OBRAZ KOLEKTIVIZACE V PAMĚTECH 'KOLEKTIVIZÁTORŮ'

24.09.1999 | Odborné konference

Obraz kolektivizace v pamětech kolektivizátorů

Image of Collectivization in the Memoirs of People Examining Collectivization

Jana Pánková

Adresa autora:

Mgr. Jana Pánková, Katedra řízení - Sociologická laboratoř, PEF ČZU Praha, Kamýcká 129,

165 21 Praha 6 - Suchdol, E-mail: pankova@pef.czu.cz

Anotace

Článek je založen na analýze pamětí lidí, kteří řídili kolektivizaci českého venkova ve 40. a 50. letech. Materiály vznikly s časovým odstupem několika desítek let (v 70. letech) jako ohlas na literární soutěž organizovanou Ústavem marxismu-leninismu ÚV KSČ. Z vyprávění lze re/konstruovat průběh dlouhého procesu kolektivizace tak, jak se vyvíjel v rovině osudů lidí i vesnic. Ukazují se v nich strategie, které byly při nátlaku na zemědělce použity: především propracovaná agitační kampaň, odebrání techniky a zákaz najímání pracovních sil současně s předepsáním povinných “třídně stanovených” dodávek apod. Autoři pamětí kolektivizaci prezentují (z pohledu 70. let) jako hrdinskou dobu, kdy se oni sami účastnili tvorby dějin. Cílem bylo převést zemědělskou práci na velkovýrobní proces a zbavit lidi soukromí (soukromého majetku, práce i života).

Summary

The article is based on the analysis of memoirs of people, who led the Czech collectivization in 40 and 50. Impulse to write these materials was a competition of the Institute of Marx-Leninism in 70 years. Narration allows re/construction of long process of collectivization on the level of individuals and villages. We can gather strategies used for coercion on farmers: above all elaborate agitation, take away agricultural technology, and forbid workers recruitment together with compulsory (and “class differentiated”) supplies etc. Authors of narration present collectivization as heroic epoch when they were concerned in history making. The main goal of collectivization was transformation farm work into mass production and abridge individuals of privacy (that is private property, work and way of life).

Klíčová slova

kolektivizace, vesnice, rolník, kulak, JZD, agitace, socialismus

Key words

collectivization, village, farmer, rural rich, integral agricultural co-operation, agitation, socialism

Při shánění literatury o venkovu jsem narazila na zajímavý a troufám si tvrdit, že unikátní pramen. Je to publikace zahrnující 30 prací - pamětí aktivních zakladatelů JZD o době kolektivizace. Kniha “vznikla na základě soutěže vzpomínek pamětníků kolektivizace zemědělství v Československu, kterou vyhlásil Ústav marxismu-leninismu ÚV KSČ.” (s. 7)

Paměti vznikly v roce 1973, tedy s časovým odstupem dvaceti i více let, ale autoři často využili dobové dokumenty i vlastní zápisky. Není zřejmé, zda byly práce zkráceny, či jinak upraveny, ale považuji to za pravděpodobné. Neočekávala jsem, že budou paměti anonymní, ale přesto mě překvapila jejich detailní adresnost - přesná místa a jména zúčastněných.

Vyprávění obsahuje mnoho historek a drobných i větších událostí. Po přečtení několika příspěvků do sebe začala vyprávění jaksi zapadat a skládat mozaiku, z níž se vyvinul docela plastický obraz dění a atmosféry na venkově v období kolektivizace. Přestože jsou tyto výpovědi výsledkem uvažování lidí, kteří kolektivizace de facto řídili, odkrývají tato vyprávění dramata i osudy lidí a vesnic, pro něž tato mimořádně bouřlivá doba znamenala obrovský zásah do dosavadního způsobu života a uvažování, vystavila je nutnosti řešit závažná dilemata a ústila i v osobní tragédie. Vzhledem k tomu, že tato i další vyprávění byla uložena v archivu, mohla by se stát bohatým zdrojem bádání.

