KONKURENCESCHOPNOST

Competitive ability

Vladimír Jeníček

Adresa autora:

Doc.Ing.Vladimír Jeníček,DrSc., PEF ČZU Praha

Anotace:

Uveden pojem konkurenceschopnosti, definice členění zboží podle konkurenceschopnosti do 3 skupin : Ricardovo, Hecker-Ohlinovo, Schumpeterovo.

Summary:

There is presented the idea of competitive ability definition, clasification of goods according to competitive ability into 3 groups : Ricard¨s, Hecker-Ohline´s, schumpeter¨s.

Klíčová slova :

Konkurenceschopnost, pojem, definice, členění zboží

Key words :

Kompetitive ability, notion of conception, clasification of goods.

Ačkoliv bylo konkurenceschopnosti věnobváno poměrně dosti pozornosti a vznikla řada prací, které se jí zabývají, zůstal stále tento pojem zahalen určitou mlhou nejasností, zvláště co se týče konkurenceschopnosti na úrovni vyšší nežli firemní. Neexistuje totiž všeobecně přujatá definice a přístupy jejího zkoumání i měření se liší, nejsou.li přímo protikladné.

Pojem a přístupy

Pojem konkurenceschopnost je používán ve vztahu k firmám, průmyslovým odvětvím, regionům, zemím atd. Avšak snad jen na úrovni firmy je dostatečně dobře definována. Jsou dokonce i hlasy, které považují konkurenceschopnost za ekonomický atribut smysluplný výhradně pro firemní úroveň. Pokud by se však měla konkurenceschopnost země měřit za použití stejných konceptů a způsobů měření jako u firmy, nemuselo by to být výstižné a docházelo by ke zjednodušování. Vyplývá to z rozdílných cílů firem a zemí i povaze konkurence v obou případech. Pro firmu je hlavní cíl přežít a získat pevnou pozici na poli mezinárodní hospodářské soutěže, tj. dosáhnout zisku a určitého tržního podílu. Pro zemi, která neuvažuje o problému existence či neexistence (aspoň co se týká ekonomické stránky věci), je hlavním cílem udržení a zlepšování životní úrovně svých občanů a zvýšení jejich i svého bohatství.

První z přístupů, který je označován jako “engineering approach”, chápe konkurenceschopnost země, závislou na schopnostech firem v ekonomice, přijmout či přizpůsobit se optimálním technickým a organizačním postupům (praxi) ve svých aktivitách. Konkurenceschopnost země je potom sumou konkurenčních sil jejích firem. Firemní konkurenceschiopnost přitom není zpravidla definována nebo měřena přímo, ale je chápána jako jejich schopnost maximalizovat produktivitu a příjmy z faktorů (mzdy a zisky) na určité úrovni. K monitorování trendů v maximalizaci příjmů firem jsou někdy používány indikátory zahraničního obchodu.

Ve druhém přístupu (enviromental/systematic) je konkurenceschopnost viděna jako optimalizace ekonomického prostředí a systému. Rovněž v tomto přístupu je úředním činitelem národní konkurenceschopnosti konkurenční síla firem (ve smyslu maximalizace příjmu z faktorů - mezd a zisku). Avšak konkurenceschopnost na úrovni firem není vnímána jako odvozená od subjektivní vnitřní efektivnosti, ale je to prostředí, ve kterém se firmy pohybují (podněty konkurenčního trhu, zdroje poskytované kapitálovým trhem či trhem práce, kvalita vstupů, infrastruktura apod.), které je považováno za stěžejní. Následkem toho konkurenceschopnost závisí na tom, je-li místní pracovní síla schopna maximalizovat své příjmy spojením se se zdroji mobilního kapitálu k zajištění jeho optimální rentability. Tento přístup ve větší míře zahrnuje charakteristiky globalizace, zvláště mobilitu kapitálu a firemní flexibilitu ve výběru a měnění lokalit pro své aktivity, takže tyto lokality potom nakonec soutěží v lákání a udržení mobilních investičních zdrojů.

Třetí přístup (capital development) vidí konkurenceschopnost závislou na schopnosti hospodářství akumulovat lidský a fyzický kapitál. Schopnost národního průmyslu akumulovat technologický, lidský a fyzický kapitál je zde chápána jako klíčová dovednost pro utváření jeho dlouhodobé konkurenceschopnosti. Konkurenceschopnost je zde viděna spíše implicitně - jako schopnost firem získávat příjmy z výrobních faktorů na mezinárodních trzích. Tento přístup je kombinací výše uvedeného přístupu v oblasti základní tvorby kapitálu a jeho rozvoje.

Čtvrtý přístup vidí konkurenceschopnost jako oblast, ve které je potřeba dalšího výzkumu za použití různých analytických nástrojů. Studie tvořící tento přístup zkoumají různé aspekty konkurenceschopnosti značně selektivním a elektrickým způsobem. Popisují komplexitu subjektu a obtížnost dosažení jasných analytických závěrů zvláště tehdy, má-li být jejich závěrem poskytnutí určitého doporučení.

