Evropská integrace a unie očima Václava Klause

Hlavním terčem polemiky o Evropské unii je předseda ODS Václav Klaus. Klausova česká cesta z komunismu na Západ se dá doložit jako vědomě český přístup k řešení tohoto problému na příkladu vztahu české politiky k unii. Můžeme vyjít ze souboru jeho textů k otázce EU z let 1993-2001 Evropa pohledem politika, pohledem ekonoma.

Od vzniku ČR se stanovisko Klause k integraci a EU v zásadě nemění. Klausův vzácně nepodlézavý a na masarykovskou tradici evropského demokratického sjednocování navazující přístup k integraci je k EU věcně kritický. Jako hlavní problém EU zdůrazňuje neliberální a málo demokratické rozhodující pojetí, které nebere v úvahu realitu a liberálně demokratický smysl moderního evropanství. Česká demokratická a posléze totalitní zkušenost se v ostražitém postoji k EU projevuje v důrazu na svobodu, otevřenost a výměnu, dobrovolnou a spontánní činnost občanů. Proto odmítá centrálně řídící, regulující systém EU jako závažnou brzdu a překážku svobody a demokracie. Rovněž zavrhuje velmocenskou strategii EU jako protiváhy USA a Japonska a zdůrazňuje, že technický pokrok nepotřebuje kontinent organizovaný z jednoho místa, ale tvořivost, motivaci, otevřenost a odstraňování uměle vytvořených překážek a omezení.

Unie je pro ČR méně přijatelná než před několika lety. Ne že by se ČR odvrátila od demokracie a svobodného trhu, ale proto, že se EU oddemokratizovala a odliberalizovala. Bodem zlomu byly summit v Nice v prosinci 2000, jenž přijal novou smlouvu o unii, a reakce na irské odmítnutí smlouvy referendem z června 2001. Přestože se v Nice dirigistické záměry federalistů vždy nenaplnily, zvětšil se rozsah rozhodování kvalifikovanou většinou a posílily centrální instituce. V Evropské radě nebývale stoupla váha evropských velmocí, v první řadě Německa, na úkor menších států. To je špatná zpráva o možnostech budoucího vlivu ČR.

V zásadě stejně smlouvu z Nice pochopili irští občané a 7. června 2001 ji v referendu odmítli. Nevídaná nedemokratičnost představitelů členských států se ukázala na oficiální reakci ministrů zahraničí EU: Shodli se, že opětovné otevření smlouvy kvůli irskému nesouhlasu nepřipadá v úvahu. Irská vláda dostala za úkol zvládnout špatně hlasující občany tak, aby příště se smlouvou souhlasili.

Půl roku před tím Klaus píše, že jediný úctyhodný záměr je v Evropě šířit, posilovat a zaručovat svobodu a demokracii. Jádrem jeho kritiky EU je otázka: Vzroste v Evropě svoboda a demokracie minimalizací úlohy jedné, nepochybně opravdové a přirozené úrovně lidské organizace nazývané "národní stát"; zvětšením vzdálenosti mezi individuálními občany a rozhodujícími orgány rozhodování; harmonizací pravidel a politik místo zachování konkurence různých pravidel a politik? Předpokládám, že odpověď je nejen u Klause negativní.

Pak ale zaráží zdůvodnění, proč usilovat o vstup do EU. Klaus v témže textu vychází z faktického přizpůsobení se jím odmítané evropanské demagogii, kde se (ne)členství v EU vnucuje jako měřítko normality, vyspělosti a poslušnosti. Podle Klause nemáme jinou alternativu, než usilovat o co nejrychlejší členství bez ohledu na názory na nyní uskutečňovaný model evropské unifikace a ideologii, z níž vyrůstá.

Tento problém však lze stěží zvládnout autorovými iluzorními požadavky, aby ČR v EU zůstala samosprávným národem, a nadějí, že se rovnováha mezivládního a nadnárodního nezmění. Rád bych se mýlil, ale vše nasvědčuje, že jak samosprávná nezávislost, tak ta rovnováha jsou minulostí.