Jan Valeška z AMPI: Naším záměrem je přivádět lidi blíže ke krajině, v níž žijí a která je živí

V současné době pracuje v Česku v zemědělství méně než pět procent dospělé populace. To znamená, že pro velkou část lidí je zemědělství neznámé a nerozumí mu. Asociace místních potravinových iniciativ (AMPI) se věnuje vzdělávání o zemědělství dětí i dospělých. Před třemi lety založila Farmářskou školu, která je od letošního roku akreditovanou vyšší odbornou školou. Zároveň se AMPI kromě vzdělávání zabývá i rozvojem komunitně podporovaného zemědělství. Na začátku letošního března pořádala tato organizace v Národním zemědělském muzeu v Praze Sympozium živé zemědělství, kde proběhl rozhovor s ředitelem AMPI Janem Valeškou.

Stojíte v čele Asociace místních potravinových iniciativ. Co si pod tímto pojmem máme představit?

Pojem místní potravinové iniciativy znamená jakékoli cesty k místnímu jídlu. Škála je široká. Začíná od partičky lidí, která si založila svoji komunitní zahrádku a pěstuje si vlastní jídlo. Dále do místních potravinových iniciativ mohou patřit mikro a malé farmy produkující jídlo na několika stech metrech či pár hektarech a škála končí společenstvími zemědělců, kteří společně prodávají své produkty.

Proč jste se rozhodl věnovat místním potravinovým iniciativám?

Má cesta k nim šla přes environmentální krizi a uvědomění si toho, v jaké situaci je náš svět. Vystudoval jsem sociální a kulturní ekologii, což je obor snažící se popsat, jak se stav a fungování životního prostředí propisuje do společnosti, a naopak jak fungování společnosti ovlivňuje životní prostředí.

Během svých vysokoškolských studií jsem si uvědomil, že zemědělství je obrovská oblast, které se environmentální hnutí příliš nevěnuje. Viděl jsem, že u zemědělství je obrovský potenciál pro změnu a zároveň, že tvoří náš svět. A to vnitřní svět, protože jeho produkty jíme a tvoří tak naše těla. Zároveň jsem si uvědomil, že vytváří i vnější svět, protože má přímý vliv na naši krajinu a tím i na svět, jak jej vnímáme. Zároveň zemědělství jako tisíciletý obor do značné míry definuje společnost, byť to dnes není příliš znát. Vliv toho, jak produkujeme naše jídlo, je na společnost obrovský.

Jaké jste měl představy o svém budoucím profesním uplatnění během studia na vysoké škole?

Myslel jsem si, že půjdu do některé z environmentálních organizací. Ale trefil jsem se do takové, která se zabývala ekologickým zemědělstvím a alternativami distribuce a odbytu jídla. A už jsem v tom zůstal.

AMPI se věnuje celé řadě nejrůznějších aktivit. Mohl byste je popsat?

Naším záměrem je přivádět lidi blíže ke krajině, v níž žijí a která je živí. Myslíme si, že prostřednictvím jídla se můžeme dostat blíž k místu našeho bydliště, tím pádem k danému místu můžeme získat bližší vztah a máme větší motivaci o naše okolí pečovat a současně se můžeme dostat blíž k půdě, jako celostní entitě, která nás živí. AMPI je primárně vzdělávací instituce. Snažíme se učit lidi ve všech věkových úrovních od dětí až po dospěláky. Záleží nám na tom, jaký budou mít lidé vztah k místnímu jídlu a tím k místu, kde žijí a také k půdě a snažíme se ho pomáhat utvářet. Může se tak dít prostřednictvím konzumace jídla od místních zemědělců, samotným šetrným hospodařením. Nebo jako v mém případě tím, že se o lokálním jídle mluví, že se nad ním lidé scházejí a jedí ho. Rozsah práce AMPI vychází z toho, že na všech úrovních společnosti je třeba naše sdělení předávat a že jsou pro ně ve společnosti uši. Naším primárním cílem je tedy vzdělávání a osvěta.

Jakou podobu má vaše vzdělávání?

