Trocha transparentnosti do společné zemědělské politiky EU

Evropská unie utrácí zhruba 50 miliard euro ročně na podporu svých zemědělců (44 miliard skrze společnou zemědělskou politiku – CAP – a dalších 6 na tzv. rozvoj venkova). Až do roku 2013 by se tyto výdaje měly pohybovat okolo 57 miliard euro ročně. CAP je zřejmě nejkřiklavějším příkladem špatné hospodářské politiky: zdražuje potraviny spotřebitelům v Evropě, zvyšuje jejich daně potřebné na podporu zemědělství a navíc devastuje světový obchod s potravinami.

Zastánci zemědělské politiky argumentují, že tyto náklady jsou nutnou cenou za záchranu evropského zemědělství a krajinotvorby. Bez CAP by malé farmy krachovaly jak na běžícím páse a evropské zemědělství by se změnilo jen na další průmyslové odvětví. Charakteristické pro CAP, který stojí i mimo kontrolu Evropského parlamentu, bylo, že podobné argumenty nebylo možné ověřit, neboť příjemci dotací z CAP nejsou většinou zveřejňováni. Výjimku tvoří Švédsko, Dánsko, Nizozemí, Estonsko, Slovinsko, Velká Británie a čerstvě i Belgie. U ostatních zemích jsou informace velmi nahodilé, ale i tak z nich lze vyčíst zajímavé věci.

Absolutně největšími jednotlivými příjemci dotací z CAP jsou dva panovníci: britská královna a monacký kníže. Oba dostávají ročně okolo 250-300 tisíc euro. Zajímavé je, že dotace z CAP dostávají i politici zodpovědní za jeho reformu (což ovšem je pravidlem i u českých poslanců, viz např. držitelé dekretů na byty s regulovaným nájemným). Například nizozemský ministr zemědělství dostává více než 150 tisíc euro, čtyři členové dánské vlády jsou na tom podobně.

Velké peníze ze společné zemědělské politiky jdou ovšem velkým agrofirmám. Britská Tate and Lyle dostává 180 milionů euro v Británii a dalších 10 v Belgii. Dánská Arla Foods dostává 150 milionů euro, stejně jako cukrovarská belgická firma Raffinerie Tirlemontoise.

Čím více toho o CAP víme, tím méně je tato extravagantní politika Evropské unie ospravedlnitelná…