Omnibus je především šancí, ale také rizikem

Nařízení Omnibus, které v závěru loňského roku schválila Rada Evropské unie, je všeobecně interpretováno jako dokument přinášející „zásadní“ změny Společné zemědělské politiky EU (SZP) s cílem zjednodušit aplikaci SZP v praxi a zvýšit v některých případech finanční kompenzace zemědělcům vyplývající z ekonomických či klimatických rizik.

Generálně je k tomu možné uvést, že jde o krok správným směrem a v jednotlivých návrzích, zformulovaných na 121 stránkách tohoto dokumentu, lze také spatřovat kroky, které budou zřejmě také součástí SZP po roce 2020. V tomto směru je proto třeba přivítat operativní reakci ministerstva zemědělství, které již přijalo některé změny z Omnibusu vyplývající. Tou zásadní je přitom zrušení institutu „aktivního zemědělce“, což byl od samého počátku princip, jehož cílem bylo především zabránit možnému odplývání dotací ze zemědělského podnikání zejména mimo oblast prvovýroby. Především ale tento princip představoval omezení podnikatelských možností zemědělců ve venkovském prostoru, pakliže nebyly vykonávané činnosti součástí vyjmenovaných a povolených zemědělských aktivit.

Na první pohled se tak zdá, že je zrušení aktivního zemědělce naprosto v pořádku a že jde o krok snižující byrokracii v oboru. Otázkou ale samozřejmě je, co skutečně nová situace přinese konkrétně v podmínkách naší zemědělské politiky, neboť ta je v mnohém odlišná jak od obecné politiky EU, tak od zemědělských politik jednotlivých členských zemí. Už v komentáři ke „Sdělení“ Evropské Komise v listopadu loňského roku, která deklarovala zvýšení kompetencí členských zemí v nastavování dotačních toků pro své potřeby, jsem upozorňoval, že se v naší zemi může tento chvályhodný počin poněkud „zvrtnout“. V případě vyšších kompetencí v tom, že tento vyšší prostor může vést k ještě větší centralizaci a socializaci našeho zemědělství, neboť může být nástrojem k podpoře velkých průmyslových podniků s odkazem, že „nám to EU dovoluje“. Obdobná rizika platí, i když to tak nakonec ve skutečnosti být nemusí, také pro aktivního zemědělce. Hodně zjednodušeně řečeno se může toto opatření v praxi projevit i tak, že do resortu zemědělského podnikání začnou pronikat ryze nezemědělské společnosti, která budou pobírat zemědělské podpory na ty své činnosti, které se zemědělstvím souvisí, a díky těmto podporám si budou vylepšovat svůj hospodářský výsledek v jiných oblastech. Tím mohou získat konkurenční výhodu na trzích mimo zemědělský obor, a tím odstranit takové své konkurenty, kteří na zemědělské podpory nedosáhnou. Výsledkem musí být nutně koncentrace podnikání, a to i takového, která ovlivňuje život na venkově, byť ne přímo zemědělskou prvovýrobu a navazující aktivity. Někdo sice může namítnout, že „slyším trávu růst“, ale specificky českých výkladů jinak obecně správných principů uplatňovaných v zahraničí známe tisíce.

Zrušení aktivního zemědělce tedy jistě ano - ale jen a pouhým zrušením by to končit nemělo. Je samozřejmě otázka, s čím tuto „nepodmínku“ dále provázat, soudím ale (a asi v tom velkou podporu mít nebudu), že praktická aplikace Omnibusu může v tomto směru připravit našemu venkovu a potažmo i zemědělství nejedno nepříjemné překvapení.

Petr Havel

Níže naleznete hlavní změny v přímých platbách pro rok 2018: