Spory zemí Evropské unie s uchazeči o členství jsou naprosto výjimečné

Spor o jadernou elektrárnu v Temelíně do politického jednání v Evropě zavádí nový prvek.

Dosud byl největším problémem v dějinách evropské integrace odpor Paříže k přijetí Británie. V roce 1963 totiž francouzský prezident Charles de Gaulle oznámil, že jeho země bude vetovat vstup ostrovní říše do Evropských společenství. Několik dní poté unie oznámila, že přerušuje i jednání s ostatními kandidáty, Dánskem a Irskem.

Příčinou odporu Paříže byla snaha utužit spojenectví s Německem, v čemž by mu členství třetí velké země překáželo.

Postoj Francie se změnil s de Gaullovým odchodem do politického důchodu v roce 1969 a Británie vstoupila do ES v roce 1973.

Rozpory se objevily i při dalších jednáních o rozšíření, ale nikdy nevyústily ve výhružky o zastavení jednání. Kompromisy byly oboustranné: Například Španělsko přijalo francouzský požadavek na sedmileté omezení volného pohybu pracovníků, ale kandidátská země Dánsko si prosadila zákaz prodeje nemovitostí cizincům ze strachu před kupní silou Němců.

V poslední době vzbudilo pozornost pouze Rakousko, které po Slovinsku požadovalo přísnější opatření v jaderné elektrárně Krško a zrušení dekretů revolučního vedení země AVNOJ z roku 1943, na jejichž základě byli odsunuti německy mluvící občané. Lublaňská vláda to vyřešila tím, že vídeňskému kabinetu poskytla údaje o bezpečnosti elektrárny (postavené firmou Westinghouse) a odškodnila některé odsunuté osoby.