ČESKÉ ZEMĚDĚLSTVÍ NA CESTĚ DO EU

České zemědělství na cestě do EU- stav a možnosti

Czech Agriculture on the Way to the EU-Situation and Opportunities

Ing. Tomáš Doucha, CSc.

VÚZE Praha

Úvod

Od druhého pololetí 1997 pokročila příprava vstupu ČR do EU. ČR připravila v roce 1997 tzv. poziční dokument k přípravě své vyjednávací pozice. V závěru roku 1997 založila EU institut "Přístupové partnerství" a požádala všechny nové země, které hodlají vstoupit do EU, ovypracování Národního programu pro přijetí komunitárního práva. Zemědělská část programu ČR byla dokončena v srpnu 1998. Návazně byl zahájen tzv. screening české legislativy. Vývoj strukturální, venkovské a zemědělské politiky EU po roce 2000, zahrnující iproblematiku rozšiřování EU, byl představen již v roce 1997 v dokumentu Evropské komise, vtzv. Agendě 2000. Předpokládá se, že Agenda 2000 a její financování budou schváleny na jaře 1999.

Z dosavadních jednání a hodnocení je zřejmé, že český agrární sektor se bude muset v předvstupním období zaměřit na tři základní problémy:

· na rozvoj institucí a legislativy vsouladu s podmínkami EU

· na zlepšení funkčnosti státní správy

· na podstatné zvýšení konkurenceschopnosti podniků.

Poslední oficiální hodnocení ČR ze strany EU naznačuje, že z věcného hlediska nelze očekávat dřívější vstup do EU než někdy kolem roku 2005.

Příspěvek shrnuje dosavadní vývoj českého agrárního sektoru v reformním období, ze kterého vyplývají některé zásadní problémy a vývojové bariéry, které je nutno odstraňovat či alespoň zmírňovat, bez ohledu na případný vstup do EU. Zároveň se pro český agrární sektor odkrývají nové příležitosti, které v mnohém souvisejí i s uplatněním se našeho zemědělství v očekávaném prostředí EU.

Shrnutí dosavadního vývoje českého agrárního sektoru

České zemědělství je provozováno v daných geografických, klimatických a půdních podmínkách, které mu vymezují prostor v širších mezinárodních souvislostech. Téměř ze dvou třetin je to zemědělství podhorského a horského typu.

V reformním období 1989-1998 došlo změnou odbytových možností, výrazným zhoršením pozice zemědělských podniků na trhu, nestabilní a rozpočtově velmi úspornou zemědělskou politikou a působením dalších faktorů k výraznému (30%) snížení produkce a rozměru českého zemědělství, především živočišné výroby. Poklesl národohospodářský význam zemědělství, měřený jeho podílem na HDP a zaměstnanosti (až na zhruba 3% resp. 4%). Národohospodářský význam celého agrárního sektoru, tj. zemědělství a navazujících odvětví, se však udržuje na vysoké úrovni a dosahuje odhadem 15-20% HDP. Význam odvětví se také projevuje v trvale vysokém podílu výdajů domácností na potraviny (přes 30% z jejich celkových výdajů) a v jeho nezastupitelném podílu na uchovávání národního bohatství, především přírodních zdrojů a zemědělské kulturní krajiny.

Snižování rozměru zemědělství bylo doprovázeno jeho dekapitalizací. Vzhledem krychlejšímu postupu transformace v tomto odvětví byly uvolněné lidské zdroje (60% předreformního stavu) z větší části absorbovány v jiných sektorech; ostatní uvolněný kapitál byl ve značné míře ve společnosti spotřebován a nebyl efektivně využit pro obecný rozvoj národní ekonomiky se zpětnými příznivými dopady do rozvoje zemědělství a venkova. Masivní odchod pracovníků ze zemědělství i přes značný pokles produkce vedl k výraznému zvýšení produktivity práce v sektoru. Vytvořené podmínky pro podnikání však vyústily v prakticky trvalou hospodářskou ztrátovost sektoru a značného počtu podniků.

Z historických příčin a v důsledku uplatněných postupů majetkoprávní transformace se v agrárním sektoru vytvořila mimořádně pestrá struktura zájmových skupin, s často protichůdnými zájmy. Kolem 75% zemědělské půdy obhospodařují podniky právnických osob (z toho necelých 40% družstva); zbytek obhospodařují fyzické osoby s významným podílem farem větších než 100 ha. Zvláštností českého zemědělství je mimořádně vysoký, ve velkých podnicích až 100% podíl pronajaté půdy.

