Stanoviska k evaluačnímu kolu WTO 1999

(EU, špičkoví ekonomové zemí OECD, představitelé Ekosociálního fóra Rakouska)

OBSAH

1. Stanoviska Rady ministrů EU k evaluačnímu kolu WTO 1999 *

2. Představení příspěvků přednesených na semináři OECD k problémům agrárního obchodu *

2.1 Zhodnocení dohod Uruguayského kola o zemědělství (T. Josling, Institut mezinárodních studií Stanfordské univerzity, USA) *

2.2 Národní cíle agrární politiky a liberalizace obchodu (K. Anderson, Adelaidská univerzita, Austrálie) *

2.3 Mezinárodní spolupráce vymezující předpisy v oblasti kvality a spolehlivosti potravin (L. P. Mahé a F. Ortalo-Magné, École Nationale Supérieure Agronomique de Rennes a London School of Economics and Political Science) *

2.4 Agrární obchod a životní prostředí (C. F. Runge, Minnesotská univerzita, USA) *

2.5 Cena a variabilita příjmů (A. H. Sarris, Athénská univerzita, Řecko) *

2.6 Zabezpečení světové výživy a agrární obchod (K. Ohga, Tokijská univerzita, Japonsko) *

2.7 Politika konkurence a agrární obchod (P. Abbot, Univerzita Purdue, West Lafayette, Indiana, USA) *

3. Stanoviska rakouských představitelů k jednáním v seattlu *

3.1 Z vystoupení představitele “Konference prezidentů zemědělských komor Rakouska” (Dipl. ing. W. Kucera) *

3.2 Z vystoupení představitele Ekosociálního fóra Rakouska (prezident a vicekancléř Dipl. ing. Dr. J. Riegler) *

1. Stanoviska Rady ministrů EU k evaluačnímu kolu WTO 1999

V úvodní části seznamujeme čtenáře se závěry Rady ministrů EU k přípravě konference ministrů Světové obchodní organizace (WTO), která se konala v Seattlu ve dnech 30. listopadu až 3. prosince 1999. V příštím kole jednání WTO, které by mělo být ukončeno během tří let, by se chtěla Evropská unie u klíčových otázek zemědělství opřít o usnesení Agendy 2000. Zásadně projevuje EU i ochotu jednat o snížení subvencí; předpokladem ovšem je, že bude pokračovat koncept “Blue Box” a “Green Box”. Pro EU je dále důležité, aby byl zajištěn stejný přístup ke všem formám vývozních subvencí. To znamená, že budou do diskusí zahrnuty i méně transparentní způsoby podpor vývozu, jako jsou např. potravinové výpomoci a exportní úvěry. Dále by EU doporučovala, aby nové kolo jednání přihlíželo i k zájmům rozvojových zemí. V případě dosud sporného tématu kulturní odlišnosti bylo dohodnuto, že má zůstat zachována schopnost EU a jejích členských států “stanovit a realizovat vlastní politiku v kulturní a audiovizuální oblasti se zřetelem k zachování její kulturní rozmanitosti”. Názorové rozdíly na to, má-li být v příštích jednáních brán zřetel k otázkám práce, vyřešilo 15 zemí tím, že se dohodly na vytvoření Stálého pracovního fóra mezi Mezinárodní organizací práce (ILO-MOP) a WTO.

Stanoviska a doporučení Rady ministrů EU k přípravě dalšího kola jednání WTO (záměrně ponecháno číslování jednotlivých doporučení Rady podle originálu)

1. Rada zevrubně diskutovala přípravu tzv. Třetí konference ministrů WTO, která bude uspořádána v Seattlu ve dnech 30. listopadu až 3. prosince 1999 a na níž budou přijata usnesení o rozsahu, modalitách a struktuře nového kola mezinárodních jednání o obchodu.

2. Rada uvítala sdělení EK z července 1999 o “Konceptu EU pro mileniové kolo WTO” a zastává názor, že sdělení představuje užitečný přínos k vypracování stanoviska Evropské unie v rámci přípravných prací k uspořádání Třetí konference ministrů WTO.

3. Rada konstatovala, že sice otevření trhu, rozvoj obchodu a zvýšení technologického pokroku přispěly k růstu světové ekonomiky, že však měl tento růst přivodit spravedlivější dělení výhod globalizace. Rada se shodla na tom, že další rozvoj obchodu musí být provázen zpřísněním pravidel. Potvrdila dále význam, který přikládá upřednostnění multilaterálního obchodního systému a jeho základním principům jako zárukám proti protekcionismu a jednostrannosti. Rada se sjednotila na následujících významných cílech pro připravované kolo:

· posílení systému opírajícího se o pravidla WTO;

· podpora další liberalizace obchodu;

· lepší začlenění rozvojových zemí do multilaterálního obchodního systému;

· respektování styčných bodů mezi obchodem a s ním souvisejícími politickými trendy.

1. Rada zdůraznila nutnost přijetí garancí, že přiměřená rovnováha mezi další liberalizací obchodu a posílením multilaterálních pravidel přispěje k udržení dobrého zdravotního stavu spotřebitelů. Respektování těchto požadavků usnadní WTO zvládnout výzvy vyvolané rychlými a zásadními ekonomickými a technologickými změnami.

Unie se bude při příštích jednáních WTO zajímat a starat o to, jak se v rámci Uruguayského kola zabezpečuje, aby EU a její členské státy mohly uchovat a rozvíjet svou schopnost stanovit a realizovat své politiky v kulturní a audiovizuální oblasti s ohledem na zachování jejich kulturní rozmanitosti

2. Rada zdůraznila, že je nutné, aby se občanská společnost plně podílela na tomto procesu a v zájmu toho pokračovala se spotřebiteli v dialogu, aby byl brán zřetel k jejich legitimním zájmům a požadavkům.

3. Rada poukázala na to, že důsledně podporovala cíle nového kola, což je patrné z jejích závěrů z 30. března, 30. dubna a 18. května, které Rada přijala na svém zasedání v Kolíně n. R. ve dnech 3. až 4. června 1999.

4. Rada potvrdila své pevné přesvědčení, že nové obchodní kolo se širokým spektrem témat představuje optimální možnost, jak zvládnout výzvy vyplývající z rychlých a dalekosáhlých hospodářských proměn, jak správně a účinně regulovat proces globalizace, jak posílit šance mezinárodního obchodu a hospodářského růstu a jak vyváženou formou dostát zájmům všech členských států WTO, především rozvojových zemí.

5. Rada speciálně zdůraznila, že obsáhlý koncept poskytuje šanci splnit následující široké spektrum cílů, které jsou výhodné pro všechny členy WTO:

· další liberalizaci a expanzi obchodu ku prospěchu všech zemí a tím posílení růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti způsobem podporujícím trvale udržitelný rozvoj;

· zvýšení transparence, poctivosti a možností upřesňujících propočtů propracováním pravidel a předpisů WTO;

· garantování, že liberalizace bude podporovat trvale udržitelný rozvoj a bude přihlížet k požadavkům občanské společnosti, včetně představitelů hospodářské sféry a spotřebitelů;

· další posílení přínosu WTO k rozvoji, a to specifickými opatřeními ve prospěch rozvojových zemí, především nejméně vyspělých, aby se zpřístupněním trhu, zdokonalením pravidel a intenzívní technickou pomocí podpořila jejich integrace do multilaterálního obchodního systému;

· větší koherence v obchodních, měnových a finančních otázkách prohloubením spolupráce mezi WTO a jinými mezinárodními organizacemi, včetně Bretton-Woodských institucí a jiných organizací fungujících v rámci OSN, aby se rozvojovým zemím pomohlo využívat výhod z další liberalizace obchodu;

· rovnost šancí pro všechny členy WTO s cílem dospět k vyváženým výsledkům v rámci příslušných jednání.

1. Rada potvrdila stanovisko EU, že by se při zahájení, průběhu a závěru nového obsáhlého kola jednání mělo vycházet ze zásady prezentace kompletního balíku návrhů, aby se zabezpečilo, že se bude během celého procesu jednání věnovat prioritám WTO stejná pozornost a že budou konečné výsledky přijatelné pro všechny a budou odrážet obecně výhodnou vyváženost práv a povinností. Rada se dále shodla na tom, že by se mělo usilovat o to, aby bylo kolo během tří let ukončeno.

2. Rada zdůraznila, že je pro ni zvlášť důležité, aby se zabezpečilo, že nové kolo bude přihlížet ke specifickým zájmům a požadavkům rozvojových zemí a že se ve všech sférách jednání uplatní tzv. “rozvojová agenda”. Rada potvrdila své stanovisko, že by měly být vyspělé země přístupné konstruktivněji zkoumat jednotlivé návrhy rozvojových zemí k jejich lepší integraci do multilaterálního obchodního systému, včetně návrhů, jak zefektivnit specifický a odlišný přístup k nim a jak usnadnit přístup na trh v oblastech, které jsou pro rozvojové země zajímavé. Dále Rada konstatovala, že existuje řada dalších otázek jako jsou např. otázky související s ochrannými mechanismy obchodní politiky a jinými pravidly a předpisy WTO, které jsou pro rozvojové země mimořádně důležité. Rada potvrdila, že EU bude otevřeně zkoumat, nakolik se dají do nového kola zahrnout případné otázky vznesené rozvojovými zeměmi a týkající se fungování a realizace dohod Uruguayského kola. Příslušnou agendu pro nové kolo jednání by měla na konferenci v Seattlu provázet následující opatření:

· Členové WTO by měli přijmout usnesení, že se zaváží nejpozději do konce nového kola jednání zajistit pro prakticky všechny exportní výrobky nejméně vyspělých zemí bezcelný přístup na trh. Tento závazek by měly přijmout všechny průmyslové země a k řešení by měly přispět i nejpokročilejší rozvojové země.

