Nevíme, jaký bude výsledek, říká šlechtitel

MF Dnes 2.2.2000

Nevíme, jaký bude výsledek, ríká šlechtitel

Napajedla - Vést hrebcín, to je trochu jako rídit snatkovou kancelár, dívcí kolej, porodnici, jesle, nemocnici a penzion pro svobodné pány dohromady. Zdenek Hlacík vede hrebcín v Napajedlích témer ctvrt století. Hrebcín Napajedla se specializuje na chov anglického plnokrevníka. "Ocekává se od nej výkonnost na rovinové dostihové dráze, tedy rychlost. Ne nadarmo se ríká, že rychlost zabíjí. Proto musí mít anglický plnokrevník výborný zdravotní stav a pevnou telesnou konstituci," vysvetluje Hlacík kritéria, kterými se chov rídí. Stací, aby pootocil hlavu od psacího stolu ve své kancelári a pred ocima má živý obraz. Klisny ve vysokém stupni tehotenství se válejí rozverne ve snehu, cválají napríc ohradou, pokojne žvýkají seno a koketne pohazují rozcesanou hrívou. "Zlepšovat chov musíme, aby kone obstáli v konkurenci zahranicních koní dovezených v posledních deseti letech. Nejvetší starost je ale vubec jeho udržení. Znicit chov, jehož tradice sahá až do roku 1886, mužete za jeden rok. Ale znovu nevznikne ani za sto let," pokyvuje vedoucne Zdenek Hlacík.

* Kolik casu vám pri vší starosti o ekonomiku hrebcína zustává na práci chovatele, na šlechtení koní?

K takové práci se dostávám práve ted, tesne pred zacátkem pripouštecího období. Je to jen pár dnu v roce, ale nesmírne zajímavých. Musíte si vytvorit predstavu, jakého kone chcete stvorit, to je základ práce šlechtitele. Pripouštecí období zacíná 1. února a trvá do konce cervna. V tomto období klisny rodí hríbata, která nosily jedenáct mesícu. Velice rychle se zotavují, takže první ríje se objevuje devátý až jedenáctý den po porodu. Pokud nemela klisna žádné komplikace, znovu se hned v první ríji pripouští.

* Proc, když pripouštecí období trvá do konce cervna?

Je v zájmu chovatele mít hríbe co nejdríve. Cím dríve je narozené, tím dríve jde do tréninku a má proti koním narozeným ve stejném roce o pár mesícu pozdeji vetší náskok. Dvouletí a ješte i tríletí kone narození v kvetnu mají oproti svým lednovým vrstevníkum na dráze velký handicap.

* Jak jste vlastne získal vztah ke koním?

Vyrustal jsem na Prostejovsku. Naše rodina byla zemedelská, a tak jsme krome jiných zvírat meli i kone. To pak není možné nezískat k nim vztah. Ke koním mne nasmeroval strýc, bratr mého otce. Polnosti i zvírata jsme meli až do kolektivizace. Pak šlo všechno do družstva. To otec velice špatne nesl - jako všichni ostatní. Ale o tom nemá smysl vykládat.

* Zacínal jste na Šumave ne výhradne jako chovatel koní, ale i ovcí, krav, prasat. Nebyl jste trochu zklamaný?

Chovat kone je stejné jako chovat kterýkoliv jiný druh zvírat. Musí se udelat všechno pro to, aby se zvedala užitkovost a zvyšovala kvalita dalších populací. Takže jsem nejdrív sbíral obecné zkušenosti, abych se pozdeji mohl venovat výhradne jednomu úzkému oboru. Mojí manželce Jarmile, to jsme ješte nebyli svoji, velice vadilo, že jsem se z Moravy rozhodl jít na Šumavu kvuli koním. Žili jsme trochu v jiném svete. Nebylo zvykem odstehovat se na druhý konec republiky. Lidi se víc drželi pudy a místa, na kterém se narodili. Dnes se míchají daleko víc. I rozdíl v krajích se stírá. Tehdy byla Šumava z Moravy vzdálená jako dnes Amerika.

* Našel jste na prvním míste cloveka, který by vás profesne významne ovlivnil?

