Stále hlasitější hýkání úředního šimla

Ačkoliv je o sedlácích známo a i historicky doloženo, že se dokáží s lecčíms smířit a nějak přežít, občas není na škodu říci dost. Třeba ve chvíli, kdy se z vesnic opět stávají noclehárny měst a přehršel nesmyslných zákazů a příkazů brání svobodnému podnikání v nich. Zkrátka – když úřední šiml hýká až příliš hlasitě.

Dočetl jsem se, že dle nejnovějších zpráv ze Světového ekonomického fóra náleží České republice jasné prvenství. V čempak? Ze všech států EU máme nejnižší procento obyvatelstva, které učiní základní krok k založení firmy – 15 %. Přitom podpora podnikání, rychlé založení firmy a omezení byrokracie je prý jednou z hlavních priorit současné vlády. Ovšem skutek utek. Stačí se podívat na neustále se zpřísňující parametry nad rámec evropské legislativy, které se dennodenně dotýkají všech sedláků. Z poslední doby jistě stojí za zmínku nepochopitelná diskuse o zpřísnění definice aktivního zemědělce či podmiňování dotace pro mladého začínajícího zemědělce předem stanovenými výdělky.  

Již hodně dlouho v sobě nosím pocit, že českému národu nevládne český člověk. Každý sedlák je zvyklý, že co je doma, to se počítá. Svůj dvorek, své pole a svůj dobytek si bude chránit do posledního dechu. S tím však ostře kontrastuje postup nadřízených úředníků. Proč by vlastním lidem měli usnadňovat cestu? Aby se nám lépe pracovalo? Abychom pracovali více v klidu? Ale kdepak, vždyť jsme zvyklí, že ve stresu docílíme nejlepších výsledků!

Česká vláda a její ministerstva na lidi kašlou, proč by nám tedy usnadňovali naše činnosti? Jen lid dřít, vymýšlet další zbytečné biče a hrozit. Mnohokrát si vzpomenu na příspěvky čestného předsedy pana Němce na téma byrokracie - často nemluví, ale když už, tak to sedne.

Stáváme se otroky. Se strachem čekáme, s čím ti nahoře opět přijdou a když přijdou, tak si řekneme: „Však to nějak vydržíme.“ My to vydržíme, ale za chvíli přijdou s něčím dalším. A my to zase vydržíme. Ale jak dlouho?

Jsme sedláci. Každý z nás ví, co, jak, kdy a kolik má čeho zasít. Sejeme si na svá pole, na svůj majetek. Vlastnictví nám dává právo užívat a rozhodovat a ne se pořád někomu zodpovídat, zda budeme mít více jedné plodiny než druhé a třetí. Nechci přepočítávat krajinné prvky. Chci svobodně hospodařit, budovat si domov tam, kde podnikám. Starat se o krajinu a dělat si to tam hezké, ať to pak mají hezké i mé děti. Nejsme otroci, jsme svobodní lidé - jak jimi sedláci vždy byli!

Nedávno jsem navštívil Polsko. S bratrem jsme jím projížděli a jak jsme se střídali za volantem, byl čas dívat se kolem sebe. Závidím Polákům jejich vládu. A jejich hrdost. V každé obci bylo vidět, jak to tam žije. Vesnice plné života, obchody s potravinami nebo oděvy, všude restaurace s penziony či hotely. Po celé cestě jsme nepotkali Tesco, Kaufland, Lidl. Nic z toho, čeho je u nás přehršel. Ale proč je toho přehršel? Protože to někdo dovolil! Žádná ochrana vlastního trhu, vlastních lidí. Žádné - co je doma, to se počítá. Nechci být otrokem systému!

Přežili jsme jiné ministry, přežijeme i tohoto. Ale opět se osvědčilo staré známé – s pádem vlády se nahoru nedostanou lepší, než tam byli, naopak.

Jiří Kunc, ASZ Žďár nad Sázavou