ZA KROCANY NA AMERICKÉM STŘEDOZÁPADĚ

Sedím bez hnutí pod stromem a v přibývajícím světle se snažím proniknout očima husté křoví. Ještě ho nevidím, ale jasně slyším, jak se k nám blíží. Kde jenom může být? Pomalu odjišťuji, pevněji se opírám o strom za sebou a opatrně posouvám hlaveň směrem k balabánům. Jestli se přiblíží na jejich úroveň, vystřelím...

Tak takhle nějak jsem uvažoval, když jsem se svým přítelem, loveckým průvodcem Juddem Cooneym čekal jednoho květnového rána v dubovém lese v překrásné oblasti zvané Loess Hills v západním koutě státu Iowa, ležícím téměř ve středu Spojených států. Když jsem tyto kopce před lety viděl poprvé, měl jsem pocit, jako bych nebyl na americkém Středozápadě, ale někde doma na Vysočině. Oblast kopců Loess Hills vznikla navátím spraše asi před 18 tisíci lety a podobný útvar byste mohli najít jen někde v Číně. Po tisíce let byly kopce pokryty pouze travnatou prérií spásanou stády bizonů a každoročně vypalovanou přirozenými požáry. To se změnilo s příchodem bílých osadníků. Bizoni byli vytlačeni dále na západ a farmáři se snažili bránit ohni v jeho ničení. To vedlo k tomu, že se celá oblast začala pomalu, ale jistě přirozeně zalesňovat, převážně dubem a jalovcem. V oblasti se začaly běžně objevovat živočišné druhy, které se tu předtím vyskytovaly pouze sporadicky. Dostatek krytiny a zdrojů obživy z okolních polí spolu s přísnou a řízenou ochranou učinil z Loess Hills ráj zvěře a z Iowy se postupem času stal vyhledávaný cíl lovců vysoké i drobné zvěře. Kromě bažantů, kteří zde byli vysazeni až počátkem 20. století, zde lze ve velkém množství nalézt divoké králíky, koroptve, ale i veškerou vodní pernatou zvěř, protože toto území sousedí s řekou Missouri, teče hlavním migračním koridorem. Místo nejoblíbenější původní lovné zvěře však bezesporu zaujímá jelenec viržinský (jediný zástupce spárkaté zvěře v Iowě) a krocan divoký. Právě krocan divoký se stal předmětem mých ranních a večerních čekání.

Vlastnímu lovu předcházela teoretická příprava. Ve státě Iowa se loví pouze krocani, krůty jsou celoročně hájeny. Lov probíhá ve dvou jarních loveckých sezónách (přelom ledna a února a od půlky dubna do poloviny května) a v jedné podzimní sezóně (říjen). K lovu krocanů se zde smí používat brokovnice (jak současné typy tak i předovky) ráže minimálně 20 a střelivo s velikostí broků od 2,22 - 3,25 mm, a nebo luky a šípy s hroty o šířce čepele minimálně 1,9 cm. Typ používaných zbraní není ve všech státech USA sjednocen a proto některé jiné státy povolují používat i kulové zbraně. Nejoblíbenější jsou však samonabíjecí brokovnice r. 12 magnum. Při nákupu loveckého lístku, který platí pouze pro daný stát a který lze volně zakoupit téměř v každém obchodě s loveckými potřebami, se stačí prokázat potvrzením o složení zkoušky z bezpečného zacházení se zbraní nebo jakýmkoli jiným loveckým lístkem, tedy i tím naším (já měl ten svůj úředně přeložený do angličtiny). O povolenku může požádat každý držitel loveckého lístku starší 12 let. Žádosti o povolenky se podávají písemně minimálně měsíc před začátkem lovecké sezóny. Všichni lovci nepocházející z Iowy (ať už mají trvalé bydliště jen v jiném státě nebo v zahraničí) jsou znevýhodněni nejenom mnohými omezeními týkající se vlastního lovu, kvótami na počet povolenek, ale hlavně cenou povolenky a loveckého lístku, která je téměř trojnásobná oproti ceně pro "domácí." V USA je vlastnictví pozemků spojeno s právem lovu (pojem myslivosti tak, jak ho chápeme my ve spojení s péčí o zvěř, je tu téměř neznámý) a proto zvláštní skupinou jsou majitelé pozemků a jejich přímí rodinní příslušníci, kteří mají na základě podané žádosti nárok na bezplatný lovecký lístek a povolenku. Loví se jak na státních územích, která jsou viditelně označena, tak na soukromých pozemcích, kde je podmínkou předchozí souhlas majitele. Překročení hranic soukromého pozemku bez dovolení je postihováno stejně přísně jako pytláctví, které je zde důrazně potíráno a na boji proti němu se aktivně podílí i obyvatelstvo například pomocí bezplatné anonymní telefonní linky, kde lze hlásit veškeré podezřelé aktivity.