Různou. Vycházíme z konceptu neformálního vzdělávání. Ten stojí na tom, že učení není příliš efektivní formou tzv. frontální výuky. Podle konceptu neformálního vzdělávání je učení dlouhodobý proces probíhající v jakékoli situaci, ideálně mezi lidmi, kteří jsou si rovni a v prostředí, jež je pro ně přirozené. Snažíme se umožňovat vznik situací, kdy se lidé mohou učit. Jedna rovina jsou malé děti. Vytváříme prostor pro učení malých dětí a učíme je vztahovat se k místu. Zde se inspirujeme konceptem intuitivní a prožitkové výchovy a lesní pedagogiky, kde jsou děti „udiveny“ krásou přírody v lese. K poznávání krásy přírody navíc přidáváme vytváření vztahu k určitému místu. Neprovozujeme proto školku v lese, ale v zahradě. Zahrada je ono pevné místo, o něž se děti učí pečovat.

Další způsob učení je systém komunitně podporovaného zemědělství (KPZ), což znamená úzký vztah mezi producentem a konzumentem a vzájemné prolínání těchto rolí. Konzumenti se - díky tomu, že přicházejí blíže k zemědělské produkci - učí vztahu k jídlu jiným způsobem, než pouhou koupí a následnou konzumací. Učí se vztahu k jídlu prostřednictvím toho, že jsou součástí celého procesu produkce. Konzumenti jsou zároveň inspirování k tomu vystoupit mimo zónu komfortu individuální spotřeby, neboť systém KPZ je založen na spolupráci s ostatními jedlíky, ale také se zemědělci, kteří potravinám pomáhají na svět.

Další model je vzdělávání dospělých, kteří chtějí sami začít ekologicky hospodařit, tedy tzv. Farmářská škola, což je tříletý praktický kurz ekologického hospodaření, kdy se studenti učí praxí na našich partnerských farmách a každý měsíc absolvují teoretický seminář na určené téma na některé z dalších našich vzdělávacích farem, které jsou dnes rozesety po celé republice. To je třetí pilíř našeho vzdělávání.

Nabízíte i vzdělávání specificky zaměřené na lidi, kteří rozhodují o podobě zemědělství, tedy na úředníky či politiky? Účastní se oni vašich aktivit?

Ne. Náš vědomý a dlouhodobý záměr je pracovat na nejnižší úrovni s lidmi, kteří s půdou pracují či její plody konzumují. Myslíme si, že sejeme semínka, ze kterých vyrostou květiny a stromy.  Díky Farmářské škole jsme se dostali do podvědomí struktur státní a rozhodovací sféry, ale není to tak, že bychom s touto sférou chtěli a uměli pracovat, to dělají dobře jiní, jako třeba ASZ. Rozhodovací sféra nás pochopitelně ovlivňuje a komunikujeme s ní. Ale na vzdělávání úředníků se nezaměřujeme a ani zaměřovat neplánujeme.

Jaké máte naopak ohlasy u dětí a jejich rodičů?

U dětí pracujeme primárně s prožitkovou pedagogikou. Poskytujeme jim tedy zážitek okouzlení přírodou a spojení s ní. U malých dětí je to přirozené. Malé dítě vám nedá zpětnou vazbu, ale je to vidět v jeho očích a tváři. Vidět šťastné děti je krásné. Zároveň je jasné, že děti potřebují sepětí s něčím, na co si mohou sáhnout a co obsahuje život. Oni ještě přímou linku k životu v sobě neuzavřeli, na rozdíl od nás dospělí, kteří jsme život zracionizovali a odřízli se od něj.

