FAKTORY KONKURENCESCHOPNOSTI ČESKÉ EKONOMIKY

Factors of competitiveness of czech economics

Marie Burešová

Adresa autora:

Katedra ekonomických teorií, PEF ČZU, Kamýcká ul. Praha 6 - Suchdol

Anotace:

Udržení a zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky je základní podmínkou přijetí České republiky do Evropské unie. Cílem příspěvku je zaměřit se v obecné rovině na základní složky a faktory konkurenceschopnosti, včetně jejich měřitelnosti a nastínit možnosti jejího růstu.

Poznatky uváděné v článku vyplývají z řešení institucionálního výzkumného záměru CEZ:J03/98:411100013 “Efektivní integrace českého agrárního sektoru v rámci evropských struktur - předpoklad trvale udržitelného rozvoje”.

Summary:

Preservation and enhancement of competitiveness of Czech economics is the basic conditions for accession of Czech Republik into European union. The paper examines in public level constituent parts and factors of competitiveness, inclusive their measurability, and sketch the scope of its growth.

Pieces of knowledge mentioned in the article resultr from the solution of the institutional research intention CEZ:J03/98:411100013 “Efficient integration of the Czech agrarian sector in frame of European structures - a presumption of permanent sustainable development”.

Klíčová slova:

Konkurenceschopnost, faktory a měřitelnost konkurenceschopnosti, vědeckovýzkumná politika

Key words:

Competitiveness, factors and measurability of the competitiveness, research policy

Česká ekonomika se nachází v současnosti ve fázi příprav ke vstupu do Evropské unie. Termín budoucí integrace k Evropské unii společně s dalšími státy střední a východní Evropy je determinován obdobím jejich “čekatelství” a je spojen s institucionálním přibližováním zemím EU. Rozhodující pro přijetí ČR a ostatních zemí do EU je splnění kritérií, která byla Evropskou komisí pro země usilující o vstup do EU formulována již v roce 1993.

Tato kritéria, resp. podmínky přijetí zemí, jsou souhrnně formulována požadavkem na splnění dvou základních cílů:

· fungující tržní ekonomika

· schopnost obstát v mezinárodní konkurenci, tj vyrovnat se s konkurenčním tlakem trhu a tržních sil v EU

Splnění prvního cíle předpokládá dovršení procesu transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní hospodářství. Transformace české ekonomiky dosud není uzavřena a vstupuje do své druhé fáze, charakterizované budováním institucí a vytvářením zákonů nezbytných pro stabilizaci nového hospodářského uspořádání.

Splnění druhé podmínky pro vstup do EU je úkolem bezesporu značně náročnějším. Pokud jde o Českou republiku, v současné době je velmi obtížné stanovit zda a kdy bude tuto podmínku schopna úspěšně splnit. Trvalým zdrojem udržitelného růstu a zvyšování konkurenceschopnosti národní ekonomiky jsou totiž dobře fungující a prosperující podniky zasazené do stabilního právního, sociálního, politického a ekonomického prostředí, které zásadně ovlivňuje jejich výkonnost a schopnost prosadit se ve vztahu k zahraničí. Ze zprávy o globální konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra i dalších ekonomických analýz z 90. let vyplývá, že konkurenceschopnost českých podniků je značně nižší než v hospodářsky vyspělých státech západní Evropy. Otázkou je, zda česká podniková sféra může takový handicap odstranit vlastní silou.

Mezinárodní konkurenceschopnost ekonomiky vyjadřuje syntetickým způsobem schopnost země pronikat se svým obchodovatelným zbožím a službami na zahraniční a světové trhy a z takové mezinárodní směny získávat komparativní výhody. Publikace The World Competitiveness Report 1995 (WCR) např. definuje mezinárodní konkurenceschopnost ekonomiky jako “schopnost země vytvářet srovnatelně více bohatství než ostatní”. Tato schopnost nezávisí pouze na produktivitě práce a ekonomické efektivnosti, ale také na širokém okruhu ekonomických, politických, sociokulturních a vzdělanostních faktorů, jimiž se jednotlivé země vzájemně odlišují. Z nich některé jsou měřitelné (kvantitativní), jiné lze měřit jen velmi obtížně (kvalitativní ukazatele). Konkurenceschopnost může být zkoumána na různých úrovních - firemní, odvětvové, celé ekonomiky či integrovaného celku.

Jednotlivá kritéria konkurenceschopnosti, jejichž počet se pohybuje mezi 300 - 400, jsou uspořádána do osmi skupin, které odpovídají základním faktorům konkurenceschopnosti, a jsou to:

a. síla domácí ekonomiky

b. internacionalizace

c. vláda

d. finance

e. infrastruktura

f. management

g. věda a technika

h. lidé

Základem pro mezinárodní srovnání konkurenceschopnosti země jsou měřitelné (kvantitativní) ukazatele, které můžeme dále rozdělit do dvou skupin. První tvoří ukazatele konstruované na bázi nákladů a cen (nákladové a cenové ukazatele) odrážející prvky cenové konkurence, druhou skupinu pak všechny ostatní měřitelné ukazatele.

