INTEGRAČNÍ SOUVISLOSTI VE VYUŽÍVÁNÍ PŘÍRODNÍCH ZDROJŮ

Use of natural resources and its integration context

Miroslav Svatoš

Adresa autora:

PEF ČZU v Praze, 165 21 Praha 6 - Suchdol

Anotace:

Záměry ekonomického a společenského rozvoje jsou ve stále větší míře determinovány přírodními zdroji. Jedná se o vztah neomezenosti požadavků a potřeb na straně spotřebitelské a k ohraničenosti přírodních zdrojů na straně druhé. Problematika využívání přírodních zdrojů je tak ve stále větší míře provázána s rozšiřujícím se okruhem globálních problémů, s principem trvale udržitelného rozvoje a s intenzívními integračními procesy v evropském i celosvětovém měřítku.

Specifické postavení agrárního sektoru v těchto procesech se odvíjí od organického sepětí zemědělství s přírodou a neobnovitelným charakterem jeho četných vazeb.

Summary:

Goals of economic and social development are more and more determined by natural resources. It is a relationship between unlimited requirements and needs of consumers on one hand, and limited natural resources on the other. Thus, the issue of the utilization of natural resources is to a great extent tied in with a range of global problems, with the principle of sustainable development, and with the intensive integration processes in the European and the global context.

The specific position of the agrarian sector in these processes is based on the organic bond between agriculture and nature, and on unrenewable multiple links of that bond.

Klíčová slova:

Integrační procesy, přírodní zdroje, globální problémy, trvale udržitelný rozvoj, agrární sektor

Key words:

Integration processes, natural resources, global problems, sustainable development, agrarian sector

Využívání přírodních zdrojů velmi úzce a stále silněji souvisí s okruhem globálních problémů, s myšlenkou trvale udržitelného rozvoje a s integračními procesy soudobého světa. Přírodní zdroje se člení na obnovitelné a neobnovitelné s významnými ekonomickými aj. důsledky. Často se stává, že fungování trhu nevede k ochraně neobnovitelných (přírodních) zdrojů. V těchto případech se za selhání trhu přenáší zodpovědnost na vládu. Často však dochází i k selhání vlády (státu). Situace v případě obnovitelných zdrojů je kvalitativně jiná. Je nutno zdůraznit fakt, že v posledním období jsou předmětem ohrožení i přírodní zdroje považované tradičně za obnovitelné (půda, voda, vzduch, suroviny zemědělského původu a pod.).

Rozvoj internacionalizačních a interdependečních procesů ve světovém hospodářství vede k rozšiřování okruhu globálních problémů. Obecněji akceptovaná klasifikace vychází z členění globálních problémů na intersociální, antroposociální a přírodněsociální. Využívání přírodních zdrojů má úzkou spojitost se skupinou globálních problémů přírodněsociálních, které zahrnují zejména problém ekologický, surovinový, energetický, potravinový a populační.

Trvale udržitelný rozvoj a přírodní zdroje

Všeobecné přijetí myšlenky trvale udržitelného rozvoje (TUR) je spojováno s konferencí OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro (1992). Zásadní dokument této konference, Agenda 21, je považován za “širokou” definici TUR. Z již klasické definice TUR, která vychází z požadavku zanechat příštím generacím stejné podmínky pro život a ekonomickou činnost, jaké má naše generace, vyplývá, že ekonomický rozvoj musí mít takovou podobu, která by nezničila základnu přírodních zdrojů a odpovídající kvalitu životního prostředí.

Agenda 21 (namísto původně zamýšlené Charty Země) představuje akční plán TUR (4 tématické sekce, 40 kapitol, 500 stran).

I.sekce: Sociální a ekonomické aspekty TUR

II.sekce: Ochrana a obhospodařování přírodních zdrojů

III.sekce: Rostoucí vliv důležitých institucí (skupin)

IV.sekce: Prostředky realizace TUR

V rámci druhé sekce, zaměřené na využívání a ochranu přírodních zdrojů, je ve 14 kapitolách pozornost tématicky orientována na atmosféru, nerostné, rostlinné a živočišné suroviny, lesy, pouště, horské oblasti, zemědělství, biodiverzitu, oceány, pitnou vodu, toxické chemikálie, odpady apod.

V osmi závěrečných kapitolách Agendy 21 zaměřených na prostředky realizace TUR se jedná o problematiku financí, technologií, informací, mezinárodního práva, mezinárodních institucí, vědy, výchovy a vzdělávání.

Je třeba zdůraznit, že TUR má normativní charakter a má tudíž vztah k lidským hodnotám. Naplnění ideje TUR a jeho chápání jsou proto spojeny se změnami lidských hodnot a s determinujícím vlivem kulturních a historických tradic, jakož i přírodních, ekonomických, sociálních, politických aj. podmínek.

