TERITORIUM A POLITICKÉ ROZHODOVÁNÍ

TERRITORY AND POLICY-MAKING PROCESS

Jaroslav Čmejrek

Adresa autora:

Katedra humanitních věd, PEF ČZU v Praze, 165 21 Praha 6 - Suchdol, Kamýcká ul.

cmejrek@pef.czu.cz

Anotace:

Příspěvek se soustřeďuje na proměnlivou úlohu teritoria v politickém rozhodování. Zdá se, že centralizovaný národní stát, který se vyvíjel od počátku novověku, již překročil svůj zenit. Koncem 20. století dochází ve stále větší míře k delegování kompetencí politického rozhodování z národní úrovně jednak na úroveň nadnárodní, jednak opačným směrem na úroveň regionální či lokální. Začíná se dokonce diskutovat o virtuálním státu jako protikladu státu teritoriálního. Co se v nových podmínkách děje se státní suverenitou a jak je tomu s legitimitou politického rozhodování?

Summary:

The paper reviews changing role of territory in policy-making process. The centralized State which is developed since the end of the Middle Ages seems to be beyond its climax. The State transferes large part of its authority to the supranational (transnational) level or on the other side to the local and regional level. What happens with sovereignty and legitimacy of the State, is the main question in this respect.

Klíčová slova:

teritorium, půda, národní stát, suverenita, geopolitika, globalizace

Key words:

territory, land, nation, state, sovereignty, geopolitics, globalization

Politiku ve vlastním slova smyslu si lze jen obtížně představit bez vazby na určité území, na něž se politické rozhodování vztahuje. Území patří spolu s obyvatelstvem a politickou mocí k hlavním atributům každého státu. Stát existuje na určitém území, které je hranicemi odděleno od území jiných států. Sám vznik státu a s ním i zrod politiky byl spojen s ovládnutím určitého území. Než k tomu došlo, nemohlo být o politice ani řeči. Určité prvky řízení společnosti se sice uplatňovaly již před vznikem prvních státních útvarů, ale tato “paleopolitika” (P. Sloterdijk) se nemohla rozvinout ve skutečnou politiku, protože pro ni neexistoval základní rámec, tedy stát. Jak píše Gellner, “tlupy byly příliš malé na to, aby mohlo dojít k takovému druhu dělby práce, která vede ke vzniku státu. Proto pro ně otázka státu, stálé specializované instituce vynucující pořádek, skutečně nevzniká”. Absence státu je u primitivních společností nevyhnutelná. Jinak tomu bylo po vzniku agrárních společností. S rozšířením zemědělství a s usazováním obyvatelstva na půdě začala vznikat potřeba ovládnutí a ohraničení určitého stálého území. Současně pokročila dělba práce natolik, že mohl vzniknout stát a v jeho rámci i politika. Teritorium v agrární společnosti znamenalo především zemědělskou půdu.

Vazba mezi územím či půdou a politikou byla ve starověku zvláště patrná v řeckých městských státech. Zabírání půdy (území) patřilo k základním aktům při vzniku takového státu. Od zabrané půdy se nejprve oddělil pozemek pro kmenového náčelníka, pak se rozdělila ostatní půda na díly, které byly losem přidělovány jednotlivým rodům. Řecký městský stát (polis) byl založen na vlastnictví zemědělské půdy každý občan byl držitelem jejího podílu. Občané, tedy vlastníci přídělů půdy, tvořili lid (demos). Když Solón v 6. století př. n. l. přerozdělil athénskou společnost do čtyř majetkových tříd, základním kritériem byla velikost pozemkového vlastnictví, resp. výnosu z půdy ve vlastnictví občana. Ta byla rozhodující pro jeho zapojení do politického rozhodování státu (od funkce archonta přes nižšího úředníka až k prosté účasti ve sněmu) i pro jeho zařazení do vojska. Podobně tomu bylo v Římě a latinských městech.

Rovněž ve středověku byla politická moc úzce spojena s vlastnictvím půdy a určitého území. Jednotlivé společnosti se od sebe lišily právě způsobem rozdělení půdy. Pro západní křesťanství byl obecně charakteristický rozvoj lenního systému, v němž panovník půdu přiděloval jako léno (feudum), které leníci původně přijímali pouze pro svou osobu a pouze “do vůle” panujícího knížete. Když si leníci později vymohli dědičnou držbu lén, zrodila se feudální aristokracie, která většinou vytlačila starou rodovou šlechtu. Lenní systém byl vícestupňový, z toho také vyplývaly dosti složité vztahy mezi jednotlivými územími i mezi státními či politickými útvary.

Gellner spatřuje v obrovském množství politických útvarů starověkého a středověkého světa dva hlavní póly místní samosprávná společenství a velké říše: “Na jedné straně jsou městské státy, kmenová společenství, rolnické obce atd., spravující své vlastní záležitosti, s poměrně vysokým podílem politické účasti a pouze mírnou nerovností, a na druhé straně velká teritoria řízená soustředěním moci do jednoho místa. Velmi charakteristickou formou je však taková, která slučuje tyto dva principy: ústřední vládní moc žije současně s poloautonomními místními jednotkami.”

