O poesii, závisti a rychlých soudech

Vidět jezdce na koni, zvláště pak jezdce Selské jízdy, to je něco jako zažít skutečnou poesii. Jenže tu krásu nevnímá asi každý, někdo jiný může pocítit závist, a pak může hrozit nebezpečí, všelijaké, třeba rychlých soudů. Ze závisti se může zrodit nenávist, a tu mnohdy provází brutalita. Pamětníci násilí, kterého se dopustila tajná policie v červenci roku 1947 na členech Selské jízdy v Nechanicích, by mohli vyprávět, a také vyprávějí. Není to překlep, nikoli v roce 1948, stalo se to již o rok dříve!

Při příležitosti sedmdesátého výročí této otřesné události v Nechanicích, letos prvního července, vzpomněl předseda ASZ ČR Josef Stehlík na svého otce, který byl přímým účastníkem a byl hluboce otřesen především tím, že tehdy, když sedláky, účastníky Selské jízdy, estébáci štvali jako divou zvěř, tak jim při tom dobrovolně pomáhali mladíci z okolí, stejně staří jako ti mladí sedláci.

Co bylo a je kořenem takové nenávisti? Je opravdu na počátku všeho závist? Vůči nezávislému sedlákovi? Nebo je to pouze neschopnost podílet se na kráse krajiny, pole, mít radost při na pohledu na jezdce, který jede loukou? Ale ne každý je sedlákem a ne každý si uvědomí, že než hospodář vyjel, či si vyšel do polí, musel mít víceméně všechno hotovo. A že mít všechno hotovo, to není jen tak! Zato vyřknout rychlý soud či odsudek, to je raz dva.

Ovšem on ten nezávislý sedlák až tak úplně svobodný není. Jeho činnost je závislá na počasí, na cenách komodit na trhu, a především musí brát ohled na rodinu. Jistě by se našlo dalších příkladů více. Neúspěšnému nebo méně úspěšnému se ale vždy sedlák, dříve i nyní, jevil a jeví jako furiant, který svou nezávislost dává až příliš najevo. Nu, někdy možná ano, ale vlastně proč by také ne, i když na ono jisté furiantství v minulosti šeredně doplatil. Však i dnes je leckterým lidem trnem v oku. Bez oné svébytnosti a do jisté míry i tvrdosti, především sám k sobě, by neuspěl. Můj dědeček byl ze selského a před válkou také hospodařil, a když byl gestapem zatčen, byl při výslechu titulován: ty tvrdá česká palice!

Ale to všechno není nic nového, jak připomněl kardinál a pražský arcibiskup Dominik Duka v Nechanicích. Již v Bibli je přece popsán příběh Ábela, kterému záviděl Kain, a to byl ještě ke všemu bratr a žádný „cizí“. A jak to dopadlo!

O neúctě k zemědělcům v historii dávné i nedávné svědčí prakticky všechny krvavé řeže, které se, kromě masakrů v dobytých městech, odehrávaly v zemědělské krajině, v lánech obilí. A také v lesích, pravda. Příklady? Slavkov, Verdun, Hradec Králové, Štěrboholy, Kursk, Ardeny. To jen tak namátkou.

Je ale vůbec možné se nějak bránit před opětným vzkypěním závisti a nenávisti? Je to možné. Chce to mít stále na paměti vlastní kořeny a třeba si i prožít trochu poesie při sledování selských jezdců i pěšáků či bryček…  Ale tou se může potěšit i nesedlák. A připomenout si slova Karla Schwarzenberga, jak je důležité dobře hospodařit s  největším pokladem, tedy s půdou, či stručné, ale velmi závažné varování Františka Czernina: Pozor na lež!

Á, a teď jsem se sám dopustil rychlého soudu: až nekritického obdivu. Tak tedy zpět na zem. Ale bez schopnosti vnímat poesii, bez úcty k pravdě a bez úcty mezi lidmi, to se opravdu žije těžko. Nebo?

Josef Duben