Trh s obilím není pro nerozhodné

Státní fond tržní regulace přišel o svou výlučnost a stal se jedním z mnoha obchodníků

Kritizovat rozhodnutí Rady Státního fondu tržní regulace (SFTR) se již stalo zvykem, a dlužno říci, že docela oprávněným. Nejinak je tomu ohledně letošních pravidel regulace trhu s potravinářskou pšenicí, která nabízejí zemědělcům 3300 korun za tunu jako zálohovou cenu v případě, že obilí prodají státu, a tuto nabídku množstevně ani časově neomezuje.

Nová pravidla však jsou oproti dosavadním pokrokem, zejména v systému výkupu. Jistě, zemědělci nejsou spokojeni s 3300 korunami za tunu a požadují víc s ohledem na vyšší světové ceny. Téměř nikdo si ale nevšímá podstatnější věci, a tou je právě změna systému výkupu, která skýtá to, co dosud v zásadě chybělo - manipulační prostor pro možnost tržní tvorby cen.

Cena je v určité interpretaci sporná. To v případě, že bude (a bohužel je) chápana jako směrná cena, určující podmínky výkupu potravinářské pšenice pro všechny, tedy nejen pro stát. Jenže to je omyl. Zřejmě je tedy proto třeba do omrzení opakovat, že 3300 korun není (nebo nemusí) být cenou konečnou. Pokud jde o SFTR, pak jde maximálně o cenu zálohovou, pokud jde o tuzemský trh celkově, lze ji chápat jako určitou sociální síť, v zásadě jako minimální. Reálná cena je vyšší, minimálně o 300 až 500 korun, a po několika letech lze i ve světě očekávat cenový nárůst. Zemědělci, místo aby protestovali, tedy za ni vůbec prodávat nemusejí.

Bylo vůbec vhodné s touto částkou operovat? Je skutečně psychologicky na hraně s tržní cenou, proto působí jako cenový signál. Elegantnější by bylo řešení, které v době debaty navrhoval ministr Jan Fencl. To spočívalo v deklaraci částky, která by jako cena vnímána být nemohla, protože by byla od tržní ceny výrazně odlišena - šlo tehdy o 2500 korun. Ministr se ale nakonec s rozhodnutím Rady SFTR, jak sám říká, ztotožnil a výsledkem je poněkud zavádějící diskuse.

Věc souvisí také s finišem nad zákonem o skladních listech, které zemědělcům umožňují obilí pouze uskladnit, ale ne prodat. Pokud bude zákon (poslanecká verze, vládní se včas nestihne) platit od prvního října, jak slibují předkladatelé, budou mít zemědělci další nástroj, který nevýhodnost "prodeje od kombajnu" omezí a umožní jim spekulovat na vyšší cenu podle vývoje na trhu. Ten vypadá pro zemědělce příznivě. To ale neznamená, že by měl stát vyhlašovat cenu kolem 4000 korun, jak to požaduje Agrární komora nebo účastníci pondělního Agrárního obilnářského fóra v Havlíčkově Brodě. Pokud by fond takový signál vyslal, prodají všichni pěstitelé obilí státu a budou mít po starostech, což by se jim nepochybně líbilo. Jenže SFTR by si na to musel půjčit, a je to otázka, zda by mu banky na takovou cenu daly peníze. Kromě toho by musel, aby neprodělal peníze daňových poplatníků, prodat nakoupené obilí za cenu vyšší než nákupní - a to je třeba ještě připočíst skladovací poplatky a transport na místo exportu. Výsledkem by nejspíše byla nekonkurenceschopná cena, a stát by pak musel - třeba v příštím roce - export obilí, zřejmě mírně, ale přece dotovat. Jestli by tedy měl SFTR vyslat nějaký reálný signál, pak by to muselo být, jak upozorňuje například občanské sdružení Farmářské centrum, někde kolem 3500 až 3600 korun. Nejlepší by ale skutečně byla "necena" - třeba těch 2500 korun za tunu.

Přes všechna plamenná prohlášení jsou diskuse o zálohové ceně nepodstatné. Důležitější je, že se SFTR rozhodl působit na vnitřním trhu po celý rok a objem nákupu potravinářské pšenice neomezil ani množstevně. To ho staví do pozice jednoho z mnoha obchodníků na trhu a ruší jeho dosavadní výlučnost, na druhou stranu to bude klást větší nároky na správné a operativní rozhodování pro všechny účastníky trhu. Ten, kdo dobře vyhodnotí situaci, vydělá a vůbec to nemusí být stát. Ten, kdo nebude rozhodnutí schopen, prodá alibisticky za 3300 korun a bude čekat, co se bude dít. Prostě letošní pravidla regulace trhu nejsou pro alibisty. A to se zřejmě mnohým nelíbí.