Dělají pudinky, vaří Krušovice

Kypřicí prášek do pečiva, pudink nebo pizza. To jsou asi hlavní výrobky, které si běžný spotřebitel představí, když slyší název Dr. Oetker. Více než sto let staré firmě z německého Bielefeldu ale patří mnohem více. Například společnost Radeberger Gruppe, jejíž součástí je také český pivovar Krušovice. Či rejdařská společnost Hamburg Süd, druhá největší na německém trhu, která má na příjmech rodiny Oetkerů největší podíl. Její jmění americký časopis Forbes ve svém aktuálním průzkumu odhadl na osm miliard eur.

Nynější "patriarcha" celého impéria - Rudolf August Oetker - je tak spolu s ostatními členy rodiny na 61. místě mezi nejbohatšími lidmi světa. Firmu dnes už spravuje jeho syn August Oetker, který je ve vedení koncernu od roku 1981.

Rejdařství, banka, vodka

Největší podíl na vzestupu rodinné firmy má právě "patriarcha" Rudolf Oetker: vnuk zakladatele firmy převzal žezlo nad koncernem po druhé světové válce ve svých osmadvaceti letech. A rozhodl se rozšířit podnikání i do jiných oblastí než jen potravinářství. Velkou část zisků investoval právě do rejdařství Hamburg Süd, které dnes disponuje flotilou sto čtyřiceti lodí. V roce 1949 pak Oetker, kterého jeho žena označila za neohrabaného, neomaleného a mrzutého, koupil podíl v soukromém bankovním domu Lampe. Dnes navíc vlastní pojišťovnu Condor, zmíněnou pivovarnickou skupinu Radeberger a různé výrobce sektů a lihovin, pod něž spadají značky jako Deinhard či Wodka Gorbatschow. V bilanci za rok 2004 celá skupina čítá 399 firem.

Prodej míň, ale za víc

Na počátku úspěchu Oetkerů ale byly nejrůznější pomůcky pro pečení a vaření. Verzí, jak k tomu rodina přišla, je ale několik. Samotný koncern zastává teorii, že se začátek firmy datuje do roku 1891. Tehdy 29letý lékárník dr. August Oetker z Bielefeldu v laboratoři údajně vyvinul kypřicí prášek. Někteří historici ale jeho podíl na tomto relativizují s tím, že recept získal od svých příbuzných v USA, kde se prášek už běžně prodával.

Na čem se ale shodnou všichni, je to, že August Oetker uměl prášek skvěle prodat. Chytrým tahem bylo rozhodnutí prodávat kypřicí prášek v menších baleních. Namísto 250gramové plechovky, která byla běžně k mání v USA, Oetker v Německu zavedl malé sáčky po 20 gramech, které vystačily přesně na půl kila mouky. Cena ve výši deseti feniků se zákazníkům zdála nízká, koncern z ní měl naopak vysokou marži.

Přízeň a především důvěru spotřebitelů si ale Oetker zajistil také tím, že kladl důraz na "zdraví a kvalitu". "Najednou se opravdový doktor zabýval tím, aby vyřešil všední problémy žen v domácnosti," vysvětluje úspěch marketingu Rüdiger Jungbluth, autor knihy o Oetkerových. Motto "kvalita je nejlepší recept" ostatně společnost používá dodnes.

Úspěch výrobku byl obrovský, již na počátku první světové války pracovalo v továrně Oetkera 350 lidí. To podle názoru Jungblutha odráží snahu Oetkera vybudovat průmyslovou firmu. Již ve 20. letech tak podíl Oetkera na německém trhu činil 95 procent. Toho se však zakladatel Oetker již nedožil, zemřel ještě před koncem první světové války.

Vedení koncernu proto převzal druhý manžel vdovy po Oetkerovi - Richard Kaselowsky. Pod jeho taktovkou společnost zažila svůj další rozmach, i když to paradoxně byla i jedna z temných kapitol firemní historie. Podobně jako i mnohé jiné německé koncerny se i Oetkerovi přizpůsobili nacistickému režimu. Kaselowsky se v roce 1933 stal členem NSDAP, později patřil i do skupiny podnikatelů zvané "Kruh přátel Himmlera". Do jaké míry koncern z režimu těžil či ne, není dodnes jasné, ani Jungbluth neměl při rešerších pro svou knihu k takovým údajům z firemního archívu přístup. Tragická byla druhá světová válka pro rodinu také z hlediska osobního, mnoho jejích členů při ní zemřelo, včetně Kaselowského, který společně se ženou zemřel při bombardování v roce 1944.

Ne všichni Oetkerovi ale z rozmachu těžili. Především pak starší sestra Rudolfa Augusta, Ursula, jejíž rodinu Němci označují za "chudší Oetkerovi". Ursula od rodiny odešla po neshodách již před druhou světovou válkou, přesto ale nezůstala "na suchu". Jako odškodné dostala společnost Schwartauer Werke, která dnes patří mezi největší výrobce marmelády v Německu.