Jsou nám milejší bioplynky, nebo živá zvířata?

Letošní, v pořadí již druhá vlna rekordních teplot a nedostatku srážek, která zasáhla naší zemi v období letních prázdnin, snížila radikálně možnosti produkce objemných krmiv pro hospodářská zvířata. Otavy díky počasí v řadě míst země prakticky nevzešly, což média i samotní chovatelé hospodářských zvířat okomentovali tezemi o riziku snížení stavů zvířat, které nebude čím krmit.

Kdo ale jezdí českou, moravskou a slezskou krajinou, nemůže si nevšimnout rozsáhlých lánů kukuřice, která stále stojí, a kupodivu většinou v docela dobrém stavu, na našich polích. Přestože ale přitom představuje kukuřice téměř optimální surovinový zdroj pro krmiva, většina kukuřičných lánů pro potravu zvířat určena není. Stane se totiž potravou pro bioplynové stanice. Na místě je tak otázka, co je pro naší zemědělskou politiku větší prioritou - tedy jestli spíše „nakrmit krávy železné“, nebo ty živé. A také otázka, zdali není současné pojetí zemědělství v naší zemi poněkud paranoidní. Protože je.

Odjakživa totiž platí, že cílem zemědělství je kromě údržby krajiny především produkce surovin k výrobě potravin, a ne produkce energie. U nás ovšem krajinu zrovna v udržitelném stavu neudržujeme, a navíc tento stav zhoršujeme energetickým rozměrem zemědělství, který popírá samou podstatu oboru. Ne že by se neměla vůbec žádná energie v zemědělství produkovat - pokud ale tvoří taková činnost doplněk k hlavnímu předmětu podnikání, a pokud tvoří tento doplněk správně koncipované bioplynky. To znamená takové, které zpracovávají především odpad a přispívají tak k „úklidu“ krajiny, a v zemědělském podnikání završují uzavřený faremní cyklus v koloběhu vstupů a výstupů. I takové bioplynky u nás existují.  Většinou ale jde o zařízení o vysokém výkonu s cílem získat dotace na obnovitelné zdroje a prodat vyprodukovanou energii do energetických sítí. K tomu je však třeba značná spádová oblast pro zajištění potřebného množství biomasy k ekonomickému profitu, což jednak zbytečně zatěžuje krajinu produkcí plodin k technickému využití, a také životní prostředí spotřebou pohonných hmot nutných k převozu „potravy“ pro průmyslovou bioplynku. Nyní navíc na úkor hospodářských zvířat.

K vyřešení nedostatku krmiv, pokud je tedy nedovezou v podobě koncentrovaných krmiv naši chovatelé ze zahraničí, by přitom stačilo část porostů kukuřice vyčlenit místo pro bioplynky pro hospodářská zvířata. Možná by tím vznikla provozovatelům průmyslových bioplynek ztráta, ale vše není jen o penězích, a platí to i pro zemědělství. Nakolik ale budou „bioplynkaři“, kteří jsou často sami také zemědělci, solidární s chovateli zvířat, je samozřejmě otázkou. Pokud ale nebudou, měli by vědět, že takovým přístupem nepřímo podporují nejnovější plán amerického prezidenta Donalda Trumpa na zvýšení dovozů sóji na území EU, což v praxi znamená omezení odbytových možností v krmivářské oblasti pro samotnou EU. Budou-li si pak stěžovat na rostoucí dovozy v položkách 1 až 24 celního sazebníku (což jsou zemědělské a potravinářské komodity) ze zahraničí, doporučil bych v takových případech nákup nového koštěte a intenzivní pohled na svůj vlastní práh.

Petr Havel