Transformace a restrukturalizace postupovala i v navazujících odvětvích. Bývalé velké státní monopoly byly rozděleny a z velké části privatizovány. Ve většině oborů zpracovatelského průmyslu však přetrvávají nadměrné kapacity (odhadem jedna třetina) a zastaralé technologie. Dodavatelé vstupů a zejména obchod se také v důsledku vyšší účasti zahraničního kapitálu a napojení na zahraniční sítě stávají ekonomicky nejsilnějšími články potravinových řetězců.

Přes výrazně rychlejší tempo transformace a restrukturalizace v zemědělství, než v jiných národohospodářských sektorech, nedošlo kžádoucímu zvýšení výkonnosti a efektivnosti vtomto sektoru a nelze tyto procesy považovat za ukončené. Tato skutečnost spolu spřetrváváním protekcionizmu v okolních zemích zhoršila konkurenční pozici českého agrárního sektoru a začíná docházet k masivnějšímu pronikání zahraničních agrárních výrobků na český trh. To vytváří tlaky na další snižování rozměru zemědělství směrem k hranici, za kterou dochází k existenčnímu ohrožení značného počtu stávajících zemědělských podniků a kdy zemědělství přestává působit jako stabilizátor rozvoje venkova a zachování české kulturní krajiny a v neposlední řadě jako garant potravinové bezpečnosti země.

Příprava českého agrárního sektoru na jeho vstup do jednotného trhu EU je mimořádně náročným procesem, neboť mezi prostředím a podmínkami ČR a EU existují stále značné azásadní rozdíly v oblasti institucionální, cenové, výkonnostní a také strukturální. Před státem i podnikatelskou sférou stojí vtéto souvislosti zejména tyto úkoly:

· zabránění dalšího snižování rozměru zemědělství a stabilizace sektoru zejména na základě jeho multifunkčního rozvoje a diverzifikace;

· dokončení majetkoprávní transformace a restrukturalizace v agrárním sektoru tak, aby byl co nejlépe ekonomicky i strukturálně připraven na konkurenční střety na jednotném trhu EU a na efektivní využívání společných zdrojů EU;

· příprava na využití všech druhů předvstupních podpor ze strany EU a případně dalších zemí a institucí.

Základní problémy a vývojové bariéry českého agrárního sektoru

Základními problémy českého agrárního sektoru, které jsou "dědictvím minulosti", jsou především:

· existenční ohrožení rozhodující části současných zemědělských podniků spojené srizikem jejich zániku, růstem sociálního napětí na venkově a jeho vylidňováním, zejména v oblastech s horšími přírodními podmínkami;

· narůstání devastace půdy a kulturní krajiny jako součástí národního bohatství, související i s opouštěním půdy;

· snižující se konkurenceschopnost zemědělství a většiny oborů zpracovatelského průmyslu.

Příčiny uvedených problémů jsou komplexní povahy a vyplývají z trvalých geografických, klimatických a půdních podmínek ČR, z vývoje mezinárodních podmínek, zvývoje obecných institucionálních a makroekonomických podmínek ČR, z působení dosavadní zemědělské politiky a v neposlední řadě z chování soukromých podnikatelů vagrárním sektoru. Většina těchto příčin, zejména vnitřní povahy, mají povahu následujících rozvojových bariér:

V mezinárodním měřítku: pokračující protekcionizmus vůči zemědělství ve většině okolních zemí a nerovnoprávné postavení českých podnikatelů vůči zahraničním konkurentům.

V institucionálním a makroekonomickém prostředí ČR:nedostatečná výkonnost národní ekonomiky a nedostatečně rozvinutá institucionální struktura a menší výkonnost státní správy asoudnictví, zejména pokud se týká kapitálového a finančního trhu a trhu půdy.

V hospodářské a zemědělské politice:

· nedokončená privatizace zemědělské půdy a státních podílů v navazujících odvětvích;

· malý důraz na podporu rozvoje infrastruktury trhu, včetně tržní informatiky, vzdělávání, poradenství a podmínek pro sdružování výrobců;

· vytváření stimulů pro růst zadluženosti zemědělských podniků (v současné době zejména působením PGRLF);

· nestabilita politiky, nevyhraněnost její orientace, zejména na diverzifikaci a nové funkce zemědělství.

