SOCIÁLNÍ ZMĚNA V ČESKÉM POHRANIČÍ

18.09.1998 | Odborné konference

the social change in the czech borderland

Mgr. Petra Klvačová

Adresa autorky:

Provozně ekonomická fakulta, Česká zemědělská univerzita v Praze

Shrnutí:

Příspěvek seznamuje čtenáře s právě začínajícím výzkumným projektem doktorandského studia, jehož hlavním tématem je zkoumání sociálních změn na českém venkově. Autorka se soustředí zejména na individuální reflexe dvou nejvýraznějších změn, které v průběhu tohoto století ovlivnily (a ještě ovlivňují) sociální prostor české vesnice, tj. subjektivní obraz, rekonstrukce a prožívání poválečné kolektivizace a polistopadové transformace.

Summary:

This paper presents just beginning research project of postgraduate studies, which main theme is concerned with the inquiry of social changes in Czech rural area. The author is dealing especially with the individual reflections of the two most emphatic changes, which have strongly influenced (and still are influencing) the social space of Czech village during this century, it means the subjective view, reconstruction and experiences of the postwar collectivization and after-November transformation.

Klíčová slova:

sociální změna, kolektivizace, transformace, individualizace, selství, lokální společenství, sociální soudržnost, vesnice, pohraničí

Key words:

social change, collectivization, transformation, individualization, peasantry, local community, social cohesion, village, border land

Úvod

Listopad roku 1989 přinesl do české společnosti radikální proměny - posttotalitní stát vystřídala alespoň na první pohled demokratická správa věcí veřejných, opírající se o pilíře politických institucí moderních západních společností a poskytující současně prostor pro sociální participaci v utvářející se sféře občanské společnosti. Direktivně-byrokratický způsob alokace zdrojů a statků prostřednictvím centrálně plánovaného hospodářství byl nahrazen ekonomickou arénou tržních vztahů. Došlo k resuscitaci soukromého vlastnictví. Uskutečňování politických a ekonomických přeměn bylo doprovázeno a podporováno stále se rozšiřujícími kontakty s okolním světem, konfrontací se zcela novými kulturními vzorci, ale také odvoláváním se na již pozapomenuté modely našeho sociokulturního prostředí, především výraznou mytizací období první republiky. Aspirace mého příspěvku nesměřují k odhalování míry exogennosti, resp. endogennosti polistopadových změn, tj. k pokusu zkoumat, zda a nakolik byly tyto změny ovlivněny a inscenovány zvenku/shora, nebo zda šlo o uskutečnění dlouho pociťované potřeby vnitřní obrody české společnosti. Místo jistého donkichotského zápolení volím cestu méně nejistou.

Pokouším se tedy alespoň částečně obejít úskalí zkoumání sociální změny, které pro badatele představuje omezený objem dostupných dat nezbytných pro její vyčerpávající popis či komplexnost simultánně interagujících faktorů, které změnu vyvolávají nebo ovlivňují její průběh, a neusiluji o hledání další historické PRAVDY. Zajímá mne, jakým způsobem jsou velké sociální změny (a nejen ty právě probíhající) zažívány, reflektovány a rekonstruovány v každodenním životě jednotlivců a jak se jednotlivci na utváření nového sociálního řádu podílejí.

Sociální změna na české vesnici

Oblastí mého zájmu je málo cizokrajně vyhlížející prostor české vesnice a změny, které tento prostor utvářely a samy byly jím utvářeny v časovém horizontu jen lehce překračujícím půl století. Předpokládám, že jakási, byť různě chápaná a tedy obtížně uchopitelná, sociální změna existuje. Mám na mysli nikoliv každodenní, časté změny, jež nás nutí k "alternaci v aktuálním chování", ale změny makrosociální, o kterých se hovoří, které jsou společností kolektivně sdíleny či odmítány (i když rozličnými způsoby), změny, které jsou učebnicemi historie vysvětlovány jako rozhodující mezníky vývoje společnosti a které mohou, ale nemusejí ovlivňovat každodenní jednání jednotlivců. Změnami, které mne v souvislosti s proměnami české vesnice zajímají, jsou ty, na jejichž průběh a důsledky se stále ještě mohu vyptat - poválečná kolektivizace a polistopadová transformace. Jak kolektivizace, tak transformace jsou procesy, o nichž se hovoří především v rovině ekonomických vztahů, tj. s důrazem na preference společného či soukromého vlastnictví. Jaké místo zaujímají tyto změny v individuálních biografiích, jak působí na utváření sociálních vztahů a jak ovlivňují život venkovského společenství, jakých proměn doznávají vesnické instituce? Jak se osobní zkušenost odlišuje od oficiálního výkladu, kolektivně reprodukovaného? Jaký je vztah mezi institucionalizacísociálního řádu, tj. procesem aplikace či odmítání vztahů a pravidel hry a narativizací sociálního řádu, tj. prostorem příběhů, biografií, historií a mýtů, které o změnách sociálního řádu vyprávějí? (Kabele 1998)

Jak se v důsledku změny politického systému a změny vlastnických vztahů proměňuje postavení sedláka-zemědělce ve vesnickém společenství? Dochází po 2. světové válce prosazením ideologie "společného" skutečně k zastavení individualizačních procesů ve společnosti a tím k výraznému vzdalování se od předválečného vývoje a současně od vývoje v evropských zemích na druhé straně opony? Znamená nástup socialismu znovuvržení venkovského obyvatelstva do prostředí sociálních represí, jejichž podstatou již není tyranie bratranců a rituálů (Gellner 1998), ale nové mechanismy kontroly a omezování individuální svobody? Nebo můžeme najít ve vyprávěních o historii vesnice přítomnost latentních forem a procesů individualizace, probíhajících pod fasádou kolektivistické rétoriky a reality?

