Nový Zéland není ten pravý příklad

Článek Zemědělství může prosperovat i bez podpory státu (HN 10.3.) tvrdí, že zemědělství je odvětví jako každé jiné. Staví se proti multifunkčnímu pojetí zemědělství a evropskému agrárnímu modelu, který je uznáván např. v Agendě 2000. Autor článku V. Oplt nabízí nereálná doporučení k poučení EU.

Dále je zřejmé, že autor nebere zřetel na specifika zemědělské výroby, která jsou podmíněna klimatem. Stejná práce na jednotku má rozdílnou účinnost podle konkrétních půdně -klimatických podmínek. Nový Zéland má nejideálnější podmínky pro zemědělskou výrobu na světě. Přírodní podmínky umožňují minimalizovat náklady, což je patrné zejména na živočišné výrobě. Velké množství vláhy umožňuje rychlé dorůstání travních porostů, vysokou produkci objemných krmiv. Chov hospodářských zvířat se děje bez ustájení. Není nutné obdobné strojní vybavení, jako je potřeba v našem podnebním pásmu. Mimovegetační období trvá pouze 2 - 3 měsíce. Komparativní výhodou Nového Zélandu je velká průměrná výměra farem (460 ha), v EU jen necelých 20 ha. Novozélandské farmy v méně příznivých podmínkách mají průměrnou velikost 1600 ha. Vlastnická struktura půdní držby je ucelená, proces koncentrace výroby pokračuje při 12% poklesu počtu farem. Přírodní podmínky a vyšší koncentrace výroby podnikům umožňují investice převážně z vlastních zdrojů, a proto je průměrná zadluženost jen 16 % hodnoty. Působení specifik je to, že v zemědělství vyspělých zemí je setrvale dosahováno nižší míry výnosnosti kapitálu a uplatňuje se určitá míra státní ingerence. Respektování specifik zemědělské výroby je v agrární politice jednotlivých zemí všeobecně uznávané a je různé podle konkrétních podmínek. Na Novém Zélandu je státní ingerence nejmenší mezi vyspělými zeměmi právě z toho důvodu, že to tamější přírodní podmínky umožňují. Obdobná úroveň, jako mají země EU (45 %), OECD (37 %) či ČR (17 %) tam ztrácí opodstatnění.

Ve světě se nepřechází na liberalizaci přehnaně, vlády usilují o udržení, resp. zvětšení prostoru na trzích pro producenty svých zemí. Nejliberálnější politiku si zvláště vzhledem ke svým přírodním podmínkám může dovolit Nový Zéland a pak Austrálie.

V článku se uvádí, že exportní monopoly vlastněné družstvy na Novém Zélandu zcela zanikly. Ať to bylo jakkoliv, vláda udržení a zvětšení prostoru na trzích pro své komodity jistě neztratila ze zřetele, a pokud by k tomu došlo, exportní expanze by byla založena jinak. Zemědělství Nového Zélandu je založeno na maximálním využití přírodních podmínek, je to důležité produkční a exportní odvětví (mléko, vlna, skopové maso). Např. Nový Zéland je největší světový exportér mléka , 95 % produkce jde na export a vyváží 90 % své produkce vlny. Stát export podporuje různými způsoby, které v odhadu produkčních podpor nemusí být zachyceny.

Nový Zéland patří mezi země tzv. cairnské skupiny, jejichž ekonomiky jsou do značné míry závislé na agrárním exportu a zasazují se o snížení dotací, čímž by se oproti jiným zemím, zvláště evropským, zlepšily jejich vývozní podmínky. Realita je , že z důvodu méně výhodných přírodních podmínek EU vysoce specifický příklad Nového Zélandu akceptovat nemůže. Propočty ukázaly, že v podmínkách úplně volného obchodu by se v SRN zhroutilo asi 70 % rodinných farem. Komparace SRN s Novým Zélandem dále ukázaly, že aby byla německá farma konkurenceschopná, musela by mít asi 200 ha. Stávající průměrná velikost farmy je v SRN asi 10krát menší. Tyto farmy by se zhroutily z toho důvodu, že nelze přehlédnout vliv méně výhodných přírodních podmínek.

Miroslav Jirovský, předseda SZDS