i ekonomický nesmysl) a za druhé by ani to nebylo řešením, protože místo jedné jízdy přes obec by se jelo dvacetkrát a vesničané by se rozčilovali také dvacetkrát.

Ale ve společnosti obecně už je obraz sedláků jiný…

Ano, společnost už dokáže rozlišovat, vnímá rozdíl mezi námi, rodinnými farmami a těmi velkými, v podstatě průmyslově podnikajícími firmami v zemědělství. Paradoxně to je i díky Andreji Babišovi, že lidé začali více vnímat Asociaci, která reprezentuje podstatně jiný způsob zemědělství.  Lidé si uvědomují, že soukromé, rodinné hospodaření je vlastně jeho protiváhou, že pole mohou mít lidský rozměr, a jaké to také má výhody. Je to i tím, že Asociace působí již 20 let. Vzpomínám si, jak na počátku prosazoval zájmy sedláků první předseda pan Němec, někdy až revolučním způsobem. Pak už bylo potřeba dosažené diplomaticky hájit, to bylo na panu Stehlíkovi, a posunout dál, no a nějaký posun je i nadále potřeba, ale to už záleží na novém předsedovi, panu Šebkovi. Dnes to ale bude také stát na lidech v regionech, proto také nyní absolvujeme mediální školení. Na mediálním obrazu Asociace velmi záleží. Zatím je dobrý. Ostatně už jsem si to i zkusil, pro německou televizi. Jsem optimista a nejsem sám.

Byl to podivuhodný rozhovor, s podivuhodným člověkem, a setkání se skvělými rodiči Jana Basaře, se sympatickými bratry a jejich rodinami. Bylo krásné vidět, jak může vypadat a fungovat soužití tří generací.

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 6/2019), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.

Tisk

Další články v kategorii

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info