Vzteklina

Vzteklina (Besnota, Lyssa, Rabies, Hydrophobia, Wut, Tollwut) je virové onemocnění teplokrevných zvířat přenosné i na člověka. Tato zoonóza je až na malé výjimky rozšířena po celém světě, kde na ni ročně umírá až 50 tisíc lidí.

Názorů na původ tohoto onemocnění je v literatuře nepřeberné množství. Od názorů antických a středověkých (Aristoteles si všiml souvislosti mezi kousnutím nemocným psem a vývojem choroby u člověka), kdy se přisuzoval původ onemocnění mrazu, vysoké teplotě, příjmu horké potravy apod., až po moderní přístup charakterizovaný převratnými pracemi Louise Pasteura (1822 - 1895).

Onemocnění způsobuje virus vztekliny z čeledi Rhabdoviridae, kam patří mnoho živočišných, ale i rostlinných virů. Rhabdoviry obratlovců se pak dělí na dva základní rody (Vesiculovirus a Lyssavirus), virus vztekliny patří do rodu Lyssavirus. Virus vztekliny existuje v několika variantách divokých (tzn. volně v přírodě se vyskytujících) a v několika laboratorních kmenech určených pro výzkum a přípravu vakcín. Všechny tyto kmeny vyvolávají zkříženou imunitu, kdy očkovací látka je účinná bez ohledu na kmen, jež nákazu způsobil. Virus vztekliny patří k nejnebezpečnějším známým virům na Zemi a jeho smrtnost je u člověka po propuknutí onemocnění prakticky stoprocentní. Jedním z hlavních důvodů přežití viru v populaci je existence rezervoárových zvířat, které jsou na virus určitým způsobem adaptované a tím celý průběh onemocnění (jež nakonec končí smrtí zvířete) dovoluje dostatečně dlouhou dobu existence tak, aby umožnil vrh mláďat a tím opět pokračoval kruh infekce v dalším pokolení. Rezervoárovými zvířaty jsou psovité, kočkovité a kunovité šelmy spolu s netopýry. V západní Evropě a Severní Americe cirkuluje nákaza až v 86 % mezi divokými zvířaty (skunk, mýval, liška). V Jižní Americe, Asii a Africe jsou šiřiteli z 90 % domácí zvířata, v naprosté většině psi. V České republice je rezervoárovým zvířetem liška.

Virem vztekliny se může nakazit každé teplokrevné zvíře - v ČR byl virus například izolován i od drobných hlodavců (nejvíce byl postižen hraboš polní a myšice křovinná). Mezi pozitivními byla i myš domácí. Úloha drobných hlodavců v přenosu této choroby však dosud není zcela zřejmá. Na území bývalé ČSSR jsou známé případy nakažení kuny, srnce i jelena, jezevce, tchoře, ondatry, divokého prasete, zajíce polního, netopýra, ale i veverky, rysa a medvěda. Nákaza se vyskytla rovněž u volně žijících ptáků - jestřábů, vrány, straky a vrabců. Z domácích zvířat virem vztekliny onemocněly kočky, psi, drůbež, ovce, skot, prase domácí, koza, kůň, fretka, stříbrná liška, nutrie. V poslední době přibývá ověřených zpráv o spontánním vyléčení zvířat, která se pak stávají trvalými šiřiteli nákazy.

Možnost nákazy a inkubace

Nejčastější způsob průniku viru do organismu je zanesení infikovaných slin do rány způsobené vzteklým zvířetem (pes, liška, vlk), ale infekce vznikne i zavlečením do ran starších či drobných oděrek. Popsána je i nákaza bez zjevného přímého kontaktu s porušenou kůží a sliznicemi (bez přítomnosti "otevřené cesty"), a proto je nutno maximální opatrnosti při manipulaci s podezřelou zvěří. Nakažené zvíře (a tedy i člověk) vylučuje virus nejen do slin, ale také do slz a moči. Nevratné přilnutí viru k citlivým buňkám trvá několik sekund a poté již virus proniká do vlastních buněk. Virus vztekliny je výrazně neurotropní (má vysokou specifičnost k nervovým tkáním) a šíří se po nervových vláknech směrem k mozku. V první fázi choroby lze časnou léčbou nemocnému zachránit život. Inkubační doba (doba od nakažení do vypuknutí choroby) je 20 až 60 dnů. Může však významně kolísat od několika dnů až po roky. Významně kratší inkubační doba je u rezervoárových zvířat, kdy u lišky nepřekročí tři týdny.