· Měl by být vypracován pracovní program, zahrnující koordinovaný postup při budování obchodních kapacit, intenzivnější spolupráci a transparenci mezi WTO a Bretton-Woodskými institucemi, v zájmu podpory liberalizace obchodu, jakož i efektivnější vzájemně se doplňující postupy mezinárodních organizací v zájmu podpory politické soudržnosti.

1. Rada s uspokojením konstatovala, že EU hrála při přípravě nového kola jednání nadále iniciativní roli tím, že předložila WTO k nejdůležitějším tématům tohoto kola písemné příspěvky.. Rada schválila obsah všech příspěvků a potvrdila, že tyto příspěvky spolu se závěry Rady představují stanovisko EU. Příspěvky dokládají ve všech svých bodech jednoznačně připravenost Rady ke spravedlivému a vyváženému postupu v souladu se zásadními parametry uvedenými pod body 7 a 8.

Cíle EU vyjmenované v těchto příspěvcích lze shrnout takto:

Zemědělství:

Jednání probíhala na základě mandátu obsaženého v článku 20 Zemědělské dohody. V případě dlouhodobého cíle postupného a výrazného snižování subvenčních a ochranných opatření, který vede k zásadní reformě, budou uvažovány jiné požadavky, zejména zkušenosti nabyté při plnění sjednaných závazků v roce 1994. Je míněn cíl formulovat speciální (odlišný) přístup k jednotlivým rozvojovým zemím, cíl poctivého a tržně orientovaného agrárního obchodu a neobchodní požadavky.

Rada připomenula závěry, k nimž dospěla na svém zasedání k problematice zemědělství 27. září 1999.

K nejdůležitějším sférám jednání zaujala Rada toto stanovisko:

· V případě klíčových otázek jako jsou přístup na trh, vývozní subvence a závazky ke krácení vnitřních podpor se bude stanovisko Unie opírat o celý balík Agendy 2000, schválený Evropskou radou v Berlíně. Pokud jde o snazší přístup na trh, musí EU jako důležitý světový vývozce potravin dbát na to, aby si zajistila svůj podíl na rozšíření světového obchodu, k němuž nové kolo povede. Unie je připravena dál jednat o snižování obchodních překážek, přičemž je třeba uvážit, že proces jednání v některých agrárních segmentech pokročil dál než v jiných. Je připravena jednat i o krácení vnitřních podpor a o subvencování vývozu, přičemž se bude snažit zlepšit šance vývozců EU a současně bude usilovat o rovný přístup ke všem formám vývozních subvencí tím, že budou vzaty do úvahy i jiné, méně transparentní formy podpory vývozu (potravinová pomoc, exportní úvěry a “single desk buyers” nebo “exporters”);

· Unie je připravena jednat o snížení subvencí, pokud bude nadále zachován koncept “Blue Box” a “Green Box”. Při realizaci dohod Uruguayského kola se prokázaly jako velmi užitečné nástroje “Mírová doložka” a “Speciální ochranná doložka”. I v budoucnosti budou podobné nástroje potřebné.

· Unie se bude aktivně zasazovat za odlišný a diferencovaný přístup k rozvojovým zemím, zejména k nejméně vyspělým zemím.

2. Představení příspěvků přednesených na semináři OECD k problémům agrárního obchodu

Rakouský odborný časopis “Der Förderungsdienst” (1999, č. 10, s. 324 - 343), vydávaný Spolkovým ministerstvem pro zemědělství a lesnictví, uveřejnil diskusi z dvoudenního semináře k budoucnosti agrárního obchodu a problémům s tím souvisejícím, zorganizovaného OECD. Seminář se zabýval dalším vývojem agrárního obchodu především se zřetelem k zahajovanému evaluačnímu kolu WTO. Jako diskusní bázi předložila OECD zásadní práce k tematickým okruhům, které představují významný přínos na cestě k důkladnému obeznámení se se stěžejními otázkami vyhodnocovacího kola WTO. Jejich autory jsou přední vědečtí pracovníci členských států OECD. Nicméně nelze přehlédnout, že pojednávaná témata mají vysoce politický náboj, který by významně ovlivnil příští zaměření agrární politiky. I když navazující diskuse přinesla velmi rozmanité a zčásti protichůdné názory, vyplývající z různého teritoriálního původu jednotlivých diskutujících, považujeme za užitečné seznámit ve stručnosti nejširší veřejnost s nejzávažnějšími pracemi. Informaci ze semináře OECD zpracoval Ing. K. M. Ortner, zástupce ředitele partnerského ústavu ve Vídni, který doplnil jednotlivá vystoupení o rakouská stanoviska k projednávané otázce. Považujeme za smysluplné seznámit s těmito pracemi širší okruh zájemců s důrazem na základní problém.

2.1 Zhodnocení dohod Uruguayského kola o zemědělství(T. Josling, Institut mezinárodních studií Stanfordské univerzity, USA)

Tato zásadní studie představuje pokus o zhodnocení zemědělské dohody (UK GATT) a uvádí stručný výčet kroků, které nutno v příštím kole jednání učinit a způsoby řešení, které budou předmětem diskuse. Práce se zabývá třemi nejzávažnějšími výsledky zemědělské dohody (UK GATT), jimiž jsou usnadnění přístupu na trh, snížení vývozních subvencí a pokles vnitřních podpor. Na tyto tři oblasti se nyní zaměříme i s ohledem na možná řešení.

2.1.1 Usnadnění přístupu na trh

T. Josling považuje rozšíření možností přístupu na trh za jednu ze stěžejních otázek vyhodnocovacího kola WTO 1999. Zvlášť významný výsledek Uruguayského kola vidí v přeměně netarifních překážek obchodu ve cla a v jejich snížení, příp. rušení. Důvodem je, že stanovení tarifů jasně ukázalo, jak důrazně chrání ta která země své zemědělství a kolik je tato ochrana stojí. Jako další klad tarifikace uvádí, že se nyní jasně projevují i rozdíly mezi státními dovozními organizacemi a soukromými podniky. Protože dovozci spadající pod státní kontrolu mohou regulovat domácí tržní cenu objemem dovezeného zboží, existuje v těchto zemích nadále možnost regulovat vnitřní cenu, a tak anulovat důsledky tarifikace. Považuje tedy za logické, že otázka státních obchodních organizací musí být v příštím kole vyjasněna.

Přeměna netarifních obchodních bariér na extrémně vysoká cla, z nichž se vycházelo v rámci přijatého principu postupného odbourávání cel, měla za následek, že se na ochraně většiny zemí a jejich zemědělství mnohé nezměnilo. Těmito “špinavými” tarify se dají vnitřní ceny zvednout na úroveň podstatně vyšší než je úroveň cen světového trhu. Vlastní výroba je tím, i když je podstatně dražší, chráněna před konkurencí levnějších dovozů, jejichž přístup na trh je téměř znemožněn. Autor se proto přimlouvá za radikální opatření k usnadnění přístupu na trh, přičemž podle něho nejde ani tak o zvyšování množství, která se mají dovážet s nízkými cly nebo bezcelně, ale především o další snížení cel opětovně o 36 %. Výhodou takového přístupu by podle T. Joslinga bylo, že by šlo jen o pokračování již jednou učiněného kroku, zatímco v opačném případě by se muselo o konkrétních dovozních kvótách jednat. Předpokladem účinné redukce cel je ovšem princip, že by nesměla platit pro skupinu výrobků průměrná sazba snížení, ale že by se mělo snížit clo každého výrobku minimálně o 36 %, čímž by se zabránilo tomu, že by se cla “citlivých” výrobků snížila jen málo, jak to umožňovala zemědělská dohoda (UK GATT). Jako další možnost se navrhuje, aby se vyšší cla snížila o vyšší procento - jako tomu bylo u průmyslového zboží, u něhož bylo snížení cel provedeno podle tzv. “švýcarského vzorce”.

Dalším způsobem redukce cel by byla “dvounulová varianta”, kdy se cla určitých výrobků a skupin výrobků zcela ruší. Problém by zde spočíval v tom, že by se každý účastník jednání snažil, aby byly do snížení cel zahrnuty jen ty výrobky, na jejichž ochraně má jen malý - pokud vůbec nějaký - zájem, zatímco by pro něho důležité výrobky měly zajištěnu nadále vysokou celní ochranu. Další postup by spočíval v tom, že by byl přístup na trh vázán stejně jako dosud podílem dovozu na spotřebě, ale zvýšilo by se procento spotřeby, na kterou musí být uvolněn zvýhodněný přístup na vnitřní trh. Všechny tyto návrhy by musely být důkladně prověřeny, protože přinášejí rozdílné výsledky a bylo by mylné se domnívat, že by se některá ze zemí při použití té či oné metody vzdala své výhody.

2.1.2 Snížení vývozních subvencí

V podstatě lze konstatovat, že systém vývozních subvencí a s ním spojených nízkých cen na světovém trhu přináší některým zemím ztráty, ale jiným výhody. Země, které byly čistými dovozci - většinou hospodářsky nerozvinuté země - mohly za nižší ceny uspokojit své potřeby na světovém trhu. Na druhé straně se ovšem nacházely a nacházejí velké vývozní země, které si na světovém trhu ostře konkurují a rozdíl mezi vnitřní a světovou cenou kryjí ze svého rozpočtu. Již dnes lze považovat za jisté, že Cairnská skupina bude požadovat další odbourávání subvencovaných vývozů, zatímco EU a USA se budou bránit příliš výrazným změnám. I v této oblasti musí dojít na kritické posouzení role státních obchodních organizací a k realizaci kroků potřebných k tomu, aby se mohly vyjasnit a vyloučit případné výhody, které nejsou v souladu se zemědělskou dohodou (UK GATT).