Základním měřitelným ukazatelem mezinárodního srovnání konkurenceschopnosti jsou temparůstu produktivity práce. Relativně rychlejší tempa růstu produktivity práce dané země ve srovnání s ostatními zeměmi, konkurenceschopnost země zlepšují a naopak.

Mezi ukazateli založenými na cenách dominuje reálný efektivní směnný kurz. Základem jeho výpočtu je porovnání cenové úrovně a jejího vývoje mezi jednotlivými zeměmi, vyjádřenými v jedné měně.

Mezi nákladovými ukazateli konkurenceschopnosti dominují ukazatele porovnávající jednotkovépracovní náklady, a to jak z hlediska jejich dynamiky v národní ekonomice, tak i v relaci k ostatním, zpravidla partnerským krajinám.

Dalším ukazatelem na bázi nákladů je ziskovost.

Mezi nejčastěji používané ostatní měřitelné ukazatele patří především ukazatele charakterizující zahraniční obchod. Na prvním místě jsou průměrné kilogramové ceny. Počítají se při exportu i při importu jako podíl hodnoty vývozu nebo dovozu v USD k hmotnosti daného produktu v kilogramech, buď pro jednotlivé výrobky či agregované skupiny výrobků. Alternativním ukazatelem je pak jednotková hodnota vývozu nebo dovozu, která je definována jako hodnota zboží v dolarech dělená jeho fyzickou hmotností. Posledním ukazatelem této skupiny je transformační efekt. Představuje rozdíl mezi hodnotou vývozu hotových výrobků a hodnotou dovozu surovin v USD v přepočtu na 1 obyvatele.

Mezi ukazatele, které mají kvalitativní podobu (tj. obtížně měřitelné), patří celá řada podmínek a parametrů, které ovlivňují mezinárodní prodejnost zboží či služby (neboli prvky necenové konkurence), dále schopnost výrobců proniknout se svými výrobky na mezinárodní trhy, stejně jako atraktivnost a věrohodnost vyvážející země.

Výsledky výpočtů všech výše uvedených ukazatelů za ČR, které byly provedeny na VŠE i dle metodiky WCR, jsou ve srovnání s relativně malými vyspělými tržními ekonomikami neuspokojivé, jsou řádově nižší a zároveň bez známek zlepšujících se tendencí. Konkurenceschopnost českých podniků i jednotlivých výrobků značně zaostává za hospodářsky vyspělými zeměmi a otázkou je, jak ji zvýšit vzhledem k podmínce, kterou má ČR pro vstup do Evropské unie. Samy podniky asi situaci nevyřeší, je třeba jim pomoci aktivní hospodářskou politikou. A to nejen účinnou fiskální, monetární a proexportní politikou, ale především aktivní strukturální politikou, včetně vědeckovýzkumné politiky jako její součásti, které by přispěly k nezbytně nutné restrukturalizaci národního hospodářství, politikami zaměřenými na podporu těch odvětví a oborů, u nichž se dosahuje komparativních výhod.

Motorem konkurenčních výhod (konkurenceschopnosti) se totiž v posledním období v hospodářsky vyspělých zemích stávají především faktory vědecko-technického pokroku. Jde o dynamické faktory komparativních výhod, které se vyznačují podstatně větší mobilitou než faktory statické. V tomto směru se stále více potvrzuje předpoklad ekonomické teorie, že komparativní výhody v obchodu s produkty a nositeli nových technologií jsou na straně vyspělých zemí.

Proto jako jednu z příčin současné nízké konkurenceschopnosti českých výrobků je možné spatřovat v nedostatku pozornosti, která byla v hospodářské politice věnována faktorům vědy a výzkumu. Důvod prudkého poklesu zájmu o výsledky vědy a výzkumu je spojen především s celkovou finanční situací podniků, které nemají disponibilní finanční prostředky na nákup kvalitních moderních technologií a poznatků výzkumu. Zatímco před rokem 1989 byla oblasti vědy a výzkumu ze strany státu věnována značná pozornost, mnohdy jen z propagandistických důvodů (“výzkum pro výzkum”), v 90.letech se situace výrazně změnila. Dokazují to jednak následující údaje o počtu vědecko-výzkumných pracovníků a jejich podílu na celkové zaměstnanosti (viz tabulka), jednak údaje o podílu státu v oblasti vědy a výzkumu.