Ve své knize zabývající se fenoménem selství vysvětluje Bláha (1937) zvláštní druh individualismu, který je charakteristický pro sedláka-vlastníka půdy. Ten spatřuje v tom, že si zemědělec může, omezován pouze přírodními cykly - rozhodovat o tempu, způsobu a sekvencích svých hospodářských činností. Tato ekonomická autonomie, ve srovnání s režimem práce dělníka v továrně, však není doprovázena autonomií ve vztahu k lokálnímu společenství. Sedlák podle jeho soudu nemá rozvinuto reflexivní myšlení a to v tom smyslu, že jeho náhled na svět je výrazně formován místními církevními nebo jinými autoritami, nedostává se mu dostatečného vzdělání, jeho biografická dráha je jednoznačně determinována jeho původem. Poválečná kolektivizace zbavuje sedláka vlastnických práv k půdě a tím i ekonomické dimenze jeho individualismu, nutí jej přizpůsobit se stejnému pracovnímu režimu, jakému podléhá tovární dělník. Přestává platit stávající sociální stratifikace venkovského obyvatelstva, zahrnující skupiny sedláků, chalupníků i bezzemků a zrušením majetkových rozdílů vzniká společná vrstva zemědělců. Přesto se lze domnívat, že popsaná unifikace venkovského obyvatelstva neprolonguje absenci druhé dimenze selského individualismu, o níž se zmiňuje Bláha jako o citové či rozumové a která se vztahuje k rozhodování ve sférách přátelství, partnerských vztahů, volby povolání apod. Oslabování role tradičních vesnických institucí (církev, sousedství, ale do značné míry i příbuzenské sítě a také formální vesnické autority) rozšiřuje prostor alternativních individuálních rozhodnutí. Kolektivizační procesy přinášejí urychlení individualizace, dokončují osvobozování se od závazků "dusivého komunalismu", na jeho místo však nastupuje jiná podoba uzavřené společnosti, ovládaná ne již lokálními, ale centrálními autoritami. (Gellner 1998)

Další otázkou, kterou si kladu, je přítomnost rozdílného vnímání a hodnocení transformačních a kolektivizačních procesů ve vesnických komunitách českého vnitrozemí a českého pohraničí. Zatímco poválečná kolektivizace probíhala v pohraničních obcích relativně snáze než v obcích historicky závislých na zemědělství a vlastnictví půdy, v případě probíhající transformace je tomu právě naopak. I když první kolonizátoři českého pohraničí získali na nějakou dobu vlastnická práva k půdě, její následné odebrání mělo pro ně naprosto jiný význam než pro sedláky, jejichž identita se po generace utvářela zejména prostřednictvím vlastnění, resp. nevlastnění pozemků. Ztrátu jistoty, kterou pro sedláky, chalupníky i domkáře znamenala kolektivizace, dnes výrazněji pociťují právě obyvatelé po válce osidlovaných oblastí ocitajíc se v pasti sociálních důsledků ekonomické reformy, zejména vysoké nezaměstnanosti, vlastní nízké kvalifikace, v pasti chatrné sociální koheze, jež je silně determinována diskontinuitou komunity.

Individuální reflexe sociální změny

Individuální zkušenosti, zážitky i vlastní interpretace sociálně významných změn jsem sbírala prostřednictvím magnetofonových záznamů pořízených v průběhu jednoho týdne ve vybrané vesnici, před válkou téměř výhradně německé. Ve vyprávěních několika obyvatel vesničky B. ležící v západočeském pohraničí, která jsem zatím získala, se objevují shodné obrazy kolektivizace a transformace, jen málo ovlivňované skutečností, zda byli tito jednotlivci před rokem 1989 součástí mocenských elit (byť lokálních) či nikoliv. Velmi podobné výpovědi jsem objevila v rozhovorech s prvními poválečnými migranty a Němkou, jejíž rodina nebyla po válce odsunuta. Ačkoliv předem stanoveným tématem všech interview bylo období kolektivizace, respondenti záhy přecházeli do současnosti a poválečné časy používali jen jako příklad srovnání, důkaz toho, že “....tenkrát bylo líp.” Kolektivizace je vykreslena jako doba vzájemné soudržnosti, doba, kdy zájmy a potřeby jednotlivce byly odsunuty do pozadí a každý tomu tak chtěl. Bály, ochotnické divadlo, společné opravy domů nebo sklizeň obilí, na které participuje celá vesnice, vystupují v příbězích coby součást všedních i svátečních dnů, realita, která je přerušena až v 60. letech, kdy do obce začínají proudit významné finanční prostředky ze státního rozpočtu. Končí čas improvizace a svépomocných aktivit, na místo brigádníků nastupují profesionální řemeslníci či zemědělci, prostor amatérského divadla zaplňují umělci z Prahy, na scénu vstupuje televize. Normalizace, která zde snad započala ještě před rokem 1968 (o Pražském jaru není v obecní kronice jediná zmínka), každodenní šeď organizované práce i zábavy je přerušena listopadem 1989, který kromě většího prostoru pro autonomní rozhodování přináší také větší prostor nejistot a pochybností.

Právě současná situace nejistot je pro respondenty příležitostí zdůraznit klady poválečné kolektivizace a postavit je do konfrontace s dneškem. Vysvětlení jednostranné interpretace obou změn lze hledat jednak ve vysokém věku respondentů a jejich snaze idealizovat období vlastního mládí, ale také ve skutečnosti, že kolektivizace byla dobou, kdy mohli (nejen vzhledem ke svému věku) zasahovat do života vesnického společenství, rozhodovat slovy i skutky o jeho podobě.