Nevhodný způsob hospodaření násobí povodňové škody

V souvislosti s nedávnými povodněmi na severu Čech znovu jasně zaznělo, že kromě drahých technických opatření má na vznik a průběh povodní zásadní vliv činnost zemědělců v krajině a jejich způsob hospodaření.

Poslední povodně v Libereckém a Ústeckém kraji znovu ukázaly, že v oblastech s převahou travních porostů a chovu skotu a ovcí na pastvinách jsou dopady povodní mnohem menší než v krajině, která je z 80 % rozorána a je využívána velmi intenzivně. Pevný travní drn brání nejen erozi a odplavení ornice, ale i rychlému odtoku vody z krajiny a po nadměrných srážkách funguje doslova jako houba a ještě týdny po přívalových srážkách jsou travní porosty nasáklé vodou.

Negativním příkladem jsou naopak obce s velkým zorněním, jako např. Bílý Kostel na Nisou, které byly aktuálně opakovaně vyplaveny z okolních polí i při mnohem slabším dešti. Orná půda zvláště z kukuřičných polí pěstovaných pro bioplynové stanice, které postupně v české krajině nahrazují chov skotu, po přívalových deštích často skončí ve vesnici a třičtvrtěmetrové vrstvy bahna v domech, kde voda opadla, jsou toho nejlepším důkazem. Fotografie dokumentující, jak pole s kukuřicí „ujelo“ do vesnice, zatímco vedlejší pastvina nejenže zůstala, ale ještě zadržela většinu vody, jsou velmi výmluvné.

Jako účinná prevence maximálních povodňových škod se ukázala kombinace chovu dobytka na pastvinách s ekologickým zemědělstvím. Schopnost travního porostu zadržet vodu je totiž dále umocňována ekologickým hospodařením, které poskytuje lepší ochranu proti povodním, než půdy obdělávané běžným způsobem. Živá půda s vysokým obsahem humusu a biologickou aktivitou má dvojnásobně vysokou infiltraci vody. Naopak mrtvá půda zhutněná těžkou mechanizací a udržovaná dávkami průmyslových hnojiv nemůže při povodních obstát, protože tolik vody nevsákne a je největší příčinou přívalů vody s bahnem na venkovských náměstích či ve vodních nádržích, které je pak nutno za další miliardy odbahňovat.

Povodním se nelze vyhnout. Lze je však minimalizovat a ukazuje se, že velmi záleží i na zemědělcích, zda budou škody po povodních v rozsahu 60-70 miliard, či „jenom“ 4 miliardy. Ukazuje se, že takový přístup k zemědělství, jehož cílem je krátkodobá maximalizace zisku bez ohledu na krajinu a obyvatelstvo, se nakonec velmi prodražuje. A napravování těchto excesů je plně v rukou státu. Protože nikdo nemůže předpokládat, kde srážky a povodně znovu udeří, nejefektivnějším nástrojem jsou v tomto směru celoplošná řešení motivující zemědělce ke změně způsobu hospodaření v krajině.