Základní pojmy k Evropské unii

A

Acquis communautaire

Vžitý termín označující souhrn zákonů a ustanovení, které byly přijaty během jednotlivých etap integrace a vytváření společného trhu. Používá se především ve vztahu k zemím, které jsou přijímány za nové členy EU. Rozumí se jím, že nová země přijme a vezme za své stávající i budoucí práva a povinnosti spjaté se systémem a institucionálním rámcem EU včetně práv a povinností plynoucích z multilaterálních i bilaterálních dokumentů, jež EU a její členské země podepsaly.

Agenda 2000

je komplexním materiálem, který se zabývá předpokládaným vývojem Evropské unie (EU) na počátku příštího tisíciletí a zároveň kroky, jež je třeba učinit pro naplnění tohoto vývoje. Materiál byl zpracován Evropskou komisí (EK) a předložen představitelům EU v červenci 1997. Z jeho obsahu vyplývá, že EU si uvědomuje velký význam svého budoucího východního rozšíření, zároveň si je ovšem vědoma, že před samotným rozšířením je bezpodmínečně nutné provést určité reformy dosavadního vlastního fungování EU. Tomuto také odpovídá samotná struktura Agendy 2000, kde mezi hlavní nosné části patří

1) reforma strukturálních fondů a strukturální politiky (snížení počtu naplňovaných cílů, snaha o efektivnější využití finančních prostředků),

2) pokračování reformy společné zemědělské politiky (s cílem dále snížit podíl výdajů na tuto politiku na celkových výdajích společného rozpočtu EU),

3) rozšíření EU a jeho dopad na politiky EU (uchazečské státy musí především plně naplnit kritéria související s jejich vstupem do EU, aby nedošlo k rozmělnění dosavadních aktivit EU, ale naopak k jejich posilnění), 4) otázka budoucího financování EU (EK nepředpokládá, že by bylo nutné měnit současná rozpočtová pravidla, Agenda 2000 zároveň již konkrétně uvádí výši finančních prostředků vyčleněných na podporu nových členských států). Co se týče institucionální reformy EU, Agenda 2000 poukazuje na nutnost svolat na toto téma co možná nejdříve po roce 2000 mezivládní konferenci, ale hlouběji se tímto tématem nezaobírá. Společně s Agendou 2000 byly představitelům EU předloženy i první posudky EK na jednotlivé státy ucházející se o vstup do EU. Na základě posudků bylo rozhodnuto, že do 1. skupiny států jednajících o vstupu do EU budou zařazeny Maďarsko, Polsko, Estonsko, Česká republika a Slovinsko.

Asociační dohoda

Dohoda uzavíraná mezi Evropskými společenstvími a třetím státem, skupinou států nebo mezinárodní organizací. Obsahuje vzájemná práva a povinnosti v oblasti ekonomické, průmyslové a obchodní spolupráce. Existují dva druhy asociačních dohod. Jedny jsou uzavírány s výhledem na vstup daného subjektu do (např. Asociační dohoda ČR - ES). Druhý typ asociačních dohod nepředpokládá vstup do EU a byl uzavřen např. s některými africkými státy.

B

Bankovky

celkem je 7 hodnot v různých barvách a velikostech -500, 200, 100, 50, 20, 10 a 5 euro. Jejich design je symbolický pro evropské architektonické dědictví. Nepředstavují opradové stavby. Okna a vjezdy dominují přední straně každé bankovky jako symbol ducha otevřenosti a spolupráce v EU. Opačná strana bankovek zobrazuje mosty různých stáří, metaforu pro komunikaci mezi lidmi v Evropě a mezi Evropou a zbytkem světa. Konečné návrhy byly představeny v prosinci 1996 v Dublinu. Všechny bankovky budou obsahovat bezpečnostní znaky.

Benelux

V roce 1944 se rozhodly Belgie, Holandsko a Lucembursko integrovat v celní unii s názvem Benelux. 17.3.1948 vstoupila dohoda o vytvoření Beneluxu v platnost. Základním cílem vytvoření celní unie byla podpora rozvoje vzájemného obchodu a větší vzájemná integrace jednotlivých ekonomik členských států. Do doby než byla postupně vytvořena jednotlivá společenství a následně v rámci Evropských společenství v roce 1968 celní unie, měly země Beneluxu vlastní celní sazebník. Vytvořením celní unie v rámci Evropských společenství (ES) převzaly celní sazebník ES. Generální sekretariát celní unie sídlí v Bruselu. V rámci Beneluxu spolu udržují specifický svazek Belgie s Lucemburskem. Tyto dvě země spolu vytvářejí hospodářskou unii. Všechny tři členské státy patřily a patří k nejaktivnějším v oblasti evropské integrace, byly zakládajícími členy Evropského společenství uhlí a oceli, Evropského hospodářského společenství a Euratomu. V roce 1998 byly rovněž Radou ministrů vybrány do skupiny zemí Evropské unie která k 1.1.1999 vytvoří společnou měnu Euro.

Bílá kniha o zaměstnanosti

Komplexní soubor daňových, investičních a pracovně - organizačních opatření EU v boji proti nezaměstnanosti, k oživení hospodářského růstu a posílení konkurenceschopnosti ekonomiky zemí EU na mezinárodních trzích. Dvousetstránkový dokument vypracovali experti Evropské komise v čele s jejím stávajícím předsedou Jacquesem Delorsem a schválilo ji zasedání Evropské rady v prosinci 1993.

