MALÁ FILOSOFIE VELKÝCH PŘÁNÍ…

LESSER PHILOSOPHY OF GREAT DESIRES…

Silvie Cikánová

Adresa autora:

Katedra humanitních věd, PEF ČZU, 165 21 Praha 6

Anotace:

Postmoderní “konec velkých příběhů” nemusí znamenat konec filosofie, ale naopak její znovuobrození. Může se stát ohníčkem pro zahřátí rukou zkřehlých na klávesnicích počítačů.

Summary:

Post-modern ”end of great stories” need not mean the end of philosophy but on the contrary its revival. It can become a little fire to warm hands that became chilly from PC keyboards.

Klíčová slova:

Postmoderní filosofie, kultura a technika, výuka filosofie dnes

Key words:

Post-modern philosophy, culture and technics, teaching philosophy today

Žijeme v době velkých přeměn a cílů, ale i velkých problémů. Velkým přáním naší společnosti podobně, jako bezpochyby i řady dalších postkomunistických zemí je přání obstát v porovnání s vyspělými státy Západu v ekonomické oblasti, “srovnat krok” a zařadit se pokud možno v co nejkratší době do jejich společenství jako důstojný partner. Toto dílčí přání však nic nemění na tom, že zůstává zdaleka největším přáním společným všem lidem na planetě bez rozdílu kultur či stupňů ekonomické vyspělosti přání zachovat své vlastní bytí.

Právem se snad lze domnívat, že cíl zachování života a člověka jako jeho součásti na planetě není nikomu lhostejný, pouze přístupy mohou být různé. Varovně vztyčený prst ekologů i filosofů orientujících se na tuto problematiku je dostatečně znám. Přes veškerou rozmanitost názorů na lidskou kulturu není její vztah k přírodě, její závislost ani vzájemná protikladnost nikým zpochybňována. Chápeme-li kulturu jako vše, co není tzv. “čistou” přírodou, pak můžeme zřejmě v současnosti již jen velmi obtížně vést hranici, která by ostře oddělovala tyto oblasti jako dva “světy”. Chápeme-li zároveň kulturu jako proces většího či menšího ovládnutí a přeměny přírodních sil ať vnějších nebo vnitřních člověkem, nevyvolává pak vcelku pochybnost, že v tomto procesu je z filosofického úhlu pohledu možné rozeznat určitá kvalitativně odlišná stádia.

Počáteční fáze vývoje kultury směřovaly v podstatě k ovládnutí vlastních živočišných motivací, k spoutání živelných reakcí členů prvobytného stáda. Docházelo tak ke kultivaci mezilidských vztahů zaváděním morálních příkazů a zákazů, tabu a obyčejů, později právních norem provázených rozvíjením smyslu pro právo a spravedlnost. Tak vznikl člověk a lidská kultura. Relevantnost přírodních faktorů a jejich fundamentální význam v tomto procesu dnes jistě nikdo nezpochybní. Doklady vlivu odlišných či naopak shodných přírodních podmínek na formování určitých kulturních specifik mohou uvést odborníci zabývající se studiem jednotlivých lidských kultur. Na počátku vývoje člověka byla role těchto přírodních činitelů, ať vnějších (např. charakter a objem přírodních zdrojů) nebo vnitřních (např. vlastní pudová výbava), v procesu vytváření kultury naprosto dominantní. Zde smyslem kultury byla v podstatě snaha přizpůsobit se přírodě a přežít. Tato faktická pozice člověka se promítala do mýtů a filosoficko-náboženských koncepcí tradiční společnosti a nic na tom nezměnila ani náboženská reflexe s vyznáváním nadpřirozeného původu přírody.

Období tzv. moderní kultury se vyznačuje především odlišným přístupem k přírodě. Té je vyhlášen boj a tento postoj vrcholí až v produkci sebestředných představ novověkého člověka a “velkých” ideologií proklamujících mohutnost lidského rozumu. Nesmírná akcelerace rozvoje znalostí a dovedností se jeví jako neomezená a vzestup kultury je vyjadřován v pojmech jako “nadvláda”, “vítězství”, “zmocnění se a ovládnutí”, “panství”, “člověk hospodář a pokořitel” apod. V duchovní sféře narůstá pathos odtržení se ode všeho přírodního, v praktické rovině pak odklon od všeho přírodního a přirozeného k umělému a vytvořenému a “vítězství ducha nad hmotou” se zvrací ve svůj krutý opak. Až dosažením vrcholu industriálního rozvoje lidstva se vytvořily podmínky k vystřízlivění. Nad obzory pohledu filosofů, ale i ostatních filosofujících odborníků, vystoupila temná mračna globálních pohrom a v našem slovníku se natrvalo usadil pojem “ekologická krize”, narůstá význam ekologických hnutí.

