ČLOVĚK A JEHO MÍSTO V PŘÍRODĚ

24.09.1999 | Odborné konference

HUMAN AND HIS PLACE WITHIN THE NATURE

Miloš Bělohoubek

Adresa autora:

Katedra humanitních věd, PEF ČZU, 165 21 Praha 6

Anotace:

Ekologické myšlení se snaží s pomocí ostatních věd o vytvoření pojmového modelu zahrnujícího soustavu všeho živého. Mimo racionálního “uchopení” problematiky existuje také aspekt “praktický”. Vedle “objektivního, čistě vědeckého” hlediska vystupuje do popředí mimoracionální pohled na věc, který Zemi považuje za něco dobrého, smysluplného a hodnotného. Tedy něco, co je třeba šetřit a chránit. Hledají se příčiny “krizového” stavu a docházíme k závěru, že za leccos můžeme my, lidé. Východisko tkví ve změně základního lidského přístupu: rozhodující není stupeň spotřeby, ale kvalita života.

Summary:

Ecological mind endeavours, with the aid of other sciences, to create a conceptual model which would include a system of all living creatures. There is also a “practical” aspect of this problem besides the rational “grasping”. Apart the “objective, purely scientific” view we can see the extrarational one, which regards Earth as something good, meaningful and valuable. Thus something, what must be saved and protected. When looking for reasons of “crisis” we find out that humankind has caused many of them. The way out inheres in the alteration of the principal human attitude: decisive factor is not the level of consumption, but the quality of life.

Klíčová slova:

ekologické myšlení, životní prostředí, odpovědnost

Key words:

ecological mind, environment, responsibility

Ekologická etika

Ekologické myšlení se snaží v interakci s vědními obory o vytvoření pojmového modelu, zahrnujícího soustavu všeho živého. Pochopení podmínek fungování “organismu” Země vnáší “světlo” do složitých a jemných “přediv” života na naší planetě. Tyto poznatky však mnohdy nepostačují k tomu, abychom mohli odpovědět na otázky po smyslu života či způsobu žití. “Potřebujeme se systematicky zabývat otázkou moudrosti, jak žít, jako základní otázkou ekologické etiky. Ekologie potřebuje být nejen vědou, nýbrž také filosofií,” podotýká E. Kohák. W. James takovýto způsob přístupu označuje jako sveřepé úsilí o jasné myšlení.

Dnes je již běžné, že se setkáváme s pojmem ekologická etika, která zahrnuje úvahy o veškerém životě na Zemi. Etika by měla poskytovat návod k tomu, jak se optimálně chovat a jednat v rámci společnosti. Ekologická etika je orientována vůči mimolidskému světu. Znamená to, že není možné omezovat oblast mravnosti na “lidský svět”, nýbrž je třeba v tomto ohledu zahrnout úroveň vztahů člověka k přírodě organické i anorganické. Aldo Leopold upozornil na tento fakt, když požadoval, aby etika obsáhla nejen vztahy mezi lidmi, ale také k přírodě, protože “…etika země mění roli homo sapiens z dobyvatele pozemského společenství na pouhého člena a obyvatele.” Své myšlenky rozvíjel dále: “Nedovedu si představit, že by etický vztah k zemi mohl existovat bez lásky, respektu a obdivu k ní a bez veliké úcty k její hodnotě”.

Člověk a životní prostředí

Chápání přírody jako něčeho “kolem nás”, odkud si ve stále větší míře bereme, co potřebujeme a zbavujeme se opět ve stále větší míře toho, co nám “překáží”, není v souladu ani s “naší” perspektivou, ale ani se samočistícími možnostmi planety Země. Pověstná “větev”, na níž sedíme, je stále více “podřezávána” a některé varovné signály začínají nabývat na mohutnosti. Před vědou stojí v nynější době naléhavý úkol, spočívající v odhalování nejrůznějších příčin a souvislostí přírodního dění a vysvětlování jejich vlivu na současný a zejména budoucí vývoj. Jak známo z historie (i poměrně nedávné), docházelo právě díky lidské neznalosti k různým komplikacím, které ztěžovaly “chod” společnosti (tzv. bumerangový efekt).

Ekologické ohrožení (nejen) lidského rodu je dnes zjevné a projevuje se v několika ohledech. Bezprostředně na nás působí v lokálních poměrech, např. v Praze, severočeském či severomoravském regionu.V posledních letech se nám výsledky lidské “aktivity” “připomněly” v podobě ničivých povodní na Moravě.

