KONKURENCESCHOPNOST V PROCESU GLOBALIZACE

24.09.1999 | Odborné konference

competitiveness in the process of globalization

Miroslav Svatoš

Adresa autora:

Miroslav Svatoš, Doc., Ing., CSc., PEF ČZU v Praze, 165 21 Praha 6 - Suchdol

Souhrn:

Procesy globalizace a polycentrismu vytváří základní prostředí pro formování úrovně a konkurenceschopnosti ekonomiky jednotlivých zemí. Úroveň a konkurenceschopnost agrárního sektoru je determinována úrovní a konkurenceschopností ekonomiky dané země. V tomto kontextu je věnována pozornost mezinárodní konkurenceschopnosti, základním předpokladům konkurenceschopnosti země, kritickým aspektům globalizace, integračním souvislostem a strategii založené na konkurenční výhodě. Evropské integrační procesy, zahrnující významnou agrárně politickou oblast, budou ve stále větší míře respektovat zesilující proces globalizace. Úspěch evropské integrace bude založen na respektování vzájemné výhodnosti rozšíření EU pro asociované země a zejména země EU.

Summary:

Processes of globalization and polycentrism form the basic environment for the shaping of the level and competitiveneness of the economy of individual countries. The level and the competitiveness of the agrarian sector are determined by the same of the economy of the given country. In this context, focus has been put at international competitiveness, at basic assumptions of the country s competitiveness, at critical aspects of globalization, integration and at strategy based on competitive advantage. European processes of integration, including the important region of agrarian policy, will respect increasingly the growing process of globalization. The success of European integration is going to be based on respecting the mutual advantage of the EU enlargement both for the associated countries as well as for the EU countries.

Klíčová slova:

mezinárodní konkurenceschopnost, globalizace, předpoklady konkurenceschopnosti, integrační procesy, rozšíření EU

Key words:

international competitiveness, globalization, assumption of competitiveness, integration processes, EU enlargement

Současná světová ekonomika je významným způsobem determinována dvěma na první pohled protikladnými procesy. Jedná se o rostoucí internacionalizaci, interdependenci a globalizaci, která je akcelerována vědeckotechnickými a technologickými impulsy. Na druhé straně lze charakterizovat vývoj světové ekonomiky polycentristicky a to z hlediska stavu, měnících se vztahů a změny hierarchie zájmů či ekonomických vazeb v rámci megaregionů.

Proces globalizace homogenizuje světovou ekonomiku a dochází tak k prosazování vztahů funkční spojitosti. Souběžně probíhající tendence polycentrismu vede k diferenciaci vycházející ze specifik různého civilizačního a kulturně-historického zázemí jednotlivých center, tj. západoevropského, severoamerického a východoasijského. Určitou analogii těchto tendencí lze zaznamenat i v oblasti korporativní mikroekonomie. Trend k růstu nadnárodních monopolů, jejichž ekonomická síla převyšuje ekonomickou sílu řady menších vyspělých zemí nemluvě o velkém počtu rozvojových zemí, je doprovázen silnou tendencí k decentralizaci do malých firem v řadě velmi perspektivních inovačních odvětví.

Mezinárodní konkurenceschopnost

Mezinárodní konkurenceschopnost ekonomiky představuje souhrnnou schopnost země uplatnit se na světovém trhu s pozitivním efektem. Tato schopnost není dána pouze produktivitou a ekonomickou efektivností, ale též širokým okruhem ekonomických, politických, sociokulturních a vzdělanostních faktorů, které jsou rozdílné v jednotlivých zemích. Je tvořena prvky cenové (nákladové) a necenové (institucionální složky) konkurence. Strukturované multidimenzionální hodnocení konkurenceschopnosti vychází obvykle z Porterovavymezení faktorů konkurenceschopnosti (poptávka, výrobní faktory, podniková strategie, související odvětví).

Metodologie WCR (The World Competetiveness Report) je založena na vyhodnocení osmi skupin kritérií konkurenceschopnosti - síly domácí ekonomiky, internacionalizace, vlády, financí, infrastruktury, managementu, vědy a techniky, lidí. Celkový počet kritérií je vysoký (378) a zahrnuje jednak “tvrdá” data statistické povahy (kvantitativní, měřitelná - 60%), jednak “měkká” data (kvalitativní, obtížně měřitelná - 40%).

Problematice mezinárodní konkurenceschopnosti je věnována v posledním období značná pozornost. Přesto neexistuje všeobecné přijatá definice a přístupy k jejímu vymezení jsou značně různorodé. Lze je analyzovat na úrovni podnikové, odvětvové, regionální, národní či nadnárodní.