Zajímavé situace jsou i u neformálního vzdělávání, kdy se spotřebitel dostává do produkčního systému, například jako podílník mikrofarmy. Do této situace se řada rodičů dostává tak, že chce svým dětem zprostředkovat kontakt s půdou a přírodou a ukázat jim vznik jídla. Zde získáváme nepřímou zpětnou vazbu z výzkumů či diplomek, které se dělaly na místech, s nimiž spolupracujeme. Zajímavé je vidět, že tito lidé často prodělali hodnotovou změnu ve vztahu k jídlu a děti ji prožívají s nimi. Jablko pro ně už není pouze jablkem, ale představuje pro ně jednak člověka, který za ním stojí, a také celý systém produkce, který díky tomu daleko víc chápou a vnímají potřeby zemědělců. Zároveň lidé díky naším aktivitám výrazně více vnímají roční období a také sezónnost. Pokud někdo chodí do obchodu, tak pro něj sezónnost neexistuje. Díky KPZ mají lidé možnost vnímat sezónnost, která se projevuje například tím, že v zimě nemá smysl jíst rajčata, která absorbují teplo léta, a proto v zimě nemohou být dobrá.  

Zároveň se k nám dostávají zpětné vazby od škol. Ty mají téma zemědělství ve svých vzdělávacích programech v oblasti člověk a svět práce a obvykle pro tuto oblast využívají externí instituce, jako jsme my. Jako jedni z mála v Praze nabízíme programy se zemědělskou tematikou. Školy si naše programy objednávají opakovaně a zdá se, že žáky baví.

Spoluzakládal jste Komunitní zahradu Kuchyňka v Libni. Jaké to je provozovat zahradu na kraji centra Prahy?

Rozhodně je to zajímavá zkušenost. Inspirujeme lidi k produkci vlastního jídla v době, kdy je dostupné zejména v Praze na jedno kliknutí a zároveň ve vztahu k příjmům vlastně moc nestojí. Ukázalo se však, že lidé mají velmi silnou potřebu zabořit ruce do hlíny a o něco pečovat. Zároveň si to ale řada lidí nepřipouští a tuto přirozenou potřebu u sebe potlačuje.

Vytvoření naší komunitní zahrady v Libni znamenalo obnovit kus přírody ve městě. Tvoření míst pro přírodu jako funkčních aspektů hospodaření je něco, co chceme do zemědělství vnášet. Zemědělství nechápeme pouze jako produkční činnost, ale rozumíme mu jako multifunkčnímu systému, který obsahuje celou řadu aspektů od produkčního, přes společenský, až po environmentální.

Otázkou je, co my jako společnost po zemědělství chceme, co od něj očekáváme. Diskuse o tomto tématu u nás vůbec neprobíhá, ale podle mě by ji potřebovaly obě strany. Je třeba se ptát, co nám zemědělství přináší, co od něj získáváme a co mu dáváme.

V naší komunitní zahradě je prostor o daných tématech diskutovat. Vlastní produkce není naše živobytí, nejsme tolik svázáni potřebou být efektivní a hodně vyprodukovat, např. pro splácení úvěrů na mechanizaci. Tudíž nás v komunitních zahradách tahle diskuse může začít, je to prostor, kde se zemědělství (jakkoliv drobné a zahrádkářské) setkává se společností v bezpečné zóně, kde je možná společenská diskuse…

Co si vy jako AMPI myslíte, že by společnost měla od zemědělců chtít?

To já nevím, nemůžeme mluvit za společnost.

Takže se spíše snažíte nastolovat ve společnosti ty otázky?

Ano, bych byl rád, pokud by se otázky týkající se funkcí zemědělství objevovaly ve společenském diskursu daleko více, než např. diskuse o hektarové výši dotací. AMPI vychází z konceptu zemědělství založeného na malých rozměrech, vysoké diverzitě a intenzivním zapojení nejrůznějších aktérů. K tomuto modelu směřujeme. Ale zároveň netvrdíme, že se jedná o jediný a nejsprávnější model. Jen u nás v Česku se zemědělství v této podobě víceméně nevyskytuje. Zemědělství u nás je z mnoha důvodů zaměřené primárně na intenzivní produkci komodit ve velkých formátech. Před založením AMPI jsme hodně jezdili do zahraničí, abychom načerpali znalosti a zkušenosti potřebné k myšlenkové změně v zemědělství u nás. Chceme, abychom se jako spotřebitelé k zemědělství vztahovali i jinak, než že si v krámě koupíme housku. To podle nás nejde, pokud je zemědělství orientované na produkci komodit ve velkých objemech. Bližší vztah se může vytvořit jen u malorozměrného, rodinného zemědělství, které je otevřenější a přístupnější pro lidi mimo obor.