Transformace k trvale udržitelnému rozvoji má globální, dlouhodobý a multidimenziální charakter. TUR představuje integraci čtyř složek: lidské, institucionální, ekonomické a ekologické. Moldan3) charakterizuje na základě Deklarace z Ria de Janeiro (27 zásad) ekonomický a ekologický rozměr TUR následovně:

Ekonomická dimenze

· integrace ochrany životního prostředí do procesu ekonomického rozvoje

· změna neudržitelných vzorců spotřeby

· nové technologie

· otevřený ekonomický systém, spravedlivé podmínky mezinárodního obchodu

· zvláštní situace rozvojových zemí

· internalizace nákladů spojených s ochranou ŽP a užívání ekonomických nástrojů

· princip znečišťovatel platí

Ekologická dimenze

· život v harmonii s přírodou

· šetrné a správné využívání přírodních zdrojů

· odpovědnost vůči jiným společnostem

· odpovědnost vůči příštím generacím

· společná, ale rozdílná odpovědnost jednotlivých zemí

· princip předběžné opatrnosti

Trvale udržitelné zemědělství

Existuje široký konsensus o různých dílčích aspektech trvale udržitelného zemědělství, ačkoli všeobecně platná definice trvale udržitelného zemědělství dosud neexistuje:

· mezigenerační spravedlnost

· ochrana základů výroby a zamezení zatěžování životního prostředí

· udržení biologické rozmanitosti, minimalizace újmy přírodních ekosystémů

· ekonomická životaschopnost zemědělských podniků, podpora zaměstnanosti v zemědělství a zachování venkovské struktury

· odpovědnost zemědělství za zabezpečení kvalitní výživy

· zodpovědnost za trvale udržitelný rozvoj v globálním měřítku

Christen1) uvádí příklad definice zahrnující zmíněná kritéria (dle Allena): “Trvale udržitelné zemědělství je ekologicky snesitelné, ekonomicky životaschopné, sociálně zodpovědné, chránící zdroje a sloužící jako základna pro příští generace. Jeho jádrem je interdisciplinární přístup, který respektuje rozdílné vzájemně propojené faktory. To platí pro celé zemědělství stejně jako pro zpracovatelský průmysl v lokálním, regionálním, národním a mezinárodním měřítku”.

Závažnější přípomínky ke koncepci trvale udržitelného zemědělství se vztahují na chybějící aspekt produktivity a na nejasnou váhu jednotlivých dílčích cílů.

Významnou skutečností na úrovni výrobních systémů v zemědělství je fakt, že zachování půdní úrodnosti je naprosto primárním předpokladem trvalé udržitelnosti.

Uplatnění agrárně politických požadavků “Agendy 21” v EU

Rok 1998 je rokem faktického zahájení prvé fáze jednání o vstupu asociovaných (kandidátských) zemí do EU. Evropský integrační proces má svou historii, prokázal životaschopnost a pružnost.

Spolu s obchodem a dopravou patří zemědělství mezi nejsložitější oblasti tzv. komunitárního práva (acquis communautaire). Právní úprava společné zemědělské politiky, která utváří evropský model zemědělství, představuje v souhrnu více než 3500 nařízení, předpisů a technických norem.

V tomto smyslu je proto nutno připravovat české zemědělství na integraci do EU a rozvíjet jej jako multifunkční odvětví s ohledem nejen na funkci produkční , ale též na funkci sociální, regionální a ekologickou tzn. s ohledem na princip trvalé udržitelnosti.

Dominujícím cílem trvale udržitelného zemědělství ve smyslu “Agendy 21” je dlouhodobě zabezpečená výživa stále rostoucího počtu obyvatel světa. Základní přehled agrárně politických požadavků či opatření je v této souvislosti uveden v tabulkové formě v příloze. Z tohoto “katalogu” opatření vyplývá nezbytnost trvalého propojení ekonomických procesů výroby, sociálních procesů vyrovnávání s únosností pro ekologické systémy. Tato strategie celkového propojení byla označena jako princip retinity.

Agrární politika a tudíž i implementace agrárně politických požadavků “Agendy 21” je v kompetenci EU (zejména obchodní a příjmová politika) i jednotlivých členských zemí (princip subsidiarity, mechanismus kofinancování). V posledním desetiletí byl v EU zaznamenán významný posun k širšímu zahrnování potřeb životního prostředí do politiky. Tento trend se spolu s vnitřními (rozpočtovými) a vnějšími tlaky (Uruguayské kolo) projevil ve změně v zaměření agrární politiky. Reforma agrární politiky vedla k odklonu od politiky podpory cen dále k subvenčnímu mechanismu odpoutanému od produkce.

Uskutečnila se reforma strukturální politiky, rozšířila se regulace ochrany ŽP, jakož i projektů na jejich ochranu. Reforma agrární politiky EU a širší orientace na otázky ŽP však představují pouze první kroky v dlouhém a nutném procesu implementace “Agendy 21”. Tento proces měl dosud spíše informační a koncepční charakter.

V rámci reformy agrární politiky EU byl v oblasti tzv. vedlejších doprovodných opatření (vedle oblasti ekonomických pravidel) vytvořen zákonný rámec pro zemědělský program životního prostředí (výnos 2078/92). V rámci tohoto programu byly hlavní cíle vymezeny následovně:

· zlepšení ekologické situace ve sféře vlivu zemědělské činnosti (spodní vody, půda, druhová rozmanitost, struktura venkova ap.)