Autoři vzpomínek jsou nejčastěji lidé, kteří se do kolektivizace od počátku aktivně zapojili jako komunističtí funkcionáři, šplhající postupně ve stranické hierarchii. Jejich hlavní kvalifikací byla politická způsobilost; na svá místa byli dosazeni stranou bez ohledu na odborné znalosti a zkušenosti. Někteří přiznávají, že se do vedení kolektivizace zapojili, aniž by měli se zemědělstvím větší zkušenosti. Většina z nich v JZD nadále nepracovala, ale podílela se na zakládání mnoha družstev a zastávala různé, stranicky obsazované funkce.

“...a tak vznikl úkol založit družstvo i v městě Říčanech. Byl to pro mne tvrdý oříšek, protože jsem ještě problémům zemědělství moc nerozuměl.” (s. 52)

“Míval jsem v této obtížné době často pocit, že na složité úkoly politicky stačím, ale pokud jde o odbornost, tady jsem měl opravdu mezery.” (s. 71)

Tlak na založení JZD

Autoři přiznávají, že většina zemědělců do družstev vstoupit nechtěla. A nejednalo se o kulaky (s těmi se vlastně nepočítalo, ti byli jen objektem pro znárodnění), ale o drobné a střední zemědělce, a to i komunisty. Tuto jejich nechuť přičítají pisatelé konzervativizmu, ale také úzkému vztahu k půdě.

“Půda pro drobného zemědělce, který ji po generace získával kousek po kousku, případně si ji pronajímal, byla zárukou, že přece jen uživí početnou rodinu i v době nezaměstnanosti, ve válce, v době nejistoty. I když žil bídně, žil v krizových dobách přece lépe nežli dělník, který měl jenom své ruce. A tento malý zemědělec, přestože byl třeba uvědomělý člen strany, se nesmírně bál, že přijde o to málo, co má. Střední zemědělec, který vlastnil již větší výměru, byl vybaven určitou technikou, zvládal práce spojené s obděláváním půdy sám se svou rodinou, měl převážně slušné výdělky a výsledky, které mu umožňovaly určitou jistotu a životní úroveň i v dobách nejtěžších. Tento zemědělec dobře plnil povinnosti vůči státu, využíval výhod třídního rozpisu a byl si vědom toho, že proti němu nebudou uplatňovány sankce. A tak většina těchto zemědělců, přestože se hodně nadřela, do družstva nijak nepospíchala.” (s. 109)

Prvními členyJZD byli často ti, kteří sami majetek neměli, nebo byl malý, či měli problémy s hospodařením. Byli to především lidé, kteří neměli v sobě tak silný vztah k půdě předků, k rodinné tradici. Ostatní se bránili, a docházelo tak k mnoha dramatickým situacím.

“Když jsem vyšel před statek, byl jsem okamžitě obklopen lidmi, kteří mně spílali, vyhrožovali, objevily se klacky v rukou. A co nejhoršího, mnozí se snížili k tomu, že po mně plivali.” (s. 56)

“Po slovní potyčce s tajemníkem, který se již chtěl vrátit, vyšel ze stáje jeho starší syn, silný mladík přes dvacet let, a vědro vody, které držel v ruce, vylil tajemníkovi na hlavu a za krk. Tajemník si to nenechal líbit a stěžoval si na ONV. Tam byl tento čin charakterizován jako útok na veřejného činitele, do vsi přijela Bezpečnost a oba odvezla.” (s. 311)

Atmosféra na venkově v období kolektivizace byla napjatá a dramatická. Docházelo k tolika zásadním změnám a ohroženy byly tradiční hodnoty vesnice.