V rámci těchto jednání se bude muset v souvislosti se subvencovanými vývozy diskutovat i o vývozních daních, clech a omezeních, protože i ony mají dopad jak na národní tak mezinárodní trhy. Nutno připomenout, že dovozní omezení v období vysokých cen narušují obchod stejně jako vývozní subvence v období nízkých cen. V letech 1995 a 1996 dovolovaly vysoké ceny často realizovat export zemědělských výrobků bez vývozních subvencí. Tím by se mohl skutečně prosadit požadavek přesunutí nevyužitých oprávnění k vývozním subvencím na pozdější roky, tedy alternativa uvažovaná zemědělskou dohodou, což by naplánované rušení subvencí zčásti dovedlo ad absurdum.

Autor navrhuje i u vývozních subvencí různé scénáře pro příští kolo jednání. Jako první možnost jmenuje další odbourávání dnes platných vývozních subvencí jak co do fyzického množství tak co do výše hodnoty, přičemž konečný cíl směřuje k úplnému zrušení vývozních subvencí do roku 2005. Dalším diskusním tématem je otázka podpor exportních úvěrů. I zde by bylo třeba se shodnout na tom, nakolik zde jde o vývozní subvence a jak je co nejlépe eliminovat. U subvencovaných vývozů se rovněž projevuje vliv státních obchodních organizací (quasi monopolistů), přesahujících svým vlivem “soukromé” vývozní firmy. Státní podniky mají jednak snazší přístup k úvěrům, jednak mohou získat lepší výchozí pozici výhodnější cenovou nabídkou a platebními podmínkami.

2.1.3 Pokles vnitřních podpor

I když na Uruguayském kole všichni smluvní partneři potvrdili, že vnitřní podpory jsou závažným tématem jednání, byly výsledky diskusí ve svém konečném efektu chabé. Nicméně, omezení vnitřních podpor, měřené agregovanou mírou subvencí (AMS), vyvolalo tlak na vlády, aby provedly reformy své agrární politiky tak, aby byla opatření výrazně deformující agrární obchod změněna v opatření s menšími důsledky pro obchod. Následkem tlaku vyvolaného ukazatelem AMS byla snaha přijímat především opatření konformní s “Green-box” tj. ta, která zůstávají stále ještě mimo diskusi, protože nespadají do režimu limitace a rušení. Mohlo by to však vést k tomu, že se v rámci nejbližšího kola jednání stane “Green-box” rovněž předmětem jednání.

Větší význam mají opatření zahrnutá do “Blue-box”. Nelze ovšem přehlédnout, že USA ve svém posledním zemědělském zákonu (Fair-Act 1996) upouštějí od opatření, která by mohla být započtena do “Blue-box”, a ani EU nenavrhuje v Agendě 2000 vymezování plošných prémií a prémií na hospodářská zvířata v přijatelnější shodě s podmínkami uvedenými v “Blue-box”. Lze tedy soudit, že “Blue-box” neleží na srdci ani USA ani EU. Případná transformace opatření zařazených do “Blue-box” do opatření “Green-box” by ovšem vedla k tomu, že především Cairnská skupina zemí bude trvat na diskusi o “Green-box”. Bude se v první řadě diskutovat o těch opatřeních, která sice nevedou k růstu výroby, ale zachovávají ji tam, kde by se bez podpor od ní upustilo. Dá se tedy vycházet z toho, že budou otevřena a diskutována jak opatření v rámci “Blue-box” tak i “Green-box”.

Pozice Rakouska: Lze shrnout, že v příštím kole WTO půjde nejen o přístup na trh, rozsah vývozních subvencí a objem vnitřních podpor, ale i o opatření, která byla v Uruguayském kole ještě akceptována jako přípustná a která jsou v současné době součástí “Blue-box” a ”Green-box”. Z hlediska rakouského malostrukturovaného rolnického zemědělství, hospodařícího převážně v horských oblastech, koncipovaného jako celoplošné zemědělství, představují uvedené scénáře mimořádnou výzvu. Nakolik podpoří EU rakouské pozice, které jsou spíše v protikladu k uvedeným scénářům, závisí i na tom, v jaké konečné podobě bude Agenda 2000 přijata a jaká výchozí pozice tím vznikne pro EU.

Není pochyb o tom, že je cílem mnoha členů WTO plná liberalizace agrárního obchodu; jiná otázka je, nakolik se na tomto dění budou podílet EU a USA jako největší “globální hráči” na poli zahraničního obchodu. Z rakouského hlediska by bylo zachování všech opatření zahrnutých do “Green-box” nesporně pozitivním a významným krokem. Nakolik budou nadále důležitá i opatření v rámci “Blue-box”, bude záviset na průběhu jednání v rámci opatření “Green-box”. Na základě dosavadních vyjádření a přijatých reforem agrární politiky v zemích Cairnské skupiny a USA se Rakousko musí každopádně obávat, že pokud budou opatření zahrnutá do “Blue-box” zrušena, dojde jak z hlediska přístupu na trh tak u subvencovaných vývozů a vnitřních podpor ke změnám.

Pro rakouské zemědělství by bylo zvlášť důležité neměnit nic na opatřeních zahrnutých do “Green-box”. Další umírněné snižování vývozních subvencí by mohlo mít na Rakousko méně závažný dopad. Zřejmě bude nutné, aby se rakouská agrární politika vypořádala s důsledky takto navrhovaných scénářů a iniciovala práce, zabývající se předloženými pozicemi USA a Cairnské skupiny, aby mohla lépe formulovat své vlastní pozice.

2.2 Národní cíle agrární politiky a liberalizace obchodu(K. Anderson, Adelaidská univerzita, Austrálie)

Tato práce se zabývá především netržními výstupy ze zemědělství, které jsou označovány jako kladné externality související s obděláváním půdy nebo známy pod pojmem multifunkcionality. Zvláštní význam přisuzuje autor zabezpečení výživy a ekologickým aspektům zachování a podpory národního zemědělství. Kriticky zkoumá, nakolik je opodstatněné honorovat zemědělství za činnosti, které by podle jeho mínění mohly být zajištěny i při plné liberalizaci agrárního obchodu. Pokud jde o vliv zemědělství na životní prostředí, konstatuje autor, že podpory do zemědělství spíše vedou ke zhoršení situace v oblasti životního prostředí než naopak. Protože jde u uvedených argumentů o standardní dikci představitelů zámořského zemědělství, není jim věnována plná pozornost a zájem se soustřeďuje na závěry příspěvku.

K. Anderson konstatuje, že tzv. nekomerční důsledky hospodaření nabývají v rámci WTO trvale na významu, přičemž se toto konstatování nevztahuje pouze na zemědělství, ale je předmětem diskuse v mnoha nezemědělských hospodářských sektorech. Tyto vlivy mohou vnitropoliticky znamenat závažný důvod pro zachování vnější ochrany. Protože se zřetelem k nekomerčním důsledkům hospodaření by mohl být obchod silně ovlivňován a omezován, musely by být identifikovány i v zemědělství a jednání WTO by na ně musela brát zřetel. Podle autora by bylo optimální, kdyby se k požadavkům týkajícím se zemědělství přistupovalo stejně jako k požadavkům ostatních hospodářských sektorů. Má na mysli především dohodu, která by odpovídala dohodě o subvencích a povolených protiopatřeních a mohla by být zakotvena ve WTO. Nekomerční faktory musí být rozhodně součástí zhodnocovacího kola WTO.

Stěžejní otázka v této souvislosti zní, zda a v jakém rozsahu jsou opatření k zachování multifunkčnosti zemědělství dostatečným způsobem zabezpečena v rámci ujednání WTO. Protože platné úpravy přijaté v rámci WTO již tuto sféru podchytily a pokryly v “Green-box”, bude nutno diskutovat o tom, nepřipouští-li příliš široce pojatá opatření. K. Anderson soudí, že nespecifické agrární platby rozhodně nepředstavují účinné agrárně politické nástroje. Zpochybňuje efektivnost přímých plateb s odůvodněním, že nejsou dostatečně cílově orientované a vyžadují neúměrně vysoké administrativní výdaje. Zvlášť negativně hodnotí nepřímé podpory tržních cen formou dovozních omezení a vývozních subvencí. V souvislosti se zabezpečením výživy konstatuje, že by mohla být zajištěna, pokud ji negarantuje samotný volný obchod, příspěvky na skladování, aniž by se muselo uchovat “nákladné” hospodaření v polohách s mezními výnosy. Počítá s tím i Příloha 2 zemědělské dohody (“Green-box”). Především je třeba konstatovat, že se dovozními omezeními, která mají chránit a podporovat vlastní zemědělství, udržují “nepřiměřeně” vysoké vnitřní ceny, které mohou dokonce ohrozit zabezpečení výživy určitých okrajových skupin obyvatelstva. Jakmile by se snížila vázaná cla na původně zamýšlenou výši, zvýšila by se stabilita světového trhu a tím spolehlivost výživy.

Ochraně životního prostředí přiznává autor jistou členitost v požadavcích, jejichž řešení vyžaduje formovat odpovídající počet různých nástrojů v podobě jednotlivých opatření národní politiky. Současně zastává názor, že snížení a zrušení subvencí tržních cen a na produkci vázaných podpor představují nejlepší prostředek, jak zvýšit soulad zemědělské výroby s životním prostředím. Všude tam, kde by se zemědělství vyvíjelo v jasně definovaných hranicích a produkovalo pozitivní externality, mělo by být honorováno formou přímých příplatků. Samozřejmě by potom musel být i na straně záporných externalit odkryt původce škod. To znamená, že by se měly u provozních prostředků poškozujících životní prostředí uplatňovat odvody, přičemž jsou tato opatření údajně již v zemědělské dohodě (UK GATT) zahrnuta. I když zachování rozmanitosti venkovských oblastí představuje chvályhodný cíl, nechápe autor, proč by měl být dosahován subvencováním tržních cen. Protože zemědělství představuje, především v příměstských oblastech, jen jednu z mnohých výdělečných možností, doporučuje K. Anderson organizovat přeškolovací programy jako výhodnější opatření než vyplácet na produkci závislé platby. Za účinnou alternativu podpor do zemědělství považuje rovněž podpory do opatření směřujících ke zkvalitňování infrastruktury v odlehlých a migrací postižených regionech.