Dnes stejně, jako kdykoli jindy, je velkým přáním člověka lépe a kulturněji žít. Co však znamená ono “lépe”, co znamená “kulturněji” na konci 20. století v epoše takzvaně postmoderní? Ačkoli odpověď na takovou otázku není vůbec jednoduchá, jedno je zřejmé již předem že totiž rozhodně nepůjde o problém řešitelný pouze silami techniků a ekonomů. Je nezbytná filosofická reflexe a snad i výchova vedená tímto směrem.

Postupně si zvykáme žít s vědomím ekologické krize chápané především jako souhrn problémů týkajících se našich odpadů a zplodin všeho druhu, či jako problém přírodních zdrojů a jejich obnovy. Vkrádá se však otázka, zda se právě tyto problémy již nestaly součástí daleko hlubšího jevu totiž krize obecně kulturní, krize samotné lidskosti člověka?

Pojem “postmodernismus” odráží v podstatě skutečnost, že lidská společnost změnila svůj charakter a stala se do jisté míry “strojovou”. S rozšiřujícími se měřítky a hranicemi trhu nabývají mezilidské vztahy velmi zprostředkovaný charakter. Tato zprostředkovanost je záležitostí věcných, technických prostředků, které dosahují stále vyššího stupně dokonalosti a složitosti. Tak se z mezilidských vztahů postupně vytrácí přímý lidský kontakt a tím podmíněné emocionální vazby. Aniž bychom chtěli zpochybňovat nezbytnost takového vývoje, je nepochybně na místě upozorňovat na rizika. Lidský jedinec, nacházející se v pozici článku takto složitě technicky spředeného pletiva, nezřídka naráží na skutečnost, že sebelépe míněné záměry a emocionální motivy, nevedou k zamýšlenému cíli, nepřinášejí úspěch. Odtud může pramenit citová ochladlost, popřípadě city zcela pochybné, egoismus a lhostejnost k tradičním lidským hodnotám, jako je láska k rodnému místu, k domovu, smysl pro čest, pravdu a spravedlnost, smysl pro krásu, víra a úcta k nemateriálním hodnotám v nejširším slova smyslu apod. Přirozené je vytlačováno “umělým”, jež jediné si zaslouží obdiv, a v němž příroda figuruje pouze jako materiál a lidská individua nanejvýš jako “lidský faktor” nebo “lidské zdroje”.

Je jistě nepochybné, že tento poněkud neradostný pohled na vyhlídky našeho lidství nelze absolutizovat. Nicméně na pozadí takových pocitů vznikají již po řadu desetiletí teorie o zániku kultury a konci dějin. Není zde a ani nemůže být naším úkolem dát jednoduchý návod, jak problém řešit a kolo negativních trendů zvrátit. Avšak věřím, že to je možné. Zkušenost filosofů pedagogů nás učí, že mladá generace příštích odborníků, techniků a ekonomů není ztracená. Zpravidla si právě ti nejnadanější řečeno slovy V. Bělohradského rádi “rozehřejí u ohňů filosofie” prsty zkřehlé z počítačových klávesnic. Odklon od “velkých” ideologických systémů nesmí mít za následek ideové “vzduchoprázdno”, neboť postmoderní člověk platí zoufalstvím za svůj přezíravý postoj k filosofii a filosofům. “Čas pustých katedrál” hrozí, že kultura bude chápána jen jako kulturní dědictví, jako památky do muzeí, zatímco rozhodující je výpočet a výpočetní technika, kalkulace, informace, symboly…

Na závěr si dovolím citovat ještě jednou filosofa Václava Bělohradského: “…Slovem ´intermundia´ označovali latinští básníci prostory mezi světy, kde studeně fouká a žijí tam jen bozi. Ve středu evropské filosofie je podobenství o jeskyni stínů, z níž lidé musí vyjít na světlo. Z jeskyně nás má vyvést pravda, pokrok, věda, poznání dějin, objektivních hodnot, Kristus či třeba i nějaký mimozemšťan. Stavím proti alegorii o vycházení z jeskyně alegorii skromnější každému místo u ohňů, které jsme si rozdělali v chladných mezisvětech. Filosofie je vyprávění u ohně, ať si přisedne, kdo chce slyšet tento příběh a vyprávět svůj vlastní.” (Bělohradský, V.: Mezi světy. Praha 1997, s. 14)

Tato krátká poznámka si vytkla za cíl pouze připomenout význam filosofie v přípravě odborníků pro příští tisíciletí. Nežádají se velké filosofické systémy, které znásilňují myšlení celých generací. Jde právě jen o pěstování oněch “malých ohýnků” filosofického dialogu a myšlení, smyslu pro ideál, bez něhož člověk nežije, nanejvýš jen funguje dobře či špatně zatímco kultura, jako jeho nejvlastnější rodová podstata, umírá.

Použitá literatura:

Bělohradský, V.: Mezi světy. Praha 1997.