Nejen odborne, ale hlavne lidsky mne ovlivnil reditel Josef Havránek. Ale nemužu ríct, že bych si to myslel v dobe, když me péroval a honil. Lituji ho za všechno, co si se mnou musel zažít. Naštestí jsem zavcas pochopil, co pro mne udelal, a mohl mu podekovat, než zemrel. Dnes jsem já Havránkem v Napajedlích, aspon mívám ten pocit.

* Co na koních obdivujete?

Možná to zní divne, ale totéž co na všech zvíratech.

* Nepovažujete je za nadrazenejší zvírata?

Svou inteligencí a krásou urcite vynikají. Fascinuje me ale, jak dlouhou spolecnou historii má kun a clovek.

* Nemáte strach, že se profese chovatele brzy vytratí ze sveta, že kone budou "vyrábet" genetictí inženýri?

Vubec ne. Plnokrevný chov je velký svetový obchod. Není povolena dokonce ani inseminace, natož genetická manipulace. Zeme, které mají nejvyspelejší chovy, ovládají obchod a steží budou nakloneny nejakým zásahum. Nevidím do budoucnosti, ale myslím si, že budu mít pravdu. Na šlechtení koní je krásné to, že nikdy nevíme, ceho docílíme. To se pozná až na dráze v dostizích. Kdybychom dopredu vedeli, že na svet prijde za deset minut šampión, ztratí se zajímavost dostihového sportu a nemusíme kone chovat.

* Sázíte?

Nesázím. Dríve to bylo lidem zainteresovaným na chovu zakázáno. Vzal jsem to jako samozrejmost a už jsem se sázet nenaucil. Ale proti sázení nic nemám. Naopak. Sázení je v dostihovém sportu bezpodmínecná nutnost. V jiných státech se z výtežku sázek chov živí. U nás to tak bohužel nefunguje.

* Co vás tedy láká na dostizích?

Vidím neco víc než bežný divák. Když vyhraje kun našeho chovu, letí mi pred ocima jeho rodice, jeho charakter, v tom se vyžívám víc než v cemkoli jiném. To je pro mne dostihová atmosféra.

* Ani trochu nevidíte majitelum koní do karet?

Nikdo do nich nevidí. A navíc, když vidím kone a dostih, nemám cas sázet.

* Rozhodnutí chovat kone je na celý život a ani ten mnohdy nestací na dokoncení práce. Vybral jste si v hrebcíne svého následovníka, co vaše deti?

Lidský život je opravdu krátký pro to, aby chovatel v oboru neco dokázal. Musí mít následovníky. Ale nemusí to být zrovna deti. Kdo nastoupí po mne bude vecí akcionáru. Syn Libor je veterinár a praktikuje už ctvrtý rok v USA v Kentucky v centru chovatelského a dostihového dení. Dcera Jarmila se zabývá soukromým zemedelstvím a chová na Klatovsku v západních Cechách teplokrevné kone. Tam je spojitost s nemeckým chovem.

* Jaké vlastnosti musí mít chovatel?

Krome profesionality i kus cehosi, co nemusí mít clovek ve fabrice, kus citu. Nekomu je to dáno víc nebo mín, ale každý, kdo chce být chovatelem, to v sobe musí mít.

* Páry na celém svete podlehly loni "fenoménu 2000" a rozhodly se privést na svet díte práve na zlomu tisíciletí. Projevilo se neco podobného u koní?

Takovým šílenstvím se jen usmívám. U koní to samozrejme neplatí. Aspon u nás to loni ani letos nevypadalo tak, že by nekdo toužil po hríbeti 2000.

* Za to, že majiteli klisny vypipláte hríbe, se platí. Ale prijde cas od casu nekdo podekovat?

Necekám žádné velké díky, ale uznání, že jsme udelali všechno, co bylo v našich silách. To, že jsme odvedli dobrou práci, hríbe privedli na svet a odchovali, je vec obchodní. Nekdy se to však nepodarí a nemusí to být naší vinou. A tehdy cekám uznání snahy a duveru.

* Proc se hríbata nedostávají jméno hned po narození?

