Vstup do EU a demagogie

V polovině června budou mít občané této země - poprvé v historii možnost rozhodnout o její budoucnosti. Stane se tak v referendu o vstupu do EU. V této souvislosti se setkávám s neuvěřitelnou demagogií, pokud jde o hodnocení kvality vyjednané přístupové smlouvy. Základním rysem této demagogie je snaha o srovnávání nesrovnatelného. Nebere se v úvahu, že jednotlivé přistupující země jsou rozdílné, a proto mají i rozdílné podmínky. Měřítkem podpory nejsou peníze na hlavu. Např. Polsko je jasně méně vyspělé, a proto zdroje, které jsou pro něj vyčleněny, jsou podstatně vyšší než zdroje pro ČR. V tomto přístupu se naplňuje koncepce solidarity, která v evropském rozměru usiluje o vyrovnání životní a civilizační úrovně. Proto například Německo a mnohé jiné státy jsou čistými plátci, to znamená, že jejich platba ze zdrojů EU na hlavu je záporná.

Z tohoto úzkého pohledu by bylo nepochopitelné jejich další setrvávání v unii. Častým příkladem, který je zneužíván, je naše porovnávání se Slovinskem. Nebere se přitom v úvahu, že Slovinsko musí budovat dlouhou vnější hranici, k čemuž dostává příslušné prostředky. Pokud provedeme opravdu korektní srovnání, dostává Slovinsko na hlavu o něco méně než my, což odpovídá tomu, že je o něco bohatší, a tak by se dalo pokračovat. Hrubou demagogií je i tvrzení, že se nás EU snažila odbýt a že navržené podmínky vstupu byly úzkoprsé. Opak je pravdou. Je třeba ocenit přístup Německa, které přestože má samo značné hospodářské potíže - neusilovalo o snížení tzv. berlínského finančního rámce. Jednání s Evropany byla sice tvrdá, ale nikoliv nepoctivá či vrchnostenská. I oni měli své hranice. Nelze zapomenout, že Evropané se dělí s námi, nikoliv naopak.

Rovnováha sil nestačí

Proč vlastně usilujeme o vstup do EU? Nejdůležitějším důvodem je projekt evropské integrace, který už po 50 let prakticky vyloučil nebezpečí války vzniklé jako konflikt mezi vyspělými evropskými národy. Když dozněly výstřely druhé světové války, řekli si ti, kteří přežili, že něco takového se už nikdy nesmí opakovat. Poučení, které si vzali z tragické minulosti, znělo: Mír v Evropě nelze zajistit pouhou politikou rovnováhy sil. Klíčem je evropská integrace. Zakladatelům této koncepce vděčíme za mnoho. Není přitom náhodou, že šlo o Alsasana Roberta Schumanna, ministra práce Francouzské republiky, jehož mateřštinou byla němčina, Jihotyrolana Alcida De Gasperiho a Francouze Jeana Moneta. Základem koncepce evropské integrace je jedna prostá myšlenka: Evropa se otevře navzájem - v prvé řadě Německu - za předpokladu, že se Německo otevře Evropě. Těžko jsme nyní schopni posoudit, jak důležitá a velkolepá myšlenka to v tehdejších poměrech byla. Dalšími prvky jsou přerozdělování a solidarita, jejichž prostřednictvím se budou vyrovnávat rozdíly mezi úrovní jednotlivých států tak, aby se nikdy nemohly stát základem pro nové konflikty. Je naším nejvyšším civilizačním zájmem podílet se na tomto projektu. Zůstat v izolované poloze, osamělí mezi EU a Ukrajinou, je krajně nevýhodné. Veškeré své problémy, které budeme muset řešit, snáz vyřešíme uvnitř EU než mimo ni. I když jsou to naše problémy, souvisejí s naší historií a naší transformací, nikoliv s evropskou integrací samou. Podepsání přístupové dohody bylo důležitým momentem, rozhodující krok na cestě do Evropy nás ale stále ještě čeká. Při rozhodování samém mysleme především na naše děti.