V podnikatelské sféře:

· mimořádně velká, "třígenerační" zadluženost zemědělských podniků (staré předreformní dluhy vůči státu, transformační dluhy vůči státu i občanům, nové úvěry), vyplývající i zmenší odpovědnosti podnikatelů za jejich převzetí či vytváření;

· roztříštěnost zájmů zemědělců, vytvářející překážky pro jejich ekonomické organizování;

· vnitřní podnikové bariéry restrukturalizace, zejména u podniků právnických osob (tlaky na udržení "sociálního smíru" v podnicích, organizační složitost ad.).

Nové příležitosti českého agrárního sektoru

Vedle svých rozvojových bariér má český agrární sektor šance využívat své některé komparativní výhody a také rozvíjet nové oblasti aktivit, které jsou příležitostmi do budoucnosti, zejména pro oblasti shoršími přírodními podmínkami, a které by měla nová agrární politika stimulovat. Jedná se zejména o:

· Rozvíjení výroby a exportu některých tradičních agrárních komodit schopných využít našich komparativních výhod (např. obiloviny, řepka, slad ad.) a výrobků s vyšší přidanou hodnotou.

· Diverzifikaci zemědělství do netradičních oblastí výroby soukromého zboží, např. do:

rozšiřování zemědělství do výroby biomasy pěstované pro energetické účely, také jako součást koncepce "energetické soběstačnosti venkova";

rozšiřování zemědělství a zpracovatelského průmyslu do výroby metylesteru, bioetanolu a případně dalších složek, které lze využít pro energetické účely (bionaftu ap.);

rozšiřování zemědělství a zpracovatelského průmyslu do výroby tzv. krajových specialit, tj. do výroby specificky českých, regionálních či místních výrobků;

širšího využívání zemědělské půdy pro rekreační účely.

· Diverzifikace zemědělství do výroby veřejného zboží. Jedná se o realizaci soustavy agroenvironmentálních a extenzifikačních programů, které mohou přispět i ke vzniku nových pracovních příležitostí na venkově či nových činností zemědělců.

· Diverzifikace zemědělství do vodního hospodářství: ČR je rozvodím více evropských řek amá tak příležitost prosadit se v mezinárodním i národním měřítku jako "výrobce kvalitní vody" resp. jako zajišťovatel veřejných služeb ve vodním hospodářství (např. při retenci vod či revitalizaci vodních toků a nádrží).

· Diverzifikace zemědělských podniků do nezemědělských činností, s využitím především místních zdrojů.

Řada z uvedených nových příležitostí odpovídá konceptu "evropského modelu zemědělství", který se prosazuje v EU a který spočívá na principu rozšíření multifunkčního zemědělství na co možná největší výměře.

Specifické požadavky ze strany EU

Jedním ze základním úkolů státu v předvstupním období je harmonizace české agrární legislativy s komunitárním právem a její institucionální a exekutivní zajištění v souladu spodmínkami jednotného agrárního trhu EU.

Harmonizace již byla zahájena a je rozdělena do několika fází. V agrárním sektoru se jedná onesmírně rozsáhlý (agrárního sektoru s týká přes 50% komunitárního práva), časově ifinančně náročný úkol. Potřebný rozvoj institucí a legislativy lze rozdělit do těchto okruhů:

· Instituce a legislativa k ochraně spotřebitele a životního prostředí, která bude muset být bezpodmínečně realizována ještě před vstupem do EU. Jedná se z největší části o oblast, kterou pokrývá tzv. Bílá kniha EU a kde příprava harmonizace již značně pokročila.

· Instituce a legislativa spojená s vlastní zemědělskou politikou. V této oblasti lze vzávislosti na politických rozhodnutích ČR a výsledcích předvstupních jednání postupovat ve třech časových rovinách:

prvky Společné zemědělské politiky EU (SZP), které lze a je účelné realizovat ještě před vstupem do EU;

prvky SZP, které lze a je účelné připravit v předvstupním období tak, že dnem vstupu budou plně funkční;

prvky SZP, které ČR v předvstupním období plně nezvládne a bude žádat EU ojejich naplnění v průběhu přechodného období po vstupu.

· Instituce a opatření, nezbytné pro realizaci předvstupní pomoci ze strany EU na základě navrhovaného "Nařízení Rady EU na podporu předvstupních opatření pro zemědělství arozvoj venkova v přístupových zemích střední a východní Evropy vpředvstupním období".

