Rozhodnutí o obchodním zákoníku způsobí problémy

Po poslední schůzi sněmovny se zdá, že končí éra novel zákonů schvalovaných ihned, jakmile se objeví ve Sbírce zákonů, a začíná doba nových právních šarád - měnění zákonů prakticky hned po schválení. Přesně to provedli poslanci s návrhem novely obchodního zákoníku.

Podle obchodního zákona, pokud někdo získá majoritní podíl v akciové společnosti, musí ostatním akcionářům nabídnout odkoupení jejich akcií. Paragraf 183b odst. 3 stanoví pro některé osoby výjimku. Aby usnadnili privatizaci, navrhli poslanci v lednu 2001 novelu, zahrnující do těchto osob i ty, které nabývají cenné papíry v souladu s rozhodnutím o privatizaci podle zvláštního zákona. Jednalo se tedy o případy prodeje kontrolních balíků akcií v rámci privatizace. Zda se na ně výjimka už vztahuje, se totiž vedly spory. Jenže během projednávání byl návrh změněn k nepoznání a pro daný účel se stal nepoužitelný, což ovšem poslanci zjistili až poté, co novelu schválili.

Na 15. listopadu byla tedy svolána 42. schůze sněmovny se dvěma body programu. Jedním byla revokace usnesení o této novele. Jednání začalo vzrušenou diskusí, zda vůbec lze měnit schválený zákon. Na jedné straně byli ti, kteří se revokace domáhali s tvrzením, že ke schválení pozměňovacího návrhu došlo omylem, sněmovna nevěděla, o čem hlasuje, znění je věcně nesprávné. Navíc prý v jeho důsledku poklesnou příjmy z privatizace o asi sto miliard korun, neboť investoři nebudou ochotni vyplácet tak vysoké částky za pořizované kontrolní balíky akcií, pokud budou muset ještě vyplácet ostatní akcionáře. Proti nim stáli poslanci, kteří namítali, že schvalování zákona je mechanismus, do kterého nelze zasahovat, revokaci vylučuje čl. 45 ústavy a jsou tu další instituce, které mohou chybu napravit. Sněmovna hlasy ODS a ČSSD rozhodla, že revokace možná je. A pak byl ve stejné sestavě schválen text beze změny vzniklé údajným omylem.

Sněmovna tak konstruovala nový institut práva k návrhu na zákon. Podle tohoto principu, dokud je návrh zákona pod střechou sněmovny, může si s ním dělat prakticky, co chce, měnit a schvalovat ho, jak se jí zlíbí. V rámci argumentace pro tuto možnost padl i poukaz na to, že se tak již stalo v roce 1994, kdy šlo navíc o situaci, kdy neexistoval Senát, takže šlo fakticky o přijatý zákon, který již měl být pouze předložen prezidentovi k podpisu.

Na první pohled se zdá být logický postoj těch, kteří argumentují poukazem na zdravý rozum, a tedy tím, že pokud sněmovna schválí zákon s chybou a zjistí to dříve, než byl zákon odeslán Senátu, není důvod, proč by o něm nemohla znovu rozhodovat a třeba ho i změnit.

Tak jednoduché to ale není. Právní předpisy neřeší zcela důsledně postup sněmovny po schválení zákona. Podle čl. 45 ústavy má být zákon, se kterým vyslovila souhlas, postoupen Senátu "bez zbytečného odkladu". Stejný postup předepisuje i paragraf 97 odst.1 jednacího řádu sněmovny. Pojem "bez zbytečného odkladu" definován nikde není a zákon také neříká, co se má stát, pokud dospěje sněmovna nebo její část k závěru, že zákon má nedostatky.

Ale co to je "nedostatek" zákona? Jedna věc je zjevná legislativní nepřesnost, tedy to, že zákon je nesrozumitelný. Jinou věcí je ale věcný spor o to, zda investoři, kteří si v rámci privatizace kupují kontrolní balíky akcií, mají mít stejné povinnosti jako kterýkoliv jiný subjekt, který si koupí kontrolní balík akcií a je za této situace povinen nabídnout odkoupení akcií minoritním akcionářům. V tomto případě zřetelně nejde o nesprávnost, ale o dvě možná řešení.

Je zřejmé, že díky institutu práva na návrh zákona, který je pod střechou sněmovny, by bylo možné deformovat do jisté míry výsledky jejího jednání. Zákon, který byl například schválen jen velmi těsnou většinou, by mohl být po pár dnech vrácen na pořad zrovna ve chvíli, kdy by se z nějakých důvodů hlasovací poměr změnil. Například proto, že část poslanců je nemocná nebo na zahraniční cestě. I kdyby nedošlo k takovému zneužití situace, důsledná realizace práva k zákonu pod vlastní střechou by mohla vést k nekonečnému legislativnímu procesu. Zejména, kdyby se stejně choval Senát.

V důsledku zdánlivě logického postupu sněmovny může vzniknout i vážný praktický problém. Záleží jen na dalším vývoji situace, tj. zda zákon projde Senátem, resp. bude podepsán prezidentem. Senát i prezident mohou vrátit zákon sněmovně, což je mimo jiné podstata jejich kontrolní funkce, a tím by byla potenciální nesnáz vyřešena. Pokud k tomu nedojde, budeme mít zákon, o kterém již nyní tvrdí někteří poslanci, že byl přijat protiprávně. A zřejmě to bude i názor řady odborníků na ústavní právo.

Nastane tedy naprostá nejistota, jaké znění novely obchodního zákona bude platné. Nepochybně by bylo a priori určující znění zákona, které bude publikováno ve Sbírce zákonů. Ale to může být zpochybněno jednak ústavní žalobou a možná i námitkou nelegálního postupu při schvalování zákona kdykoli, kdy by mělo být aplikováno. Pak by záleželo na Ústavním soudu, případně na jiných soudech, jak budou interpretovat výše uvedené nejasnosti a jak posoudí popsaný legislativní proces. Vzniklá nejistota ale může v důsledku znamenat i nejistotu investorů, a to v řádech desítek a stovek miliard korun. Je pravděpodobné, že pokud se investoři nestáhnou a nebudou vyčkávat výsledků právní bitky, pak ve smlouvách o koupi akcií budou zakotvovat oprávnění revidovat své platební povinnosti, respektive odstoupit od smlouvy.

I když dokážu pochopit argumenty o oprávněnosti a dokonce nutnosti opravy zákona, v němž je chyba, myslím, že nejde o princip obecně akceptovatelný. V dané věci mám za to, že zvolený postup může dokonce přinést víc škody než užitku.