Bílá kniha o jednotném vnitřním trhu

Dokument Evropské komise z roku 1985, analyzující stav vnitřního trhu mezi státy Společenství, označující nedostatky a navrhující jejich řešení.

C

Celní unie

představuje jeden ze stupňů integračního procesu. Nejbližším nižším integračním stupněm je OBLAST VOLNÉHO OBCHODU a nejbližším vyšším stupněm je SPOLEČNÝ TRH. V rámci vzájemného obchodu mezi členskými státy celní unie jsou zrušena cla a zároveň členské země celní unie uplatňují ve vztahu k nečlenským zemím společnou obchodní politiku především prostřednictvím společného celního tarifu. Mezi základní ekonomické výhody spojené s existencí celní unie lze zařadit následující:

1) roste efektivnost jednotlivých výrob v důsledku zvýšené konkurence,

2) roste efektivnost jednotlivých výrob v důsledku rostoucí specializace,

3) v důsledku rozšíření trhu lze dosahovat úspory z rozsahu, 4) zvýšená a kvalitnější produkce umožňuje zlepšit postavení státu na světových trzích. Vytváření celní unie je obvykle procesem dlouhodobým, který například v rámci EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ trval 10 let. Specifickým případem celní unie z hlediska rychlosti jejího vytvoření je celní unie ČR - SR. Tato celní unie byla vytvořena jednorázově, neboť se jednalo nikoliv o integrační, ale dezintegrační proces, tj. z vyššího integračního stupně na nižší. Příkladem fungující celní unie v Evropě je celní unie mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem.

COREPER

Comité des représentants permanents, Výbor stálých představitelů, kteří zkoumají, projednávají a připravují návrhy, o nichž poté rozhoduje Rada ministrů.

D

Den Evropy - 9. květen

Na milánském summitu v roce 1985 bylo rozhodnuto slavit 9 květen jako Den Evropy na paměť toho, že právě 9. května 1950 vyhlásil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman svou deklaraci, proklamující návrh na zřízení Evropského společenství uhlí a oceli - základ budoucí evropské integrace.

Doporučení

Nástroj právního řádu ES. Stejně jako stanovisko není právně závazné a pouze doporučuje postup nebo chování v dané záležitosti. Vypracovávají je především poradní subjekty EU.

E

ECU

Zkratka pro European Currency Unit (Evropská zúčtovací jednotka). Byla vytvořena v r. 1979 v rámci vzniku Evropského měnového systému. Byla to tzv. košová měna, v jejímž rámci měly jednotlivé měny členských států jistou hodnotu, danou ekonomickou situací příslušné země z hlediska národního důchodu a zbožové výměny v rámci EU. ECU se používalo při transakcích mezi centrálními bankami členských zemí EMS. Od 1. 1. 1999 bylo v kursu 1:1 nahrazeno společnou měnou nazvanou euro.

Ekonomická integrace

je proces v rámci něhož dochází k vytvoření nového integračního seskupení z původních zakladatelských subjektů. Podle míry pravomocí, přenesených z úrovně zakladatelských subjektů na úroveň nově vytvořeného integračního seskupení, rozlišujeme různé typy integračních seskupení - různé stupně ekonomické integrace. Ekonomická integrace odehrávající se na úrovni států postupně prochází následujícími integračními stupni:

1) OBLAST VOLNÉHO OBCHODU - členské státy takovéto oblasti úplně odstraní překážky vzájemného obchodu mezi sebou, ale ponechají si vlastní přístup k obchodu s nečlenskými státy.

2) CELNÍ UNIE - jedná se de facto o oblast volného obchodu, doplněnou o společnou obchodní politiku vůči nečlenským státům, realizovanou především prostřednictvím společného celního sazebníku.

3) SPOLEČNÝ TRH - jedná se de facto o celní unii, která je doplněna uvolněním pohybu výrobních faktorů v rámci tohoto trhu. Pohyb výrobních faktorů však není zcela liberalizován a mezi členskými státy vytvářejícími Společný trh nadále zůstávají především fyzické (státní hranice) a technické (normy a předpisy) bariéry.

4) VNITŘNÍ TRH - v rámci vnitřního trhu dochází k úplné liberalizaci volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob, jsou odstraněny fyzické, technické a také daňové bariéry bránící jejich pohybu.

5) HOSPODÁŘSKÁ A MĚNOVÁ UNIE - koordinace hospodářské politiky, charakteristická pro vnitřní trh, je stále více nahrazována společnou hospodářskou politikou členských států. Stávající členské měny jsou nahrazeny jednou společnou měnou.

6) POLITICKÁ UNIE - existující hospodářská a měnová unie je doplněna politickými institucemi, které přebírají plnou odpovědnost za fungování unie. Výsledná podoba takovéto unie může být buď federativního nebo konfederativního typu. Z hlediska dalších typů členění ekonomické integrace můžeme rozlišovat zda se jedná o ekonomickou integraci mezistátní nebo nadstátní či zda se jedná o ekonomickou integraci regionálního nebo globálního charakteru.

