MOŽNOSTI MULTIMEDIÁLNÍCH APLIKACÍ VE ŠKOLSKÉ PRAXI

Possibilities of multimedial applications in school practice

Dr. Ing. Václav Vostrovský, Ing. Čestmír Halbich, CSc.

Adresa autorů:

Václav Vostrovský, PEF ČZU Praha, Katedra informačního inženýrství

Čestmír Halbich, PEF ČZU Praha, Katedra informačních technologií

Anotace:

V příspěvku jsou popsány současné možnosti využití multimédií v programové výuce. Hlavní pozornost je věnována využití hypertextu a CD-ROM. Jsou popsány výhody a nevýhody autory navrhovaného řešení.

Summary:

In this contribution actual possibilities of the usage of the multimedia in the programm learning are described. The main attention is devoted to the usage of a hypertext and CD-ROM. The authors are mentioned advantages and disadvantages their proposely solution.

Klíčová slova:

magické číslo sedm, multimédia, programové učení, CD-ROM

Key words:

magic number seven, multimedia, programm learning, CD-ROM

1. Úvod a teoretická východiska

V dnešní době vlivem velkého množství nových údajů a informací jsou neustále stupňovány požadavky kladené na žáky i pedagogy. Dochází k rozšiřování okruhu vědomostí, činností a dovedností, které si žáci či studenti musí osvojit na všech typech škol. Současně s vědecko-technickým rozvojem dochází také i ke změně metod a prostředků, pomocí kterých žáci tyto nové poznatky získávají. Důraz je přitom kladen na aktivní osvojování učiva pomocí nových didaktických prostředků, především výpočetní techniky. Cílem příspěvku je zamyslet se nad novými možnostmi takovéhoto obohacení forem výuky v našem zemědělském školství.

2. Teoretická východiska

Počítače jako fenomén dnešní doby a jejich masové nasazení do našeho školství poskytují učiteli široký prostor pro přímou práci se žáky a zároveň umožňují přípravu mladé generace na život v tzv. technické společnosti. Efektivní využití těchto prostředků v pedagogickém procesu však musí důsledně vycházet z principů programového vyučování. V této souvislosti je možno rozlišit následující kategorie takovéto výuky:

a) Počítačem podporovaná výuka je charakterizována řídící úlohou učitele ve vyučovacím procesu, přičemž tento subjekt sám určuje nejúčinnější formy výuky, analyzuje její výsledky a na základě této analýzy určuje další strategii vyučování.

b. Počítačem řízené vyučování uvolňuje učitele z řídící funkce výuky a poskytuje mu tak dostatek času individuálně se věnovat nadaným nebo zaostávajícím žákům.

V této souvislosti vzbuzuje zvýšenou pozornost rychlý nástup multimediálních počítačových systémů, které se tak staly jedním z nejfrekventovanějším pojmů současného počítačového světa. Tyto systémy spojují donedávna rozdílné světy videa a počítačů, což přináší významné zdokonalení počítačem podporované výuky ve formě programového učení. Pomocí těchto prostředků lze realizovat takové vzdělávací prostředí, ve kterém student může volit individuální (optimální) cestu k dosažení výukového cíle. Principem multimediálních prostředků je didaktický význam audiovizuálního sdělení, které má ve vyučování vysokou účinnost pro svoje výrazové prostředky působící na uživatele současně zvukem a obrazem, což dovoluje poměrně věrohodně přiblížit realitu včetně pohybu.

3. Problémy multimediálních prezentací

Nejdůležitější záležitostí multimediálních prezentací jsou jejich vlastní obsahy, s nimiž jsou spojovány následující otázky:

· Jak multimediálně zprostředkovat konkrétní učební látku?

· Které interaktivní činnosti musí tato prezentace umožňovat učícímu se subjektu?

· Jakým způsobem zamezit hrozící izolaci žáka?

· Jakým způsobem mohou učitelé podporovat žáky při individuální výuce s novými médii?

· Jak mohou žáci překlenout existující odstup mezi podobou multimediální prezentace a reálným světem?

Při hledání odpovědí na výše uvedené otázky bude nutno se zabývat zkoncipováním určité metodiky, která odstraní nedostatky těchto psychodidaktických systémů. Účelné přitom bude zařazení tzv. autoregulačních uzlů větvení do prezentované problematiky, jejichž pomocí student sám rozhoduje o variantě doplňující informace. Takovéto uzly lze uplatnit v těch místech programu, kde student nebo výukový program je schopen detekovat chybu, ale ne ji již identifikovat a následně smysluplně korigovat. Opakovaná úspěšná volba vhodné varianty informace tuto schopnost dále rozvíjí.