Na jockey klub musíme jméno nahlásit do pul roku po narození hríbete. Predem je dáno, že jméno hríbete bude zacínat stejným písmenem jako jméno klisny. Ale vymýšlet stále nová jména není jednoduché, a tak si dáváme nacas.

* Máte krome koní ješte nejaké konícky?

Bohužel mám konícka.

* Proc bohužel?

Protože tak to ríká moje manželka Jarmila. Chovám poštovní holuby. To je naprosto propojené s chovem plnokrevníka. I poštovní holubi se šlechtí na rychlost a kritériem pro výber do chovu je výkonnost v závodech. Na rozdíl od koní mají holubi krátký reprodukcní interval, a tak jednak vidím výsledky své práce a jednak si vyzkouším metody, které lze dokonce použít v chovu koní.

* Utáhnul jste manželku na kone?

To si nemyslím. Ale protože je agronomka, má kone ráda. Holuby ovšem už mín.

* Koním se sestavují dlouhé rodokmeny. Napadlo vás nekdy sestavit strom života vlastní rodiny?

Je pravda, že koním bežne vedeme petigeneracní pedigree a jsme schopni udelat i dvacetigeneracní strom. Jednou jsem zkoušel udelat petigeneracní strom vlastní rodiny, ale bez úspechu a už to zrejme ani nedokážu. Otec ríkával, že až bude v duchodu, obejde matriky a dá dohromady všechny údaje o príbuzných. Zemrel, nestacil to a já asi také nebudu chodit po matrikách a po farách a dohledávat predky.

* Mel jste svého oblíbeného kone?

Chovatel nemá vztahy tolik vyhranené jako majitel, který celý život vzpomíná na jednoho oblíbeného kone. Každý rok se v hrebcíne narodí padesát až šedesát hríbat, takže mým životem už prošlo pár tisíc koní. Chovatel se nesmí upnout na jednoho a nevnímat tisíc dalších. Oblíbených bych mohl jmenovat celou radu, ale jako chovatel musím mít vztah ke všem koním, které za život potkám. Nejblíže mám ke tem, kterí neco dokázali na dostihové dráze nebo v chovu. Legenda plemeníku byl Masis. Od jeho smrti tu byla rada lepších hrebcu. Ale jen z nej se stala legenda. Nedávno byl v republice vyhlášen konem století.

* Jaký byl Masis, mel svou povahu jako mají lidé?

Jiste, kone mají stejne jako lidé rozdílné povahy a charaktery. Masis byl hrebec povýšený, k cloveku mel skoro pohrdavý vztah a pokaždé se snažil jednat spíš podle svých predstav, než podle prání cloveka. Ale v okamžiku kdy na nej dolehlo onemocnení, cloveka vyhledával, protože vedel, že mu muže pomoci. Ale bohužel uhynul na zauzlení strev.

* Hrebcín založil hrabe Baltazzi v roce 1886 jako soucást napajedelského panství. To znamená, že za sebou má bohatou historii vcetne privatizacní. Meli jste problémy s restitucními nároky?

Hrebcín se dostal do majetku státu už za první republiky. Vdova po hrabeti bankrotovala, a tak prodávala majetek panství v dražbe. Budovy a pozemky koupila firma Bata a kone, kterí tu zustali, asi dvanáct klisen a ctyri hríbata, koupila republika. S firmou Bata se stát vyrovnal do konce roku 1931, takže dávno pred kolektivizací byl hrebcín státní. Ale stejne se po roce 1989 objevily v Napajedlích tri dcery Jana Bati, které se domnívaly, že na hrebcín mají nárok. Celkem rád jsem je videl, ale vysvetlili jsme si, že žádné závazky mezi sebou nemáme. Jinak je to zrejme se zámkem, který byl jejich otci zkonfiskován. Hrebcín byl privatizován kuponovou metodou a nyní je plne odstátnen.

* Vnímá stát chov s tak dlouhou tradicí jako národní bohatství?