Je pozoruhodné, že přes rozmanitost politických útvarů starověkého a středověkého světa nevznikla potřeba zobecňujícího a abstraktního pojmu, který by překlenul všechny druhy veřejné moci. Až na počátku novověku začíná být stát označován jako stát s odstupem několika tisíc let od vzniku prvních státních útvarů. Svědčí to o hlubokých změnách, jimiž začal stát procházet. V přelomovém období mezi 15. a 18. stoletím došlo ve většině evropských zemí k centralizaci politické a vojenské moci, k posílení a zefektivnění daňového systému, k nahrazení zastaralých feudálních správních struktur moderním úřednickým aparátem. Nejpodstatnější změna však nastala v pohledu na stát, v novém pochopení jeho podstaty, postavení a úlohy. Povaha státu se změnila natolik, že někteří autoři dokonce vztahují pojem stát pouze k modernímu státu, k typu politického společenství, jež se v Evropě vyvinulo v období přechodu mezi agrární a industriální společností.

Základní posun v chápání státu je spojen s pojmem svrchovanosti. Na rozdíl od starověkých a středověkých státních útvarů se novověký stát stává svrchovaným, sebeurčujícím politickým společenstvím, jež je nadáno neohraničenou a nedělitelnou mocí tvořit obecné zákony a rozhodovat v extrémních situacích. Spolu s tím se šíří další nové myšlenky, především idea přirozeného práva a teorie společenské smlouvy. Stát se definuje jako institucionální reprezentace vůle lidu a mění se ve stát národní.

Moderní národní stát je současně státem teritoriálním. Je neodmyslitelně spojen s určitým územím, jež se snaží zabezpečit, případně rozšířit. Vleklé spory, jež naplnily evropské novověké dějiny, byly především spory územní. Smysl politiky je spatřován v teritoriálních ziscích, jak naznačuje sémantické spojení politiky s válkou v okřídleném Clausewitzově výroku: “Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.” Rozpínavost národního teritoriálního státu v novověku zasahuje nejen Evropu, ale projevuje se i v rozsáhlých mimoevropských oblastech, v nichž si nejsilnější evropské národní státy budují koloniální říše.

Z pochopení souvislostí mezi teritoriem a politickým rozhodováním se zrodil tzv. geografický determinismus, který se od počátku novověku zabýval vlivem geografických a přírodních podmínek na stát a jeho politiku. Již v 16. století si všímal významu velikosti státu, jeho geografické polohy, podoby hranic, krajiny, podnebí, kvality půdy a jiných faktorů Jean Bodin a po něm řada dalších autorů, mezi nimi v 18. století i Ch. Montesquieu.

Důležitým faktorem rozmachu národních států se stala průmyslová revoluce. V jejím důsledku došlo k nebývalému růstu hospodářského potenciálu zemí, k obrovským přesunům vlastnictví a ke vzniku nových sociálních tříd, zemědělské státy se měnily ve státy průmyslové. S nástupem industrializace již území neznamenalo jen půdu, ale také přírodní zdroje a různé strategické výhody. Politické myšlení však stále ztotožňuje území s půdou. Je zajímavé, že koncem 19. století, kdy se již ve většině evropských zemí i v USA naplno projevily změny vyvolané průmyslovou revolucí, je v některých politických teoriích půdě připisována mimořádná důležitost. Doslova ústřední postavení má půda v “biologickém” či organickém pojetí státu, jehož zakladatelem se koncem 19. století stal německý zoolog a geograf F. Ratzel. Ten v mnohém navazoval na již zmíněný geografický determinismus, šel však mnohem dál. Pod vlivem Darwinovy evoluční teorie pojal stát jako biologický organismus bojující o život a podléhající zákonům přirozeného výběru.

Podle Ratzela se “vlastnosti státu skládají z vlastností národa a půdy". Půda však ovlivňuje i charakter národa. Národ a stát jako agregátní organismus roste a k růstu potřebuje další půdu, nová území. Ustavičný boj o půdu je příčinou válek. Války jsou tak přirozeným projevem organického růstu států a jejich boje o přežití. V této souvislosti F. Ratzel zavedl do politické vědy pojem životní prostor; zastával názor, že skutečná velmoc potřebuje získat území o rozloze nejméně 5 miliónů čtverečních kilometrů, což byl téměř desetinásobek tehdejší rozlohy Německa. Zde již jsou jasně patrné kontury politické doktríny, které se později chopilo Hitlerovo nacionálně socialistické hnutí.