“Kdo neprožil první léta zakládání JZD na vesnici, těžko si udělá představu o napjaté až bouřlivé atmosféře neustálých konfliktů mezi lidmi. Staré přátelské svazky se trhaly, nové navazovaly.” (s. 207)

“...přicházely dvojice, trojice, skupinky pěti až deseti agitátorů. Jedni odešli, druzí přišli. Všichni nás přesvědčovali po dobrém i nedobrém. Slibovali, že se budeme mít lépe než dosud, všechnu dřinu že za nás udělají stroje, daně že platit nebudeme, důchody že k stáru dostaneme. Napětí se stupňovalo, nastal zjevný rozruch a znepokojení už tak zneklidněné vesnické pohody. Hladina se vlnila, šuměla, hučela a vzpínala se jak ovzduší nad krajinou za večerní bouře. Mozky všech horečně pracovaly, ani spát jsme nemohli. Nebyla to pro vesnici žádná maličkost, jako jsou třeba křtiny nebo svatba. Tady se zatřásly v základech všechny ty naše grunty, na které jsme byli tak hrdí a které stály tolik potu, mozolů v dlaních i chromých údů, než je mohli nazývat svými.” (s. 247)

Strategie

Kolektivizace zemědělství byla komunistickou stranou pečlivě připravena. Ve vyprávění lze vysledovat některé strategie, které byly použity. Tou nejmasovější a velice účinnou byla rozsáhlá a propracovaná agitační kampaň, celorepublikově organizovaná, která představovala obrovský nápor na zemědělce. Byla neustálá a zjevně velice úmorná. Instruovaní agitátoři soustavně navštěvují (obvykle po dvojicích) zemědělce a soustavně na ně tlačí. Chodí do stavení i přes odpor domácích, ale také na jiná místa tak, aby zastihli i ty, kteří je do domů nepustí. Tato cílená přesvědčovací kampaň se objevuje ve všech vyprávěních a svědčí o tom, že tuto část kolektivizace měli komunisté velmi promyšlenou a přispěla k jejich úspěchu.

“Nemůžeme spoléhat na to, že nám budou zemědělci podepisovat přihlášky až na chůzi. Proto jsme v červenci a srpnu zorganizovali velkou agitační kampaň. Rozdělili jsme členy výboru s dalšími komunisty do dvojic a každá tato dvojice měla několik zemědělců soustavně navštěvovat a přesvědčovat o výhodách společného hospodaření. (...) ...bylo nutné využít názorné agitace včetně malování hesel po celé vesnici právě tak jako místního rozhlasu.” (s. 274)

“S agitací jsme nezačali hned po ránu; jakmile agitátoři přišli do vesnice, uzavřela se všechna vrata a domovní dvířka na zámek a ves byla jako po vymření. Nikdo z obyvatel nestál o nezvanou návštěvu, a tak agitátoři odešli na okraj obce do úvozové cesty, kde se rozdělili na skupiny po dvou a po třech a vyčkávali, až se zemědělci vrátí ze zeleného krmení, na které přece museli vyjet každý den. (...) V tomto prostředí agitátoři vyčkávali, až se zemědělci vrátí z krmení, až se otevřou vrátka a budou moci vklouznout do přidělených popisných čísel.” (s. 316, 317)

Boj proti kulakům.

Postava kulaka byla jasně vymezená. Toto označení se dostalo zemědělci, který vlastnil víc než 15 ha půdy. Z toho vyplývá, že měl obvykle již nějakou zemědělskou techniku a na práci se podílely kromě rodiny také najímané pracovní síly. Boj proti kulakům byl velice tvrdý a nesmlouvavý. Obvykle mu byla odebrána technika, zakázáno najímat pracovní síly a zároveň zavedeny velké povinné dodávky, které bylo bez techniky a zaměstnanců obtížné či nemožné splnit. Často také následovala jejich kriminalizace a vyhoštění z vesnice. Komunisté se snaží vesnici obrátit proti nim a zbavit je autority, systematicky vytvářejí obraz kulaka jako všeobecně nebezpečného nepřítele nebo je karikují do podoby směšných figurek.