Na závěr autor konstatuje, že všechna, podle jeho mínění účelně zvolená opatření, již představují s pravidly WTO konformní podpory, které jen minimálně deformují obchod. Zdůrazňuje ovšem, že by se muselo mnoho podpor, které zemědělská dohoda (UK GATT) připouští, prověřit z hlediska efektivnosti a administrativních nákladů, v rámci evaluačního kola 1999 tyto prodiskutovat a nově formulovat. U všech přijatých opatření by se muselo bezpodmínečně prověřit, nemají-li na obchod deformující vliv a pokud ano, musela by se buď přizpůsobit nebo zrušit.

Pozice Rakouska: Na první pohled je zřejmé, že autor předchozího příspěvku je představitelem absolutně neregulovaného volného obchodu a pochází ze zámoří. Zatímco je v Evropě nepoškozené životní prostředí omezeně se vyskytujícím faktorem, zůstává v zámoří životní prostředí v podstatě nepoškozeno. Právě v Rakousku mají krajina a zdravé životní prostředí velkou hodnotu. Pomocí tzv. “Rakouského programu ekologického a vůči přírodním zdrojům šetrného zemědělství” (ÖPUL) mohou být zajištěny a zčásti i nově utvářeny různé pozitivní způsoby obhospodařování půdy. Je pochopitelné, že někdo, kdo přichází z kontinentu, kde je půda téměř neomezeně k dispozici, může těžko pochopit, že z nejrůznějších důvodů finančně podporujeme zachování celoplošného systému hospodaření na půdě. Jedním ze závažných důvodů je přitom uchování minimálního osídlení krajiny a nezbytně nutné infrastruktury.

Každopádně bude nutné, aby Evropa při příštích jednáních WTO vysvětlila svým zámořským partnerům, jaké pozitivní vnější efekty zemědělství díky své mnohofunkčnosti přináší pro veškeré obyvatelstvo a že tato produkce je Evropany oceňována výše, než představuje hodnota výrobků samotných. Bude to proto tak mimořádně důležité, protože hlavní problém jednání WTO spočívá v rozdílném nazírání na problémy z pohledu zemědělství, životního prostředí, zdrojů a jejich užití a ochrany.

2.3 Mezinárodní spolupráce vymezující předpisy v oblasti kvality a spolehlivosti potravin(L. P. Mahé a F. Ortalo-Magné, École Nationale Supérieure Agronomique de Rennes a London School of Economics and Political Science)

Předložená práce se zabývá především otázkou, nakolik postačí dohoda “O sanitárních a fytosanitárních opatřeních” (anglická zkratka SPS podle Sanitary and Phytosanitary) a dohoda “O technických překážkách v obchodu” (anglická zkratka TBT podle Technical Barriers to Trade) spolu se zemědělskou dohodou (UK GATT) k tomu, aby na straně jedné zaručovaly odlišně vysoké národní standardy kvality a zdravotní nezávadnosti a na straně druhé spolehlivou výživu, aniž by docházelo ke zneužití a tím k překážkám obchodu. Již v úvodu se konstatuje, že po schválení zemědělské dohody (UK GATT) jakož i SPS a TBT nedošlo v členských státech WTO k očekávanému zvýšení obchodních toků. Příčinou je nejen rozdílné spotřebitelské chování v jednotlivých zemích, ale v první řadě to, že se nový “nástroj” ve formě předpisů a pravidel pokusně prověřuje i jako prostředek vhodný k omezování přístupu na trh.

Význam standardů kvality a předpisů vymezujících výrobní postup narůstá zejména proto, že se obchod přesouvá od zemědělských surovin k polotovarům a hotovým výrobkům, u nichž jsou tyto charakteristiky důležité. Kromě toho s rostoucí životní úrovní nabývají pro kupujícího na významu i různé charakteristiky potravin, které přesahují jejich čistě nutriční hodnocení. Tak se najednou spotřebitelé zajímají i o to, jak byl produkt vyroben nebo v jakých podmínkách jsou chována hospodářská zvířata. S velkým zájmem jsou sledovány dopady té které výroby na kvalitu životního prostředí. Stručně řečeno to znamená, že spotřebitelé kupují potraviny nejen výlučně pro jejich nutriční hodnotu, ale že při rozhodování o koupi rozhodují i jejich doplňující zdravotní a etické charakteristiky.

K tomu, aby se spotřebitelům zajistil určitý stupeň spolehlivosti, používá zákonodárce standardy a pravidla. Ne vždy se snadno rozliší, bylo-li opatření přijato spíše k ochraně spotřebitelů či k ochraně samotné výroby. SPS a TBT jsou pomocnými nástroji k nalezení vhodné základny pro tato rozhodnutí. Velkou předností obou těchto dohod je, že na jejich základě lze oslovit rozhodčí soud WTO, který může sporné otázky rozhodnout.

V další části se autoři zabývají SPS a TBT podrobněji. SPS nachází použití zejména u standardů a pravidel souvisejících se zdravotním stavem rostlin, zvířat a lidí. TBT se naproti tomu zabývá především všemi ostatními technickými předpisy a standardy až po obaly, značky a značení zboží.

Principy WTO platí i v SPS; specifikuje však i další, totiž vědeckou spolehlivost, harmonizaci, vyrovnání a vzájemné uznání, proporcionalitu, posouzení rizika a transparentnost. Každá země je oprávněna stanovit si vyšší standardy, nesmí však bránit v přístupu na trh zboží z jiných členských států, které vyhovuje mezinárodním standardům. Pro zemědělství a potravinářský sektor jsou zvlášť důležité standardy, pravidla a zákazy dovozu ze zdravotních důvodů, které mohou negativně ovlivnit obchod. Mimořádný význam má v této souvislosti EU vydaný zákaz dovozu hovězího masa z USA a Kanady, k jehož produkci byly použity hormony, a korejský předpis týkající se mimořádně krátkých lhůt trvanlivosti potravin, který znemožňuje dovoz ze vzdálených zemí, např. z USA.

Sféra platnosti TBT je širší než sféra platnosti SPS, protože se vztahuje na všechny výrobky (včetně zemědělských). Obsahuje především pravidla pro technické postupy, standardy včetně obalů, značek, značení původu a srovnání identity výrobků. Cílem TBT je garantovat kvalitu vývozního zboží tak, aby bylo zabezpečeno zdraví lidí i zvířat, respektována ochrana životního prostředí a znemožněny špatné praktiky.

Principy dohody TBT jsou sice velmi podobné principům SPS, dají se však snáze obejít. Cíle se neomezují jen na zdraví, ale jsou mnohem širší a mohou tak být snáze zneužity k uplatnění protekcionistických opatření, protože deklarované důvody k přijetí příslušného opatření nemusí být vždy vědecky podložené, vztah k mezinárodním standardům není tak striktní jako v případě SPS; stejně přípustné jsou standardy výroby a metody, které členským státům umožňují klást na technické procesy ekologicky relevantní a etické požadavky. Prakticky to znamená, že TBT umožňuje ve srovnání s SPS zavádět přísnější regulační opatření a chránit tím vlastní výrobu. TBT umožňuje přikládat rozdílům v kulturní úrovni země nebo národním odlišnostem a etickým požadavkům větší význam, než by bylo možné jen na základě SPS.

Panelová rozhodnutí povedou k rozšíření a změně interpretace jak dohody SPS tak TBT. Teprve při aplikaci těchto dohod se tak ukáže jejich orientace a důsledky z ní plynoucí nejen pro obchod, ale i pro spolehlivost výroby v příslušné zemi.

Pozice Rakouska: Rakousko by se mělo pokusit prosadit co nejrestriktivnější postoj EU k těmto záležitostem, protože jeho obyvatelstvo velmi citlivě reaguje na etické a kulturní faktory a na působení výroby na životní prostředí a očekává tomu odpovídající informaci o výrobcích. Rakouský spotřebitel očekává především, že ho zákonodárce ochrání před výrobky, jejichž důsledky pro lidské zdraví nejsou dostatečně známé. K tomu přistupuje silné ekologické cítění a skutečnost, že Rakušané přikládají význam tomu, jak byl daný produkt vyroben: zda se zvířatům věnovala potřebná péče, nakolik se upustilo od aplikace průmyslových hnojiv a prostředků na ochranu rostlin, ale zajímají se i o to, zda výrobky pocházejí z jejich regionu nebo byly dopraveny z velké vzdálenosti. Všechna tato kvalitativní, etická a bezpečnostní kritéria jsou pro rakouského spotřebitele důležitá, a proto by jich měli odpovědní političtí a exekutivní činitelé bedlivě dbát.

2.4 Agrární obchod a životní prostředí(C. F. Runge, Minnesotská univerzita, USA)

C. F. Runge se ve svém diskusním materiálu snaží seznámit veřejnost s vazbami mezi agrárním obchodem a životním prostředím a objasnit důsledky obhospodařování půdy pro životní prostředí. Uvádí jak záporné tak kladné vzájemné závislosti a zaměřuje se dále na souvislosti mezi výší příjmu na hlavu a ekologickým vědomím. Tento vztah popisuje Kuznetsova funkce, přičemž ovšem nejde o automatický proces. Autor dále uvádí, že ke zvýšenému dopadu na životní prostředí dochází nejen následkem zvyšující se výroby, ale i přepravy zboží. Principiálně vzniká otázka, od jaké výše příjmu se zvyšuje ekologické vědomí tak, že má za následek zvýšené výdaje do životního prostředí, které opět utlumují výrobu a snižují příjmy. V této souvislosti C. F. Runge soudí, že je jak na národní tak i mezinárodní úrovni malý zájem o to, vypořádat se s negativními důsledky zemědělské výroby na životní prostředí. Pokud jde o vliv zemědělské výroby na životní prostředí, existuje podle něho rozdíl mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi potud, že je především v západní Evropě a v USA ekologické vědomí na vysoké úrovni, a proto byly zavedeny odpovídající standardy, které považují rozvojové země za jasnou překážku v obchodu. Tato rozdílná pojetí vedou k úkolu charakterizovat globální politiku ochrany životního prostředí v zemědělství. Jak by se měly z aspektu liberalizace obchodu pospojovat rozdílné zájmy tak, aby byly sladěny s ekologickými standardy, aniž by došlo k vytlačení konkurentů z vlastního trhu a liberalizace obchodu byla využita k tomu, aby se zvýšily obchodní aktivity.

