K OTÁZCE ANTIPOLITICKÉ POLITIKY

K OTÁZCE ANTIPOLITICKÉ POLITIKY

On Anti-political Politics

Michal Kubálek

Adresa autora:

Michal Kubálek, katedra humanitních věd PEF ČZU

Anotace:

Cílem příspěvku je nastínit koncepci “antipolitické politiky” Václava Havla a porovnat ji s pojetím “nepolitické politiky” TGM a dále shrnout hodnocení této koncepce, tak jak se objevila v teoretické diskusi od dob disentu až do současnosti. Podstatný rozdíl mezi Havlovým a Masarykovým programem leží v hodnocení praktické politiky, ovšem Masaryk použil pojem “nepolitická politika” pro označení Havlíčkovy aktivity v době bachovského absolutismu, tato aktivita má s Havlovou koncepcí více společných rysů. Teoretická hodnocení Havlovy “antipolitické politiky” většinou nesouhlasí s jeho odsudkem praktické politiky, vliv jeho koncepce na listopadovou revoluci není hodnocen jednoznačně.

Summary:

This article attempts to describe Václav Havel´s conception of “anti-political politics”. This conception is compared with Masaryk´s understanding of “non-political politics”. Finally, a short evaluation of these concepts is provided. There is a main difference between Havel´s and Masaryk´s conception in the way they evaluated practical politics. Masaryk used the term “non-political politics” to define public activities of Karel Havlíček during neoabsolutist era. Theoretical thoughts over Havel´s “anti-political politics” mostly criticise his rejection of practical politics. Also the influence of his conception on November Revolution is considered ambiguous.

Klíčová slova:

antipolitická (nepolitická) politika, totalitní politický systém, disent, paralelní polis, společenství, existenciální revoluce, socializace.

Key words:

anti-political (non-political) politics, totalitarian political system, dissent, parallel polis, community, existential revolution, socialization

Pojem “nepolitická (nebo antipolitická) politika” má již dlouhou tradici v českém politickém myšlení a jeho význam i vývoj se stal zejména po r.1989 předmětem mnoha diskusí, převážně publicistických či ideologických, méně již teoretických. Cílem příspěvku je stručně shrnout koncepci antipolitické politiky Václava Havla v porovnání s významem pojmu “nepolitická politika” u TGM a dále se věnovat teoretickým hodnocením této koncepce v disentu i v současné době.

Pojem samotný se objevuje u Havlíčka v r.1850, kdy publikuje Návrh nového spolku nepolitického, jenž měl být určen k podpoře nadějných mladých Čechů. Ve své práci Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzeni tudíž TGM nazval jeho úsilí v době bachovského absolutismu jako “nepolitickou politiku”. Havlíček podle TGM stál před problémem “jak má se uvědoměle spravovat národ nesamostatný, jak může národ nesamostatný, národ pod vládou nesvou nahradit si vládu?” [ Masaryk 1996 s.306] . Smysl této snahy spočíval dle Masaryka jednak v sebevzdělávání a mravní výchově národa, ale také ve přirozeném vytváření jisté “organizace spravující svými orgány národ”, tedy vlastně určité občanské samoorganizace, jež by umožnila vypracování realistického a dostatečně filosoficky podloženého národního programu. Rozvinutí, aktualizaci ale i revizi této koncepce, kterou spatřoval u Havlíčka, pak podal TGM ve spisech Česká otázka a Naše nynější krize. Zde již není kladen důraz na vytváření svébytné národní samoorganizace, ale zůstává hlavní teze, že politická praxe musí být založena na filosofickém, mravním (nábožensky pojatá humanita) a teoretickém (realismus) základě (“Politiku pokládám za velmi důležitou, ale nikoli pro národ za hlavní a přední: hlavní a přední naše péče musí být o politiku vnitřní, o mravní a osvětový pokrok společnosti. Naše politika jen na tomto širším základě kulturního programu může býti úspěšná.” [ Masaryk 1990 s.185] ). Zejména u malého národa je nutností, aby politický program stál na bázi programu kulturního, nemá-li být jeho případná politická samospráva formalitou [ Masaryk 1990 s.155] . Politická funkce je totiž jenom jednou z různých sociálních funkcí společnosti, pro společnost a národ je důležitější život kulturní a jeho základ, každý stát ostatně závisí na postupující “světové centralizaci” (tj. rozvoji mezinárodních styků kulturních a hospodářských), která omezuje moc jednotlivých států [ Masaryk 1990 s.219] . Politický programem realistickým je pak dle Masaryka především sociální reforma, práce kulturní a politika vnitřní [ Masaryk 1990 s.135] ; vzdělání, mravní výchova, postupné řešení věcných problémů (“drobná práce”) jsou jeho nutné podmínky. M.Havelka napsal, že Masarykova “nepolitická politika” a “drobná práce” představují vlastně specifickou modernizační socializaci Čechů, socializaci, která je má vést k občanské a politické vyspělosti a odpovědnosti a ke schopnosti vyrovnat se s problémy moderní doby (odtud i Masarykův pozornost věnovaná otázce sociální) [ Havelka 1998] . V pozdějších dílech (Světová revoluce) Masaryk pojem nepolitické politiky spíše opustil a hlavní důraz kladl na demokratický program a morální dimenzi praktické politiky [ Masaryk 1930 s.555-561] .