Energetická politika Evropské unie (EU)

- Výchozím dokumentem pro současnou energetickou politiku EU je Bílá kniha - Energetická politika pro Evropskou unii, vydaná Evropskou komisí v roce 1995. Tato Bílá kniha definuje tři základní cíle, na které by se energetická politika EU měla v následujících letech zaměřit:

1) posilování konkurenčního prostředí v oblasti výroby elektrické energie,

2) zvyšování bezpečnosti výroby elektrické energie,

3) ochrana životního prostředí. Zároveň se energetická politika EU zaměřuje na další snižování závislosti EU na dovozu energie nebo energetických zdrojů především prostřednictvím efektivnějšího využívání svých vlastních zdrojů. Za tímto účelem EU finančně podporuje výzkumné projekty v této oblasti.

Euro

Jednotná měna evropské měnové unie (název byl přijat na zasedání Evropské rady v Madridu v prosinci 1995) , která byla 11 členskými státy (Belgií, Finskem, Francií, Irskem, Itálií, Lucemburskem, Nizozemím, Portugalskem, Rakouskem, SRN a Španělskem) přijata k 1. lednu 1999. Měny těchto států byly vůči euru zafixovány pomocí nezměnitelného koeficientu dle výsledků devizových trhů k 31. 12. 1998. Po tři roky bude Euro existovat pouze v bezhotovostní podobě. První bankovky a mince v hotovostní podobě budou vydány k 1. lednu 2002 a po šest měsíců budou v oběhu spolu s národními měnami a zároveň za ně vyměňovány. Všechny bankovky a mince národních měn přestanou v každodenním styku platit k 1. červenci 2002. Euro se dělí na 100 centů.

Euratom

- Evropské společenství pro atomovou energii bylo založeno ŘÍMSKÝMI SMLOUVAMI, které byly podepsány 25.3.1957 a vstoupily v platnost 1.1.1958. Zakládajícími členy se staly Francie, Německo, Itálie, Belgie, Holandsko a Lucembursko. Cílem Euroatomu je koordinovat výzkumné aktivity v oblasti jaderné energie, vytvářet SPOLEČNÝ TRH pro jaderné palivo a dohlížet na jaderný průmysl v členských zemích tak, aby byla zajištěna ochrana obyvatelstva. V roce 1967 došlo ke sloučení institucí Euroatomu s institucemi ostatních EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ.

Evropská hymna

Hudba z poslední věty Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena, byla za hymnu Evropy přijata Radou Evropy v roce 1972 a od roku 1986 je užívána také Evropskou unií.

Hudební úprava: Herbert von Karajan

Orchestre d´harmonie des jeunes de l´Union Europcenne

Dirigent: André Reichling

Zkrácená verze pro dechový orchestr

Nahráno v Teatro da Trindade - Lisboa - 1994

Produkce: Evropská komise ve spolupráci s Radou Evropy

Veškerá práva producenta a vlastníka reprodukovaného díla vyhrazena.

Evropská investiční banka (EIB)

Finanční ústav EU pro střednědobé a dlouhodobé financování. EIB poskytuje nebo garantuje dlouhodobé úvěry především v oblasti průmyslu, infrastruktur, telekomunikací, ochrany životního prostředí, energetiky. Zabývá se hlavně financováním projektů v méně rozvinutých regionech členských zemí EU. Poskytuje půjčky i na realizace projektů mimo EU. EIB je nezisková organizace. Půjčky a záruky na projekty jsou poskytovány jak firmám, tak veřejným orgánům, a to buď přímo, nebo prostřednictvím jiných finančních institucí. Své operace EIB financuje půjčkami od EU a na mezinárodních kapitálových trzích.

Evropská komise (EK), neboli Komise ES či Komise

Výkonný, iniciativní a správní orgán EU. Mezi hlavní úkoly a kompetence EK patří kontrolovat plnění smluv o zřízení EU a norem vydaných komunitárními orgány, navrhovat Radě ministrů EU opatření v zájmu realizace a rozvoje komunitární politiky, provádět komunitární politiku na základě rozhodnutí přijatých Radou ministrů EU nebo přímo ve smyslu zřizovacích smluv, zastupovat EU jak vůči členským státům, tak i třetím zemím nebo mezinárodním organizacím. EK přijímá různá normotvorná opatření prováděcí povahy. EK realizuje programy EU a spravuje finační zdroje na tyto programy. Má ve světě více než sto zastoupení a kontaktních míst. EK je odpovědná Evropskému parlamentu který ji může odvolat. V užším slova smyslu se EK rozumí kolegium dvaceti komisařů, z nichž každý má určitý specifický obor působnosti, v čele s předsedou. Komisaře jmenují po vzájemné dohodě vlády členských zemí. Jmenování je obnovitelné. Francie, Itálie, Německo, Španělsko a Velká Británie jmenují po dvou komisařích, ostatní členské státy po jednom. Komisaři mají za povinnost jednat v zájmu Unie, nezávisle na vládě, která jej jmenovala. Z hlediska správního a organizačního se EK dělí na 26 generálních ředitelství (GŘ).