Tuto problematiku objasňuje autor na příkladě “geneticky modifikovaných organismů” (GMO). Třebaže uplynulo teprve zhruba 5 let od praktické využitelnosti těchto poznatků, již se zcela jasně ukazuje jejich velký vliv na obchod a životní prostředí. GMO vytvořily v zemědělství zcela novou situaci s nepřehlédnutelnými důsledky na životní prostředí, obchod a výživu. Od agrárně politických nástrojů se nyní očekává vypracování pravidel, která by měla zabránit případnému negativnímu vlivu biotechnologií na agrární obchod. Otázka, kterou bude nutno vyřešit, zní, kdo nese odpovědnost za případné negativní průvodní jevy aplikace GMO. Tyto negativní jevy by se mohly projevit teprve v budoucnosti, a proto jde především o omezení případných budoucích externích nákladů vyplývajících z uplatňování biotechnologií v zemědělství. Navíc aplikace těchto průmyslem vyvinutých GMO je doprovázena úzkými vazbami na jednotlivé mezinárodní koncerny, což opět vede k větší závislosti na jejich výrobcích a koncerny získávají pozice, umožňující prohloubit jejich monopolní tendence. Podstatně závažnější problém spočívá v tom, že přístup k těmto novým technologiím je možný jedině prostřednictvím těchto koncernů.

Z toho, co bylo dosud řečeno, vyvozuje C. F. Runge čtyři principy, které mají pro obchod a životní prostředí stěžejní význam:

· Kdykoliv se setkávají agrární obchod a politika životního prostředí, měly by být obě tyto politické sféry vzájemně sladěny tak, aby byly sladěny i navrhované principy reformy obchodu s trvale udržitelným vztahem k životnímu prostředí.

· Trvale udržitelný rozvoj zemědělství s sebou nutně nese požadavek, aby byla poškození životního prostředí podchycena a pokud možno likvidována nebo alespoň omezena na minimum; měl by být uplatněn princip jasného označení viníka nebo přijata ještě účinnější ekologická opatření, urychleně zabraňující vzniku negativních účinků.

· Nejistoty, jimiž jsou zatíženy jak ekonomické tak ekologické ukazatele a rychlý rozvoj biotechnologií, vyžadují přijetí opatření v ekologické a obchodní politice, směřující k pozitivním reformám bez ohledu na podmínky, které jsou na ně vázané.

· Prosazení reforem v obchodní a ekologické politice vyžadují jasně definovaná vlastnická práva, která se vztahují nejen na zboží a služby, ale i na negativní důsledky konání.

Z těchto čtyř principů vyplývá nutnost rozvíjet mezinárodně akceptované metody řešení a zajistit jejich přijetí. Cílem musí být nové definování práv a povinností týkajících se poškozování životního prostředí, přičemž se vychází z pojetí, že nejsou pouze individuální povahy, ale že odpovědnost, od které nemohou odstoupit, přejímají i podnikatelé a celá průmyslová odvětví. Na aktuálním příkladu GMO je třeba si ujasnit, kdo těží z tohoto vývoje? Kdo nese náklady negativních důsledků pro životní prostředí? Jsou ti, kdo nesou náklady a ti, kdo využívají předností, totožní? Vyvstává naléhavá otázka, která instituce má tyto otázky řešit a budou-li ji ti, jichž se týká, akceptovat? V rámci WTO sice existuje Výbor pro obchod a životní prostředí (CTE), ale jeho práci členské státy neakceptují v potřebné míře. Některé země proto navrhly, aby se příslušnou pravomocí vybavily buď již existující instituce, např. UNCLOS (Konvence OSN o námořním právu) nebo se zřídila světová organizace pro otázky životního prostředí. Protože zatím nebyl realizován ani jeden z obou návrhů, bude se muset otázkami obchodu a životního prostředí zabývat chtě nechtě WTO. V dané souvislosti bude nutné zodpovědět některé otázky:

· Může WTO sehrát v otázkách životního prostředí patřičnou roli nebo by bylo lepší tyto záležitosti z programu jednání vyřadit? Problém je, komu je svěřit. Pokud by šlo o grémium ekologických expertů, setkávají se jejich rozhodnutí s nedostatečným souhlasem. Pokud by šlo o komerční odborníky, stranila by jejich rozhodnutí spíše obchodu.

· Pokud by měla vzniknout multilaterální autorita, vzniká otázka, jak by se měla vyvíjet. Mělo by jít o instituci, jejíž rozhodnutí třeba realizovat nebo by o jejich závaznosti měl teprve rozhodnout smírčí soud WTO?

Pozice Rakouska: Přes všechny problémy související se vznikem světové organizace pro životní prostředí je C. F. Runge přesvědčen, že bude nezbytně nutná. Rakousko by mělo zřízení instituce, která závazně vyjasní otázky obchodu a životního prostředí, plně podpořit. Bude se ovšem muset dávat pozor na to, jaké pravomoci a povinnosti taková instituce převezme. Pokud však ještě neexistuje, bude muset Rakousko uplatňovat své zájmy prostřednictvím svých zástupců v Evropské komisi, ve Výboru pro obchod a životní prostředí (anglická zkratka CTE z “Committee on Trade and Environment”).

2.5 Cena a variabilita příjmů(A. H. Sarris, Athénská univerzita, Řecko)

V první části své práce seznamuje A. H. Sarris s vývojem opatření na ochranu a zabezpečení cen a příjmů v zemědělství; práce je výslednicí filosofie blahobytu v pojetí 20. století. Tzv. sociální bezpečnostní sítě, které byly vyvinuty a uplatněny i v zemědělství, vyústily nakonec v opatření, která citelně narušovala agrární obchod a vedla ke stále většímu zatížení rozpočtů a spotřebitelů. Mnohdy prudké mezinárodní diskuse na toto téma nakonec vedly k dohodě o zemědělství v rámci Uruguayského kola GATT. Filosofie, která je s touto dohodou spjata, říká, že přijímané subvenční politiky v zemědělství jednotlivých zemí musí být v souladu s přijatým principem ozdravění světových trhů.

Intervenční politika v zemědělství se v podstatě projevuje dvěma formami: Na jedné straně je snaha zvýšit vnitřní ceny vhodnými opatřeními nad úroveň mezinárodních cen a na straně druhé je snahou chránit zemědělce před příliš výrazným poklesem cen a ztrátami na příjmech. K tomu přistupuje skutečnost, že pro jiné sektory neexistují v podobném rozsahu žádné výpomoci a podpůrné programy tohoto druhu.

Ve druhé části zkoumá A. H. Sarris otázku, které to jsou faktory, které ovlivňují variabilitu cen a příjmů. Stejně jako v jiných sektorech je i v zemědělství ekonomický úspěch zatížen nejistotami a riziky. V zemědělství k tomu přistupují vlivy životního prostředí, které mohou výrazně ovlivnit výnosy, kolísání poptávky a dosažený posun v technickém pokroku. Z těchto důvodů je zřejmě velmi důležité, abychom měli k dispozici soubor nástrojů, kterým lze garantovat ceny a příjmy a podchytit existující výkyvy.

Příjmová variabilita zemědělských výrobců je funkcí variability výnosů, výroby a cen. Kolísání výnosů závisí na faktorech životního prostředí a technickém pokroku, kolísání výroby souvisí rovněž s rozsahem obhospodařované půdy. I ceny světového trhu jsou silně závislé na rozsahu pěstitelských ploch; toto konstatování zní banálně, nemělo by se však podceňovat, jak vyplynulo z prudkých změn v nabídce produkce v nástupnických státech bývalého Sovětského svazu. Jak silně reagují ceny na změny nabídky a poptávky, lze odvodit z jejich elasticit, jejichž rozměry by se musely stanovit na základě pravidelně aktualizovaných šetření.

Dalším ovlivňujícím činitelem jsou zásoby. Změny zásob mohou ovlivnit jak poptávku tak i nabídku; mohou vést k nestabilitě cen, ale stejně dobře i ke stabilizaci trhu. K čemu ve skutečnosti krátkodobě či dlouhodobě dojde, závisí na konkrétních reakcích jednotlivých účastníků trhu. Každopádně jsou zásoby opatřením, které užívá mnoho států v rámci svých tržních řádů k ovlivňování nejen cen, ale i obchodu. Opatření přijímaná k ochraně vnitřního trhu jak pokud jde o ceny tak i nabídku a poptávku, působí na stabilitu světového trhu. Pro kvantifikaci a doložení tohoto vlivu vyvinula OECD ekvivalent produkčních subvencí (EPS) a ekvivalent spotřebitelských subvencí (ESS).