Teoretické koncepce nepolitické či antipolitické politiky se v české společnosti objevily podruhé ve specifické fázi vývoje totalitního komunistického režimu - v období tzv. normalizace. Tato období v podstatě představuje úpadkovější fázi vývoje totalitních politických režimů sovětského typu [ Aron 1993] , kdy původní ideologický projekt se již vyčerpal, nadšení pohaslo a moc nadále kontroluje stranická elita především byrokratickými metodami (V. Havel proto nazývá politický systém tehdejší ČSSR jako post-totalitní). Zároveň v českých podmínkách znamená normalizace ztrátu veškerých iluzí o možné spoluúčasti občanů na politickém rozhodování. Vzniká tzv. disent - specifická skupina obyvatel, kteří se nehodlají s daným stavem věcí smířit a jsou tedy postaveni před problém, jakými prostředky mu čelit.

Odpovědí na tuto situaci je i koncepce Václava Havla - “antipolitická politika”. Ve svém eseji Moc bezmocných [ Havel 1984 s.55-133] Václav Havel popsal společnost v éře normalizace jako systém fungující na základě odcizení a manipulace. Post-totalitní člověk se v obavě o konzumní jistoty přihlašuje k podpoře režimu, ale tím ho zároveň spoluvytváří - vlastní byť čistě formální aktivitou totiž působí na ostatní a jejich vyjadřovanou loajalitu zase zpětně pociťuje jako nátlak. Každý je v tomto systému manipulující i manipulovaný, vládnoucí i ovládaný. Ideologie potom slouží jako svorník celého systému, představuje zásobník frází, které jednak slouží ke zmíněné manipulaci a manifestování poslušnosti, zároveň ale svými vznešenými formulacemi zastírá pravý stav věcí - že totiž hybatelem celé společnosti nejsou proklamované ideály, ale strach o hmotné a společenské jistoty. Ovšem Havlova analýza jde hlouběji, zmíněná situace post-totalitních společností jenom odhaluje skutečnost zásadnějšího dosahu - krizi celé technické civilizace. Je to planetární moc techniky, která postupně likviduje všechny přirozené vazby člověka, manipuluje jím a ovládá ho (o úzké vazbě mezi Havlovými myšlenkami a filosofií Jana Patočky a Martina Heideggera viz [ Tucker 1997] ). Ani západní demokracie nepředstavují valnou alternativu, zde je krizová situace jenom lépe skryta, ale ve skutečnosti je i v této společnosti člověk manipulován byrokracií, propagandistickou mašinérií politických stran, i zde je politik především profesionál na lež a frázi (“ Ale celý ten statický komplex zatuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti (...) celý ten diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury (...) to všechno opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk opět nalezl sám sebe.” [ Havel 1984 s.127-128] ). K tomu, aby se člověk vrátil ke svému “autentickému já” je tudíž potřeba “existenciální revoluce” ([ Havel 1984 s.126] , filosofické hodnocení “existenciální revoluce” viz [ Tucker 1997 s.181] ). Demontáž post-totalitního systému a obnovení parlamentní demokracie je pro Havla jenom přechodným řešením, následovat by měla existenciální revoluce, která by jako svůj politický důsledek přinesla restrukturalizaci společnosti na bázi “otevřených, dynamických a malých” společenství jednajících na základě “lidských vazeb” jako je osobní důvěra a osobní odpovědnost. Tato společenství by měla vznikat a zanikat podle potřeb daného okamžiku, jejich autorita by nebyla založena ani na tradici, ani na moci, tím méně manipulaci ale na jejich důležitosti k řešení určitého problému. Tím by byla zachována svoboda jednotlivců a bylo by možno zabránit vzniku byrokratických a manipulujících aparátů.