Evropská politická spolupráce

(EPS) se rozvíjela od roku 1970 na bázi pravidelných schůzek ministrů zahraničních věcí členských států Evropských společenství (ES). Jejím základním cílem bylo koordinovat zahraniční politiku členských států. První výrazný úspěch zaznamenala na jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která skončila v roce 1975 přijetím Helsinského závěrečného aktu. V 80. letech byla EPS formálně zakotvena i v rámci primární legislativy ES, konkrétně v JEDNOTNÉM EVROPSKÉM AKTU (JEA) - článek 30. JEA, který vstoupil v platnost v roce 1987, předpokládá, že se EPS bude dotýkat politických a ekonomických aspektů bezpečnosti. Zároveň JEA a později MAASTRICHTSKÁ SMLOUVA (1993) výrazně posílily vliv EVROPSKÉHO PARLAMENTU v rámci fungování EPS. Program EPS každoročně obsahuje 4 schůzky ministrů zahraničních věcí, 12 schůzek politických ředitelů ministerstev zahraničí a několik desítek pracovních skupin, zaměřených na konkrétní otázky související s EPS. Pravidelně se scházejí i velvyslanci všech členských zemí ES. Praktickým výstupem EPS je přijímání společných deklarací, v nichž se odrážejí společná stanoviska členských států ES.

Evropská rada (ER)

Byla ustavena v prosinci 1974 v Paříži. Vznikla jako orgán pro politickou spolupráci, v jehož rámci se alespoň dvakrát až třikrát ročně (nebo dle potřeby) scházejí společně hlavy států resp. předsedové vlád za účasti úřadujícího předsedy Evropské komise a ministrů zahraničí. Ustavení ER není obsaženo ve zřizovacích smlouvách. Postupně se z ER stalo vrcholné setkání, na němž se určuje základní nasměrování EU. Stanoviska ER jsou po stránce komunitárního práva "legalizována" následnými rozhodnutími Rady ministrů EU.

Evropská společenství (ES)

Společný název pro Evropské společenství (dříve EHS), Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) a Evropské společenství pro atomovou energii. (ESAE)

Evropská unie (EU)

Název pro integrační seskupení patnácti států západní Evropy. Byl zaveden v roce 1993 Smlouvou o Evropské unii. Název Evropská unie odpovídá reálnému stavu seskupení po dokončení ratifikačního procesu Smlouvy o Evropské unii. Právními subjekty však nadále zůstávají pouze Evropská společenství.

Evropská vlajka

Byla zavedena v roce 1986 a popisuje se takto: na poli nebeské modři se nachází kruh složený z dvanácti zlatých hvězd, symbolizující jednotu národů Evropy. Počet hvězd je stálý, nereprezentuje počet států a proto se nemění - dvanáctka byla vybrána jako symbol úplnosti.

Evropská ústřední banka (EÚB)

Centrální banka Společenství. Je zodpovědná za jednotnou měnovou politiku ve třetí fázi vzniku hospodářské a měnové unie. Jako součást Evropského systému ústředních bank dbá především o cenovou stabilitu v rámci Evropského měnového systému.

Evropské hospodářské společenství (EHS)

Bylo založeno tzv. Římskou smlouvou, která vstoupila v platnost 1. 1. 1958. U zrodu stálo šest zakladatelských států - Belgie, Francie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Itálie. EHS vzniklo s cílem uskutečnit tzv. horizontální integraci, tzn. hospodářskou unii s výhledem na vybudování velkého společného trhu s volným pohybem kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil. Již v době svého vzniku si EHS vytklo za cíl vytvoření celní a měnové unie, režimu volného pohybu osob, zavedení společné daňové, finanční, obchodní a sociální politiky. K dosažení těchto cílů a dodržování povinností plynoucích z Římské smlouvy byly zřízeny čtyři instituce: Evropské parlamentní shromáždění, Rada, Komise a Soudní dvůr.

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)

Vzniklo v roce 1960 jako seskupení zemí, které z různých důvodů nemohly akceptovat systém, ustavený v EHS, zejména s ohledem na nadstátní roli orgánů EHS, stupeň integrace či v souvislosti se snahami zachovat si preferenční vztahy s jinými mimoevropskými státy. Vedoucí zemí v ESVO bylo Spojené království, dále se účastnily Dánsko, Finsko (jako přidružená země), Island, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko. Mezi členskými státy vzniklo pásmo volného obchodu, které však bylo omezeno pouze na průmyslové výrobky. Nebyl zaveden společný celní tarif vůči třetím státům. Postupem doby některé země změnily názor na pojetí integrace a vstoupily do EHS (EU). V současnosti jsou členy Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. S výjimkou Švýcarska se členské země ESVO účastní Evropského hospodářského prostoru.

Evropské společenství

Současný název EHS, zavedený Smlouvou o EU

Evropské společenství pro atomovou energii (ESAE, EURATOM)

Bylo založeno tzv. Římskou smlouvou, jež vstoupila v platnost 1. 1. 1958. Cílem byla integrace a vytváření společného trhu v oblasti mírového využití atomové energie. V rámci ESAE jsou rozvíjeny programy v oblasti výzkumu a vývoje mírového využití atomové energie., výstavby atomových elektráren, získávání energetických zdrojů, bezpečnosti a ochrany osob a životního prostředí.

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Vzniklo v roce 1951 jako první ze tří dosud existujících evropských společenství na podporu rozvoje dvou klíčových průmyslových odvětví - ocelářství a těžby a zpracování uhlí. ESUO vytvořilo společný trh uhlí a oceli. Mezi členskými a přidruženými státy byla zrušena cla a vývozní kvóty, byl uvolněn pohyb určité pracovní síly, byly odstraněny diskriminace, státní subvence, sjednoceny ceny a dopravní tarify. Uhelný a hospodářský průmysl byl vyňat z pravomoci vlád a podřízen společenství. ESUO si kladlo za cíl zvýšení zaměstnanosti a životní úrovně členských států.