Ratzelovým zvláštním pojetím organického vztahu mezi půdou a státem se inspirovala tzv. geopolitika, resp. její “německá” linie. Duchovním otcem a prvním propagátorem této poněkud zvláštní teorie mezinárodních vztahů byl švédský politolog R. Kjellén. Jeho analýzy hospodářského, politického a sociálního potenciálu předních mocností světa se na počátku 20. století těšily obrovskému zájmu veřejnosti, byly překládány do řady jazyků a publikovány v mnoha vydáních. Kjellén se podobně jako před ním Ratzel vyjadřoval v pojmech evoluční teorie. Na prahu první světové války napsal o habsburské monarchii: “Podobně jako třetihorní živočich uprostřed dnešní fauny stojí dnes velmoc Rakousko-Uhersko mezi moderními státy jako přežitek primitivnějšího vývojového stadia, středověkého teritoriálního státu.” Velké perspektivy nepředpokládal ani u “degenerované” Francie. Z mimoevropských velmocí oceňoval USA, a zvláště Japonsko, uznával také úlohu Ruska a Anglie, která už ovšem ustupuje ze svých pozic.

Zatímco Ratzel hledal analogie mezi evolucí v organické říši a politickými dějinami, Kjellén postoupil dál. Stát je v jeho pojetí pokládán vlastně za rozumnou bytost srovnatelnou s člověkem, za vrcholnou formu života, jak to naznačuje i název Kjellénova klasického díla z roku 1916 Stát jako forma života. Kjellén dokonce předpokládá jakýsi státní “pud sebezáchovy”, který se projevuje v zápase s ostatními státy o přežití. Tento pud nutí stát k neustálé expanzi, která jej přemění ve velmoc. Zde Kjellén myslel především na Německo, s jehož osudem spojoval budoucnost Evropy. Německo je prý povoláno uspořádat kontinentální Evropu a na základě toho se pak prosadí i ve světovém měřítku. Tato vize osudu je předestřena zcela v duchu teorie přirozeného výběru. Německo má před sebou alternativu: buď se stát světovou velmocí, nebo zaniknout!

Na Ratzela i Kjelléna navázal K. Haushofer, který německé geopolitice vtiskl nacistický charakter. Vize spojení německého a evropského, resp. světového osudu poskytla zcela nový hodnotový rámec vztahů mezi státní mocí a zákonností. Přirozené právo s demokratickým charakterem tvorby zákonů bylo vytlačeno “právem krve a půdy”.

Teorie životního prostoru představuje z hlediska vazby státu na půdu a na území jakýsi kulminační bod, přičemž snaha přeměnit tuto teorii ve skutečnost vyústila v nejhorší válečný konflikt v dosavadních dějinách. V druhé polovině 20. století se stát postupně osvobozuje od teritoria. V podmínkách hospodářské globalizace se boj o území stává do jisté míry známkou zaostalosti. Některé studie z poloviny 90. let potvrzují, že investice i hospodářský růst jsou nepřímo úměrné objemu vlastnictví pozemků. Mnohem důležitější než rozšiřování území státu je pronikání na světové trhy. Ukazuje se, že ekonomický potenciál státu dnes mnohem více než na přírodních zdrojích závisí na faktorech, jež jsou svou povahou mobilní na kapitálu, pracovních silách a informacích. V této souvislosti ze začíná hovořit o virtuálním státu.

Teritorium, které nejprve představovalo především zemědělskou půdu, později pak území s nerostným bohatstvím a dalšími přírodními zdroji, představuje spolu s obyvatelstvem a státní mocí základní pilíř státu jako takového. Jestliže však teritorium ztrácí svůj stěžejní význam, nemůže se to na povaze státu neodrazit. Stát v podmínkách globalizace vlastně doslova “ztrácí půdu pod nohama”. A vskutku: v posledních desetiletích jsme svědky procesu, ve kterém se vyspělé státy jakoby začínají “rozpouštět”; četné své kompetence a často i část své suverenity jsou nuceny předávat “nahoru”, na úroveň nadnárodní či nadstátní, kupříkladu v rámci evropského integračního procesu. Spolu s tím jsou vyspělé státy ve stále větší míře nuceny předávat další kompetence také směrem dolů, na úroveň regionální či lokální. V důsledku těchto procesů vzniká celá řada zásadních otázek týkajících se vztahů mezi státem a občanskou společností, definice národních či regionálních, ale i místních zájmů a zejména legitimity politického rozhodování. J. Habermas o tom píše:

“Teritoriální stát, národ a v národních hranicích konstituované národní hospodářství vytvořily tehdy historickou konstelaci, v níž mohl demokratický proces přijmout přesvědčivou institucionální podobu. Také myšlenka, že demokraticky pojatá společnost může na sebe jako celek působit reflexivně, jednou ze svých částí, nabyla své obrysy pouze v rámci národního státu. Tato konstelace je mezitím zpochybněna rozličnými vývoji, které se dnes těší široké pozornosti pod názvem globalizace. Poněvadž idea, že společnost na sebe může demokraticky působit, byla dosud věrohodně implementována pouze v národním rámci, vyvolává postnárodní konstelace ono potlačované znepokojení poučené bezradnosti, jaké pozorujeme v našich politických arénách. Tísnivá vyhlídka, že se národní politika v budoucnosti zredukuje na více či méně inteligentní manažerství vynuceného přizpůsobení imperativům zajišťování místního zájmu, bere politickým střetům poslední zbytek opodstatnění.”