V eseji Politika a svědomí [ Havel 1989 s.33-51] pojmenovává Václav Havel svou vizi výslovně jako “antipolitickou politiku”. I zde je to radikální alternativa k “politické politice” Nepředstavuje totiž politiku jako “technologii moci a manipulace s ní nebo jako kybernetické řízení lidí nebo jako umění účelovosti, praktik a intrik”, ale je jedním ze způsobů “ jak hledat a dobývat v životě smysl, jak ho chránit a jak mu sloužit.” “Skutečná politika, politika vskutku hodná toho jména, a ostatně jediná politika, které jsem ochoten se věnovat, je prostě službou bližnímu. Službou obci. Službou i těm, kdo přijdou po nás. Její prapůvod je mravní, protože je to jen uskutečňovaná odpovědnost k celku a za celek.” [ Havel 1989 s.49] . Jde tedy o politiku jako “praktikovanou mravnost” a “službu pravdě”. Antipolitický politik netouží po politické moci, ale díky své snaze “žít v pravdě” a jednat odpovědně a autenticky je na politické kolbiště vtažen, vládnoucí systém postavený na manipulaci, frázi a rozptýlené nezodpovědnosti ho totiž vnímá jako nebezpečí a dříve či později na něj zaútočí, tím ovšem zároveň přiznává, že se antipolitického politika obává - politika založena na svědomí a důsledném rozlišování dobra a zla má tedy smysl. “Přirozený svět” , “přirozený jazyk”, samotná lidská identita se stávají politickou záležitostí, protože je musí antipolitický politik bránit před vládnoucím systémem. Prototypem antipolitického politika je východoevropský disident, jehož mravní postoj postoj znamená potenciální ohrožení režimu.

Teoretická hodnocení Havlovy “antipolitické” politiky v předlistopadové době z prostředí českého disentu a emigrace většinou nesouhlasila s Havlovým odsudkem politiky a snahou nahradit ji manifestovaným mravním postojem. Jedním z prvních kritiků jeho koncepce byl Ivan Sviták: “Václav Havel mylně předpokládá, že “politika zmizela”, že “bez občanů není politiky”, že rozhodují “předpolitické jevy” - což jsou jen pseudoteoretické floskule zelených. Považuje tedy za přiměřené koncipovat Chartu jako sdružení osob, jež mají společné blíže nespecifikované mravní východisko. Tento základ je přiměřený pro světskou církev, zejména když si ještě navíc programaticky vymezí “nekonečné cíle”, nikoliv programově zdůvodněné změny existujících podmínek byrokratické diktatury.” [ Sviták 1989 s.150] . Podle filosofa Petra Rezka právě Havlova koncepce života v pravdě poskytla ovládaným a bezmocným útěchu spočívající v iluzi o významu jejich mravního postoje, ale tím zároveň je odradila od skutečných opozičních aktivit (“ Koncepci nepolitické politiky u Havla lze nejspíše vyložit jako hledání vzruchu, oživení, překročení fádnosti a jednotvárnosti a příležitosti k vyniknutí - a to ovšem bez politické odpovědnosti. (...) Vydává-li Havel svou odpovědnost za občanskou, pak je to odpovědnost pouze estetická, pro niž příběh, překonání totality se může dít jakýmikoliv prostředky, neodporuje-li to svědomí. (...) K čemu jsme tedy došli? Že vymizení každodenní nenápadné politiky úzce souvisí s Havlovou koncepcí “života v pravdě” jakožto života autentického, který zakládá “moc bezmocných”. Havlovy výklady poskytly útěchu potenciální opozici, že stačí protestovat, bouřit se ve jménu své identity, autentičnosti a pravdivosti.” [ Rezek 1991, psáno v září 1989 s.102-103] .