Institucionální aspekty mezinárodní konkurenceschopnosti mají primárně necenovou (nenákladovou) povahu. Stávají se významným momentem zejména s ohledem na probíhající procesy globalizace a “lokalizace” světové ekonomiky.

Předpoklady konkurenceschopnosti země

Vztah cenové a institucionální stránky mezinárodní konkurenceschopnosti země lze charakterizovat prostřednictvím řady doporučovaných pravidel (WCR) :

· stabilní a předvídatelné právní prostředí

· flexibilita tržního (ekonomického) prostředí

· podpora domácích investic a soukromých úspor

· investice ve sféře infrastruktury

· podpora exportu

· vytváření podmínek pro zahraniční investory (progresivní odvětví)

· funkční státní administrativa

· příznivé relace mezi vývojem produktivity, mezd a daní

· úsilí o sociální kohezi společnosti (omezováním disparity mezd či důchodů a posilováním střední třídy)

· masivní investice do vzdělání (zvyšování kvalifikace, celoživotní vzdělávání)

· udržování rovnováhy mezi exportními odvětvími (spojení s globální ekonomikou) a ostatními odvětvími

Kritický pohled na globalizaci

Globalizace je charakterizována jako racionální a optimální využívání disponibilních přírodních a lidských zdrojů v rámci celosvětové ekonomiky společně se snahou odbourat pokud možno všechny překážky volného pohybu kapitálu. Globalizace je motivována ekonomicky a je vydávána za ekonomickou nutnost. Její důsledky se však projevují závažným způsobem nejen v oblasti ekonomické, ale i v oblasti politické, sociální, kulturní, environmentální aj. Zejména v případě menších států znamená globalizace přímé ohrožení národních zájmů v závislosti na kalkulaci transnacionálního spekulativního kapitálu.

Tobinova daň

Zdanění spekulativních devizových operací Tobinovou daní (např. ve výši 0,2%), by nepochybně vedlo k lepší ochraně národních měn a trhů. Dalším efektem, kromě makroekonomické samostatnosti vlád a stabilizace měn, by byl významný fiskální efekt a odstranění daňového úniku spekulačního kapitálu. Spekulativní peněžní operace propojují banky do celosvětové sítě, která se stává trvalou hrozbou destabilizace světového peněžního systému a jednotlivých zemí. Odhaduje se též, že v rámci těchto finančních operací se “vypere” cca 500 mld USD ročně. Přelétavý spekulativní kapitál ovlivňuje negativně ekonomický růst a nezaměstnanost. Zásahy centrálních bank ztrácejí účinnost a vliv vlád ve finanční sféře se snižuje. Finanční “kolektivismus” snižuje spekulační investiční riziko a přerozděluje tak finance ve prospěch spekulantů na úkor daňových poplatníků.

Integrační souvislosti

Budoucí globální prostředí bude spoluvytvářeno a obnovováno inovační dynamikou a postavením v mezinárodní dělbě práce. To je úzce spjato s otázkami zabezpečení surovinových zdrojů a dalších faktorů ekonomického zázemí včetně faktorů geopolitických. Tato situace bude významným způsobem korigovat jednání hegemonů v rámci megaregionů směrem ke konsolidaci či dalšímu institucionálnímu prohlubování svých vztahů k okolí. Tuto novou etapu lze předjímat jako snahu o hospodářsko-politickou interakci hegemonů se svým okolím - formou přidružení ap. V uvedeném kontextu lze očekávat též změny vztahů velkých a malých zemí směrem k partnerství. Jedná se o procesy hledání nového uspořádání mezi centry a současně i o hledání vlastní identity jednotlivých zemí v rámci integračního uskupení.

Vývojové fáze integračního procesu

a. Pásmo volného obchodu představuje nejnižší integrační stupeň, který je založen na odstranění celních aj. bariér vzájemného obchodu všech či některých výrobků. Ve vztahu ke třetím zemím provozuje každá členská země samostatnou obchodní a celní politiku (příklad: CEFTA, NAFTA, EFTA).

b. Celní unie označuje vyšší stupeň integrace založený na společné celní a obchodní politice vůči třetím zemím.

c. Společný trh je charakterizován nejen volným pohybem zboží (jako v celní unii), ale také volným pohybem produkčních faktorů, tj. práce a kapitálu. Tyto tzv. základní ekonomické svobody charakterizovaly donedávna vývojovou fázi integračního procesu v EU.