Ke KPZ bych se rád dostal trochu blíže. Hlavní rozdíl mezi KPZ a klasickým zemědělstvím je tedy ve způsobu, jak a komu se dané komodity prodávají? Nebo je rozdíl v té produkci?

Komunitou podporované zemědělství je model vztahu mezi producentem a konzumentem jídla. Není to ani obchodní, ani produkční systém. KPZ vychází z různých hodnotových konceptů (solidární ekonomiky, potravinové suverenity a agroekologie). KPZ se snaží vytvořit model, kdy konzument a producent nestojí proti sobě v opozici (tj. potřeba konzumenta levně nakoupit a potřeba producenta draze prodat), ale oba dva sdílejí jeden svět, jednu půdu a krajinu, o kterou chtějí šetrně pečovat a čerpat z ní svou obživu. KPZ si klade za cíl produkovat jídlo tak, aby produkce byla důstojná pro všechny aktéry včetně těch, kteří nemohou mluvit. To znamená i pro přírodu, zvířata či rostliny. KPZ se tedy snaží umožnit, aby se zemědělství mohlo věnovat i mimoprodukčním funkcím. Tedy vytváření krásné krajiny a také venkovu jako dobrému místu pro život. Cílem je také, aby farmy byly centry společenského života na venkově. Podle KPZ jde tedy producentům i konzumentům o to samé. Tedy výroba zdravého, krásného a rozmanitého jídla a zároveň krásné, zdravé a rozmanité krajiny. Stejně tak mají oba zájem, aby systém poskytoval producentovi příjem umožňující mu důstojně fungovat. Tudíž se stírá rozdíl mezi producentem a konzumentem.

Jaké výhody tedy přináší soukromým zemědělcům, pokud se zapojí do KPZ?

To je velmi rozmanité. Mnou popsaný model je idealistický. Převedení idejí do praxe je různorodé. KPZ by zemědělci mělo především přinášet jistotu. Nejčastěji jsou do KPZ zapojeni zelináři, protože zelenina je nejcitlivější komodita, málokdo se jí věnuje a zároveň je její přímý prodej relativně jednoduchý díky absenci složitějšího zpracování. Když zemědělec vysévá, tak při zapojení do KPZ už má v ideálním případě prodáno. Kromě jistoty odbytu má komunitu lidí stojících za ním. Nejedná se pouze o zákazníky, co si jednorázově koupili produkt, ale lidi, kteří s ním procházejí celou sezónou. Tito lidé zároveň vidí, jaké jsou s produkcí slasti a strasti. Oni dali konkrétnímu zemědělci na začátku roku důvěru k tomu, aby namířil co největší úsilí k dodání potravin, na kterých se dohodli. Tudíž KPZ zemědělci dává jistotu a oporu v tom, že na konci procesu výroby jídla nemusí stát na trhu se svými produkty, kde nakonec nemusí nic prodat…

Co jsou naopak úskalí KPZ pro soukromé zemědělce?

KPZ není pro každého. Zemědělec si do podniku pustí padesát, sto, tisíc dalších „manažerů“, což může být náročné na komunikaci. Zároveň KPZ představuje pro zemědělce závazek, že bude dodávat určitému množství lidí jídlo. To na něj klade velký požadavek produkovat rozmanité druhy produktů. KPZ tedy není pro farmu, která produkuje komodity. Je třeba produkovat přímo konzumovatelný produkt. Tudíž není řešením pro 90 % českých farem. I když se zdánlivě jedná o marginální model, jeho principy lze aplikovat i jinde.

Kdo jsou typičtí zemědělci zapojení do KPZ?

Typově se jedná o malé farmy s produkcí potravin přímo pro koncové zákazníky. Nejčastěji jde o zelináře hospodařící ideálně v dojezdové vzdálenosti od krajských měst. Právě v krajských městech bývá nejvíce lidí ochotných se do KPZ zapojit. Zemědělci, kteří jsou dnes do KPZ zapojeni, dříve často prodávali přímo ze dvora nebo do nezávislé maloobchodní sítě a do KPZ přišli kvůli větší odbytové jistotě a diverzitě.

