ÚLOHA VZDĚLÁVÁNÍ A VĚDY PŘI ZVYŠOVÁNÍ KONKURENCESCHOPNOSTI ČESKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ

Úloha vzdělávání a vědy při zvyšování konkurenceschopnosti českého zemědělství

the role of education and science in competition enhancement of the czech agriculture

Jan Hron

Adresa autora:

Jan Hron, Prof., Ing., DrSc., ČZU v Praze, 165 21 Praha 6 - Suchdol

e-mail: Hron@pef.czu.cz

Abstrakt:

Na přelomu tisíciletí je české zemědělství ve stavu transformace, kdy cílovým stavem je trvale udržitelné zemědělství, plnící produkční a mimoprodukční funkce při uspokojování potřeb národa ve zdravé výživě a při šetrném využívání neobnovitelných přírodních a lidských zdrojů. Dosažení tohoto cíle je podmíněno vytvořením konkurenceschopných podniků, udržení venkovské krajiny při zachování neobnovitelných zdrojů a potravinová bezpečnost státu, pokroková orientace výzkumné činnosti moderních trendů ve výchově nových odborníků.

Abstract:

Czech agriculture is in process of transformation at the eve of the new millennium. The main task is to ensure sustainable agriculture, providing wide range of functions in the frame of nutrition needs of the nation and economical exploitation of non-renewable natural and human resources. This goal attainment is determined by formation of competitive environment in agrobusiness, preservation of landscape and non-renewable resources while providing national food security as well as by progressive orientation in research of modern trends in education of new experts.

Klíčová slova:

Konkurenceschopnost, neobnovitelné zdroje, agrární politika, podnikové funkce

Keywords:

ability to compete, non-renewable resources, agrarian policy, enterprise function

Úvod

Každý podnikatelský subjekt se nachází v prostředí, které má turbulentní charakter a řídí se principy homeostáze. Právě princip homeostáze, udržování rovnovážného stavu podnikatelských subjektů se svým prostředím, je založen na vzájemném ovlivňování a přizpůsobování se. Stejným způsobem se chová i toto vnější prostředí jako celek, a to s využitím principu “veta”. Toto prostředí je v rovnovážném stavu tehdy, je-li v rovnovážném stavu většina podnikatelských subjektů. Proto se stává aktuální pro podnikatelské subjekty vnějšího prostředí.

Každé vnější prostředí je charakterizováno celou řadou dalších subjektů, procesů, vazeb, pravidel, úrovní poznání, hierarchií hodnot v chování lidí a dalších faktorů. Tyto faktory je možno rozdělit do pěti základních skupin:

a) společenské faktory charakterizující vnější prostředí představované legislativou, vazby mezi exekutivou a podnikatelskou sférou, existujícími nátlakovými skupinami apod.,

b) ekonomické faktory, mezi které je možno počítat především trend rozvoje domácího hrubého produktu, specifické tržní předpovědi, úroveň podnikatelských investic, stupeň spotřebitelských výdajů apod.,

c) sociální faktory charakterizované hierarchií hodnot a kritérii v rozhodování lidí, životní styl, úroveň vzdělání, mobilita obyvatelstva, distribuce příjmů apod.,

d) technologické faktory, které zahrnují vlastní výdaje na vědu a výzkum, transfer technologií, míru zastarávání výrobních prostředků apod.,

e) integrující faktory zahrnující procesy výchovy odborníků a vědecko- výzkumné činnosti.

Metodický postup

Východiskem pro vymezení faktorů konkurenceschopnosti českého zemědělství a hlavních podnikatelských subjektů je provedená analýza “Vývoje agrárního sektoru ČR v období 1989-97” zpracována pracovníky VÚZE, dále zpracovaná strategie vstupu do EU vládou České republiky a zpracované priority výzkumu ČAZV.

Uplatnění systémového přístupu umožnilo vymezit funkce zemědělských podnikatelských subjektů a potřeby rozvoje, a to při využití srovnávací analýzy, STEP analýzy a principů projektování.

Diskuse

Současný stav českého zemědělství je determinován změnami v majetkových vztazích, výrobní struktuře, ekonomických, organizačních a řídících procesech, které nastaly v období 1990-97.