Třetí část je věnována otázce, jsou-li mezinárodní agrární trhy méně stabilní. Ukazuje se, že bylo v této oblasti provedeno zatím příliš málo výzkumů; v podstatě lze sice na tuto otázku odpovědět kladně, tato výpověď však musí být ještě potvrzena dalšími výzkumy. Ve čtvrté části se A. H. Sarris zabývá otázkou, budou-li mít nová pravidla obchodu vliv na stabilitu světových agrárních trhů. Konstatuje, že i v nových podmínkách bude existovat nestabilita, jejíž dopad může být zmírněn povolenými nástroji. Opatření, s nimiž počítá pojistná klauzule zemědělské dohody (UK GATT), mohou ovšem sama vyvolat nestabilitu.

Autor se dále zaměřuje na různé formy podpůrných opatření v zemědělství a klade si otázku, nakolik mají vliv na stabilitu světových agrárních trhů. Dnes ztrácejí na významu nástroje zaměřené na subvencování cen a větší důraz se klade na opatření k zajištění důchodů; sahají od příspěvků na pojištění sklizní až po vyrovnávací příplatky při špatné sklizni. V minulosti byly nejpoužívanějšími nástroji subvence do tržních cen; vedly ke zvlášť nežádoucím efektům na světových trzích. Modernější formy ovládání rizika na trhu představují nástroje, které jsou již delší dobu běžné v jiných hospodářských sektorech; patří k nim: termínované obchody, “swapy” a jejich kombinace. Další možnosti hedgingu představují “bonds and loans” (obligace a půjčky). V současné době se ovšem využívají jen nevýznamnou měrou, jen několika zeměmi a představují spíše výjimku z pravidla.

Dále by bylo třeba zkoumat, jak ovlivňuje liberalizace obchodu stabilitu světového zemědělství. Podle teorie obchodu by mělo platit, že liberalizace trhu s agrárními výrobky, pro nějž je příznačná velká rizikovost výroby a kolísající poptávka, vede ke snižování nejistot na trhu. Přirozeně by to předpokládalo, že cenové změny proniknou do úrovně výrobců a na této úrovni zapůsobí. Ale právě tento předpoklad je důvodem, proč liberalizace naráží na odpor nejen u zemědělců, ale i u vlád. Protože jsou další výše jmenované nástroje přijímány jen velmi váhavě, bude podle A. H. Sarrise docházet k výraznější liberalizaci jen pomalu a nestabilita světových trhů přetrvá v určitém rozsahu i v budoucnosti.

Na závěr A. H. Sarris konstatuje, že se v posledních letech situace ve stabilitě světových agrárních trhů v zásadě nezměnila. Existují faktory, které brzdí cenové změny, ale i takové, které působí opak. Protože se dosud prováděná opatření k zajištění cen a důchodů nejen příliš prodražila, ale ani nepřinesla žádoucí výsledky, hledají se nové možnosti, a to takové, které se dají uvést do souladu s liberalizací obchodu.

Pozice Rakouska: Skutečnost je přes přijatou dohodu o liberalizaci agrárního obchodu taková, že se změny cen světového trhu v jednotlivých zemích projevují jen nevýrazně, pokud vůbec, protože těmto změnám brání národní programy. Z toho lze vyvodit, že diskuse na toto téma bude pokračovat i v rámci evaluačního kola WTO 99. A. H. Sarris se ve své práci zásadně staví za výraznější liberalizaci a přenesení odpovědnosti za opatření k zabezpečení cen a příjmů na samotné výrobce a ostatní účastníky trhu. Názor prezentuje nesporně schůdnou cestu, jsou-li k dispozici odpovídající nástroje a úměrně velcí výrobci. Rozhodně nebude moci tyto nástroje v potřebném rozsahu využívat rodinný zemědělský podnik, jehož výroba je malá. Jinak vypadá situace, máme-li na mysli družstva a velké soukromé firmy obchodující zemědělskými výrobky.

2.6 Zabezpečení světové výživy a agrární obchod(K. Ohga, Tokijská univerzita, Japonsko)

V úvodu definuje K. Ohga spolehlivost výživy. Pod tímto pojmem rozumí situaci, kdy mají všechny domácnosti jak fyzický tak ekonomický přístup k dostatečné výživě. K tomu patří i to, že neexistuje riziko ztráty tohoto přístupu. Tři základní pilíře spolehlivosti výživy jsou tedy disponibilita, stabilita a dostupnost. Z této definice implicite vyplývá, že produkce potravin založená na vyčerpávání neobnovitelných zdrojů nebo na narušování životního prostředí nemůže spolehlivost výživy natrvalo zaručit.

Z této definice vyplývá požadavek zajistit spolehlivost výživy na národní úrovni. To lze zabezpečit jedině tehdy, když se buď veškerá potřeba potravin vyprodukuje ve vlastní zemi nebo se zajistí dostatečné zásoby importovaných potravin, které umožní překlenout dobu, po kterou jsou jen velmi malé možnosti dovozu. Zvenčí vnucené snížení dovozů může mít politické nebo na výrobě závislé příčiny. To však znamená, že země, která nemůže pokrýt svou potřebu vlastní výrobou, je politicky a ekonomicky závislá a může být vydírána. Protože držení zásob je rovněž spojeno s nemalými náklady, je země odkázaná na dovozy potravin více méně vydána na pospas cenovým výkyvům. V zemi závislé na dovozu vyvstávají tzv. “náklady z nízké odolnosti”, které se zvyšují se stupněm závislosti a výší výrobních a cenových výkyvů dováženého zboží. Protože významní exportéři zemědělských výrobků na světovém trhu tvoří oligopol, je tato závislost o to větší.

Mají-li se tyto náklady udržet na co možná nízké úrovni, musí být udržena produkce ve vlastní zemi. Aby se toho dosáhlo, mohou být ve prospěch domácí výroby využita cla, dovozní kontingenty a vnitřní podpory. Další možnost spočívá ve změně způsobu výživy, a to v tom směru, že se přejde od importovaných výrobků k výrobkům z vlastní produkce, čímž se země stává větším samozásobitelem a závislosti na dovozech se sníží. Většina větších zemí sleduje politiku soběstačnosti, přičemž vychází z pojetí, že vlastní výroba také něco stojí. V opačném případě narůstá závislost, kterou se snaží zmírnit nákladnými skladovacími opatřeními. Podle stupně závislosti musí země nést vyšší či nižší “náklady z nízké odolnosti”.

Jaký vliv má liberalizace obchodu na mezinárodní zabezpečení výživy? Jeden z nejzávažnějších důsledků tohoto pojetí vede k tomu, že se výroba soustřeďuje do výhodnějších oblastí, zatímco v méně výhodných klesá a v oblastech s mezními výnosy ustává; vede to k větší závislosti dovozců na vývozních zemích. Země, které následkem liberalizace obchodu budou muset ve zvýšené míře dovážet, jsou úměrně tomu méně odolné vůči poruchám agrárního obchodu. Vývoj a stabilizace cen na světových agrárních trzích závisejí na rychlosti, s jakou se zemědělské dohody odrazí ve výrobě. Protože největšími vývozci zemědělských výrobků jsou USA a EU, bude tento vývoj výrazně závislý i na FAIR Act 96 a Agendě 2000.

V zemích, které se podílejí na agrárním obchodu jako dovozci nebo vývozci, ovlivní vývoj světového agrárního obchodu i vývoj příjmů. Pevná pravidla v agrárním obchodu by měla vést ke stabilizaci cen světového trhu a objemů produkce. Velký význam jak pro průmyslové tak rozvojové země mají stabilní ceny zemědělských výrobců a stabilní spotřebitelské ceny. Prudké změny cen potravin jsou pro většinu dovozních zemí nepřijatelné, protože výdaje na výživu jsou příliš důležitou výdajovou položkou a jim odpovídající výše zásob příliš nákladnou záležitostí. To však znamená, že další liberalizace agrárního obchodu má smysl jedině tehdy, existuje-li dostatečná nabídka co do kvality i množství, nabídka celoročně vyrovnaná a za rovnoměrné ceny.

Aby se mohlo zajistit zásobování potravinami v potřebném rozsahu, dojde v agrární sféře ke zvýšení obchodních toků. Podle zastánců volného obchodu by to vedlo ke zlepšení důchodové situace jak u vývozců tak dovozců, protože vývozci mohou docílit výhodnější ceny a dovozci nakoupí potraviny za nižší ceny, než jaké by nabídli domácí výrobci na chráněném a podporovaném trhu. Dodává, že tyto teze byly zatím ověřeny pouze na modelu a platí jen za jinak stejných podmínek.

Uvážíme-li současnou situaci, kdy je 800 miliónů obyvatel v rozvojových zemích (které jsou téměř výlučně čistými dovozci) podvyživeno nebo nedostatečně živeno, musí zajištění minimální výživy představovat důležitý cíl. Ve většině těchto zemí se tedy musí něco podniknout pro udržení a rozšíření výroby, zabezpečení potřebných dovozů a zachování odpovídajícího zásobování. Zvažování významu případných opatření bude podle situace té které země rozdílné. Nutno dodat, že samotný obchod nemůže spolehlivost výživy zaručit. Nutno najít případ od případu vyváženou a nákladově co nejvýhodnější kombinaci možností.

Na závěr K. Ohga konstatuje, že cílem liberalizovaného obchodního režimu je podpora mezinárodní výměny zboží a služeb, což členským státům umožní získat ze vzájemného obchodu optimální prospěch. Efektivní agrární obchod má - obdobně jako přidružený produkt - garantovat co nejlepší zajištění zásobování potravinami. Takto docílený růst důchodů má zvětšit i rozsah disponibilních potravin, přičemž se riziko výpadků vlastní výroby sníží na minimum. Intenzivnější liberalizace obchodu v agrárním sektoru by celosvětově soustředila výrobu tam, kde bude nejefektivnější. Za těchto podmínek by obchod v oblasti výživy přispěl k dostatečné dostupnosti, disponibilitě a stabilitě. Tak to alespoň předpokládají zastánci volného obchodu.