“Jediné východisko bylo združstevňování vesnice, pochopitelně bez třídních nepřátel, bez sabotérů. Byli jsme si vědomi, že vůči velkým zemědělcům v podstatě nemůže jít o přesvědčování, ale o zatlačování a u těch, kteří porušili zákon, i o ekonomickou likvidaci.” (s. 109,110)

“...jsem si vzpomněl na velké sedláky, na jejich bezcitnost, na to, jak jako pijavice bezohledně vysávali rodiny deputátníků a podruhů; připomněl jsem si bídu těchto lidí, jejich nuzně oděné děti, často i hadové, které kosila tuberkulóza, a řekl jsem si: Soucit musí stranou, jinak bychom socialismus nevybudovali. S tímto vědomím jsem postupoval nekompromisně tak, jak to vyžadoval zájem společnosti a směrnice strany.” (s. 326)

V příspěvcích se mluví o nutnosti vystupovat tvrdě proti kulakům, likvidovat je, zasáhnout všemi prostředky. Jestliže se v případě drobných a středních zemědělců zdůrazňuje přesvědčovací kampaň a přiznávají některé “přehmaty”, proti kulakům je použití násilí považováno za legitimní. Pozoruhodné na tom je, že negativní nálepka kulaka (stanovená 15 ha) je zcela určující a nediferencovaná, tedy bez ohledu na jakékoli další individuální charakteristiky. Nemravné je vlastnit větší výměr půdy a z toho vyplývají všechna další hodnocení bez posouzení konkrétního případu, je nutné “bojovat proti obecné tezi dobrých a zlých kulaků” (s. 396).

Jen výjimečně došlo k pokusu vyjmout některého velkého zemědělce z daného schématu. V jednom vyprávění dostávají šanci některé rodiny, jejichž rodinní příslušníci zahynuli v odboji, ale zřejmě šanci nevyužili, protože pisatel došel k tomuto závěru: “Všechny tyto doklady o působení třídního nepřítele mě poučily, abych kriticky přistupoval k názoru, že není kulak jako kulak” (s. 116) Takže ze všech třiceti pamětí je jen v jediném případě odejmuta nálepka kulaka a to v rodině, kde si syn sedláka prosadil sňatek se služebnou a ta posléze nadšeně vstoupila (spolu s celým statkem samozřejmě) do JZD.

Dalším velice účinným postupem bylo odebrání, resp. “vykoupení podle zákona”, techniky těm zemědělcům, kteří ji měli (tzn. středním nebo větším), a zároveň zvýšený tlak na dodávky, jež bylo právě bez techniky nemožné splnit. Obdobný je zákaz najímání pracovních sil, který znemožňoval plnit dodávky z větších polí, protože rodina sama na to nestačila.

“Letí (střední sedlák, pozn. J.P.) ke mně a křičí: Ty darebáku! Ukradli jste nám mlátičku! A teď ještě chceš, abysme dodávali? (...) Já jsem se jenom pootočil a říkám: Heleďte, uklidněte se, na mě tohle neplatí. Žádný křiky. Mlátičku vám nikdo neukradl. Mlátička byla přesně podle zákona vykoupena.” (s. 62)

Předepsání povinných dodávek bylo diferencované, resp. “třídně stanovené”. Soukromým hospodářstvím byly předepsány dodávky vyšší. Jejich plnění bylo navíc komplikované zmíněným zákazem najímat pracovní síly a nuceným výkupem strojů. Takže čím bylo hospodářství větší, tím obtížnější ho bylo udržet. Naproti tomu se prosazuje “preference socialistických podniků”. (s. 409)

“...nejčastěji se však objevoval argument: Když tvrdíte, že v družstvech se podstatně zvýší výroba, proč jim dáváte mnohem nižší dodávky na hektar?” (s. 138)