Evropský hospodářský prostor

(EHP) - Jednání o vytvoření Evropského hospodářského prostoru byla zahájena na konci 80. let současně s procesem vytváření VNITŘNÍHO TRHU (VT) v rámci EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ. Představitelé Evropských společenství (ES) na straně jedné a představitelé Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) na straně druhé si uvědomovali nutnost novým způsobem upravit vzájemné vztahy vzhledem k blížícímu se spuštění VT uvnitř ES. Základní myšlenkou pro vytvoření EHP tedy bylo vytvořit takový hospodářský prostor, v rámci něhož by se členské země ESVO začlenily do VT Evropských společenství. Jednání o vytvoření EHP byla úspěšně dokončena podepsáním smlouvy o EHP 2.5.1992 v Oportu. Původně měl být EHP spuštěn ke stejnému datu jako VT Evropských společenství (tj. k 1.1.1993). Avšak vzhledem k problémům s ratifikací dohody ve Švýcarsku, došlo k faktickému vytvoření EHP teprve k 1.1.1994. V současné době se na dohodě o EHP podílí 15 členských států Evropské unie a z členských států ESVO se jedná o Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Začlenění zemí ESVO do VT Evropských společenství v praxi znamená, že tyto země musely do své národní legislativy převzít základní mechanismy související s VT ES. Zároveň ale získaly množství výjimek a přechodných období pro uplatňování nařízení souvisejících s VT v některých sektorech. Speciální dohody mezi ES a členskými státy ESVO byly uzavřeny pro oblast zemědělství, rybářství, dopravy. EHP nevystupuje navenek jako CELNÍ UNIE, protože nepoužívá společný celní tarif.

Evropský měnový institut (EMI)

Byl ustanoven v rámci Smlouvy o EU. Jeho úkolem bylo posilovat spolupráci mezi národními ústředními bankami, koordinaci měnových politik členských států, sledovat fungování Evropského měnového systému, usnadňovat používání ECU a dohlížet na jeho vývoj. Fungoval jako předstupeň pro Evropskou ústřední banku, jež vznikla k 1. 6. 1998. Tím dokončil svůj úkol a vstoupil do likvidace.

Evropský měnový systém (EMS)

Systém založený za účelem vytvoření spolehlivého mechanismu směnných kursů měn členských států k podpoře jejich vzájemných obchodních vztahů a prohloubení integračního procesu. Základem jsou mechanismus směnných kursů, Evropská měnová jednotka, úvěrový mechanismus pro pomoc slabším měnám a Evropský fond měnové spolupráce.

Evropský parlament (EP)

Shromáždění, které je (od roku 1979) voleno na 5 let přímo občany členských států a má limitované legislativní a soudní kompetence, jež jsou postupně rozšiřovány jednotlivými doplňky primárních smluv. Má právo kontroly a dohledu nad exekutivou ES a podílí se na legislativním a rozpočtovém procesu.

H

Hospodářský a sociální výbor (HSV)

Konzultační orgán Evropské komise a Rady EU, rozpracovává především technická hlediska návrhů projednávaných EK.

J

Jednotný vnitřní trh

Prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.

K

Koeficient

Nezměnitelný koeficient kurzů národních měn států účastnících se poslední fáze hospodářské a měnové unie stanovený podle kurzů dne 31. 12. 1998 v souvislosti se spuštěním jednotné evropské měny (euro).

Komise

Viz Evropská komise.

M

Maastrichtská smlouva

Neoficiální název Smlouvy o EU

Mezivládní konference členských států

- Hlavním iniciátorem svolání Mezivládní konference členských států je nejčastěji Evropská rada nebo RADA MINISTRŮ. Jednotlivé Mezivládní konference se zaměřovaly a zaměřují na nalezení společného řešení v klíčových otázkách integračního procesu. V 80. letech byl v rámci Mezivládní konference členských států připraven JEDNOTNÝ EVROPSKÝ AKT, na počátku 90. let potom MAASTRICHTSKÁ SMLOUVA. Výsledkem poslední mezivládní konference členských států (1996-1997) se stal podpis AMSTERODAMSKÉ SMLOUVY v červenci 1997 v Amsterodamu. Zároveň po této Mezivládní konferenci došlo k předložení komplexního materiálu Agenda 2000, nastiňující předpokládaný vývoj Evropské unie na počátku příštího tisíciletí. Nejbližší zatím plánovaná Mezivládní konference členských států by se měla konat co nejdříve po roce 2000 a měla by se dotýkat otázek institucionální reformy.

Mince

bylo stanoveno 8 hodnot - 2, 1 eura, potom 50, 20, 10, 5, 2 a 1 cent. Všechny mince ponesou na jedné straně společný evropský motiv. Na líci potom bude mít každá země vlastní variantu provedení jako výraz mnohonárodnostní identity Evropy. Nezáleží jaký motiv bude na minci zobrazen, všechny budou platit v 11 členských státech. Konečné návrhy byly schváleny na Evropském shromáždění v Amsterodamu v červnu 1997.