V rámci teoretické a programové diskuse uvnitř disentu vznikla i do jisté míry podobná myšlenka společenské samoorganizace, jejímž autorem byl Václav Benda v eseji Paralelní polis. Disent by podle ní měl rozvíjet nezávislé společenské struktury - kulturní, vzdělávací (vlastní školy), ekonomické, zájmové - které by postupně měly narušovat totalitní moc a zbavovat ji kontroly nad společností. K tomu by bylo možno využívat nekvalitního a mlhavého socialistického zákonodárství, které při jistém výkladu podobné aktivity připouštělo. Ovšem Václav Benda nepočítal s “paralelní polidou” jakou s nějakou žádoucí organizací společnosti, pro něj to byla pouze přechodná fáze v boji proti totalitnímu režimu, nepolitické aktivity měly vyústit při vhodných podmínkách v politický odboj korunovaný svržením režimu a ustavením standardní svobodné společnosti. Bendův program je ryze praktický a v tomto ohledu vlastně navýsost politický, “paralelní polis” představovala v tomto ohledu nestandardní program pro mimořádnou situaci, kdy není možné postupovat obvyklými politickými metodami [ Benda 1978] .

Kritiky a hodnocení Havlovy koncepce vzniklé po listopadu 1989 se také již zabývaly problémem, do jaké míry měla idea "antipolitické politiky” vliv na listopadovou revoluci a přechod k demokratickému politickému systému.

Filosof a politolog Václav Bělohradský napsal v úvaze O politice politické a antipolitické [ Bělohradský 1992 s.31-34] , že různé podoby antipolitické politiky mají jako společný rys kritiku a odmítání praktické politiky jako “pouhého politikaření.” Běžná politika ale nemůže být praktikovanou mravností, protože pak by vlastně vylučovala opozici a spor v rámci pravidel. Antipolitická politika (“vytlačování politiky kulturou”) vycházející z mravního základu je podle Bělohradského legitimní pouze tehdy, usiluje-li o změnu politického systému, v rámci kterého již nadále není možné řešit podstatné problémy společnosti. (“Shrňme tedy: výraz “politika nepolitická” označuje boj o režim, kritiku pravidel hry, způsob, jakým vidíme svět a věci v něm. Nositelé “antipolitické politiky” jsou obyčejně intelektuálové a umělci. Tito kritici “politické politiky” nebo “pouhé politiky” ale sami nechtějí vládnout. Musí proto přijít okamžik, kdy režim se ustaví, stane se sdílenými pravidly hry, a tak se otevře prostor pro “politickou politiku” , pro politický provoz, pro boj o moc mezi politickými stranami nabízejícími ne dobro a lidskost, ale “jen” řešení různých problémů kolektivní existence.” [ Bělohradský 1992 s.33] ). Zde je vidět posun proti předchozím kritikům, způsobený skutečností, že mezitím proběhla listopadová revoluce, Václav Bělohradský tedy připouští použitelnost a prospěšnost Havlovy “antipolitické politiky” pro svržení režimu, ale omezuje možnost její působnost pouze na tuto bezprostřední změnu.

Historik Milan Otáhal zdůrazňuje, že Václav Havel ve svých esejích vyšel pouze z analýzy existenciální situace jednotlivce v komunistické společnosti, aniž vzal v úvahu ostatní společenské faktory, a rozbor politických a sociálních mechanismů tehdejší společnosti nahradil filosofickými a etickými úvahami. Proto jeho popis post-totalitního systému v Moci bezmocných i jeho koncepce “nepolitické politiky” jsou silně jednostranné. Havel nerozlišuje mezi individuálním a veřejným a de facto bojuje proti politice jako takové ve snaze zcela ji nahradit mravností. Podle M.Otáhala tyto vznik těchto koncepcí je příznačný pro situaci, kdy intelektuální elita disentu byla vzdálena běžnému životu řadového občana a zároveň zbavena možnosti působit politicky, proto mohla vnímat “antipolitickou politiku” jako nosný program. Jelikož v ČSSR ani v 80.letech nevzniklo na rozdíl od Polska a Maďarska široké antikomunistické hnutí, udržely si tyto koncepce vliv až do zániku režimu. Ovšem ten nebyl způsoben ani “životem v pravdě” či “existenciální revolucí”, nýbrž činností té části disentu, která se orientovala na politické prostředky, masovým vystoupením lidu, rozpadem a desorganizací mocenského centra a mezinárodní situací [ Otáhal 1998] .