Vědečtí, výzkumní a vývojoví pracovníci v ČR a jejich podíl na celkové zaměstnanosti v národním hospodářství v období let 1989 - 1997

Pramen: Statistická ročenka ČR, 1998, ČSÚ 1999

Počet pracovníků v roce 1997 se snížil na přibližně 38 % stavu roku 1989, stejně jako jejich podíl na celkovém počtu pracovníků v národním hospodářství. Jistý náznak zlepšení situace, alespoň na základě daných údajů, je patrný od roku 1995.

Zatímco koncem 80. let stát na oblast vědy a výzkumu vynakládal přes 2 % ze svého hrubého domácího produktu (celkem u nás existovalo 270 vědeckých a výzkumných ústavů), v roce 1997 představovala státní podpora 0,47 % hrubého domácího produktu, při cílovém předpokladu 0,7 %, což by odpovídalo dnešní úrovni Dánska, Švýcarska a Velké Británie (pro srovnání průměr státní podpory vědě a výzkumu v zemích OECD činí 0,81 %).

Po několika letech holého nezájmu o tuto oblast se tedy konečně i u nás začíná projevovat obrat v myšlení. Nutnost využívat výsledků vědy a výzkumu si uvědomují zejména velké podniky, kde se již vykrystalizovala vlastnická struktura a nově vznikající velká seskupení.. Stát dosud podporuje výzkum v podstatě třemi způsoby:

· Přímými dotacemi ze státního rozpočtu, které jsou určené vysokým školám a ústavům AV ČR.

· Prostřednictvím Grantové agentury, která je zaměřena na badatelský výzkum provozovaný na VŠ a AV.

· Státní podporou aplikovaného výzkumu a podnikového vývoje.

Zvýšení zájmu státu o oblast vědy a výzkumu (oblasti hospodářské politiky) v souvislosti s nutností zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky i restrukturalizací národního hospodářství se jeví jako nezbytné. Tyto nesmírně důležité investice do výzkumu a vývoje totiž u soukromých subjektů (firem) narážejí na překážky vyvolané jejich nedobrou finanční situací, dlouhodobějšími efekty jejich návratnosti i možnému riziku úspěšnosti.

Všechny tyto i ještě další argumenty se v tržních ekonomikách uvádějí ve prospěch státní podpory výzkumné a inovační činnosti. V následující části jsou uvedeny jednotlivé případy státní podpory v hospodářsky vyspělých státech, které by stály za úvahu i v případě ČR:

· Podpora vstupu do odvětví (oboru) malých a středních podniků, které jsou inovačně aktivnější, neboť musí obstát v konkurenci a zároveň nutí velké podniky k intenzivnějšímu inovačnímu chování.

Formy podpory těchto podniků spočívají v poskytování daňových úlev a výhodných úvěrů, přímé finanční pomoci státu na předem stanovené podmínky, budování sítě konzultačních středisek a informační sítě o poptávce na zahraničním a vnitřním trhu, středisek vyspělých technologií apod

· Státní podpora rizikového podnikání, jehož podstatou je partnerství organizací poskytujících kapitál (banky, pojišťovny, velké firmy, státní instituce) a malého nebo nově vytvořeného podniku, který se chce prosadit v určitém oboru, v němž je sice nadprůměrné riziko, ale v případě úspěchu i nadprůměrný zisk

· Nepřímá státní podpora veškeré investiční a inovační aktivity. Tento způsob nahrazuje přímé financování státem a uplatňuje se prostřednictvím systémů daňové stimulace v nejrůznějších formách, systémů progresivní amortizace, úvěrové regulace, účastí státu na financování předem stanoveného podílu výdajů na vědu a výzkum apod.

· Státní podpora vzniku služeb (infrastruktury) pro výzkum a vývoj. K službám patří především vědeckotechnické informace o patentech, vývoji na zahraničních trzích a dále také laboratorní vybavení špičkovou a pro podniky nedostupnou technikou.

· Státní podpora spolupráce mezi vysokými školami a odvětvovými (např. průmyslovými) podniky a mezi výzkumnými ústavy a výrobními podniky. Velkou roli v tomto případě hraje zakládání tzv. vědeckotechnických parků.

· Specifickým nástrojem je účast na mezinárodních vědeckotechnických programech (např. Rámcový program společného výzkumu a vývoje, Eureka)

Seznam použité literatury:

1. Postavení České republiky a vývoj její konkurenční schopnosti na cestě do EU, Acta oeconomica pragensia , sborník VŠE, Praha 1999

2. Kolektiv: Konkurenceschopnost české ekonomiky, skripta VŠE, Praha 1999

3. Adámková, A.: Mít či nemít, Ekonom č. 13 / 1997

4. Jens Holscher: Formování tržně hospodářských systémů ve střední a východní Evropě, Mezinárodní vztahy č .2 / 1998

5. Statistická ročenka ČR 1998, ČSÚ 1999