Druhým typem zemědělců zapojených do KPZ jsou malé začínající farmy s několika hektary či dokonce ary. Tito zemědělci jsou často mladí lidé, pro které je zelinařina logický krok od zahrádkaření. Mají tolik vlastní produkce, že ji mohou někomu distribuovat a pomalu začít z koníčku tvořit podnikání. Často se jedná o lidi, kteří utekli z města a jejich kamarádi si odebírají jejich produkty a poskytují tak těmto začínajícím zemědělcům nějakou jistotu.

Třetí skupina u nás není příliš rozšířená, ale v zahraničí je četnější. Například ve Francii funguje na komunitním modelu řada družstev. Je to spojení několika farem z daného regionu, které přes KPZ distribuují svoji produkci. Zákazníci mají pocit, jakoby všechny produkty byly z jedné farmy. U nás není spolupráce mezi zemědělci příliš obvyklá, protože je to náročné i z geografických důvodů (ekologičtí zemědělci či rodinné farmy jsou od sebe obvykle velmi vzdáleni). Ve Francii jsou v jedné vsi čtyři farmy, kde jedna dělá obilí, druhá má pekárnu, třetí dělá zeleninu, čtvrtá sýry a pátá maso. Všechny jsou na padesáti kilometrech čtverečních. U nás je to tak na úrovni dvou krajů.

Pokud se zemědělec rozhodne zapojit do KPZ, jste schopní mu nějak pomoci a nasměrovat ho?

Ano, máme a vyvíjíme k tomu různé nástroje. Několik s námi spolupracujících farem funguje jako tzv. mentorské farmy a zájemce o vstup do KPZ s nimi propojujeme. Kromě toho pořádáme pravidelné semináře a webináře, máme řadu publikací, případně pomáháme zprostředkováváním kontaktů na možné členy KPZ.

Před třemi lety jste zakládali Farmářskou školu, o čemž jsme v naší Selské revui psali. Jaké máte zatím na Farmářskou školu ohlasy? Mimo toho, že jste státem uznanou vyšší odbornou školu (VOŠ)…

Farmářská škola se stala akreditovanou vzdělávací institucí při Ministerstvu zemědělství a nyní získala akreditaci MŠMT - jako jediní v ČR máme akreditovaný vzdělávací program zaměřený výhradně na ekologické zemědělství a ve spolupráci s Výzkumným ústavem rostlinné výroby budeme od září 2023 provozovat Vyšší odbornou školu ekologického zemědělství. Projekt Farmářské školy tento krok posouvá na úroveň, jíž jsme si před třemi lety ani nedovedli představit. Když jsme začínali, tak jsme testovali, co z modelu, který jsme přivezli z Německa a Velké Británie, bude a nebude fungovat. Nyní po oněch třech letech máme jasně vyprofilovaný vzdělávací program. Máme síť lektorů a síť ekologických farem, které chtějí sdílet své know-how a své letité zkušenosti s mladými zájemci o ekologické hospodaření.

Kolik máte nyní studentů?

Studentů máme kolem 60, farem 45. Ale z těch studentů rozhodně ne všichni jdou do praxe na farmy. Spousta studenů už má svá hospodářství a studuje tzv. dálkově, tzn. účastní se u nás teoretické výuky (která ovšem také probíhá na našich partnerských farmách) a praxi si absolvuje doma, nebo jezdí na kratší stáže.

Kdo typově je studentem Farmářské školy?

