Kila nebo počty zvířat?

Jeli nějaká činnost exemplární ukázkou byrokracie spojené s pravidly Společné zemědělské politiky EU či s povinnostmi, které vyplývají z tuzemské legislativy, pak jsou to evidence všeho druhu. Celá řada z nich je přitom zbytečně komplikovaným procesem, který navíc stejně nepostihuje příslušně evidovanou oblast komplexně a tak, jak by velel zdravý selský rozum. V řadě případů je tomu dokonce zcela naopak.

Nejnovějším příkladem je evidence hospodářských zvířat pomocí dobytčí jednotky (DJ) v kontrastu se systémem evidence prostřednictvím velké dobytčí jednotky (VDJ). Připomeňme, že zatímco DJ má sloužit jako podklad k evidenci statkových hnojiv, VDJ je podkladem pro plnění kritérií při čerpání dotačních podpor. Právě s VDJ mají proto zemědělci letité zkušenosti, navíc jsou počty kusů hospodářských zvířat vedeny v ústřední evidenci hospodářských zvířat, takže zde existuje parametr zpětné kontroly. Jako naprostý nesmysl se za těchto okolností jeví zavádění dalšího typu evidence prostřednictvím DJ, který pracuje s hmotností příslušných zvířat. Pakliže je třeba hmotnost zvířat uvádět v souvislosti s produkcí dusíkatých látek, je normálním řešením, které napadne žáka prvního stupně základní školy, zavést automatický přepočet VDJ na DJ formou nějaké excelácké tabulky, a dále se věcí nezabývat.

V opačném případě je zřejmé, že případná existence dvou systémů evidence zvířat je ideálním prostředím k podvodům, chtěným i nechtěným. Selský rozum navíc praví, že rozhodující je počet hospodářských zvířat, od kterého se odvíjí vše následující obdobně, jako se odvíjí cokoli jiného v lidské společnosti například od počtu lidí bydlících v jednom bytě, obci nebo městě. Dlužno přitom dodat, že i lidé produkují dusíkaté látky, přesto nikdo nezkoumá, kolik kdo v jakém místě a bytě váží. Nebylo by na škodu podobně uvažovat i v případě hospodářských zvířat.

Jestli by mělo dojít k nějaké revizi stávajícího pojetí evidence hospodářských zvířat, pak úplně v jiné rovině, než se zatím diskutuje. A to v rozšíření okruhu zvířat, která je do VDJ jako parametr pro možnost čerpání některých dotací zahrnout. Příkladů je celá řada, za nejkřiklavější je ale možno označovat jehňata nebo jelenovité ve farmových chovech. Je opravdu zvláštní, že jsou si obecně „všechna hospodářská zvířata rovná, ale některá jsou si v tomto smyslu rovnější“, což naprosto nemá logiku. Pokud je deklarovaným politickým a žádoucím úmyslem zvýšit počet hospodářských zvířat v tuzemských chovech a jejich počet v krajině, což má také významné pozitivní ekologické dopady, pak je z podstaty věci zcela jedno, o jaká konkrétní hospodářská zvířata jde. Ve své podstatě jde o obdobu žádoucího rozšíření spektra plodin pěstovaných na orné půdě, což je dnes významná podmínka greeningu, v tomto případě ale v živočišné výrobě. Jakékoli hospodářské zvíře, které se pohybuje byť na omezeném prostoru v terénu, hraje přece více či méně stejnou roli, mimo jiné také i v prevenci povodní nebo biodiverzitě. Ať již jsou to chovy koní nebo již zmiňované farmové chovy jelenovitých. Ty mají na zápočet do VDJ „morálně“ naopak větší nárok, než skot uzavřený ve stájích šlechtěný na vysokou užitkovost při produkci mléka. Zavedení samostatného nebo dokonce jen systému DJ stojící na hmotnosti evidovaných (a tedy nějakým způsobem vážených) zvířat je mimochodem princip, který není vůbec přesný a mění se doslova z hodiny na hodinu. Argumentem tak nemůže být cokoli, co se ohání nějakou vyšší přesností. Tu lze možná dosáhnout v ustájených chovech, rozhodně ale ne ve volném terénu.

Tuzemský systém evidence hospodářských zvířat by přitom jistě potřeboval mnohé modernizační kroky. Třeba takové ušní známky, které se jednak mohou zejména na pastvě ztratit a navíc jsou pro příslušná hospodářská zvířata vším možným, jen ne „animal welfare“. V zahraničí se přitom již běžně používají čipy, což je daleko efektivnější a „přírodnější“ technologie evidence zvířat. O tom se však u nás jenom hovoří – a výsledkem je stav, kdy se naši zemědělci vracejí ze zahraničních exkurzí s údivem, že tam se zvířata tak podrobně jako u nás neevidují (a jsme tak vůči zahraničí diskriminováni), protože na nich neviděli ušní známky…..

Petr Havel