Vybaveni potřebnými znalostmi a všemi úředními náležitostmi brzy ráno vyrážíme na lov. Odjíždíme z bíle natřeného domu bývalé farmy, jejíž interiér byl přebudován na loveckou chatu a který skupině lovců bude po celý následující týden sloužit jako základna. I když se tu krocani smí začít lovit až půl hodiny před východem slunce (až do půl hodiny po západu), vyjíždíme tak brzy proto, že klíčem k úspěchu je schopnost krocany v terénu lokalizovat, což může při velikosti honitby, ve které lovíme trvat i několik hodin. Zastavujeme na úzké cestě vedoucí do lesa, po chvilce kamarád vytahuje vábničku tvarem velmi podobnou nálevce a ze všech sil foukne. Ticho prořízne uši drásající hlas kojota. Ostražitě nasloucháme a pátráme po nějaké odezvě. Kromě dalšího podobného zavytí někde za kopcem zatím nic.

K vyhledání krocanů v terénu se využívá skutečnosti, že v době toku krocani odpovídají na jakýkoli hlasitější zvuk zlostným hudrováním a tím prozradí svůj hřad. Sám jsem později zažil, jak krocani reagovali na zvuk v dálce projíždějícího traktoru. K lokalizaci proto lze použít jakékoli dostatečně hlasité vábničky, třeba zaječí vřeštidlo. Nové zavábení - tentokrát jako soví houkání, a hned odpověděli dva krocani! Odhadujeme, že ten, který je blíž, se ozval ze skupiny vysokých dubů pod svahem vzdálených asi 250 metrů. Musíme se k němu nepozorovaně přišoulat na co nejkratší vzdálenost a co nejlépe splynout s okolím, protože krocana chrání jeho skvělý zrak.

Před lovem jsem byl poučen, že k zamaskování se před zvěří nám poslouží oděv se speciálním vzorkem, věrně napodobující podklad dubového lesa, nebo ze stejných materiálů vyrobená samonosná skládací záštita připomínající kulatý stan se střílnami. Můj zapůjčený lovecký oblek zahrnuje i rukavice a roušku na obličej, aby zvěř nebyla zrazena světlou plochou obnažené pokožky, proto si teď při plížení tmavým lesem tak trochu připadám jako člen jednotky rychlého nasazení na manévrech. Pro mě, člověka odchovaného tradicí evropských loveckých zbraní a oděvů, je to pocit dost neobvyklý a proto se cítím spíše jako herec v akčním filmu, než jako lovec. Podobně rozporuplnou reakci, tentokrát však z americké strany, sklidily fotografie našich myslivců ze zahájení společného honu, na kterých byli všichni předpisově oblečeni, a to včetně zelených vázanek a hubertusů. Jiný kraj, jiný mrav...

Snažíme se opatrně našlapovat a konečně se dostáváme na 150 m od skupiny stromů, kde podle mého odhadu sedí náš krocan. Je to dobré, zatím jsme ho nezradili, nebudeme však dále pokoušet štěstí a proto se zastavujeme. Před naše stanoviště, částečně kryté převislými větvemi dubu rozestavuji ještě pod rouškou tmy na malou mýtinu do vzdálenosti 30 - 40 kroků balabány imitující dvě krůty a jednoho krocana. Balabány jsou vyrobeny z tenkého molitanu, jsou velmi skladné a stočené se vejdou i do kapsy. Teď jim ale musím trochu pomoci, aby nabyly a držely tvar. Vzdálenost balabánů od střelce je důležitá, protože usnadní odhad při střelbě. Potichu se vracím k příteli, který už sedí na místě. Pohodlně se usazuji na zem vedle něho a čekáme. A obzoru začala růžovět obloha. Nastává další fáze lovu. Teď se musíme pokusit o přivábení napodobením kvokavého hlasu krůty s naříkavým protáhnutím na konci.

Zatímco jsem připravoval balabány, můj průvodce kolem sebe rozložil svoje "nádobíčko". Jsou to tři podivně vypadající předměty, které si teď mohu prohlédnout v akci. První z nich je tzv. krabičková vábnička. Používá se pro přilákání krocanů z větší vzdálenosti. Je to dřevěná krabička s volně přišroubovaným víčkem, kterým se jezdí po její hraně. K vyloudění hlasitějšího a skřípavějšího zvuku se styčné plochy potřou křídou. Druhou vábničkou je kulatá břidlicová tabulka, po které se jezdí dřevěným nebo plastovým kolíkem s mírně rozšířeným koncem. Tato vábnička se požívá pro vytvoření měkčího zvuku na střední vzdálenosti. Posledním předmětem je malý gumový půlměsíc s plastovým kroužkem uprostřed. Je to membránová vábnička, která se vkládá do úst a rozeznívá se vytlačováním vzduchu mezi jazykem a horním patrem, přes přivřené rty. Protože k ovládání této vábničky není třeba rukou, používá se v případě, že je krocan už na dohled a lovec musí být již připraven ke střelbě, aby se vyvaroval jakéhokoli pohybu, kterým by mohl zvěř zradit.