To vnímám já a lidé, kterí jsou na chovu zainteresovaní. Ani se mi nechce popisovat, kolik šrámu jsme utržili, aby se tento chov zachoval. Já si uvedomuji, že to není jen má práce, ale práce mnoha lidí prede mnou. Ale nemám pocit, že by si to uvedomovali ti, kdo mají rozhodovací právo. Nikomu to nebude vadit, když chov zítra zanikne. Leckde se dokonce privatizovalo se zámerem chovy zrušit. A ministerstvo zemedelství v první fázi pomáhalo lidem, o kterých se vedelo, že se chtejí jen obohatit. Ale nebudu jmenovat, protože bych musel ukázat na lidi známých jmen. Pokud nemusím jít na ministerstvo zemedelství, zdaleka se mu vyhnu. Mám pro to ruzné duvody a hlavne nemám nejvyšší mínení o úradech. Mne zajímají akcionári, ne ministerstvo, protože od státu hrebcín nikdy nic nedostal. Ani pred rokem 89 chovy plnokrevníku nebyly dotované.

* Jak se na napajedelský hrebcín dívá svetová konkurence?

Jsme bílá vrána. Náš chov žije bez podpory odjinud. Ve svete chov anglického plnokrevníka dotují sázky a dostihový sport a ješte do nej dávají peníze bohatí lidé, kterí finance získali z jiného druhu podnikání než z koní. A to je duvod, proc žijeme, ale neoplýváme bohatstvím. Kvalita hrebcína se posuzuje podle plemeníku, kterí v nem stojí. Nám ale nezbývají peníze na nákup kvalitních plemeníku. Pronajímáme si tedy od majitelu plemeníky a to taky není levná záležitost. Ekonomická stabilita vyžaduje stále vetší úsilí.

* Jezdíte ješte nekdy na koni?

Drív jsem jezdil parkur. Na dostihy jsem nikdy nemel váhu. Ale už nejezdím. Mám svoje léta a zdravotní problémy.

* Shodil vás nekdy kun?

Mockrát. Rekl jsem si, že neco neumím, že jsem neco udelal špatne a musím se to ucit. Kdo nespadl z kone, ten nejezdil, ríká se.

* Udelal vám nekdy kun nejakou koninu?

Každý kun se snaží nekdy neco provést, jako malé díte. Prejde ho to vetšinou s vekem. Ale nekdy klukovinu vyvede i ve vyšším veku. To patrí k veci.

* Mám pocit, že clovek z vedení hrebcína se musí uplatnit v jakékoliv firme. Musí umet jazyky, obchodovat, rozumet povahám lidí i zvírat... Je to tak?

Z hrebcína odcházejí zamestnanci jen málo. Pokud v sobe objeví vztah ke koním, obetují volný cas, svátky a žijí s konmi. S temi jazyky to není tak jednoznacné. Moje generace to už nejak doklepe se zbytky válecné nemciny. Ucit se po válce nemcinu jsem považoval za hrích proti vlastenectví a bohužel se nenašel nikdo, kdo by mi vysvetlil, že to tak není. Ale mladí už takové problémy mít nebudou. Navíc v chovu koní je potrebná spíš anglictina.

* Mel jste nekdy v živote chut odejít od koní?

Nikdy. Mám to štestí, že povolání je celý život mým koníckem.

Zdenek Hlacík se narodil 7. zárí 1935 ve Vrbátkách u Prostejova. V roce 1954 maturoval na zemedelskotechnické škole v Olomouci. Vysokou školu zemedelskou absolvoval v roce 1960. Jako chovatel zacínal v Netolicích na Šumave se skotem, prasaty, ovcemi a zejména konmi, kterým venoval celý život. Na Moravu se vrátil v roce 1973 do plemenárského podniku v Tlumacove jako šlechtitel pro chov koní. O tri roky pozdeji nastoupil do Napajedel jako vedoucí hrebcína, který byl tehdy ješte soucástí plemenárského podniku Tlumacov. Po roce 1989 se zasloužil o zachování chovu anglického plnokrevníka v Napajedlích, hrebcín byl privatizován a Zdenek Hlacík je jeho reditelem. Jeho syn Libor je veterinárem a sbírá už ctvrtý rok zkušenosti z chovu plnokrevníka v USA v Kentucky v centru chovatelského a dostihového dení. Dcera Jarmila, provdaná Hartmannová, se také venuje se svým manželem koním. Chová teplokrevníky na Klatovsku.

KATERINA NOVOTNÁ