“Křičeli: Co vůbec chcete? Berete nám pracovní síly z vesnice, nedáte stroje a chcete, abychom plnili dodávky! (...) Družstvům nadržujete v dodávkách, nás utlačujete a ničíte. Proč jste parcelovali velkostatky? Nechte nás na pokoji, vždycky jsme tady byli bez vás jako jedna rodina, a za to, že vás živíme, vy nás rozdělujete a hovoříte o třídním boji.” (s. 120,121)

Vypravěči přiznávají použití donucovacích metod. Obvykle je označují za “administrativní zásahy” (tím jsou zřejmě míněny nucené výkupy zemědělských strojů a půdy) nebo ojedinělé případy, které se vymkly. Implicitně se objevují přímo násilné metody, a to především proti kulakům a těm, kteří údajně porušili zákon.

“Ale nic platno, muselo se to zlomit! Následovaly nové a nové schůze, jednání, přesvědčování - a někdy bylo i třeba trochu přitlačit, zejména tam, kde odpor přesahoval únosné a legální meze.” (s. 154)

“Nutno přiznat, že v této vzrušené atmosféře, plné napětí, se ne vždy používalo adekvátních metod a forem práce. Tak se i stávalo, že místo trpělivého vysvětlování a přesvědčování se použilo administrativních zásahů i vůči středním a drobným rolníkům (např. neoprávněný výkup strojů, vázaní pracovní síly, zvyšování výkupních úkol, umisťování nuceného pachtu atp.).” (s. 399)

Autoři často uvádějí, že se při vstupu do vesnic snažili podrobně zmapovat místní situaci, aby jí mohli následně využít. Snaží se rozštěpit odpor proti kolektivizaci - zaměřit se na největšího sedláka a vyprovokovat menší, kteří mu možná sami závidí, nebo ho označit za “svůdce” a ostatní za “svedené”, případně využít místních neshod.

“Nikomu jsem nevyčítal ani nadávky, ani spílání, ani poplivání, ale současně jsem zdůvodnil a prokázal, kdo je viníkem: že to je kulak Barták, který svádí vesnici k takovýmto nepředloženým činům.” (s. 58)

“Jinak však se chyňavští zemědělci dělili na dvě velké skupiny, které soupeřily o ovládnutí druhých, o získání pozic v obci. Na tom byl založen i náš taktický plán: získat některého zemědělce z první nebo druhé skupiny a ta druhá skupina, aby neztratila pozice, přijde sama.” (s. 154)

Snaha agitátorů se často upíná na jednu věc, a to získat někoho - buď vůbec někoho, nebo klíčovou osobu vesnice, protože ostatní sedláci čekají, co udělají druzí.

“Nepolevili jsme tedy v návštěvách a přesvědčování ostatních zemědělců a soustředili jsme se nyní především na ty, o nichž jsme věděli, že by mohli ovlivnit ostatní.” (s. 157)

“Z rozhovorů se zemědělci bylo zřejmé, že všechno závisí na ústřední postavě, osmihektarovém rolníku Klapetkovi, který díky své odbornosti, dobrým hospodářským výsledkům a poctivosti požíval u celé skupiny drobných zemědělců velkou vážnost a důvěru. Rozhodl jsem se stůj co stůj získat tohoto středního rolník a pro vstup do JZD.” (s. 189)

Nejsnazší bylo získat pro družstvo ty, kteří nemají tak silný vztah k půdě, např. dosídlence v pohraničních oblastech, nebo ty, kteří mají půdy málo, či špatně hospodaří.

“Velkou úlohu sehrála i skutečnost, že odsunem Němců došlo téměř na jedné třetině území, zejména v českých zemích (oblasti pohraničí) k migraci venkovského obyvatelstva. Novým osídlencům z vnitrozemí - i když zde našli nový domov - nepřirostlo ještě nově získané soukromé vlastnictví tak důkladně k srdci. Neměli ještě zorganizovanou výrobu, mnozí neměli ani nějako konkrétní představy o své budoucnosti, neboť v mnoha případech šlo o dřívější bezzemky.” (s. 384)

“Práce se začala dařit, i když často jí bylo víc než dost. Počáteční rozpory však zmizely a celá obec (zatím kromě zemědělců,) (- podtrženo J.P.) se upjala na jednu myšlenku: založení JZD.” (s. 154)

Oproti jiným strategiím je tzv. “agitace prací” legitimní snahou naklonit si zemědělce akcemi, při nichž zdarma opravují techniku.