Jako hlavní formu řízení výuky při řešení komplexních úloh lze doporučit uplatnění metody odstupňované pomoci. Jejím principem je postupné poskytování posloupnosti hierarchicky uspořádaných nápovědí, které by měly uživatele dovést k relativně samostatnému objevení principu řešení úlohy. Protože jako jedna z prvních pomocí je mu předložena jednodušší úloha se stejným principem řešení jako má hlavní úloha, vytváří tak program podmínky pro rozvoj schopností transferu a generalizace.

4. Požadavky kladené na konstrukci výukových programů

Pokud chceme efektivně prezentovat danou problematiku, bude třeba dodržet následující požadavky na konstrukci výukových programů převzaté z tzv. “systémové didaktiky”:

· podpora myšlenkových operací bude vyžadovat elimitování tzv. “činnostní” pasivity uživatele, která je ve velké míře závislá zejména na jeho pozornosti a její stimulaci;

· názornost bude možno umocnit osvědčeným postupem “názorné výuky”, který spočívá v tom, že je-li cílem výuky neikonický objekt, pak vhodný didaktický a tvůrčí postup je realizován posloupností od reálných objektů přes ikonické až k cílovým neikonickým;

· jazyková dimenze; důležitým kritériem zde bude pojetí a definice základní nejmenší jednotky významu;

· vhodnost obsahu a rozsahu sdělované tematiky vyžaduje mít na zřeteli to, že účinek sdělení není tím větší, čím je delší nebo čím je větší počet prezentovaných pojmů;

· kvalita výrazových prvků vyžaduje například uspořádání obrazových elementů a figur v obrazovém rámci z hlediska estetických a kompozičních pravidel, barevného a prostorového členění;

· vztah obrazové a zvukové složky se realizuje v požadavku vzájemného doplňování a zesilování jednotlivých dílčích účinků z hlediska specifických výrazových možností, podstatná je i uměřenost slovního doprovodu.

· soulad cílů sdělení a vyučovacího procesu; z hlediska školní praxe je velmi důležitá shoda cílů audiovizuálního sdělení, které jsou zpravidla kódovány tvůrcem, a celkových cílů definovaných zpravidla pedagogem; kvalita by měla být přitom totožná zejména z hlediska tzv. “komplexity” výukových cílů.

· úroveň aktivizace žáka patří mezi zásadní problémy; pro komunikaci diváka s klasickým audiovizuálním programem je charakteristická převaha “jednosměrného toku” informací ve směru od technického projekčního systému k adresátovi, bez možnosti zásahu adresáta tak výuka postrádá potřebnou zpětnou vazbu, která je základem dialogu a důležitým předpokladem úspěšného učení a myšlení.

5. Možnosti multimediálních prostředků v školní praxi

Multimediální prostředky s použitím grafiky, zvukového výstupu a animace poskytují široký repertoár možností prezentace poznatků s vysokou názorností a schopností neustále aktivizovat žáka včetně udržení jeho pozornosti, viz např. (Henneyová 1998, Korcová 1998). Předkládání nových poznatků je základní součástí elementární výukové interakce, přičemž jeho forma ovlivňuje hloubku a trvalost osvojení poznatků žákem. Vhodným nasazením těchto prostředků můžeme kladně ovlivnit postoje žáků k vyučovanému předmětu. K efektivním prvkům osvojování učiva patří výukové programy (education software), které však musí splňovat řadu pedagogických principů a didaktických zásad. Ze všeobecných didaktických principů to jsou: názornost, vědeckost, přiměřenost, srozumitelnost, uvědomělost a aktivita žáků, soustavnost a trvanlivost, postupnost a individuální přístup. S ohledem na tyto principy by měl výukový program obsahovat pokusy, grafy, schémata a využívat široké barevné a estetické možnosti. Takováto aplikace musí také žáky vhodně motivovat například úlohami, které obsahují spojení teorie a praxe. Výukové programy je možné využívat při: výkladě nového učiva, při upevňování učiva, řešení úloh a problémů, kontrole osvojení učiva, na samostatné studium žáků a demonstraci pokusů. Ne každý program je však vhodný pro všechny typy využití a je pak na učiteli, aby zvolil kdy, jak a který program má použít.

