KAUSÁLNÍ NEXUS VE VĚDECKÉM, MAGICKÉM A HERMETICKÉM MYŠLENÍ ZE ZORNÉHO ÚHLU NUNC FLUENS

24.09.1999 | Odborné konference

Causal Nexus in Scientific, Magic and Hermetic Thinking from Point of View of nunc fluens

Karel Hauzer

Adresa autora:

Katedra humanitních věd, PEF ČZU, 165 21 Praha 6

Souhrn:

V příspěvku je konfrontováno metodologické instrumentárium moderní vědy s průzkumem diachronní a synchronní povahy kausálního nexu a koordinovaného a subordinovaného pořadu druhotných příčin. Zkoumá se dále vztah kausální explanace k jiným explanačním principům, zvláště k Husserlovu principu intencionality vědomí, Jungovu principu synchronicity a hermetickému principu analogie. Kausální nexus je posléze pozorován analogickou metodou v experimentálně navozeném nunc fluens.

Summary:

The paper confronts the metodological instrumentarium of modern science with an investigation of diachronous and synchronous features of causal nexus and co-ordinate and subordinate arrangement of secondary causes. A relation of causal explanation to other explanatory principles, e.g. Husserl s principle of intentionality of mind, Jung s principle of synchronicity a hermetical principle of analogy.

Klíčová slova:

kausální nexus, intencionalita, synchronicita, analogická metoda

Key words:

causal nexus, intentionality, synchronicity, method of analogy

Subordinovaná příčinnost Aristotelova

Tématem příspěvku je kausální nexus, tj. předpokládané konkrétní spojení příčiny a účinku. Konkrétní znamená, že se zde nezabývám abstraktním, všeobecným principem příčinnosti (chápané ať již analyticky, nebo syntheticky, či jakkoli jinak), nýbrž způsobem spojení mezi identifikovanou (pozorováním či jinou zkušeností) konkrétní jednotlivou působící příčinou a jejím konkrétním jednotlivým bezprostředním účinkem; v souladu s návrhem J. S. Milla. Předpokládané proto, že předem vůbec není zřejmé, zda takto chápaný kausální nexus existuje, případně zda jej lze instrumentáriem moderní vědy odhalit.

Chci-li se zabývat tímto aspektem problému příčinnosti, nezbývá než zmínit tradičně vykládanou klasifikaci příčin Aristotelovu (viz obr. 1):

finální (cíl)

ň

efektivní (činitel)

ň

formální (tvar)

ň

materiální (látka)

Obr. 1: Analogická klasifikace příčin Aristotelova

Pro náš účel není důležitá okolnost, že tzv. příčiny vnitřní (tj. látka a tvar) nejsou dnes již za příčiny označovány a jsou chápány jako vnitřní konstitutivní principy (složky) věci; je však mimořádně důležité, že uvedenou klasifikaci příčin je třeba chápat jako hierarchicky uspořádanou subordinaci (podřazení): vyšší příčina je důvodem existence nižší a je v ní svým působením (virtuálně) obsažena, zatímco nižší příčina je ve vyšší obsažena eminentně (inexistuje v ní participací (spoluúčastí) na jejím bytí). Finis est causa causarum cíl je příčinou příčin je principem této teleologické koncepce.

Moderní filosofie a věda se svým karteziánským obratem k vědomí a požadavkem jasné a zřetelné evidence poznatků těmto (údajně) skrytým příčinám přestává rozumět a postupně je ze své metodologie vylučuje. Nejprve finální příčiny: z naivní představy, že každý cíl nutně působí jen jako vědomý záměr (jako by nejsilněji nepůsobily právě nevědomé cíle), a tudíž přírodní finalita je umělou antropomorfisací přírody (jako by člověk dokázal čemukoli rozumět ještě jinak než jen antropomorfisací). Posléze i příčiny účinné: z poznatku, že nutné spojení dokážeme vyjádřit jen jako sémantické obsažení (tj. analyticky) a z naivní představy, že účinná příčinnost může být pouze nutná (jako by nahodilé příčiny nemohly působit nahodilé účinky).

Kausální explanace v soudobé metodologii vědy

J. S. Mill podnikl známý pokus nalézt prostředky, jež by dovolovaly zjišťovat takové příčinné souvislosti, jež nejsou ani finální, ani efektivní. Ve své časové analýze pravidelností v přírodě klasifikuje souvislosti na:

1. sekvenční (diachronní) a

1. koexistenční (synchronní),

přičemž příčinnou souvislost ztotožňuje se sekvenční pravidelností. Z analýzy Millových dnes již klasických pěti kánonů indukce lze vyvodit, že tyto pravidelnosti mají povahu vzájemné podmíněnosti podmínky buď nutné nebo postačující nebo nutné a postačující.