Rozdělil bych to na tři skupiny, snad se neurazí. První je věková kategorie 18 až 25 let - lidé po škole, kteří studovali zemědělství či zcela jiný obor. Tito lidé si chtějí buď rozšířit znalosti o zemědělství, nebo úplně změnit obor. Mívají chuť jít do něčeho, co je ukotvené v hmotě. Zároveň nejčastěji chodí na praxe, protože jsou ve studentském věku a mohou čerpat různé studentské výhody. Druhá kategorie jsou hospodařící zemědělci, kteří buď chtějí konvertovat do ekologického zemědělství, nebo hospodařit s využitím ekologických principů. Ekologické zemědělství je zajímá principiálně a chtějí jeho aspekty využít v praxi. Někdy to jsou lidé, kteří převzali farmu po rodičích, hledají, jak se v situaci zorientovat a ekologické zemědělství jim dává smysl. Nemusí z nich být certifikovaní ekologičtí zemědělci, ale minimálně si z Farmářské školy něco vezmou a budou praktikovat nějaké environmentální přístupy. A třetí skupina jsou lidé mezi 35 a 40 lety, kteří mají svůj byznys či práci, jež je přestává naplňovat, a hledají, jak se uplatnit ve světě trochu jinak. Mohou mít svůj záměr či pozemek, ale neví, jak na samotné zemědělství. Ve Farmářské škole tedy získávají potřebné dovednosti.

Víte o nějakých lidech, kteří prošli Farmářskou školou a začali sami hospodařit?

Ano, takoví lidé jsou. Nevím přesně, kolik jich je, ale odhadem kolem 20 % studentů má vlastní hospodářství.

Jaké máte vize a cíle pro AMPI do dalších deseti, patnácti let?

Máme tři strategické pilíře, a to je vzdělávání nejmenších, to chceme rozvinout do konceptu dlouhodobých environmentálních vzdělávacích programů pro školy a rozvinout provoz naší lesně-zahradní školy a inovovat její program a obsah směrem k větší praktické aktivitě pro děti v zahradě.  Cílem je tedy tyto programy rozpracovat ve větším rozsahu. Pracujeme v Praze a Středočeském kraji a tam bychom chtěli zůstat. Ale spolupracujeme s dalšími institucemi, které realizují environmentální vzdělávání i v jiných krajích a jsme součástí sítě středisek ekologické výchovy, kam téma ekologického zemědělství dlouhodobě vnášíme.

Dalším pilířem je rozvoj systému KPZ. Tomu říkáme „dobré jídlo je všude“. Zde je naším záměrem vytvořit funkční síť nebo funkční strukturu umožňující rozvoj nových KPZ iniciativ tak, aby jiné farmy tu prošlapanou cestu mohly použít a pokračovat v ní dál. Takže chceme vybudovat solidní mentorský systém a v každém kraji mít jednu mentorskou farmu, která bude moci ostatním farmám pomoct se rozvinout.

Třetí velký pilíř jsou noví zemědělci. Máme za cíl rozvinout Farmářskou školu tak, aby z ní byl ucelený výukový koncept, jak se nám nyní už daří. Zároveň chceme vytvořit síť výukových farem ekologického zemědělství, ideálně celorepublikový. Původní cíl byl mít výukovou farmu v každém okrese, ale to je příliš ambiciózní. Tudíž spíše chceme mít výukové farmy v každém kraji. Tato farma by měla být excelentní, dělat specifický produkční model – například zeleninu s koňmi, precizní zemědělství, intenzivní či extenzivní produkci ovoce, regenerativní chov zvířat atd. Na každé té farmě má být člověk, který se ekologickému zemědělství věnuje deset, patnáct či třicet let, ví o něm všechno, má schopnosti, znalosti a dovednosti předávat dál a zároveň má na farmě infrastrukturu pro to, aby k němu mohli přijet lidi, někde si sednout a poslouchat, ubytovat se a především si na to všechno mohli sáhnout a vyzkoušet si nové moderní postupy pro transformaci našeho zemědělství směrem k udržitelnosti.

O Janu Valeškovi

Jan Valeška absolvoval Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V současnosti působí a spolupracuje s řadou nevládních organizací, které se zabývají lokálním ekologickým a komunitně podporovaným zemědělstvím. Mimo jiné je ředitelem AMPI, správcem spolku PRO-BIO LIGA nebo členem správní rady Nadace Pro půdu. Jeho primárním zaměřením je zemědělské vzdělávání, kterému se kromě AMPI věnuje i ve výukové farmě Centrum Konipas.  

Rozhovor vedl: Tomáš Zavadil

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 3/2023), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.