Nepřehánějme přibližování k EU

Navrhovaný zákon o zemědělském intervenčním fondu může mít nežádoucí důsledky

Základním omylem předkladatelů zákona o zemědělském intervenčním fondu je teze, podle které přinese zavedení regulačních mechanismů na domácí scénu, stejně jako v EU, stabilitu trhu. Problém je, že tato teze platí v unii, ale ne u nás.

Jako možné zneužití požadavku Evropské unie na institucionální zabezpečení nástrojů společné zemědělské politiky EU (CAP) působí současná podoba návrhu zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu (SZIF). Právní zakotvení této instituce do tuzemské legislativy totiž unie po České republice skutečně požaduje, smyslem by však měla být především její principiální kompatibilita s mechanismy EU.

Rozsah činnosti fondu, definice některých pojmů a především využití SZIF jako zákona legalizující regulaci domácího trhu zemědělských komodit formou kvót však EU zcela jistě na mysli neměla. Základním filozofickým omylem předkladatelů zákona je teze, podle které přinese zavedení regulačních mechanismů na domácí scénu, stejně jako v EU, stabilitu trhu. Problém je, že tato teze platí v unii, ale ne u nás. Podnikatelské prostředí je v ČR bohužel ještě stále ve stadiu transformace, oproti EU je u nás zhruba třicetiprocentní rezerva v efektivitě práce a především na aplikaci drahých regulačních evropských nástrojů nemá domácí ekonomika dostatek finančních prostředků. To vše ale v situaci, kdy řada zemědělských subjektů investovala do svého rozvoje. Z hlediska budoucnosti jsou tyto subjekty perspektivnější než jejich konkurence doma. Ti srovnatelní s konkurencí v EU však musí mít šanci své investice zhodnotit. Podstatou regulačních mechanismů, například kvót, je ale omezení produkce, takže tyto mechanismy perspektivní podniky poškozují. Na druhé straně však těm nekonkurenceschopným umožňují přežít.

Myšlenka zákona o SZIF je vlastně stará již několik let. Teprve v loňském roce se ale dostala základní podoba zákona do vlády a odtud do Parlamentu, který však konstrukci předkládaných návrhů, až na poslední případ, doposud vždy odmítl. Ačkoli medializované byly zatím zejména problémy spojené s personálním obsazením představitelů SZIF, tkví podstata problému především ve filozofii tohoto regulačního nástroje. Přestože na existenci SZIF jako takového existuje generální politická a odborná shoda, bylo doposud zásadní překážkou jeho existence konkrétní znění.

Relativně užší návrh zákona o SZIF (neobsahující např. institut kvót) předložený ministerstvem zemědělství byl tedy logický, bohužel, i tak opakoval návrh Ministerstva zemědělství již dříve odmítnuté teze, z nichž nejvýraznější a politicky i fakticky neprůchodný byl především mechanismus stanovení intervenčních cen. Zásady k provádění intervenčních nákupů a prodejů mělo totiž původně stanovovat samotné ministerstvo. V uplynulém týdnu přijaté pozměňovací návrhy však delegovaly výkonnou pravomoc k těmto mechanismům zcela správně na vládu. Ministerstvo by tak mělo podle tohoto modelu poměrně úzký výkonně-manipulační prostor, neboť výše intervenční ceny v souladu s rozpočtovými možnostmi by stanovovala vláda a SZIF by se stal především administrátorem intervenčních režimů, což je v pořádku.

Problém ovšem je, že diskuse v zemědělském výboru parlamentu rozšířila návrh zákona o stanovení tzv. cílových cen a zejména, že do zákona o SZIF zabudovala mechanismus uplatnění kvót. To, co se na první pohled může jevit jako systémové (nač mít více zákonů zabývajících se obecně regulací trhu), je ovšem ve svých důsledcích pro české zemědělství vražedné. Zavedení kvót je totiž v podstatě nevratným procesem a jejich uplatněním se ČR dobrovolně připravuje o objem produkce za současného snížení vlastní konkurenceschopnosti, neboť kvotace v zásadě neumožňuje tržní tvorbu cen. To sice zcela jistě vyhovuje zemědělským prvovýrobcům, a dočasně dokonce vede ke kýžené cenové a tržní stabilizaci, avšak na úkor budoucí perspektivy. Důležité přitom je, že regulaci formou kvót nám v současné době EU rozhodně nenařizuje, i když kvóty sama uplatňuje. Regulaci tuzemského trhu formou kvót by tedy měla ČR odložit na poslední možný termín před svým vstupem do unie, v zásadě až na její výzvu.

Pokud by tedy v návrhu zákona o SZIF tento mechanismus zůstal, pak jedině za tohoto předpokladu. Je zřejmé, že podoba zákona o SZIF bude mít pro budoucnost českého zemědělství, ale také pro strukturu finančních prostředků z rozpočtu Ministerstva zemědělství, nejméně do doby vstupu ČR do EU zcela zásadní význam. Při konečných formulacích by proto měly převážit zejména věcné, a ne politické argumenty.

Zdánlivě složitá problematika je přitom ve své podstatě vlastně jednoduchá: 1. Zákon je prostě skutečně třeba přijmout. 2. Zákon by neměl obsahovat mechanismy zavedení kvót, a pokud ano, pak s odkladným účinkem na výzvu EU. 3. Kompatibilitu s legislativou EU zajistí zákon stejnou konstrukcí intervenčních cen. Institut cílových cen by měl být ze zákona vypuštěn, a bude-li takový institut na domácím trhu existovat, pak jedině jako datový výstup produkovaný odbornou organizací či specializovanou agenturou, který by sloužil jako jeden z podkladů ke stanovení intervenčních cen. 4. V kompetenci vlády České republiky by měly být zásady intervence a regulace trhu. V kompetenci SZIF administrace a výkon vládních usnesení. 5. Vedení SZIF by mělo být meziresortní za účasti zástupců hospodařících zemědělců. 6. Intervence na trhu prostřednictvím SZIF by měla být maximálně operativní. A to je všechno.

Petr Havel