Můj kamarád začíná vábit a dává do toho všechen svůj um a letité zkušenosti. Hlavou mi proběhla vzpomínka na minulý rok, když jsem spolu s ním kousek odsud doprovázel jeho loveckého hosta. Tehdy jsem byl svědkem toho, jak ze vzdálenosti větší než 300 metrů přivábil krocana až na dohled. Krocan tenkrát při pohledu na krůty s "cizím" nápadníkem zaujal za silného hudrování impozantní postavení s doširoka rozevřeným tatrčem, do ruda zbarvenými a nalitými kožními laloky. S dalším vábením se stupňovala jeho agresivita a vydal se na postup směrem ke střelci. Krocan přišel až k balabánům, a na jednoho z nich, představujícího cizího vetřelce, zaútočil. Než si stačil uvědomit, že je s cizím sokem něco v nepořádku, složil ho čistý výstřel na krk. Neuvěřitelné lovecké štěstí a nevšední zážitek, kéž by se to zopakovalo i dnes!

Sedíme bez hnutí pod stromem a čekáme. Krocan na vábení sice reaguje, slyšeli jsem ho slétnout se stromu, ale nepřibližuje se. Hlavou se mi míhají možné důvody proč se mu k nám nechce. Že by mu v tom bránily žárlivé členky jeho vlastního harému? Oč jednodušší by bylo lovit ho na podzim, když už je dávno po toku. Podzimní způsob lovu je totiž poněkud odlišný. V tu dobu se krocani pohybují v hejnech a pokud se takovéto hejno podaří objevit, což na druhou stranu je o mnoho těžší než v době toku, je důležité je rychlým "útokem" - například křikem a nebo máváním rukou, rozehnat. Nejlepší je, když se krocani rozptýlí do všech směrů. Potom je třeba zamaskovat se kousek od místa, odkud byli krocani vyplašeni, a po určité době začít s vábením. Pokud již nebezpečí pominulo, snaží se hejno vzájemným svoláváním znovu shromáždit, a toho se právě využívá. Tentokrát se však nenapodobuje roztoužené kvokání krůty, ale svolávací hlas mladého krocana. Dobrým vábením lze celé hejno přilákat přímo před lovce...

Z tohoto zamyšlení mě vyrušil nepatrný pohyb v křoví necelých 70 metrů od nás. Že by to byl on? Napětím ani nedýchám a prsty křečovitě svírají kozlici. Vnímám jen jakýsi pohyb před sebou a teprve chladný dotek lícnice na tváři mě trochu uklidňuje. V duchu si říkám "tak už se zatraceně ukaž, nebo se ještě do mě pustí třesavka a pak netrefím ani vrata od stodoly". K pohybu větví se přidalo i dobře slyšitelné šustění listí. Ještě ho nevidím, ale jasně slyším, jak se k nám blíží. Kde jenom může být? Pomalu odjišťuji, pevněji se opírám o strom za sebou a opatrně posouvám hlaveň směrem k balabánům. Jestli se přiblíží na jejich úroveň, vystřelím... Pohyb v křoví náhle ustal. Že bych ho nějakým neopatrným pohybem zradil, nebo ho naše vábení nakonec nepřesvědčilo?

Seděli jsme ještě asi hodinu a s přibývajícím světlem se všechny známky krocaního toku vytratily. Přes všechny snahy jsem toho "svého", ani jiného, krocana to jaro už neulovil. Párkrát se sice přiblížili, ale přelstít se mi je nepodařilo. S prázdnou jsem ale přece jenom neodešel. Poslední den platnosti mé povolenky se jenom pár metrů přede mnou celý podvečer pastvil nádherný jelenec s nasazeným silným parožím, jehož smyslům jsem díky svému "maskovacímu vybavení" a dobrému větru zůstal skryt. Tuto vzpomínku jsem si odnesl jako jedinou "trofej" z lovu krocana. Moc bych za to nedal, že až se někdy vypravím na lov jelenců, předvede se mi celé hejno divokých krocanů s širokými tatrči a dlouhými štětkami na krku jako známkami své vyspělosti. I takový je lov a kdo ví, možná už příští rok bude ke mně Diana štědřejší.

Ing. Petr ČUPA