Tondl upozorňuje, že je dosud sporné, zda příčinná souvislost se má rezervovat pouze pro časově následná fakta nebo zda by se mohla vztahovat i k faktům vyskytujícím se simultánně. V obou případech je však jasné, že v soudobé metodologii se takto chápané příčinné souvislosti jeví jen jako vzájemně korelovaná fakta nebo časové řady fakt; pro zjištění příčinného působení nemá soudobá věda žádný nástroj. Ba ještě hůře: věda dnes umí zjistit pouze a jen korelace dat zda tuto nalezenou korelaci bude vědec explanovat

1. kausálně,

1. finálně,

2. geneticky,

3. nebo jinak,

vůbec na typu korelace nezávisí.

Jestliže tedy bývá občas (připouštím že hloupě) magické myšlení charakterisováno jako naivní a nepodložená víra v účinky jistých úkonů, působené skrytými příčinami, pak se této neslušnosti zjevně dopouští každý soudobý vědec, domnívající se, že svými procedurami postihuje příčiny (byť skryté) reálných účinků.

Husserlova intencionalita vědomí

Leží-li účinné příčiny mimo metodologický dosah soudobé vědy, bylo by snad možno zkoumat je prostředky moderní filosofie? Ani to ne. Jak ukázal Aristotelés (a pro moderní filosofii přeformuloval Husserl), účinné příčiny neuzavřené závěrečným cílem množí se nezbytně v regressu in infinitum, a prolamují tak postulát tzv. metodologického finitismu (každé reálné poznání musí se dít konečným počtem kroků v konečném čase). Jedním z důležitých motivů, jež vedly Husserla k vypracování fenomenologické metody ve filosofii a vědách byla snaha nalézt alternativu k této metodologické katastrofě. Fenomenologická metoda jak známo je podstatně založena na postulátu intencionality (zaměřenosti) vědomí, z něhož čerpá postupy vedoucí (přinejmenším v projektu) k nové koncepci vědy a filosofie nepochybně přísně vědecké, odlišné od ostatních koncepcí která se zcela obejde bez jakýchkoli účinných příčin.

Kde se vzala ona conditio sine qua non fenomenologické metody, totiž postulát intencionality vědomí? Inspiraci pravděpodobně poskytly postupy filosofie a logiky středověké, kterou Husserl jak známo studoval u Brentana na doporučení Masarykovo; avšak sama představa, že vědomí nemůže neexistovat než jako genitivní (tj. vědomí něčeho), všeobecně přijímaná (až na jednoho či dva jednotlivce se stigmaty nebezpečných bláznů) jako nepochybná samozřejmost, je pozoruhodný předsudek evropského myšlení, stojící za samostatnou analýzu.

Synchronicita

Teorie synchronicity, vypracovaná C. G. Jungem a fyzikem W. Paulim, je dalším příspěvkem k hledání takových souvislostí v realitě, jež nemají povahu jednosměrné účinné kauzality. Je tedy vysvětlením tam, kde nelze uplatnit vysvětlení kausální. Synchronicita dle Junga je “koincidence v čase dvou nebo více událostí kausálně nesouvztažných, které mají týž nebo podobný význam” neboli “smysluplná koincidence neboli ekvivalence psychického a fysikálního stavu, kde není vzájemné kausální vazby”, což pak “obecně znamená modalitu, která nemá příčinu”, tedy “nekausální uspořádanost”.

Sám Jung označuje za předchůdce teorie synchronicity G. W. Leibnize s jeho myšlenkou “předzjednané harmonie”, tj. předem daného souladu psychické a fysické substance, a nachází ještě některé další spřízněné koncepce v dějinách myšlení.

Jistě by bylo možno při troše dobré vůle za předchůdce teorie synchronicity pokládat i Aristotela s jeho představou, že struktura vědeckého důkazu kopíruje reálné souvislosti věcné (“příroda sylogisuje”) avšak podklad Aristotelovy teorie poznání jak se zdá tvoří obecnější princip, jehož jsou shora zmíněné moderní koncepty pouhou nápodobou totiž princip analogie.