Dle Hatzichronogloua nejsou tyto přístupy adoptované dostupnou literaturou, anio teoriemi, ani vzájemně myšlenkovými školami. Každý přístup se zaměřuje na různé aspekty konkurenceschopnosti a ústí v různé typy doporučení hospodářské politiky. Většina těchto studií neposkytuje přesnou definici konkurenceschopnosti a neposkytují ani globální pohled s jasným rozlišením mezi hlavními a druhotnými cíly a mezi faktory vysvětlujícími a vysvětlovanými. Navíc ani nekladou důraz na otázky měření a relevance použitých indikátorů.

Definice

OECD uvádí pracovní definici konkurenceschopnosti “ “ schopnost společností, odvětví, regionů, národů a nadnárodních celků generovat relativně vysoké úrovně jak příjmů z výrobních faktorů, tak jejich využití na udržitelné úrovni za současného vystavení mezinárodní konkurenci”.

Další z nejvíce akceptovaných definic konkurenceschopnosti, která byla poprvé vyjádřena prezidentskou komisí (USA) pro konkurenceschopnost v roce 1985, je: “Národní konkurenceschopnost je stupeň schopnosti národa, za podmínek volného a fér trhu (soutěže), produkovat zboží a služby, které obstojí v testu mezinárodních trhů, za současného zlepšování (zvyšování) reálných příjmů svých občanů”.

Rovněž se uvádí definice jako : “Mezinárodní konkurenceschopností se chápe schopnost země proniknout se svým obchodovatelným zbožím a službami na zahraniční a světové trhy a z takové mezinárodní směny získávat komparativní výhody”.

Z těchto definic vyplývají 3 podstatné oblasti konkurenceschopnosti. Co se týče mezinárodní konkurence a tedy podmínek na exportních trzích, jedná se v určitém okamžiku o danou proměnnou a je jen málo zemí, které jsou tak mocné, aby mohly přímo ovlivnit národní politiku. Většinou tak musí být přijímány (v krátkém až středním období) takové jaké jsou. Přitom tyto podmínky ovlivňují hodnocení konkurenceschopnosti a může se říci, že i konkurenceschopnost samotnou. V rozsahu, v jakém země uzavírá své trhy pro ochranu před zahraniční konkurencí, může na čas uměle udržovat konkurenceschopnost nebo přinejmenším její zdání. Zároveň jako důsledek se opravdu konkurenceschopné firmy nebo země (které by nejlépe splňovaly kritéria definice při absenci diskriminace) jeví méně konkurence schopnými.

Další je schopnost generovat relativně vysoké úrovně jak příjmů z výrobních faktorů, tak jejich využití na udržitelné úrovni či zvyšování reálných příjmů, což je vlastně jeden z prioritních cílů státu. Navíc ekonomika, která je schopna generovat nejen vysoké zisky, ale také vysoké příjmy z výrobních faktorů je více konkurenceschopná nežli ta, která je schopna generovat zisky jen za cenu nízkých příjmů z výrobních faktorů. Stejně tak bude konkurenceschopná, zlepší-li se její produktivita jako důsledek růstu příjmů než díky poklesu zaměstnané práce.

Pokud jde o schopnost prodávat zboží a služby na světových trzích, jde o oblast, která je ovlivňována působením řady sil. Je to tedy spíše značně komplexní skutečnost, která se dá sledovat dvěma základními způsoby, které ovšem nemusí nutně docházet ke stejným výsledkům.

Tím prvním způsobem je snaha o určení konkurenceschopnosti na základě měření výstupů/výsledků jakými jsou obchodní bilance, podíly na světovém obchodu zpracovatelskými výrobky či výrobků náročných na vývoj a výzkum apod. Druhým způsobem je určení konkurenceschopnosti na základě jejích zdrojů, např. růst produktivity práce, míry úspor a investic, výzkum a vývoj, rozvoj v oblasti lidských zdrojů a podobně. V tomto druhém uvedeném způsobu je zřejmá ohromná šíře faktorů, které mají na tuto oblast vliv a které by se mohly sledovat.

Jako příklad může posloužit značná komplexita přístupu Mezinárodního institutu pro rozvoj řízení (IMD, International Institute for Management Development) ve švýcarském Lausanne, jehož výsledky jsou zveřejňovány v “The World Competitivess Yearbook”. V této práci hodnotí konkurenceschopnost vybraných zemí na základě 223 kritérií rozdělených do 8 skupin. Této práci je přičítán v oblasti přímých investic obdobný vliv, jako rating ve sféře investic portfoliových.

Dosti široký je také přístup M.E.Portera v knize “The Competitive Advantage of Nations”, který začíná se 4 národními atributy, které tvarují konkurenceschopnost : 1) výrobní faktory, 2)poptávka, 3)související jedna a dvě a 4)podpůrná odvětví, podniková strategie, struktura a rivalita. Například výrobní faktory se dále rozpadají na vybavení faktory, hierarchie mezi faktory, tvorba výrobních faktorů a nevýhody výrobních faktorů a tyto jsou dále popisovány řadou indikátorů.