Ve vyučovacím procesu lze očekávat následující možnosti jeho uplatnění:

· Výklad učiva formou souvislého (lineárního) textu či hypertextu. Myšlenky v této formě je třeba vyjadřovat srozumitelně, jednoznačně, využít možnosti zvýraznění nových pojmů a souvislostí, upozornit na významnou část textu např. blikáním. Hypertext v této souvislosti umožní pedagogům prezentovat poznatky novým netradičním způsobem a studenti mají možnost interaktivního prohledávání, studování a individuální volby přechodu programem a tím i hloubku vnoření se do dané problematiky. Grafické doplnění výkladu vizuální informací je neporovnatelně obsažnější a často srozumitelnější než text. Animací grafického zobrazení je možné simulovat průběh určitého jevu v reálném světě s možností změny rychlosti průběhu či zastavení v důležitém okamžiku. Zvuk poskytuje další možnosti doplnění didaktické prezentace, jeho funkce v programech jsou: akustické upozornění na chybně vložený údaj, simulace zvuků provázejících prezentovaný jev, generování zvuků zvyšujících názornost výkladu, generování či přehrávání melodií, které souvisí s výkladem.

· Procvičování učiva předpokládá, že žáci byli obeznámeni s učební látkou, smyslem práce je získat obratnost a jistotu v používání probrané látky. Před zadáním kontrolní úlohy je vhodné demonstrovat použití prezentovaného poznatku na vzorovém příkladu.

· Dialogová forma výuky, zde úlohu učitele v dialogu učitel-žák nahrazuje počítač, který se tak stává nejen zdrojem informací ale i analyzátorem odpovědí žáka.

· Simulace je vhodná v těch případech, kdy samotná realizace příslušného problému vyžaduje příliš dlouhé intervaly pozorování, je finančně nákladná či nebezpečná.

· Uchovávání souboru údajů umožňuje archivování údajů o průběžné kontrole studia a hodnocení výsledků jednotlivých žáků.

· Kontrola a hodnocení výsledků studia simuluje jakousi podobu elektronické třídní knihy.

· Řízení a vyhodnocování experimentů.

Dalším vhodným nástrojem pro prezentaci vyučované problematiky bude virtuální realita, která představuje vstup do počítačem vytvořeného (virtuálního) světa pomocí speciálních periférií. Cílem virtuální reality je vytvoření dojmu přítomnosti člověka (uživatele virtuální reality) ve virtuálním prostoru, vnímání tohoto prostoru všemi smysly a současné navození pocitu interakce člověka s tímto prostorem.

6. Závěr

V dnešní době, kdy jsou již k dispozici multimediální počítače, představují multimediální prezentace jednu z uznávaných cest, které jsou v popředí zájmu vzdělávacích institucí. Pro pedagogy tak vzniká šance uvádět do života známou zásadu, že spojení obrazu se zvukem je mnohem účinnější než přenos učební informace pouze řečí nebo pouze vizuálně. Počítačový systém zároveň nabízí vysoce adaptivní interaktivní komunikaci programu se studentem v souladu s koncepcemi současné pedagogiky a psychologie. Programy uvedeného typu povedou studenta nejen k osvojení určitého úseku učiva, ale i ke splnění dalších mnohdy opomíjených výchovných a vzdělávacích cílů: naučit studenta aplikovat učivo v jiném předmětu, rozvíjet transfer vědomostí a dovedností do nových situací, podpořit schopnosti generalizace a analyticko-syntetického myšlení.

Literatura:

Henneyová, K.: Možnosti využitia hypertextových dokumentov v distančnom vzdelávaní, Ve sborníku II. Mezinárodné vedecké dni 98, Nitra 1998, str. 169-171

Kamke, I.: Multimédia ve vzdělávání, Sborník přednášek - Pedagogický software 98, České Budějovice 98

Korcová, Z.: Možnosti prezentácie firmy na počítačoch, Ve sborníku II. Mezinárodné vedecké dni 98, Nitra 1998, str. 167-169

Mašek, J.: Problémy komunikace s audiovizuálním výukovým programem, Sborník přednášek - Pedagogický software 98, České Budějovice 98

Miller, G., A.: The magical number seven, The Psychological Review 1956, vol. 63, pp. 81-97

Novotný, T.: Problematika multimédií na základních a středních školách, Sborník přednášek - Pedagogický software 98, České Budějovice 98