Metoda analogie

Analogická metoda byla v starověké a středověké vědě vypracována do obdivuhodné dokonalosti; v moderní vědecké metodologii nám z ní zbyl pouhý rudiment v podobě teorie modelů. Důvod není právě povznášející: použití analogické metody v praxi je vysoce intelektuálně náročné, vyžaduje vysokou abstraktivní a intuitivní sílu rozumu, schopnost držet dlouhou dobu (hodiny bez vyrušení!) v mysli diferencované, nenázorné, k alimitní totalitě bytí zaměřené aktivity toho není klipovitě rozbitá moderní mysl, cvičená v nejlepším případě k symbolicky formalisovanému nebo matematicko-statistickému popisu objektů zpravidla schopna.

Základní princip analogie podává Aristotelés v jistém zjednodušení následovně: kromě užívání slov jednoznačně (v tomtéž významu, tj. synonym) a užívání slov mnohoznačně (stejně znějících, avšak v různých významech, tj. homonym) užíváme ve vědě (i v běžném jazyku) rovněž slov analogicky, tj. ve významech různých, nicméně podle určitého poměru, významu, důvtipu spolu spřízněných. Tato spřízněnost není ovšem verbální, lingvistická či gramatická, nýbrž reálná, věcná, tj. pojmově representovaná (na rozdíl od moderního logika, trpícího iluzí, že lze termínem denotovat objekt bezprostředně, tradiční logik vyjadřoval signifikantem signifikát skrze mentální konstrukty).

Analogie je tak nezbytný, zakládající, primordiální princip gnoseologický (princip poznání), neboť a protože je zároveň primordiálním principem ontologickým (principem bytí) a ontickým (bytí subjektu). Bez analogie nelze nic poznat, neboť bez ní nelze ani být ani být si vědom svého bytí. Obráceně: poznání, bytí, svébytí jsou jen aspekty, odlišnými zornými úhly téže analogie. Příčinnost, intencionalita, synchronicita (atd.) jsou ve svých oborech platnými explanačními principy jen potud, pokud jsou odvozeny z primordiální analogie.

Analogie a problém kausálního nexu

Analogický pohled vyřeší elegantně rovněž problém kausálního nexu. Analogii bytí Tomáše Akv. lze popsat následujícím diagramem (viz obr. 2):

ipsum esse subsistens

ň

habens esse

ň

actus essendi

ň

modus essendi

÷ ř

proprium accidens

Obr. 2: Analogie bytí podle Tomáše Akv.

v němž analogicky jako nižší ve vyšším in-sistují a skrze něj a jím per-sistují (a opačně jako vyšší v nižším virtuálně a implicitně působí) postupně: propria a akcidenty (vlastnosti a případky) v modu essendi (způsobu bytí); ten pak v aktu essendi (aktu bytí); ten v habens esse (v substanci mající bytí, tj. in se a per se, avšak nikoli a se); ipsum esse subsistens již není ve vyšším, nýbrž eminentně a se.

V tzv. pořadu příčin koordinovaných (diachronně souřazených: … děd otec syn vnuk … nebo …??? vejce slepice vejce ???…) nelze nalézt ani kausální nexus (když působí příčina, ještě neexistuje účinek; když existuje účinek, nepůsobí již příčina) ani tzv. první příčinu, tj. příčinu, jež není účinkem (pořad prolamuje postulát metodologického finitismu).

V analogickém pořadu příčin tzv. subordinovaných (synchronně podřazovaných: viz obr. 2) je působení realisováno v každém okamžiku celou hierarchií druhotných příčin vléváním bytí (participací); pak ovšem v každém okamžiku nemůže vše nebýt neseno bytím subsistentním (jež se nese samo); pak kausální nexus (paradoxně a zároveň reálně) zároveň není (v mezerách mezi okamžiky) a je (koextensivní s jednotlivými chronotopony (událostmi) tryskajícími z bezčasí v plynoucím nyní (nunc fluens)).

Uvedené řešení pochopitelně nikterak neplyne z pouhého diagramu. Metodu analogie je nutno uplatnit ve vysoce ztišené a vyprázdněné mysli, která byla vytrvalým a dlouhodobým cvičením uschopněna jemně rozlišovat v hlubinách temnot bytí a v níž žádné rozptyly ani roztržitosti neruší evidenci synchronního působení celého řetězce příčin v trvajícím teď a zde. Filosof nikdy neměl pro řešení filosofických problémů nic než svou mysl ani moderní či postmoderní doba na tom nemůže nic změnit.