K POJMU UDÁLOSTI V PROCESUÁLNÍ FILOSOFII A. N. WHITEHEADA

24.09.1999 | Odborné konference

The notion of the event in A. N. Whitehead´s procesual philosophy

Zdeněk Bígl

Adresa autora:

Katedra humanitních věd PEF, ČZU Praha, E-mail:bigl@ pef.czu.cz.

Anotace:

Příspěvek je věnován některým aspektům pojmu události (event) v procesuální filosofii A. N. Whiteheada, podle níž svět netvoří věci, nýbrž události, za nimiž nenajdeme dále již nic skutečnějšího jak je tomu v případě věci, za níž se nachází její pravá skutečnost, substance. V tomto smyslu pojem událost nahrazuje Aristotelovu kategorii substance.

Summary:

The article deals with some aspects of A. N. Whitehead´s attempt to explain the procesual character of reality by using the notion of the event. Actual events are the final real things of which the world is made up and there is no going behind actual events to find anything more real. In this sense the event replaces Aristotle's category of substance.

Klíčová slova:

Alfred N. Whitehead, Aristotelés, substance, událost, věčné objekty.

Key words:

Alfred N. Whitehead, Aristotle, substance, event, eternal objects.

Západní filosofické myšlení bylo významným způsobem ovlivněno Aristotelovou metafyzikou, která pod pojmem substance věci rozuměla její vnitřní statický základ, jemuž je vlastní určité konkrétní vymezení spojené s neměnnými vlastnostmi a jež činí danou věc tím, čím je. Substance představuje určitou samostatnou ontologickou jednotku, která existuje sama o sobě a která může být také sama o sobě popsána a definována. Izolovaná substance vytvářející k ostatním substancím výhradně jen vnější vztahy přitom nemůže být součástí jiné substance. Tam, kde dochází k pohybu a změně, musí být tento substanciální základ již nutně přítomen. Lze říci, že Aristotelés ve svém učení o substanci pracoval s představou stálosti izolovaných entit zachovávajících si svou identitu navzdory jak pohybu a změně, tak i vnějším interakcím.

Naproti tomu podle procesuální filosofie A. N. Whiteheada (1861-1947), která představuje jeden z nejvýznamnějších pokusů o překonání výše uvedené tradice spojené s učením o substanci, základem veškeré skutečnosti není statické bytí, ale neustálá změna, proces vznikání a zanikání. Jeho vnitřní povahu proto nemůžeme adekvátně postihnout pracujeme-li s pojmy trvalých substancí.

Z dějin filosofie víme, že pokusy o postižení procesuální stránky skutečnosti spojované často se známým výrokem ”Vše plyne” přinesly ve srovnání s bohatostí kategoriální výstavby aristotelské metafyziky jen poměrně skromné výsledky. Výrok ”Vše plyne” má totiž povahu vágního, obecného a dále neanalyzovaného tvrzení, k jehož formulaci přispěla zejména intuice, která je jediná schopna přímo postihnout procesuální charakter skutečnosti. Aby však mohl náš intelekt o této intuitivní zkušenosti něco vypovídat, musí si podle H. Bergsona vytvořit pojmový aparát, který ji nutně deformuje. Navíc ti filosofové jako Parmenidés a zejména Platón, kteří se vydali na cestu detailnější a přesnější práce s pojmy, dospěli paradoxně k naprosto opačnému výsledku, k odhalení pravé podstaty skutečnosti spočívající v nepřítomnosti pohybu a změny. Měnící se skutečnosti připsali pouze status zdánlivé skutečnosti.

Z hlediska výše naznačených problémů stál A. N. Whitehead před řadou nesnadných úkolů. Jeden z nejvýznamnějších nepochybně spočíval v tom, jak pomocí pojmů, které v každodenní řeči či v teoretických koncepcích utvářel kontakt s poměrně stálými objekty, zachytit a vyjádřit tento obtížně uchopitelný základní rys skutečnosti. Pro jeho filosofickou práci to znamenalo nutně opustit staré běžně užívané filosofické pojmy a vytvořit nové či staré pojmy obdařit novými významy a začlenit je, jak sám požaduje v první části své rozsáhlé práce Proces a realita, ”…do koherentního a logicky nutného systému idejí, na jehož základě může být interpretována každá součást naší zkušenosti”. Jednotlivé entity skutečnosti nepojímá A. N. Whitehead jako masy statických substancí, ale jako následné seskupování vzájemně mezi sebou spojených jedinečných a neopakovatelných událostí (events, occasions) definovaných jako to, co se v přírodě stává (become). O bytí těchto událostí je možné říci, že je tvořeno právě tím, čím se stávají. Svět procesuální reality tvoří v daných prostoročasových vztazích aktivní subjekty dynamické struktury představující jednotlivé aktuální události, za nimiž nenajdeme dále již nic skutečnějšího jak je tomu v případě věci, za níž se nachází její pravá skutečnost, substance.