N

Nařízení

Nástroj právního řádu ES. Má obecnou platnost, je závazné ve všech svých částech a platí přímo v každém komunitárním státu. Je tedy součástí právního řádu každého komunitárního státu a nevyžaduje schválení nebo jinou transformaci do národního práva. Povinně je publikováno v Úředním věstníku ES.

P

Parlamentní výbor přidružení

Též Smíšený parlamentní výbor ČR-EU, je fórem k výměně názorů mezi poslanci Parlamentu ČR a poslanci EP. Skládá se ze stejného počtu členů obou parlamentů, kteří se scházejí dvakrát ročně, střídavě v Praze a v jednom ze sídelních měst EP. Je informován o rozhodnutích Rady přidružení a může jí podávat svá doporučení.

Pařížská smlouva

Neformální název smlouvy o založení ESUO podle místa jejího podpisu.

Program PHARE

Výraz pochází z anglického názvu Poland and Hungary Assistance for the Restructuring of the Economy (Pomoc Polsku a Maďarsku při přestavbě ekonomiky). Phare poskytuje finanční dotace na podporu procesu ekonomické transformace partnerských zemí střední a východní Evropy a posílení nově vytvořených demokratických společností až do doby, kdy budou připraveny na převzetí závazků, které vyplývají z členství v EU.

Pilíře

Označení tří hlavních okruhů působnosti EU. Prvním pilířem se rozumějí Evropská společenství. Jako druhý pilíř se označuje společná zahraniční a bezpečnostní politika. Třetí pilíř představuje spolupráci ve věcech justice a vnitra. Důraz na dvě poslední oblasti položila především Smlouva o EU.

Průmyslová politika Evropské unie

(EU) se v současné době prolíná s mnoha jinými politikami EU, jako jsou například politika v oblasti vědy a výzkumu, politika pro rozvoj vzdělávání, soutěžní politika nebo politika v oblasti životního prostředí. Základ průmyslové politiky EU dnes vychází ze Smlouvy o EU, v níž jsou definovány základní cíle, jejichž naplnění by mělo přinést další zvýšení konkurenceschopnosti průmyslu EU. Smlouva zakládá 4 cíle:

1) zrychlení přizpůsobování se průmyslu strukturálním změnám;

2) podněcování prostředí příznivého pro iniciativu a pro rozvíjení podnikání v rámci celého společenství;

3) povzbuzování prostředí příznivého pro spolupráci mezi podniky;

4) péči o lepší využívání potenciálu politik inovačního, výzkumného a technologického rozvoje. Pro naplnění stanovených cílů realizuje EU v praxi především následující programy:

A) výzkumné a rozvojové projekty;

B) podpora rozvoje průmyslové spolupráce;

C) rozvíjení a prohlubování vnitřního trhu;

D) zavádění společných standardů, certifikátů a regulačních opatření;

E) eliminace narušování konkurence;

F) ochrana v mezinárodní soutěži.

R

Rada EU (Rada ministrů)

Hlavní politický rozhodovací orgán EU. Členy Rady jsou ministři členských zemí EU. Resortní příslušnost ministrů se mění dle projednávané otázky. Ve spolupráci s EK a EP přijímá Rada normotvorné akty potřebné k realizaci politiky EU v jednotlivých oblastech.

Rada přidružení

Skládá se ze zástupců vlády ČR na jedné straně a Rady EU a EK na straně druhé. Schází se na ministerské úrovni jednou do roka a tehdy, když si to vyžádají okolnosti. V předsednictví Rady se střídá zástupce vlády ČR a zástupce EU. V kompetenci Rady přidružení je posuzovat jakékoli významné otázky, vyplývající z rámce Evropské dohody z roku 1993.

Rozhodnutí

Nástroj právního řádu ES. Je závazné jako celek pro subjekty, jimž je určeno.

Ř

Římské smlouvy

Neformální název pro dvě smlouvy, podepsané v Římě 25. 3. 1957 a zakládající EHS a ESAE.

S

Sbližování zákonodárství

Tímto termínem se v rámci EU označuje přestavba zákonodárství v jednotlivých zemích Společenství s cílem je postupně sjednotit v ustanoveních, týkajících se budování jednotného trhu. O tom, které zákony mají být sjednoceny, rozhoduje Rada ministrů EU na návrh Evropské komise po konzultaci s Evropským parlamentem.

Schumanova deklarace

Název, který je užíván pro prohlášení francouzské vlády z 9. 5. 1950. Tehdejším francouzským ministrem zahraničí Robertem Schumanem v ní bylo navrženo vytvoření ESUO, čímž byl dán základ k evropské integraci cestou jednotlivých kroků, která se ukázala být schůdnější než dosavadní snahy o komplexní politické sjednocení na federálním základě.

Směrnice

Nástroj právního řádu ES. V zásadě není bezprostředně vnitrostátně účinná. Je závazná pro členské státy z hlediska cíle, jehož se má dosáhnout, a lhůty, do níž musí být implementace obsahu směrnice do právního řádu jednotlivých států dosaženo. Za určitých podmínek je možné, aby se její ustanovení bezprostředně vnitrostátně účinnými v členské zemi stala.