d. Hospodářská a měnová unie rozšiřuje společný trh o jednotnou měnu a společnou měnovou politiku zajišťovanou společnou centrální bankou. Od 1.1. 1999 začíná přechod 11 členských zemí EU k hospodářské a měnové unii na základě konvergenčních kritérií, tj. stanovených ekonomických podmínek.

e. Politická unie odpovídá takové fázi integračního procesu, kdy nadnárodní orgány Unie uskutečňují nejen hospodářskou politiku, ale i politiku v oblasti zahraniční, bezpečnostní, obranné a vnitřní. EU směřuje nejpravděpodobněji k formě konfederace, která má ve srovnání s formou federace volnější vztahy mezi nadnárodními orgány a členskými státy.

Světová “interdependenční triáda” je v pokročilém stavu svého formování. Země tří hlavních integračních seskupení se podílí na světových obchodních a investičních tocích cca dvěma třetinami s určitou tendencí dalšího růstu tohoto podílu.

Vývojové tendence a perspektivy polycentrismu jsou relativně dobře charakterizovány změnami ekonomické síly, zdrojovým potenciálem, ekonomickou úrovní, vědeckotechnickým potenciálem a inovačním dynamismem.

Na základě změn relativní váhy jednotlivých center můžeme současnou situaci těchto megaregionů označit za vzájemně poměrně vyrovnanou. Zásadním momentem v tomto kontextu jsou nestejné šance zmíněných megaregionů v globálním konkurenčním prostředí. Pro ČR a ostatní tranzitivní ekonomiky má zvláštní význam, že EU stojí před nutností hledat nové cesty, nástroje a způsoby koexistence.

Formování nového hospodářského megaprostoru v Evropě (EU) lze posuzovat z hlediska tranzitivních ekonomik do jisté míry s určitými rozpaky. Úsilí o rozšíření EU východním směrem je doprovázeno splýváním ES a ESVO, pokračováním zvláštních integračních vazeb s ACP, zaváděním nového projektu zóny volného obchodu ve Středomoří a nepřiměřeně zúženým rozpočtovým pohledem v souvislosti s rozšířením EU. (Rozpočet EU, tj. přerozdělovací základna, která je smyslem tohoto typu integrace, se týká cca 1,3% GDP, tj. marginální části ekonomického výkonu zemí EU.)

Přirozeným základem úspěšné evropské integrace bude vědomí a respektování vzájemné výhodnosti rozšíření EU pro asociované země a zejména země EU.

Vývoj globalizace a konkurenční výhoda

Je třeba registrovat novou situaci na přelomu tisíciletí. Michael Porter (Konkurenční výhody národů) poukazuje na fakt, že stará paradigmata vycházející ze schopnosti udržet si výhodu plynoucí z levných pracovních sil či úspor daných hromadnou výrobou jsou dnes nahrazována novými, která jsou založena na inovacích a modernizaci zásadního řádu. Předpokladem je důsledná strategická orientace založená na strategické vizi a jasně definovaném cíli. Podstatnou částí strategie se stává mezifunkční a meziprofesní integrace.

Současná fáze globalizace představuje stav, kdy podnik musí usilovat o získání zdrojů vstupů v nejlevnějších lokalitách světa, musí usilovat o zdroje kapitálu v mezinárodním měřítku apod. Globálnost sama o sobě (schopnost podniku mít přístup ke vstupům a k aktivům ve světovém měřítku) přestává být konkurenční výhodou. Dokonce v tomto smyslu dochází k paradoxnímu vývoji, že současná etapa globalizace zvyšuje význam regionálních či odvětvových uskupení vytvářejících inovační ohniska. Ukazuje se, že jejich vznik je determinován “kritickým množstvím” odbornosti, vzdělanosti, ekonomických subjektů a infrastrukturního zázemí v dané lokalitě.

Základem strategie je vytvoření konkurenční výhody. V nových podmínkách již nestačí, když budete to, co děláte dělat lépe než ostatní - je třeba, abyste to, co děláte, dělali jinak než ostatní. To odpovídá výroku autority v oblasti konkurence M. Portera: “Důležité je snažit se utvářet podobu konkurence, vzít svůj osud do vlastních rukou”.

Obdobně lze konstatovat spolu s G. Hamelem: “Cílem je snažit se představit si budoucnost, která vypadá věrohodně - budoucnost, kterou můžete vytvořit”.

Nyní jde o to, aby to byla budoucnost konkurenceschopná, tzn. úspěšná v procesu globalizace a integrace z pozice podniku, regionu či státu.