Nebezpečí skryté v půdě

Již v 80. letech se v Evropě rozšířily další dva půdní viry, které především v porostech pšenice ve Francii a Itálii dosáhly značného hospodářského významu: Wheat spindle streak mosaic virus (WSSMV) a Cereal soil-borne mosaic virus (SBCMV). Tyto dva nové viry byly nalezeny také v Německu, Polsku a Dánsku, avšak dosud výhradně v oblastech pěstování žita. Infikovány byly převážně rostliny žita a tritikale, zatímco v porostech pšenice se objevily pouze ojediněle.

Půdní viry se objevují ve srovnání s viry přenášenými hmyzem nebo roztoči nejprve jen velmi sporadicky na jednotlivých rostlinách. Pokud se však v půdě vyskytnou, šíří se zpracováním půdy a představují stálou hrozbu pro pěstování náchylných odrůd.

Při značném zamoření půdy mohou být všechny náchylné rostliny již během klíčení infikovány půdními viry. Proto je nebezpečí infekce a s tím spojené hospodářské ztráty vyšší než u většiny jiných virů (např. virus žluté zakrslosti ječmene přenášený listovými mšicemi).

Symptomy vyvolané půdními viry na žitu, tritikale a pšenici jsou velmi podobné symptomům žluté zakrslosti ječmene. Koncem zimy se nejprve na mladých listech objevují drobné proužky. S růstem listů se proužky zvětšují a jejich počet přibývá. Intenzivní žloutnutí, známé u ječmene infikovaného půdními viry, nebylo u žita a tritikale zjištěno, u některých odrůd pšenice však pozorováno bylo.

Zkrácení stébel v závislosti na odrůdě a někdy značné rozdíly ve snížení výnosu až na méně než 50 % (podle odrůd) - to jsou další příznaky napadených rostlin. Ke snížení výnosů přispívá rovněž zvýšená citlivost vůči mrazu. U extrémně citlivých odrůd může docházet k vyzimování více než poloviny rostlin, objevuje se mezerovitost porostů. Bylo zjištěno, že WSSMV působí škody především na jaře, zatímco SBCMV v pozdních měsících.

V posledních deseti letech se napadené plochy výrazně zvětšily. K šíření dochází především zavlečením při zpracování půdy, výdrolem obilnin náchylných odrůd, ale také větrnou erozí, kdy jsou půdní částice transportovány na velké vzdálenosti. Vzhledem k tomu, že se žito a tritikale pěstují v prvé řadě na lehkých půdách, nesmí být větrná eroze z hlediska šíření virů podceňována.

Tyto viry, které napadají jak pšenici, tak i žito a tritikale, jsou rozšířeny po celé Evropě. Podle jejich specializace na hostitelskou rostlinu je možné Evropu diagonálně rozdělit od severovýchodu k jihozápadu. Směrem na východ od této linie jsou ohroženy žito a tritikale, směrem na západ je ohroženou plodinou pšenice. Co je příčinou tohoto jevu? Výzkumy ukázaly, že nejde o regionálně rozdílné kmeny těchto virů. Odborníci se spíše domnívají, že dosud běžně používaný pozdější termín výsevu pšenice minimalizuje napadení (důvodem jsou potom již nižší teploty) a že pravděpodobně existují různé rasy půdní houby Polymyxa graminis (vektor virů). Je možné, že určité rasy této houby škodí jen na žitu a jiné jen na pšenici. Tato domněnka je nasnadě proto, že mnohdy na extrémně lehkých půdách, vhodných především pro pěstování žita, se pšenice zpravidla nepěstuje.

Přímá ochrana proti virům není možná, stejně jako proti půdním houbám (přenašečům virů). Důvodem je jejich značné rozšíření. K tomu, aby bylo dosaženo trvalého účinku, je potřeba desinfikovat půdu všech napadených polí do hloubky 50 cm.

Pro pozemky, které již byly zamořeny, není co možná nejpozdější termín výsevu řešením. V úvahu nepřicházejí ani pěstitelská opatření. V nezamořených oblastech však může pozdější termín výsevu přispět ke zpomalení plošného rozšíření těchto virů.

Jediným opatřením, vedoucím k zajištění výnosů, je pěstování rezistentních odrůd. Rozsáhlé pokusy vedly k selekci odrůd, popř. linií žita a tritikale. Na pokusných pozemcích ve Francii byl rovněž testován sortiment německých odrůd pšenice, u nichž byla zjištěna velmi dobrá tolerance vůči oběma virům. Tyto odrůdy byly následně použity pro další šlechtění. Předpokladem rychlého úspěchu však je nepřihlížet pouze ke genetickým vlastnostem rostlin, nýbrž brát v úvahu i jiná kritéria.