Volný obchod s sebou nicméně přináší systémové změny a každá změna má zpravidla své vítěze a poražené. Podle výsledků prognózy OECD (“Agricultural Outlook OECD 1999 - 2004”) dojde na světovém trhu přinejmenším krátkodobě k citelnému cenovému růstu. Nutno se obávat, že nejvíc budou tímto zvyšováním cen postiženy “chudé” domácnosti, protože se jich změny cen potravin dotknou nejvíce. Kromě toho by mohlo následkem intenzifikace výroby v méně podporovaných částech světa ve větší míře docházet k nenapravitelným škodám na životním prostředí.

Pozice Rakouska: Dík Uruguayskému kolu byl docílen značný pokrok v integraci agrárního obchodu do všeobecných předpisů GATT. Ovšem ani po realizaci zemědělské dohody (UK GATT) nebudou vyčerpány všechny možné výhody zvýšené obchodní výměny, protože rozhodnutí o výrobě potravin a zajištění výživy obyvatelstva - přijímaná na národní úrovni - neovlivňují jen komerční úvahy. Z rakouského hlediska k tomu není mnoho co dodat. Rakouské zemědělství slouží nejen k produkci potravin, ale je nositelem i řady pozitivních zahraničněobchodních efektů.

2.7 Politika konkurence a agrární obchod(P. Abbot, Univerzita Purdue, West Lafayette, Indiana, USA)

Prof. P. Abbot se ve své práci zaměřuje na tři fundamentální oblasti ovlivňující konkurenční prostředí v agrárním obchodě, a to na státní obchodní organizace, značení původu a na globální konkurenci. Státní obchod existuje tehdy, když veřejné nebo quasi-veřejné zařízení buď samo fyzicky obchoduje nebo obchod směrodatně kontroluje a stanovuje pravidla, jimiž se má obchod řídit. Některé země své státní obchodní organizace zrušily, k čemuž však nebyly podle dosud platného ujednání GATT povinny, protože tato dohoda pouze požaduje, aby se - stejně jako každý soukromý podnik - řídily běžnými hospodářskými pravidly.

Značení původu zboží jsou státem propůjčená oprávnění k označování původu výrobku, která se řídí státem upravovanými předpisy. Slouží nejen k diferenciaci výrobků, ale umožňují i menším podnikům umístit své výrobky na trhu a odlišit se od výrobků větších podniků.

Globální konkurence a pokus podřídit ji obecně platným pravidlům byly vyvolány přáním uniknout růstové spirále vývozních subvencí a uskutečňovat export podle ryze ekonomických hledisek. Cílem konkurenční politiky (resp. politiky volné soutěže) je zabránit nadměrnému využívání stávajícího přednostního postavení na trhu.

Uvedené tři možnosti mohou být využity k posílení pozice podniku na trhu. V případě státní obchodní organizace se propůjčuje veřejné instituci mocenská pozice na trhu. Pomocí státem regulovaných značení původu mohou získat významnější postavení na trhu i menší podniky, které by bez této podpory tohoto postavení nemohly dosáhnout. S využitím zahraničních investic velkých firem, lhostejno, zda ve formě fúzí nebo akvizicí, se může omezením konkurence na cílovém trhu posílit tržní pozice fúzující firmy. Kontrola mocenské pozice na trhu se stala globálním problémem. Proto bude na příštím kole GATT učiněn pokus stanovit v rámci WTO globální pravidla konkurence i pro agrární obchod.

Pochopitelně existují speciálně v agrárním sektoru problémy mezi konkurenční a agrární politikou. Hlavní příčinou je skutečnost, že agrární politika často slouží k dosahování tzv. mimoekonomických cílů v rámci vlastního zemědělství. Mnohdy to je cíl zabezpečení příjmů a životní úrovně především v hospodářsky nerozvinutých oblastech. Přirozeně tento cíl je v rozporu s konkurenční politikou, která je orientovaná na uspokojování obecných, ale nikoliv speciálních zájmů. Uplatnění národních opatření agrární politiky může vést ke zvýhodnění jednotlivých podniků, což opět odporuje principům konkurenční politiky. Dochází k tomu především tehdy, omezuje-li se v zájmu zabezpečení vlastní výroby dovoz nebo vývoz.

V této souvislosti vzniká otázka, zda rozvoj volného obchodu vede k optimální konkurenční politice. Teorie volného obchodu prosazovaná ve WTO vychází z toho, že maximálně možná liberalizace obchodu přináší všem účastníkům tržního dění zlepšení hospodářské situace. To je také důvodem, proč se diskutuje o státních obchodních organizacích, pravidlech značení původu zboží a globální konkurenceschopnosti a proč se hledají řešení těchto otázek. Nutno ovšem podotknout, že teorie volného obchodu vychází z plné liberalizace obchodu; tzn., že jen dílčí liberalizace nemusí vést k větší konkurenci a tím ani k žádoucím výhodám.

K bližšímu objasnění mohou přispět dva příklady z agrárního sektoru. Když byly zrušeny státní obchodní organizace a přeměněny v soukromé, nastoupil často v tomto sektoru místo větší konkurence soukromý monopol. Protože pro soukromý monopol nejsou sociální cíle zásadní důležitosti, může často snáze zneužívat své přednostní mocenské postavení na trhu. Při prosazování zemědělské dohody (UK GATT) byla v mnoha případech zachována vysoká cla a v průběhu tarifikace byla zaváděna nová velmi vysoká cla a dovozní kontingenty, které brání dovozům stejně účinně jako tomu bylo dosud. V případě cukru a mléčných výrobků zavedly např. USA tak vysoká cla, že prakticky znemožnila dovoz.

Další otázkou je souvislost mezi konkurenční politikou a reformou GATT. Realita současné reformy, která byla provedena v jednotlivých státech, je přinejmenším v určitém rozporu s ideou, z níž vychází zemědělská dohoda (UK GATT). Protože nebyly zrušeny státní obchodní organizace, existují nadále instituce, které nepodléhají pravidlům konkurenčního prostředí. Přeměnou netarifních obchodních překážek na neobvykle vysoká cla byl zachován vysoký stupeň protekcionismu, který dovádí zamýšlenou snahu o usnadnění přístupu na trh ad absurdum, ačkoliv bylo pro většinu soukromých firem právě prosazení tohoto principu mimořádně důležité. Mnoho soukromých podniků doufalo, že by mohly bojovat proti vysokým clům vhodně zvolenou marketingovou strategií, nemají však žádnou možnost, jak čelit netarifním překážkám obchodu.

Ve svém resumé P. Abbot konstatuje, že rozšíření dohody GATT o pravidla volné soutěže (konkurence) by mělo přispět k tomu, aby se přednosti liberalizace obchodu mohly také skutečně uplatnit. A to nejen vzhledem ke stále většímu rozsahu fúzí překračujících národní hranice, ale i vzhledem k rostoucímu významu obchodu s náročnými, a tedy i drahými zpracovanými výrobky. Rovněž státní obchodní organizace svým mocenským postavením na trhu zmenšují prostor k tomu, aby se mohly projevit přednosti liberalizace obchodu. Přístup na trh ztěžují a mocenskou pozici vytvářejí i jiné státní regulační zásahy a opatření agrární politiky. Tato opatření jsou často jen málo slučitelná s principem liberalizace v rámci volné soutěže, takže i v této oblasti se pro nastávající jednání WTO ukazuje široké pole působnosti.

Pozice Rakouska: Vzhledem k silám, které popírají globální konkurenci a tendenci ke koncentraci se jeví potřeba rozvinout konkurenční politiku mezi jednotlivými účastníky trhu v rámci států a mezi nimi. V závislosti na zájmech jednajících zemí budou přirozeně existovat protichůdné pozice, takže i v této oblasti můžeme očekávat dlouhé a kontroverzní diskuse. Z rakouského hlediska třeba podotknout, že při sledování jednostranného přístupu, zaměřeného výlučně na materiální statky, nevěnují zámořští představitelé požadavkům evropského a především rakouského zemědělství dostatečnou pozornost. Ani P. Abbot nebere žádný zřetel na nejrozmanitější činnosti celoplošně organizovaného rolnického zemědělství. Pomíjí se tak komplexnost evropského pojetí zemědělství včetně všech jeho funkcí souvisejících s rozvojem venkova a jeho mimořádné výkony, které jsou pojímány jako dané a produkované zadarmo a dokonce se předpokládají. Kam vede zemědělství orientované pouze na zlevňování výroby, nejlépe ukazují jeho negativní aspekty, které dnes zvýšenou měrou pociťujeme. Sahají od kontaminace vod až po onemocnění chorobou BSE. Je proto velmi důležité, aby jednání o reformě dohody WTO dostatečně uvažovala nejen obchodní, ale i jiná hlediska, aby k nim mohly všechny členské státy dostatečně přihlížet.

3. Stanoviska rakouských představitelů k jednáním v seattlu

3.1 Z vystoupení představitele “Konference prezidentů zemědělských komor Rakouska” (Dipl. ing. W. Kucera)

“Ještě nikdy se nestalo, že by podobná konference ministrů skončila bez výsledku a nová se uskutečnila s nejvyšší pravděpodobností teprve ve druhé polovině roku 2001. S výjimkou služeb a zemědělství se tím jednání odsouvají o dva roky. Tím, kdo nejvíc ztrácí, je WTO. Neschopnost jejích členů dospět ke kompromisům a přiznat nutnost vnitřních reforem pošramotily vážnost této respektované organizace. Chybou bylo zřejmě i rozšíření programu jednání o nová témata vyplývající z Uruguayského kola”, prohlásil na tiskové konferenci ve Vídni W. Kucera.

Rozvojové země si byly i ve WTO vědomy své spolehlivé většiny. Mohly by kdykoliv přehlasovat průmyslové státy a znemožnily by přijetí závěrečných dokumentů. Nebyly již ochotné akceptovat materiály vzniklé převážně bez jejich účasti.

