Češi zřizují v Uzbekistánu půjčovnu ovcí

Vskutku nevídanou věc rozjíždí ve středoasijském Uzbekistánu česká humanitární organizace Člověk v tísni. V rámci pomoci této chudé zemi z české státní pokladny tam chce zřídit půjčovnu kravek, koz a ovcí, která by měla přispět k pozvednutí životní úrovně drobných rolníků na severu země. „Stádo bude majetkem Člověka v tísni, v rámci podpory rolníků budeme každé rodině půjčovat několik zvířat,“ řekl Právu Ondřej Zapletal, který projekt koordinuje z Prahy. „Nyní vybavujeme veškeré formality u uzbeckých úřadů a pokud vše klapne, spustit bychom to měli už na podzim.“

Češi projekt chystají v oblasti, na jejíž přírodě a tedy i zemědělství se devastujícím způsobem podepsalo vysychání Aralského jezera způsobené neodpovědným využíváním říčních toků sovětským režimem. Vytipovaní rolníci by tedy neměli dostávat jen zvířata do dočasné péče, ale i osivo a sazenice topolů k obnově krajiny ničené erozí a zasolením.

„Projekt má trvat tři roky, každý rok se do něj zapojí na 180 rodin,“ říká Zapletal. Z těchto cifer vyplývá, že Člověk v tísni, známý obnovou škol v Afghánistánu či repatriací uprchlíků na Balkáně, by nyní disponoval i několika tisíci hospodářských zvířat. Pokud některým rolníkům v průběhu zápůjčky přibudou kůzlata, jehňata či dokonce tele, ponechají si je. Poslednímu turnusu vybraných rodin zůstanou zapůjčená zvířata nastálo.

Nápad se zrodil v hlavách pracovníků Člověka v tísni Tomáše Vlacha a Šárky Kuchtové už před čtyřmi lety, kdy v Uzbekistánu chystali misi pro sousední válkami zničený Afghánistán. Dnes dávají program do pohybu střídavě v metropoli Taškentu a severouzbeckém Nukusu.

„Je to zatím hodně byrokracie, pokud získáme registraci, snad bude i práce zajímavější,“ říká Vlach, podle nějž by na každou rodinu mělo připadnout asi 15 koz nebo ovcí, eventuálně i kráva. Zvířata by dodala velká družstva, která by mohla tak velký počet zvířat prodat. Peníze, celkem asi 10 miliónů korun, by podle Zapletala měla prostřednictvím ministerstva zemědělství poskytnout česká vláda v rámci svých programů rozvojové pomoci.

Český velvyslanec v Taškentu Aleš Fojtík v rozhovoru pro Právo upozornil, že program se teprve rozbíhá a je především třeba čekat na povolení. „Projekt je to mimořádně zajímavý a neobvyklý, musíme ale počkat, jak se k němu postaví Uzbeci. A teprve potom, z kvality jeho provedení, vyplyne, nakolik bude úspěšný,“ řekl.

Diplomat ale uznává, že okolí Aralu je vybráno dobře. „Lidé se tam dožívají v průměru jen 42 let, protože nikdy v životě neměli nezávadnou vodu. Už druhý rok tam ostatně běží i velmi potřebný vodohospodářský projekt zajišťovaný českými experty,“ řekl Fojtík. Kvalita života se v Nukusu dotýká i Vlacha a Kuchtové - a také jejich 19měsíční dcerky Kristýnky, která už tam s nimi měsíc cvičně pobyla. „Potřebuje rodiče a tak ji tam chceme mít s sebou,“ říká Kuchtová. „Životní prostředí je tam ale katastrofální, tak musíme být velmi opatrní. Občas se z vyschlého dna Aralu zvedne prach plný hnojiv a dalších chemikálií, to se pak malá ani nepodívá ven.“ Restriktivní uzbecký režim, obviňovaný i z nedávného masakru demonstrantů v Andižonu, ale paradoxně přispívá k relativnímu bezpečí, zvláště na severu země. „Oblast Nukusu je natolik odlehlá a zapomenutá, že se žádného dramatického vývoje neobáváme,“ říká Vlach. „Z bezpečnostních důvodů však zůstáváme v kontaktu s ambasádou v Taškentu.“