Filosof a sociolog Miloš Havelka napsal, že “antipolitická politika” byla zřetelně vázána na Havlovu originální analýzu (kterou na rozdíl od M.Otáhala velmi oceňuje) post-totalitního politického systému vyrostlého “na půdě historického setkání diktatury s konzumní společností” [ Havel 1989 s.71 in: Havelka 1998] , a byl charakterizován absenci normální politiky. Je tedy zřejmé, že musela být bezprostředně po listopadu jako politický program opuštěna, protože již nebylo třeba budovat “paralelní kulturu” jako obranu proti utlačovatelským mocenským strukturám. M. Havelka tedy ve svém hodnocení prakticky ztotožňuje koncepci Václava Havla s myšlenkou “paralelní polis” Václava Bendy, když jej interpretuje jako program vědomé občanské sebeobrany v dočasné situaci politické nesvobody. Po revoluci zůstává z antipolitické politiky již jen vědomí mravního horizontu politiky .

Filosof a politolog Aviezer Tucker ve své monografii o vlivu M.Heideggera a J.Patočky na program a činnost Charty 77 vytýká Havlově analýze post-totalitní společnosti přecenění míry, do jaké byl tento systém udržován jeho obětmi. Jakmile kvůli perestrojce povolila sovětská nadvláda nad východní Evropou, tamní režimy se prakticky rozpadly. Hlavním hnací silou ovšem nebyla snaha o autenticitu či život v pravdě, ale naopak konzumentství (tedy podle Havla právě jeden z hlavních projevů a hybatelů odcizení) a pociťovaný deficit životní úrovně ve srovnání se západní Evropou. Havel neměl zkušenost s fungováním demokratického praxí, tudíž automaticky ztotožnil kontrolu a manipulaci provozovanou KSČ s praxí v západních politických stranách - odtud jeho snaha nahradit politické strany jinou strukturou, společenstvími, v rámci kterých by nedocházelo k mocenské manipulaci a odcizení. Jeho důraz na osobnosti a odpor proti politickým stranám mu podle Tuckera naopak zkomplikoval situaci, kdy jako prezident odmítl stát v čele nějaké politické strany a věnovat se přímo politickému boji - výsledkem totiž bylo to, že po rozpadu OF ztratil oporu na politické scéně a byl konfrontován s mocenským vzestupem dobře organizované ODS, jejíž snahou bylo naopak jeho vliv co nejvíce redukovat. Tak podle Tuckera “politika bez politiků” zahubila sama sebe. Pod tímto tlakem skutečnosti byl Václav Havel nucen pozměnit svou koncepci “nepolitické politiky” a definovat ji nově jako politiku založenou na diktátu svědomí [ Tucker 1997 ss. 183-186, 201-208] .

V kritice A.Tuckera se objevil další problém, jež vzniká při interpretaci a hodnocení koncepce “antipolitické politiky”, a to je otázka, do jaké míry ovlivnila tato koncepce politiku OF v polistopadově době a rovněž politickou činnost prezidenta Havla, a dále jaký je vůbec “politický” osud pojmu “nepolitická” či “antipolitická politika” v polistopadové době (tj. jak se tohoto pojmu používá v politické praxi a v politickém či publicistickém zápase). Tento rozbor je ale už tématem pro jiný příspěvek.

Závěrem můžeme tedy shrnout výsledky tohoto článku:

1. Porovnáme-li koncepce TGM a Václava Havla, můžeme vidět jisté podobnosti mezi nimi: obě jsou založeny na filosofické reflexi a obě zdůrazňují význam mravní dimenze politického jednání a důležitost vytváření určitého kulturního a společenského zázemí pro politickou činnost. Ale rozdíl mezi nimi je naprosto podstatný - Masaryk nezavrhuje praktickou běžnou politiku, pouze ji žádá vykonávat věcně a kvalifikovaně v rámci úsilí kulturního a osvětového - a rovněž i filosofický základ, z něhož oba myslitelé vycházejí, je velmi odlišný. Odlišné jsou i cíle - Masarykův program je programem určité “modernizační” socializace českého národa, Havlův program usiluje o vytvoření jisté autentické, neodcizené společnosti. Jelikož důvodem krize současné odcizené, manipulující a byrokratizované společnosti je podle Havla planetární moc techniky a konzumu, dá se naopak jeho koncepce označit jako “antimodernistická” či konzervativní. (Výrazně konzervativně laděná je snaha o vytváření “společenství” na bázi osobních vazeb a loajalit.)