V přípravě na implementaci agrární legislativy EU a institucí SZP zpracovalo MZe ČR Národní program přípravy ČR na členství v EU za sektor zemědělství svymezením krátkodobých (1998-1999) astřednědobých (od roku 2000) priorit. Kromě harmonizace obecné legislativy se jedná zejména o tyto další úkoly:

· zavedení integrovaného kontrolního a řídícího systému;

· založení intervenční agentury;

· vytvoření systému reprezentativních trhů;

· zavedení licenčního systému podle standardů EU;

· zavedení klasifikačních systémů podle standardů EU (SEUROP, EUROP);

· zavedení identifikace a registrace zvířat v chovu skotu pro sledování původu a majitelů až k finálním výrobkům;

· příprava systému agroenvironmentálních programů podle příslušných nařízení EU;

· realizace informačního systému EUROSTAT o ekonomice farem (FADN).

Otevřenými otázkami pro negociace zůstávají zejména stanovení národních kvót umléka, cukru, škrobu a případně i olejnin, poskytování kompenzačních plateb a prémií českým zemědělcům a některé dílčí komoditní otázky.

Poslední okruh, související s realizací předvstupní pomoci prostřednictvím programu SAPARD (Support for Agricultural Policy and Rural Development), je vysoce aktuální a vyžaduje ze strany ČR přípravu podmínek tak, aby v roce 2000 mohly být až sedmileté plány pomoci postoupeny Evropské komisi. Žádající země si musí m. j. definovat priority, na jejichž základě na základě plánu připraví rozvojové a regionálně identifikované programy. Ze strany EU je přitom výslovně deklarováno, že mezi priority patří zlepšení tržní výkonnosti, kvality azdravotních standardů, zachování či rozšíření pracovních míst na venkově a ochrana životního prostředí. V žádném případě se nebude jednat o přímou podporu rozšiřování či zvyšování zemědělské produkce.

ČR v tomto okruhu připravuje programy v oblasti rozvoje venkova, multifunkčního zemědělství a jeho diverzifikace. Zároveň se připravují další institucionální podmínky, zejména vhodné regionální uspořádání ČR a vznik regionálních rozvojových agentur.

Závěry ve vztahu k předvstupní zemědělské politice ČR

Předvstupní zemědělská politika ČR musí směřovat k řešení uvedených problémů agrárního sektoru, k odstraňování či zmírňování vývojových bariér, ale také ke stimulaci nových příležitostí. Současně musí respektovat požadavky EU na institucionální a legislativní rozvoj areagovat na podmínky předvstupních pomocí EU.

Jakkoliv se vnucuje představa, že vzhledem k časovým omezením je nejschůdnějším řešením postupné zavedení SZP podle Agendy 2000, výsledky modelových propočtů VÚZE také na základě prognózovaného vývoje vnějšího prostředí (světový agrární trh, makroekonomický vývoj ČR, mezinárodní závazky ČR v agrárním obchodu ap.) naznačují některá závažnější rizika tohoto přístupu. Zejména se jedná o:

· Rozpory v orientaci politiky: Hlavním cílem SZP je zachování a stabilita důchodové pozice a převažují vní proto opatření, která směřují do sociální oblasti. Tato orientace neodpovídá primární potřebě stimulovat český agrární sektor k podstatnému zvýšení jeho efektivnosti.

· Strukturální rizika: SZP se orientuje na přežití a rozvoj malých a středních podniků, převážně typu rodinných farem. Tomu neodpovídá současná situace českého zemědělství. Přijetí SZP s její sociální orientací může vést k petrifikaci stávající struktury farem v ČR, srizikem omezených možností získávání podpor po vstupu do EU.

· Institucionální rizika: SZP působí v prostředí vyspělé tržní ekonomiky s rozvinutou aspolehlivou institucionální infrastrukturou. Přesto dochází každoročně krelativně vysokému procentu zneužití zemědělských podpor (odhadem cca 10-15%). Institucionální infrastruktura agrárního sektoru ČR není dostatečně rozvinuta a funkční. Zavedením SZP do české infrastruktury je tak spojeno s velkým rizikem zneužití samotného konceptu evropské zemědělské politiky.

· Věcná rizika: nezvýší-li se podstatněji efektivnost podniků agrárního sektoru, může při předpokládané omezené úrovni ochrany trhu a možnostech subvencování vývozu dojít ke kolapsu systémů regulace trhu podle principů EU, nebo knutnosti jejich výrazných změn.