Kromě daného členění (dle výsledků a zdrojů) lze rozdělit měření dále na úrovni celé ekonomiky a na úrovni jednotlivých odvětví a to na různém stupni agregace i disagregace. Týká se to ale spíše měření na základě hospodářských výsledků, tj. výstupů. Dále je možno hovořit o faktorech vysvětlovaných a vysvětlujících, přičemž výsledkové indikátory mohou být spíše označeny za vysvětlované a zdroje konkurenceschopnosti, jak už sám název napovídá, zase za vysvětlující.

Jestliže hovoříme o sledování jednotlivých odvětví či výrobků je vhodné uvést jejich určité členění, které je založeno na míře použití jednotlivých výrobních faktorů a které vyjadřuje specializaci v souladu s komparativními výhodami, čímž vzniká i zřejmá vazba mezi uvedenými dvěma skupinami zjišťováním konkurenční schopnosti. Zboží se pak dělí do 3 skupin:

První skupinou je tzv. Ricardovo zboží, které je produkováno zejména na základě přirozeného vybavení země, což jsou klimatické či geologické podmínky nebo přírodní zdroje. Patří sem především produkty zemědělství a těžebního průmyslu.

Druhá skupina může být označena jako Heckscher-Ohlinovo zboží, což vyžaduje ve srovnání s předchozí skupinou vyšší podíl práce či kapitálu. Předpokládáme-li, že produkční funkce je identická na celém světě, komparativní výhoda (jinými slovy umístění produkce) potom zpravidla závisí pouze na momentálních rozdílech v relativních cenách výrobních faktorů rozdíly v jejich vybavenosti. Do této skupiny mohou být zařazeny produkty z kůže, dřevěné a papírové výrobky, oblečení, obuv, optické nástroje a podobně.

Třetí skupina - Schumpeterovo zboží - obsahuje produkty, které potřebují relativně vysoký podíl teřtího produkčního faktoru - lidského kapitálu. Tyto produkty jsou výsledkem aktivit v oblasti výzkumu a vývoje (R and D). Tuto skupinu můžeme dále rozdělit ještě na 2 skupiny, na nemobilní a mobilní Schumpeterovo zboží.

V případě nemobilního Schumpeterova zboží je nutné či účelné, aby výzkum a vývoj a produkce byly prováděny na stejném místě z důvodu lokálních úspor ze sortimentu (economies of scope). Patří sem např. stroje a zařízení, automobily, produkty leteckého a kosmického průmyslu.

U mobilního Schumpeterova zboží mohou být výzkum a vývoj a produkce prostorově odděleny. Jako názorný příklad může posloužit produkce v pěti základních krocích, přičemž čtyři z těchto kroků vyžadují vysoké technické dovednosti, zatímco jeden (pátý-asembláž) je pracovně náročný. Tudíž je tato operace zpravidla prováděna v zemích s dostatečnou pracovní silou a s komparativně nižšími náklady práce. Patří sem dále určité chemikálie, elektrotechnika, kancelářské stroje a pod.

Vyplývá z toho, že spíše vyspělé země měly v oblasti Schumpeterova zboží dosahovat lepších výsledků ve srovnání s Ricardovým a Heckscher-Ohlinovým zbožím. S tím, že v oblasti mobilního Schumpeterova zboží se nacházejí vyspělé země pod tlakem rozvojových zemí. Komparativní výhody se samozřejmě mohou měnit a mění v čase. Souvisí to také s produkčním cyklem výrobku. Tak jak se špičková technologie stává běžnou - standardní, tak se zmenšuje její potřeba lidského kapitálu až je nízká natolik, že se produkce přesouvá tam, kde je lepší vybavení prací či kapitálem. Může tak docházet k přesunu Schumpeterova zboží do skupiny zboží Heckscher-Ohlinova.

Poznámka :

Povinně vymezený rozsah příspěvku nedovoluje dokončit logiku výkladu tj. měření na základě výstupůúvýsledků a měření na základě zdrojů, včetně uvedení konkrétních veličin.

Literatura :

Dluhosch, B., Freytag, A., Kruger, M., International competitivess and the balance of trade : do surrent account deficities and surplusses matter?, Elgar, Cheltenham, 1996.

Hatzichronoglou, T., Globalisation and competitiveness: relevant indicators, STI working papers, OECD, Paris 1996.

Porter, M., E.: The competitive advantage of nations. WP, N.Y., 1996.

OECD Economic Surveys - Czech Republic, OECD, Paris, May 1998.

Rapkin, D., P., Strand, J., R., Is an international competitivess a meningful concept?, In : Goddarrd, C., R., Passé-Smith, J.T., Coublin, J.G., International political economy: state-market relations in the changing global order, Lynne Rienner, Boulder (Co), 1996.

The World Competitiveness Yearbook 1997, IMD, Lausanne, 1997.