Smlouva o EU

Podepsána na summitu Rady v nizozemském Maastrichtu (též známa jako Maastrichtská smlouva) ve dnech 9.-10. prosince 1991. Tato smlouva v sobě zahrnuje smlouvu o hospodářské a měnové unii na straně jedné a smlouvu o politické unii na straně druhé. Zdůrazňuje hlavní cíle integrace: posílení ekonomické a sociální soudržnosti členů Unie.

Soudní dvůr

Nejvyšší instance komunitárního práva. Zajišťuje správný výklad a plnění primárních smluv, jakož i výklad a dodržování veškerého práva Společenství. Nese odpovědnost za jednotnost výkladu a aplikace práva ES, kontroluje legitimitu rozhodování Rady EU a Komise, rozhoduje o podáních v oblasti komunitárního práva, která vznesou soudy členských států, výjimečně i o podáních jednotlivých fyzických a právnických osob.

Společná dopravní politika Evropské unie (EU)

byla formálně zakotvena již ŘÍMSKÝCH SMLOUVÁCH, avšak její rozvoj do roku 1985 byl velmi pomalý. Její výrazný rozvoj začal od roku 1986, kdy se v souladu s projektem vytváření VNITŘNÍHO TRHU zaměřila především na liberalizaci mezinárodní silniční dopravy a vytváření bezpečnostních standardů pro nákladní dopravu. V současné době se zaměřuje především na budování transevropských dopravních sítí, jejichž základním cílem je zajistit vzájemné kvalitní propojení všech členských států EU.

Společná obchodní politika

již byla zakotvena v Římských smlouvách (články 110-115 a 228 smlouvy o ES). Cílem bylo založením celní unie přispět ve společném zájmu k rozvoji světového obchodu, k progresivnímu zrušení překážek mezinárodního obchodu a ke snížení celních bariér. Hlavními nástroji společné obchodní politiky jsou:

1) společný celní tarif - členské země Evropské unie (EU) postupují v dovozech zboží z nečlenských států podle společného celního sazebníku, bez ohledu na to ve kterém členském státu EU se dovoz realizuje;

2) exportní podpora - Evropská komise podporuje export členských států především svými kroky zaměřenými na realizaci různých obchodních fór a setkání, prezentací firem z členských států EU na veletrzích, koordinací ostatních aktivit EU;

3) ochrana obchodu - Evropská komise chrání výrobce z členských států EU před nekalou konkurencí (dumpingové ceny, státní dotace) zahraničních výrobců. Pro tuto ochranu využívá především ustanovení soutěžní politiky EU o antidumpingových a antidotačních opatřeních;

4) smlouvy uzavírané s jednotlivými obchodními partnery. V rámci společné obchodní politiky rozlišuje EU šest základních typů dohod se svými obchodními partnery.

A) dohody o celní unii, podepsané s Maltou, Kyprem a Tureckem;

B) dohodu o Evropském hospodářském prostoru, podepsanou s Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem;

C) Eurodohody, tj. asociační dohody se zeměmi střední a východní Evropy;

D) Loméské dohody, zajišťující preferenční přístup na vnitřní trh EU státům africko-karibsko-pacifické oblasti. Pro léta 1990-2000 je platná dohoda z Lomé IV;

E) sektorové dohody - především u textilní a oděvní produkce;

F) nepreferenční obchodní dohody a dohody o hospodářské spolupráci se zeměmi Severní a Jižní Ameriky a Asie. Veškeré dohody, uzavírané Evropskou unií v rámci společné obchodní politiky, plně odpovídají duchu multilaterálních dohod uzavřených v rámci SVĚTOVÉ OBCHODNÍ ORGANIZACE (dříve GATT), nebo jdou dokonce ještě za rámec těchto dohod ve smyslu jejich další liberalizace a umožnění preferenční ho přístupu na vnitřní trh EU například státům africko-karibsko-pacifické oblasti. Evropská unie je zároveň prostřednictvím Evropské komise plnohodnotným účastníkem multilaterálních jednání v rámci světové obchodní organizace.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie (EU)

je jednou z nejmladších společných politik EU. Formálně je zakotvena ve Smlouvě o Evropské unii, jež vstoupila v platnost 1.11.1993. Fakticky však svým obsahem a činností navazuje na přibližně 25 let zkušeností se spoluprací v rámci tzv. EVROPSKÉ POLITICKÉ SPOLUPRÁCE, které by dále měly být doplněny i společnými aktivitami v zahraniční politiky. Smlouva o Evropské unii definovala základní cíle Společné zahraniční a bezpečnostní politiky:

1) zabezpečit ochranu společných hodnot, základních zájmů a nezávislosti Evropské unie;

2) posilovat bezpečnost Evropské unie a jejich členských států ve všech směrech;

3) zajišťovat mír a posilování mezinárodní bezpečnosti v souladu s principy Charty OSN a stejně tak s principy Helsinského závěrečného aktu a Pařížské charty;

4) podporovat mezinárodní spolupráci;

5) rozvíjet a konsolidovat demokracii a úlohu práva, respektovat lidská práva a základní svobody. Mezi základní nástroje Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie patří:

1) společný postoj - jestliže jednou Evropská rada zaujme takovýto společný postoj, je potom povinností členských států tento společný postoj implementovat do své zahraniční politiky;

2) společná akce - realizuje se na podporu společného postoje členskými státy Evropské unie. Rozhodování o praktických krocích v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky se děje na mezivládní úrovni, na úrovni Evropské rady. Evropská rada definuje základní směry a principy Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Veškerá rozhodnutí jsou přijímána jednomyslně s výjimkou některých rozhodnutí o provedení společných akcí.