Uvedené procesy byly charakterizovány zrušením cen potravin, liberalizací domácího trhu i zemědělského obchodu se zahraničím, minimalizací státních subvencí, což vedlo k téměř 30 % poklesu zemědělské výroby, snížením podílu osob zaměstnaných v zemědělství na cca 4,2 % v r. 1996 a podílu na tvorbě HDP na cca 3 %. Zároveň tyto změny byly provázeny růstem produktivity práce a zlepšováním souhrnných ekonomických výsledků. I když většina podnikatelských subjektů se adaptovala na nové podmínky, ekonomická a sociální situace většiny těchto subjektů je velmi tíživá. Majetkoprávní důsledky transformačního procesu v zemědělství a rozevírání cenových nůžek mezi vstupy a výstupy způsobily zadluženost většiny podnikatelských subjektů v zemědělství. V souvislosti s tímto rozvojem stát začal částečně prosazovat podporu v úvěrové politice a přímých podporách. Struktura a rozsah podpor zemědělství v ČR je výrazně nižší než v EU. Spolu s další rozdílností ve vývoji českého a evropského zemědělství je vytvářen prostor pro určení faktorů konkurenceschopnosti českého zemědělství. Zahrnují:

1. úroveň a využití přírodních, technických a lidských zdrojů,

2. technologické, organizační, ekonomické, řídící procesy,

3. vnější prostředí podnikatelských subjektů, agrární politiku státu.

S první skupinou faktorů jsou spojeny otázky účelné výrobní struktury, obnovy technologií, investic, využívání kvalifikace pracovníků a další.

S druhou skupinou je spojena účelná velikost podnikatelských subjektů, jejich uspořádání a propojení na vnější prostředí.

S třetí skupinou faktorů je spojena harmonizace s agrární politikou EU, jejími normami, vytvoření účelné institucionální struktury.

Uvedené skupiny faktorů ovlivňují i rozhodovací procesy v podnikatelských subjektech a jejich zohlednění závisí na hierarchii kritérií v rozhodování. Tato kritéria v oblasti agrárního prostoru souvisí s podnikovými funkcemi, mezi které lze počítat především funkci technologickou, ekonomickou, sociální a ekologickou. Všechny tyto funkce jsou nezastupitelné a mění se pouze jejich proporce. Tyto proporce souvisejí:

· s hierarchií kritérií v rozhodování,

· s postavením podnikatelského subjektu v organizační struktuře hospodářství.

Hierarchie kritérií se během vývoje ekonomiky mění a v důsledku toho je vždy jedna z podnikových funkcí v postavení nezávisle proměnné a ostatní v postavení závisle proměnné. V minulosti, v období centrálního direktivního způsobu řízení, touto funkci v postavení nezávisle proměnné byla zpočátku období dosahování soběstačnosti funkce technologická a později funkce sociální. V podmínkách tržní ekonomiky je to funkce ekonomická. Je třeba si uvědomit, že v prvním případě se jednalo o zdrojový přístup, v druhém případě o přístup cílový. V obou případech velmi důležitou funkci sehrává funkce sociální, která ostatní funkce propojuje.

Zastoupení jednotlivých funkcí z hlediska jejich proporcí, bez ohledu na jejich kritéria, závisí na jejich zařazení v organizační struktuře národního hospodářství. Zatímco jednotlivec prosazuje funkce ekonomické, u podniku je to funkce ekonomická a sociální, u národního hospodářství především technologická a ekonomická a u společenstva národních ekonomik funkce ekologická. Tato úvaha je schematicky znázorněna v tab. I.

Uvedená struktura má spíše spekulativní a technokratický charakter. Přesto vychází ze skutečnosti nezastupitelnosti jednotlivých funkcí a podnikatelské kapacity subjektů a hierarchického uspořádání organizačních struktur na principu do sebe vložených systémů.

Kromě rozdílné struktury podnikových funkcí se jednotlivé podnikatelské subjekty liší i svojí velikostí (koncentrací kapitálu), a to z hlediska jejich produkční stability, přizpůsobivosti vnitřním a vnějším změnám, setrvačnosti technologických, organizačních a řídících procesů, využívání kvalifikace specialistů, zabezpečování vědeckotechnického rozvoje, stupně motivace pracovníků, složitosti organizačních a řídících struktur, jejich typu (tab. II).

I. Proporce funkcí subjektů národního hospodářství (%)

tab. I

II. Vztah podnikatelských subjektů k vnějšímu a vnitřnímu prostředí

tab. II

Z hlediska využívání přírodních a lidských zdrojů je důležitá orientace v oblasti výzkumu, v otázkách řízení zemědělství. Pozornost v nejbližší budoucnosti je třeba zaměřit na následujících deset priorit:

1. Strukturální rozvoj agrárního sektoru s ohledem na podmínky podnikání v EU a ve vztahu k chování jednotlivých typů podnikatelských subjektů v zemědělství, navazujících odvětví, vodním a lesním hospodářství.

2. Vytváření efektivních organizačních, ekonomických a řídících struktur a jejich hodnocení na úrovni podnikatelských subjektů agrárního komplexu jako předpoklad zvyšování jejich efektivnosti a konkurenceschopnosti.

3. Teoretické a metodické základy koncepcí trvale udržitelného rozvoje, národní bohatství a externality ve vztahu k agrárnímu sektoru.