Každá událost je ovlivňována ostatními událostmi, neboť jsou mezi sebou vzájemně spojeny vnitřními vztahy. Pro názornost zde uveďme jednoduchý příklad vnitřních genetických vztahů. Určitá událost vzniká z toho, co je ji relevantně dáno minulou událostí a zaniká v postavení toho, co je dáno jiné budoucí události. V této souvislosti nabývá na významu Whiteheadův princip vztaženosti (relativity), podle něhož nelze najít nic, co by mělo svou vlastní nezávislou existenci nebo řečeno jinými slovy podle tohoto principu se každá událost stává skutečnou jen díky vztahům k ostatním událostem, bez kterých by nemohla být sama sebou. Objasnění smyslu tohoto principu považujícího pojem nezávislé existence za mrtvě narozené dítě tradiční filosofie patří nepochybně k nejvýznamnějším úkolům jeho procesuální filosofie.

Opuštění neměnných entit umožnilo A. N. Whiteheadovi plně pochopit tvořivý charakter skutečnosti. Událostem je totiž vlastní vnitřní tvořivost (creativity) představující základní formativní složku univerza, která do obsahu události vnáší to nové (novelty), co se v ní objevuje. Událost je tak možné chápat jako individualizaci této formativní složky univerza, ke které dochází za určitých konkrétně daných podmínek. Tvořivost určuje nejen průběh událostí, ale působí i jako princip sjednocení plurality difúzního světa v konstituovanou jednotu aktuálních událostí.

Charakteristiky jednotlivých událostí vycházejí z objektů, které do událostí vstupují jako jejich konstitutivní složky. Objekty je možné označit jako "to, co je pro událost dané”. Na rozdíl od jedinečných událostí se mohou opakovaně vyskytovat a vstupovat do těchto událostí. A. N. Whitehead rozeznává smyslové objekty, k nimž patří např. barva, chuť, vůně apod., trvalé objekty jako jsou třeba židle, knihy apod., jež vykazují po delší časový úsek stejnou strukturu a věčné objekty (eternal objects), které nás nejvíce zajímají, neboť představující formy určitosti vymezující a ohraničující v rámci jednotlivých událostí možnosti tvoření.

Věčné objekty, které lze chápat jako zcela originální interpretaci Platónových idejí, jsou čistě potenciální entity. A. N. Whitehead jim samotným nepřipisuje žádný reálný status, neboť se aktualizují až vstupem (ingression) do jednotlivých událostí ve chvíli, když se stávají jejich definujícími znaky. Věčné objekty představují entity, jejichž konceptuální rozlišení nezahrnuje žádný nutný vztah jakékoli skutečnosti reálného světa. Z množství věčných objektů připadají aktuálním entitám ty, které jim jsou relevantní a které odpovídají jejich vlastním původním subjektivním cílům (initial subjective aims).

Zachování identity struktur uprostřed pomíjivosti všude přítomného dění, které v sobě obsahuje vnitřní hrozbu chaotického a zmatečného konce, souvisí se stabilizujícím vlivem věčných objektů, který je patrný i v zákonech přírody.

V bohaté kategoriální výstavbě Whiteheadova systému, z níž jsme vybrali jen několik nejvýznamnějších pojmů, má své důležité místo i pojem Boha, který však nabývá ve srovnání s tradičním významem tohoto pojmu zcela nový smysl. Bůh, který trvale udržuje věčné objekty ve své prvotní přirozenosti (primordial nature), zajišťuje jejich vstupem do aktuálních událostí v reálném světě prostřednictvím vymezování a ohraničování aktivit tvořivosti uskutečňování univerzálního řádu. Jako ztělesnění řádu či lépe vymezení a ohraničení tvořivého procesu je však Bůh spíše silou přesvědčující než donucující a této síle odpovídá či jde ji vstříc výše zmiňovaná tvořivost jako základní charakteristika veškeré skutečnosti. Následná přirozenost (consequent nature) Boha je tvořena neustálou registrací procesů reálného světa a jejich výsledků. Bůh tak reaguje na tvořivá rozhodnutí aktuálních entit, která jsou sice kauzálně podmíněná, nikoli však předurčená. Lze tedy hovořit ve smyslu principu vztaženosti nejen o tom, že Bůh svět sám tvoří tím, že určuje jeho tvořivým aktivitám meze, ale že stejně tak svět při konkretizaci svých tvořivých aktivit utváří i Boha.