Společný postoj

Předběžný závěr Rady EU, týkající se nějakého legislativního návrhu, který poté musí jít do Evropského parlamentu k prvnímu čtení.

Společný rozpočet Evropské unie (EU)

je hlavním nástrojem k financování integračních aktivit v rámci Evropské unie. Jeho roční objem činí na konci 90. let přibližně 90 mld ECU (EURO). Společný rozpočet je naplňován čtyřmi druhy příjmů: 1) zemědělské dávky vybírané na externích hranicích EU; 2) cla vybíraná na externích hranicích EU podle společného celního sazebníku; 3) podíl na DPH vybrané v jednotlivých členských zemích; 4) příspěvek jednotlivých členských států, proporcionálně podle výše HDP. Celkové rozpočtové příjmy jsou omezeny na úroveň 1,27% HDP členských států EU. Výdaje společného rozpočtu směřují především do společné zemědělské politiky (skoro polovina celkových výdajů), strukturální fondů (1/3), na rozvojovou pomoc mimo EU, vědu a výzkum a administrativu.

Stanovisko

Nástroj právního řádu ES. Vypracovávají je především poradní subjekty. Není závazný a neukládá nikomu právní povinnost. Doporučuje postup nebo chování v dané záležitosti.

Strukturální fondy

jsou hlavním nástrojem EVROPSKÉ UNIE (EU) pro zvyšování homogenity mezi jednotlivými členskými státy EU. Mezi strukturální fondy EU patří A) Evropský fond regionálního rozvoje (EFRR); B) Evropský sociální fond (ESF); C) Evropský zemědělský řídící a záruční fond (EZŘZF). Strukturální fondy naplňují jednotlivé cíle stanovené strukturální a regionální politikou EU. V současné době (1994 - 1999) naplňují strukturální fondy 7 cílů:

1) cíl 1 - podpora ekonomického rozvoje a strukturálních změn v nejméně rozvinutých regionech;

2) cíl 2 - obnova regionů, jež jsou vážně postiženy poklesem průmyslové výroby;

3) cíl 3 - boj s dlouhodobou nezaměstnaností;

4) cíl 4 - podpora adaptace pracovníků, jež přišli o zaměstnání v souvislosti se strukturálními změnami v průmyslu, na nové zaměstnání;

5) cíl 5a - podpora modernizace a restrukturalizace zemědělství, rybářství a lesnictví;

6) cíl 5b - rozvoj venkovských oblastí;

7) cíl 6 - rozvoj regionů s extrémně nízkou hustotou zalidnění. Jednotlivé fondy se na plnění konkrétních cílů podílejí následovně: EFRR - vynakládá prostředky na plnění cílů 1, 2, 5b a 6. ESF - 3, 4. EZŘZF - především 5a, dále 5b a 1. Celkové množství finančních prostředků, vynaložených strukturálními fondy na plnění jednotlivých cílů, činí v letech 1994 - 1999 149,8 mld ECU. Zvláštní postavení mezi strukturálními fondy EU zaujímá Kohezní fond (vznikl v roce 1993 a má oddělený rozpočet od ostatních strukturálních fondů), který slouží k financování projektů na rozvoj dopravní infrastruktury a ochrany životního prostředí v nejméně ekonomicky rozvinutých členských státech EU. V současné době získávají finanční prostředky z Kohezního fondu Španělsko, Portugalsko, Řecko a Irsko.

Subsidiarita

Princip ustavený Smlouvou o EU, dle něhož budou Společenství v oblastech, nespadajících do jejich výlučné působnosti, podnikat kroky jen tehdy, nebudou-li členské státy schopny provést navrhovaná opatření lépe. Smyslem tohoto principu je zajistit, že rozhodování v rámci EU bude probíhat co nejblíže občanům, a zároveň respektovat identitu členských států.

Symboly EU

Evropská unie má vlastní vlajku, hymnu a slaví Den Evropy.

U

Účetní dvůr

Nezávislá instituce, která kontroluje všechny příjmy a výdaje EU a jejích organizací, správné plnění rozpočtu, zákonnost všech příjmů a výdajů.

V

Výbor regionů

Poradní orgán institucí EU, který byl zřízen Smlouvou o EU. Vyjadřuje se k otázkám s přímou vazbou na kvalitu života orgánů Společenství.

Z

Západoevropská unie (ZEU)

byla založena v roce 1954 po krachu jednání o vytvoření Evropského obranného společenství. Sdružuje 10 členských států Evropské unie (EU) a je jedinou ryze evropskou organizací ve vojenské oblasti. Smlouva o EU posílila význam ZEU tím, že ji pověřila realizací rozhodnutí EU dotýkajících se obrany. V souvislosti s touto skutečností byla posílena i funkčnost ZEU vytvářením společných jednotek členských států se společným velením. ZEU je základní obrannou složkou EU a do budoucna by se měla stát tzv. evropským pilířem NATO. ČR je přidruženým členem ZEU.

Zelená kniha o poštovních službách

Dokument z května 1996, kterým Evropská komise podrobně analyzuje současný stav poštovního sektoru a stanoví cíle v zájmu zvyšování kvality poštovních služeb.

Zdroj: www.euroskop.cz