Pokus EU, vytvořit základnu pro širší kolo jednání, ztroskotal, což nepřekvapilo. Většina rozvojových zemí, USA a Cairnská skupina usilovaly od samého počátku o malé kolo jednání a v prvé fázi jednání tohoto cíle také dosáhly. Na základě dohod Uruguayského kola mají být na začátku roku 2000 zahájena nová jednání pouze za sektor zemědělství a služby. Na tom nulový výsledek Seattlu nic nemění.

Pokus Cairnské skupiny, resp. USA, vyloučit z jednání od samého počátku téma mnohofunkčnosti zemědělství a omezit její realizaci na “zelené” platby z rozpočtů, ztroskotal. Stejně tak nedosáhly ani splnění požadavku stanovit termín ukončení vývozních subvencí. Jejich požadavky utužily alianci EU, Japonska, Koreje, Norska, Kypru, Švýcarska, Turecka, východo- a středoevropských kandidátů vstupu a některých rozvojových zemí, zahrnující cca 50 % světového obchodu.

Do značné míry se zdařil kompromis týkající se agrárního sektoru. Jednání byla však přerušena, protože nebylo dosaženo dohody ve všech ostatních sporných otázkách. Zemědělství tento postup podporuje, protože nebylo dosaženo celé řady cílů:

· celní osvobození zboží z nejméně rozvinutých států;

· prodloužení moratoria pro e-commerce (elektronické obchodování);

· snížení cel u průmyslového zboží;

· založení fóra WTO/ILO pro projednání souvislosti mezi obchodem a ochranou základních práv pracujících;

· projednání komplexních témat obchod a životní prostředí, konkurence a investice;

· prohlášení připravenosti vycházet vstříc rozvojovým zemím v případě obtíží při realizaci jejich závazků vyplývajících z Uruguayského kola;

· ustavení pracovní skupiny pro lepší ochranu geografických označení původu a zdroje;

· zřízení pracovní skupiny pro biotechnologie.

K cílům příštích jednání, dohodnutým vládami, patří další snižování ochrany na hranicích, pokles vnitřních podpor a vývozních subvencí u agrárních výrobků při plném respektování požadavků, které se netýkají obchodu. Zda se tyto návrhy podaří realizovat, se teprve ukáže, je to však zásadní problém nejen zemědělství. Dynamika tempa snižování bude stanovena během jednání.

EU a její spojenci se nacházejí v situaci, kdy na ně lze snadno vyvíjet nátlak. Mírová klauzule, pozbývající platnost koncem roku 2003, až dosud úspěšně bránila sporným procesům WTO o vnitřních agrárních podporách a vývozních subvencích. EU se pokouší prosadit návaznou dohodu. Aby mohly být včas ratifikovány změny zemědělské dohody (UK GATT), musí být agrární jednání uzavřena do konce roku 2002. Bez dalších ústupků je tento termín nesplnitelný. Na rozdíl od jiných sektorů je tedy “zemědělství” vystaveno značnému časovému tlaku.

WTO není méně demokratická než jiné mezinárodní vládní organizace. Slouží k podpoře obchodu a přiznává jen minimum možností jak omezit obchod z etických důvodů jako např. v zájmu ochrany života a zdraví lidí, zvířat a rostlin, bezpečnosti státu, veřejné mravnosti nebo kulturních statků. Teprve v roce 1994 byl preambulí Marakešské smlouvy uznán (v rámci WTO) za legitimní pojem “udržitelnost”, ovšem bez sebemenšího pokusu o její praktickou realizaci.

Pod vlivem demonstrací, jaké Ženeva nikdy před tím ještě nezažila, se v květnu 1998 rozhodli ministři víc než dosud respektovat cíle občanské společnosti. V této otázce se zájmy členů WTO zásadně rozcházejí. Cíle občanské společnosti jsou v mnoha více či méně autokraticky řízených státech do značné míry identické s cíli opozice. A to bylo důvodem, proč většina rozvojových zemí zaujala krajně restriktivní pozice.

Krokem k větší transparentnosti byla snaha o mnohem rychlejší a širší zpřístupnění dokumentů WTO a organizování různých vysvětlovacích akcí. WTO je však stále ještě velmi vzdálena poznání, že obchod není samoúčelným cílem, ale prostředníkem k dosažení společenských cílů; v podstatě je službou. Současnou situaci dokládají spory o mnohofunkčnosti zemědělství nebo o bezpečnostních opatřeních jako je zákaz EU využívat ve výkrmu skotu hormony.

Má-li WTO v těchto otázkách pokročit dál, bude muset objasnit, jak naložit se stejně vyhlížejícím, ale podle různých způsobů vyrobeným zbožím. Teprve potom by byl možný rozdílný přístup ke stejně vyhlížejícím výrobkům, resp. by mohlo být bráno v potaz hledisko, zda uplatněný výrobní postup je vůči životnímu prostředí šetrný nebo naopak.

Hluboké rozpory existují v otázce, může-li WTO rozhodovat o problémech, které nepředstavují obchodní otázky ve vlastním smyslu slova, ale které s obchodem nepřímo souvisejí. Výchozím filosofickým principem a cílem WTO je podporování obchodu bez ohledu na ostatní souvislosti. Jak v tomto bodě bude WTO postupovat dále po událostech v Ženevě a Seattlu, je napínavá, ale naprosto otevřená otázka. Zájmům evropského rolnického zemědělství by taková změna zatím jednostranného strategického kurzu WTO rozhodně posloužila.

Připravenost EU ke snížení subvencí narazí na stanovisko Cairnské skupiny a USA, požadující jejich zrušení. Kolem tzv. “Green-box” opatření a podmínek jejich aplikace se očekává intenzívní výměna názorů. Značné rozpory se dají předvídat u celé řady témat jako jsou např. prémie uplatňované v rámci tržního řádu, podpory do zemědělství, státní garance na vývozní úvěry a další opatření nepřímo podporující vývoz, způsob (algoritmus) snižování cel, celní kontingenty a v jejich rámci platná cla.

“Green-box” opatření jsou páteří agrární politiky USA. Na obou stranách Atlantiku zde nacházíme zčásti velmi podobné pozice. I USA budou mít nakonec zájem na přípravě dohody navazující na mírovou klauzuli.

“Rozvojové země si teprve dodatečně uvědomily význam závazků, které přijaly v rámci Uruguayského kola. To je také důvodem, proč v současné době odmítají přijímat nové závazky nebo diskutovat o opatřeních jdoucích nad rámec přijatých závazků. Požadují výjimky směřující k minimalizaci dopadů přijatých opatření na jejich politiku. O podporu ze strany rozvojových zemí budou ale muset usilovat všichni členové WTO”, uzavírá W. Kucera.

3.2 Z vystoupení představitele Ekosociálního fóra Rakouska(prezident a vicekancléř Dipl. ing. Dr. J. Riegler)

“Většina států EU si přeje zemědělství, které vyrábí zdravé potraviny, produkuje suroviny a podporuje trvale udržitelný rozvoj mnohofunkčního venkova. Má-li Evropa tato kritéria splnit, musí jí být dána možnost pokračovat v agrární politice vlastní svébytnou cestou. To však znamená, že musíme v jednáních WTO ofenzivněji hájit i “Evropský model rozvoje zemědělství”, prohlásil prezident Ekosociálního fóra Rakousko, vicekancléř Dipl. Ing. Dr. h. c. J. Riegler ve Vídni u příležitosti odborného semináře na téma “WTO po Seattlu” (10. 12. 1999).

Ten, kdo činí odpovědným za ztroskotání evaluačního kola WTO 1999 jen postoj EU, nechce vzít na vědomí, že stále více obyvatel naší planety pochybuje o přednostech neomezeného volného obchodu a odmítá globalizaci. “Je jen na nás, abychom využili historickou šanci a ještě lépe na mezinárodní úrovni objasnili a uhájili evropské stanovisko”, konstatuje J. Riegler.

Podpora Evropského modelu rozvoje zemědělství vyžaduje však i to, že na probíhajících jednáních WTO nesmí být zpochybněny důležité principy Společné zemědělské politiky.

“V rámci obnovených agrárních jednání v Ženevě v lednu 2000 musí EU trvat na tom, aby byly respektovány požadavky životního prostředí, přání spotřebitelů a bylo přihlédnuto k sociálním aspektům. Další liberalizaci mezinárodního obchodu lze obhajovat jen v tom rozsahu, v jakém se dosáhne pokrok u závazných pravidel podmínek fair soutěže”, zněl další požadavek prezidenta Ekosociálního fóra Rakousko.

Cílem je, aby byla v rámci pevně stanovených pravidel hry dána obchodu možnost se vyvíjet, ale souběžně a minimálně ve stejné míře platil závazek řešit ekologické, regionální a sociální potřeby a vytyčit bezmeznému liberalismu hranice, aby byl trvale garantován udržitelný rozvoj.

“V tomto smyslu představuje WTO šanci, jak přispět k tomu, aby se principy trvale udržitelného rozvoje prosadily v celosvětovém měřítku. Evropský model rozvoje zemědělství je tedy třeba chápat jako ofenzivní šanci na cestě k tomu, abychom zvládli problémy životního prostředí a ekologie a zabezpečili celoplošné zemědělství - i v přírodně méně příznivých oblastech”, konstatoval dále J. Riegler.

“Má-li být pojem “Evropský model” čímsi víc než pouhým heslem a planou frází, musí se Evropa ve svém celku zasazovat za trvale udržitelné rolnické zemědělství. Potřebujeme politiku, která dá našim rolníkům poctivou šanci! Současně však nesmíme zapomínat, že jde nejen o rolnické obyvatelstvo, ale i o zachování kultivovaných a osídlených venkovských oblastí v Evropě s jejich sociální a hospodářskou dynamikou”, prohlásil J. Riegler na závěr.

VÚZE - Ekonomický bulletin 1/2000