Existuje však i ekologická hrozba v globálním měřítku. Těžko si umíme představit, co znamená tzv. skleníkový efekt s jeho případnými důsledky pro lidstvo apod. Přitom existuje řada prognóz, které se snaží o odhad vývoje rizikových faktorů z hlediska další existence společnosti. Za všechny uvedeme údaj J. Demka (Lidé a Země, ročenka 1976), podle něhož by se měly objevit první příznaky nedostatku kyslíku již za padesát let. Předchozí tvrzení koresponduje se zvyšující se spotřebou kyslíku a s úbytkem řas v mořské vodě. Před lety došel J. Dorst k závěru, že hlavní nebezpečí pro člověka spočívá ve výsledcích lidské činnosti. Poznamenává k tomu: “Dá se říci ačkoli to zní jako paradox, že nejnaléhavější problém dnešní ochrany přírody je ochrana našeho druhu proti němu samému: Homo sapiens potřebuje ochranu proti Homo faber.”

Změny životního prostředí vnímá diferencovaně každý jednotlivec. Reakce jsou potom bezprostřední nebo zprostředkované, zjevné či nezjevné apod. Zkoumá se např. vliv nových látek na zdravotní stav člověka, protože mohou nepříznivě ovlivňovat jeho genetickou strukturu. Umět předcházet krizovým situacím znamená mimo jiné disponovat přesnými a ověřenými fakty a informacemi. Zvyšuje se tím efektivita a snižují se náklady. M. Král k tomu dodává: “Právě život je typický tím, že dosahuje vyšší efektivity s konstantními anebo se zmenšujícími se energetickými vstupy, ne pomocí stále větších aplikací energie. Dosažení této funkční podobnosti lidských a přírodních aktivit, projevující se v mnohonásobném využívání téže energie, v kruhových obězích komunikace, symbióze, recyklacích atd., je základní podmínkou pro návrat celé lidské civilizace do biosféry, a proto i k našemu možnému budoucímu přežití.”

Poznámka k otázce odpovědnosti

Problematika lidské odpovědnosti nejen vůči sobě, lidskému rodu či přírodě je v poslední době velmi frekventovaným tématem. Volání po odpovědnosti je výzvou, abychom chápali rozporuplný vztah mezi věděním, poznáním a “praktickým” jednáním. Koncepci etiky budoucnosti založenou na principu odpovědnosti navrhl koncem sedmdesátých let H. Jonas. Tradiční etika podle jeho názoru neřešila poměr člověka k přírodě jako eticky závažný. Protože se postavení člověka zejména v posledních desetiletích významně změnilo (a nepochybně bude tento trend pokračovat), zformovaly se nové vztahy, kterým tradiční pojetí etiky neodpovídalo. Jonas danou skutečnost popisuje jako lidské “vymknutí se” z celku veškerenstva. Situace nabývá podoby existenciální volby “být” nebo “nebýt” a člověk se ocitá na “křižovatce” cest, směřujících k budoucnosti. Příroda by pro člověka neměla být pouhým objektem, měla by jí být navrácena hodnota, která jí náleží. Člověk se musí stát (nejen ve svém zájmu) ochráncem přírody a starat se (nejen) o své životní podmínky. Schopnost přijímat povinnost a odpovědnost je podle Jonase samou podstatou člověka. “Člověk má schopnost být odpovědným, stejně jako má schopnost mluvit.” Jonas k tomu účelu “upravuje” Kantův kategorický imperativ do jakési “ekologické” podoby: “Konej tak, aby důsledky tvého konání umožnily permanentní zachování (nejen pozn. M. B.) lidského života na Zemi.” K motivům šetrného “zacházení” s přírodou přispívá i strach z následků našeho jednání.

Jonasova koncepce je samozřejmě jen jedním z přístupů k řešení složitých otázek vztahu člověka a přírody. Existuje řada dalších prací z této oblasti. Není však účelem tohoto zamyšlení analyzovat jiná stanoviska. Závěrem lze jen doufat, že se nevyplní známý Lorenzův výrok o tom, že si lidstvo “…začne uvědomovat své chyby, až když je pocítí ekonomicky, to však už bude nejspíš pozdě.”