2. Havlově koncepci “antipolitické politiky” či “existenciální revoluce” by se ovšem podobal onen program, který TGM spatřoval u Havlíčka v době bachovského absolutismus a ve své studii o Havlíčkovi jej nazval “nepolitická politika”. V obou případech jde o určitou samoorganizaci společnosti - o vytváření spontánních inciativ a struktur, které budou jednat především v “předpolitické” (tj. kulturní a zájmové) sféře. Jedná se o opoziční, obrannou aktivitu, jež nastupuje v situaci nesvobody, kdy je standardní politická činnost v podstatě vyloučena.

3. Teoretická hodnocení většinou pojímají “antipolitickou politiku” Václava Havla jako celkové odmítnutí praktické politiky založené na konfliktu zájmů a boji o moc v rámci pravidel. K tomuto závěru vede především explicitně formulovaná myšlenka “existenciální revoluce” a následné “restrukturalizace” společnosti v eseji Moc bezmocných. Je ovšem možná i interpretace považující politické koncepce Václava Havla za ekvivalent projektu “paralelní polis” Václava Bendy, tj za návrh praktického společensko-politického program čs.disentu majícího přivodit rozpad režimu. Tato interpretace se ovšem může spíše než o texty V.Havla z předlistopadové doby opírat o skutečný průběh listopadové revoluce, který byl “politický” nikoliv “existenciální”.

4. Z teoretické diskuse nevyplývá převládající názor na to, do jaké míry ovlivnila “antipolitická politika” listopadovou revoluci v r.1989. Je zřejmé, že tato revoluce nebyla “existenciální”, na jejím propuknutí se podílela řada sociálních a politických faktorů a její hnací motiv se rozhodně nedá redukovat na touhu po autenticitě a životě v pravdě a snahu zbavit se mocenské manipulace. Ovšem její hladký a rychlý průběh byl do značné míry ovlivněn existencí revolučního centra s dostatečnou autoritou a tím i možností vyjednávat a přijímat rozhodnutí. Této pozice by ovšem OF dosahovalo obtížněji bez “charismatické” autority Václava Havla, kterou získal právě na základě nekompromisního mravního postoje, byť veškerá jeho veřejná činnost od 18.11.1989 je politická nikoliv “antipolitická”.

Literatura:

Aron, Raymond 1993: Demokracie a totalitarismus, Atlantis Brno

Bělohradský, Václav 1992: Kapitalismus a občanské ctnosti, Československý spisovatel Praha Benda, Václav 1978: Paralelní polis, In: Charta 77 1977-1989. Od morální k demokratické

revoluci. Usp. V.Prečan. Archa Bratislava 1990 s.43-51

Havel, Václav 1984: O lidskou identitu. Úvahy, fejetony, protesty, polemiky, prohlášení

a rozhovory z let 1969-1979, Rozmluvy Londýn

Havel, Václav 1989: Do různých stran. Eseje a články z let 1983-1989, Lidové noviny Praha

Havelka, Miloš 1998: “Nepolitická politika”: kontexty a tradice, Sociologický časopis 4/98

s.455-466

Masaryk, Tomáš G. 1930: Světová revoluce. Za války a ve válce 1914-1918, Orbis a Čin Praha Masaryk, Tomáš G. 1990: Česká otázka. Naše nynější krize, Svoboda Praha

Masaryk, Tomáš G. 1996: Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení, Ústav TGM

Praha

Otáhal, Milan 1998: O nepolitické politice, Sociologický časopis 4/98, s.467-476

Rezek, Petr 1991: Filosofie a politika kýče, OIKOYMENH Praha

Sviták, Ivan 1989: Dialektika dějin, Index Kolín n.R.

Tucker, Aviezer 1997: Fenomenologie a politika. Od J.Patočky k V.Havlovi, Votobia Olomouc