· udržení a podpora extenzívních a ekologických produkčníchh procesů

· snížení nadprodukce formou extenzifikace a uvedením části zemědělské půdy do klidu

· dosažení citlivého přístupu rolníků při provozování zemědělství a jejich ekologická výchova

V jednotlivých členských zemích EU existuje výrazná diferenciace ve využití naplnění cílů tohoto programu.

K určitým pozitivním změnám však dochází i pokud vycházíme z paralely 5. akčního programu ŽP EU “Towards Sustainability” a “Agendy 21”. Jiným projevem těchto trendů je stanovení přísných ekologických standardů pro vstup asociovaných zemí do EU a zdůvodňování nových forem agrárního protekcionismu “ekologickým dumpingem”, založeným na tvrzení o nedodržování vysokých standardů ŽP.

Exploze lidské populace a konzumu v tomto století změnila základní poměr mezi přírodou a lidstvem. V současnosti roste spotřeba a znečištění rychleji ve srovnání s kapacitou obnovy přírody. Tempo spotřeby dále roste a příroda se stává stále více závislá na lidstvu a lidstvo se stává zodpovědným za přírodu.

Dosavadní vývoj vede k rychle pokračující destrukci přírody a životního prostředí člověka v globálním, regionálním a lokálním měřítku. Důsledkem jsou kyselé deště, narušování ozónové vrstvy, změna klimatu, rychlé a prakticky nevratné čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů, snižování vitality a ničení lesů, desertifikace půdy v důsledku eroze, zasolování, vysychání, pokles obsahu humusu v půdě, snížení genetické diverzity aj.

Vědomí nutnosti zásadních změn se v diferencované podobě postupně prosazuje ve všech částech světa. Zmíněná strategie TUR představuje základní směr dalšího vývoje lidstva. Bylo formulováno osm principů trvale udržitelného rozvoje. Jsou to: oživení hospodářského růstu, změna kvality růstu, uchování a obohacení báze přírodních zdrojů, zajištění udržitelné populace, reorientace techniky a technologií, integrace ekonomických a ekologických aspektů při rozhodování, reforma mezinárodních hospodářských vztahů a posílení mezinárodní spolupráce.

x x x

Evropské či celosvětové integrační procesy musí v zájmu rozvojové strategie akceptovat imperativ urychlené transformace silně integrované technické civilizace, která exploatuje celou zeměkouli.

Dynamický chaos je v našem světě pravidlem. Minulost je neměnná (daná) a budoucnost zůstává neznámá (otevřená). Zdá se, že je vyvrácen starý mýtus o předvídatelnosti a determinismu. Tato situace však dává vcelku optimistické možnosti. Naše činy mohou ovlivnit pouze budoucnost, nikoli minulost. Máme tudíž paměť, avšak nikoli schopnost poznání budoucnosti.

Čas je jediný majetek, který se nedá vlastnit, natož rozmnožit. Čas je nejprospěšnější poradce člověka. Dbejme jeho rad a to i v souvislostech integračních procesů a využívání přírodních zdrojů.

Příloha 1

Výběr opatření pro trvale udržitelné zemědělství podle “Agendy 21”

Pramen: [2]

Příloha 2

Podnikatelská charta pro trvale udržitelný rozvoj

(16 zásad pro řízení ochrany ŽP v podniku z hlediska TUR)

1. Společná priorita - environmentální management

2. Integrovaný management

3. Proces zdokonalování

4. Vzdělávání zaměstnanců

5. Předběžné posouzení dopadu na ŽP

6. Výrobky a služby

7. Rady zákazníkům

8. Závody a zařízení

9. Výzkum

10. Preventivní přístup

11. Smluvní partneři

12. Připravenost čelit mimořádným událostem

13. Přenos technologií

14. Příspěvek ke společnému úsilí

15. Otevřenost u otázek vyvolávajících znepokojení

16. Zajišťování informovanosti

Pramen: [4]

Literatura:

1. Christen O.: Trvale udržitelné zemědělství, Berichte ü ber Landwirtschaft, 1996

2. Kolloge S.: Trvale udržitelné zemědělství v “Agendě 21” (Uskutečňování akčního programu OSN v agrární politice EU), Berichte ü ber Landwirtschaft, 1996

3. Moldan B.: Indikátory trvale udržitelného rozvoje, Centrum pro otázky ŽP, UK, Phare, Praha 1996

4. Remtová K.: Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí, VŠE v Praze, Phare, Praha 1996

5. Svatoš M., Bielik P., Podolák A., Hron J., Tvrdoň J., Okenka I., Grznár M.: Ekonomika zemědělství a evropská integrace, vysokoškolská učebnice, Praha - Nitra, 1996

6. Svatoš M., Boháčková I., Svatošová L.: Ekonomické a environmentální limity rozvoje agrárního sektoru, grant PEF ČZU v Praze, Praha 1997

7. Dokumenty EU, Ústav mezinárodních vztahů, Delegace evropské komise, Praha 1998