“Každou neděli jsme vyjížděli s nákladními vozy, kde byly zabudovány obráběcí stroje a všechno potřebné nářadí, do předem určených vesnic. Stroje a vše ostatní, co nám zemědělci přinášeli, jsme opravovali zdarma.” (s. 104)

Postup kolektivizace

Z vyprávění je zřejmé, že všudypřítomné agitační kampaně, neustálý tlak a hrozby vedly nakonec k rezignaci, která se ani v těchto vyprávěních netváří jako radostné uchýlení se pod křídla JZD.

“Jinak ženské už ani nereptaly. Z toho neustálého napětí, z každodenního hájení svých zásad, svého majetku, vžitého životního řádu, z toho nezvyklého vypětí nervů, nevyspání, strachu a bědování už byly tak vyčerpány, že odevzdaly vše do rukou božích.” (s. 249)

“Do řečnění se vložil také předseda národního výboru. Volilo se představenstvo. A tak se to nějak táhlo neslaně nemastně, až do průběhu zasáhla delegát z okresu, který nám hned vytkl, že v nás není žádné nadšení, ale že to tu vypadá jako kremace. Když se konečně dostává půda do našich rukou, že jsme měli přijít s radostí a s hudbou, a do úkolů, které nás čekají a jichž bude mnoho a nesnadných, že musíme jít s chutí a s kuráží. Podobně nás povzbuzoval i vyslanec ze sousedního družstva. Poslouchali jsme jako v kostele při dlouhém kázání, ale do našich mozků se vtíraly myšlenky docela opačné.” (s. 248)

Většina rolníků pragmaticky usoudila, že nemají šanci svůj soukromý majetek udržet a do JZD nuceně vstupují. Někteří doufají, že si udrží určitý vliv alespoň přes JZD, snaží se, aby JZD zůstalo u co nejnižšího typu (čím nižší typ, tím větší samostatnost, I. a II. typ předpokládaly soukromé hospodaření zcela nebo zčásti). Jiní se snaží vystupovat ještě aktivněji - přes stranu - aby byli u zdroje informací a měli vliv na rozhodování. Vstupují dokonce představitelé církve. Nastává etapa “třídního boje v rámci JZD”.

“...bylo upozorňováno na skutečnost, že taktika boje vesnického boháče se podle potřeby může změnit, většinou v tom směru, že upouští od boje proti založení JZD, snaží se naopak stát se jeho členem, aby mohl uvnitř družstva uplatňovat své rozkladné záměry.” (s. 396)

***

Kolektivizace nebyla jednorázový proces, ale trvala léta. Docházelo k různým zvratům; zemědělci vstupovali a zase vystupovali, měnily se podoby JZD z nižších typů na vyšší, takže zemědělci svou samostatnost ztráceli postupně. Atmosféra byla velice bouřlivá, neboť šlo o procesy, které se dotýkaly samé podstaty života rolníků. Bylo pro ně nesmírně obtížné odevzdávat svůj majetek (tj. vzdát se svého způsobu života, své minulosti, rodinného dědictví), ale od určité doby neměli prakticky jiné východisko - jen minimum lidí mohlo odolat tlakům.

Publikace Neobyčejná doba je psaná těmi, kdo kolektivizaci prováděli a v době, kdy psali své vzpomínky, byli přesvědčeni, že JZD jsou trvalou záležitostí. Dnešní výzkumy se budou pravděpodobně soustředit na výpovědi postižených zemědělců. Výpovědi kolektivizátorů by dnes byly zcela jiné, a tak sepsané paměti nabízejí jedinečné svědectví o této neobyčejné době.