4. Institucionální aspekty vývoje agrárního sektoru, jeho efektivní struktury pro zajišťování trvale udržitelného rozvoje včetně struktury tzv. obecných služeb pro zemědělství (výzkum, poradenství, vzdělávání, informatika), trhu půdy apod.

5. Analýza a predikce vývoje zemědělsko potravinářského trhu, rozvoj teorie komparativních výhod a možnosti její kvantifikace v potravinových řetězcích, vytváření efektivní tržní infrastruktury, rozvoj marketingových metod a principů strategického řízení.

6. Řešení účelové alokace podnikových zdrojů, řešení výrobních, technologických, technických, servisních a informačních procesů z hlediska jejich koncentrace, specializace a efektivnosti, optimalizace systémů hospodaření z hlediska jejich konkurenceschopnosti, tvorby soustavy ekonomických ukazatelů efektivnosti hospodaření různých forem podnikání a tvorby ekonomických standardů.

7. Ekonomické aspekty zavádění, rozvoje a podpory netradičních způsobů a odvětví výroby v agrárním sektoru (extenzívní výroby, ekologické způsoby hospodaření, bioenergetika apod.).

8. Využití výrobních faktorů (voda, půda, kapitál) a jejich optimální transformace v soukromém a veřejném zboží při realizaci koncepce trvale udržitelného rozvoje (zemědělství, navazující odvětví, vodní a lesní hospodářství).

9. Sociálně ekonomické a sociologické aspekty rozvoje venkova a regionů.

10. Analýza a hodnocení úrovně lidských zdrojů, modelové řešení potřeby manažerských a řídících pracovníků, jejich kvalifikace, stylu řízení, personální politiky a sociálního prostředí.

Úvahy o orientaci výzkumu a nezbytnosti změn vedou k úvahám o úloze mladé generace ve společnosti, nezastupitelnosti vzdělanosti národa, úlohy vědy a praxe. Proto úspěšná výchova mladé generace na všech úrovních školské soustavy je předpokladem rozvoje společnosti. Vysoké školy, jako nejvyšší stupeň vzdělávací soustavy, proto významnou měrou přispívají k celkovému rozvoji společnosti. A to nejen svými vědeckými a výzkumnými aktivitami podmíněnými přítomností kvalifikovaných vědeckých a výzkumných pracovníků a odpovídajícím technickým vybavením, ale i pedagogickou činností. Ta je v dnešních podmínkách mimo jiné založena na výchově k poznávání přírodních zákonitostí, obecných principů fungování technických, sociálních, ekonomických a společenských procesů, schopnosti odpovídat nejprve na otázky “proč” a potom na otázky “jak”. Snad nejlépe nám tuto podmínku připomínají slova Aristotelova: “Vědění a porozumění náleží spíše umění než skutečnosti a za nejmoudřejší, než lidi zkušené a zběhlé, pokládáme odborné znalce v přesvědčení, že každý má moudrost tím větší, čím vyšší stupeň je jeho vědění. Soudím tak proto, že jedni znají příčinu, druzí nikoliv. Neboť zkušení lidé sice vědí, že něco jest, ale nevědí, proč to jest, druzí vědí, proč to jest a znají příčinu”. Vysoké školy však musí vytvářet ve svých laboratořích a knihovnách prostředí, aby studenti si osvojili i pracovní návyky, schopnost aplikovat obecné principy v praktickém životě. Proto zvyšování podílu samostudia, zavádění alternativních metod výuky, případových studií, presentace vlastních poznatků, to vše musí být součástí vzdělávání na vysokých školách. Výchova musí vést k vytváření osobnosti mladého člověka, kterého by měly zdobit vlastnosti, mezi které lze počítat objektivitu, racionálnost, cílevědomost, vytrvalost, čestnost a skromnost a pak rozvíjet schopnost vést, zavádět změny, vytvářet kolem sebe atmosféru harmonie, rovnováhy s prostředím, možnosti seberealizace.

Úspěšnost jednotlivých podnikatelských subjektů je podmíněna uvedenými faktory, ale především stupněm využívání vnitřních a vnějších zdrojů přírodně technických a lidských. Základ hodnocení však spočívá v porovnání požadovaného cíle chování a plnění jednotlivých funkcí. O to více vyniká správné posouzení jednotlivých podnikatelských funkcí, a to ve vztahu k organizační úrovni podnikatelského subjektu, využívání jednotlivých druhů zdrojů a uspokojování potřeb pracovníků.

Použitá literatura:

Joiner, B.L.: Fourth Generation Management, McGraw-Hill, Inc., USA, 1994

Goldman, S.L., Nagel, R.N., Preiss, K.: Agile Competitors and virtual Organizations, Thomson Publishing, Inc., USA, 1995

Bleeke, J., Enrst, D.: Collaborating to Compete, McKinsey&Co., Inc., USA, 1993