Průběh onemocnění

V mozku samotném zasáhne infekce v jednom okamžiku téměř všechny buňky. Nepoškozuje významně jejich stavbu, ale především funkci a podél nervů se šíří k orgánům. Tím, že se virus pohybuje dominantně po nervovém systému mu zajistí po dlouhou dobu ochranu před imunitním systémem (ten reaguje až po kontaktu viru s krví). To je důvod, proč se specifické protilátky objevují až s vypuknutím onemocnění, což je na vlastní ochranu organismu pozdě. V důsledku narušené funkce nervového systému se zpočátku objeví nespecifické příznaky - bolesti hlavy, únava, nechutenství, horečka. Projevují se změny chování jako podrážděnost až agresivita, nespavost nebo apatie a deprese. Je tedy naprosto mylná představa, že jen zvíře nápadně agresivní či naopak velmi přítulné je zvířetem infikovaným. Příznaky z poškození nervového systému se v následných dnech prohlubují - objevují se poruchy čití, místní přecitlivělost se mění na celkovou. I lehké podněty u nemocného vyvolávají velkou bolestivost a jeho reakce jsou pro okolí nepřiměřené. Nemocní jeví známky poruchy vegetativních funkcí - výrazné slinění, pocení, problémy s dýcháním. Prohlubuje se dezorientace, halucinace, agrese. Tyto příznaky již bývají provázeny poruchou motoriky - zvýšené svalové napětí, u zvířat pokleslá dolní čelist, špatná souhra pohybů a především - strach z vody (hydrophobia). Ta je zapříčiněna bolestivými křečemi polykacích svalů při pití a později stačí pouhý zvuk vody, aby vyvolal u nemocného nepředstavitelnou trýzeň. Hovoříme o tzv. excitačním stadiu vztekliny, nebo také o "zuřivé vzteklině". Po této fázi nastává fáze "tiché vztekliny", kde dominuje paralýza. Nemocný je až do své smrti při plném vědomí a ta nastává nejčastěji v důsledku ochrnutí dýchacích svalů a tím selhání oběhu.

Prevence

Virus vztekliny nikdy nezasáhl Austrálii, byl vymýcen pomocí přísných předpisů ve Velké Británii, v Irsku a v některých zemích jako je Španělsko, Portugalsko, Japonsko a Tchaj-wan. Prevence urbánní formy je ochrana domácích zvířat. Především očkování psů a důsledná likvidace toulavých kusů. Každý majitel psa staršího šesti měsíců je povinen jej nechat proti vzteklině očkovat. U prevence silvatické formy onemocnění je to regulace stavu divoké zvěře, její odstřel a následné pečlivé vyšetření a především perorální vakcinace lesní zvěře.

Vakcinace je pak principiálně aktivní (aplikace přímo "vyvolávatele" infekce) nebo pasivní (dodání přímo protilátky). Vakcína musí splňovat některé podmínky - po pozření musí dostatečně imunizovat, použitý vakcinanční virus musí být pro člověka bezpečný a nesmí být zvířetem vylučován. Součásti vakcín je látka, kterou lze v ulovené zvěři bezpečně detekovat (například tetracyklin), což umožňuje vytvořit si reálný obraz množství pozřené vakcíny (u lišek se stanovuje hladina tetracyklinu v dolní čelisti). Vakcíny se rozmisťují dvakrát za rok. V roce 1997 bylo v ČR v dubnu a říjnu v 59 okresech rozmístěno celkem 7 790 000 dávek vakcíny LYSVULPEN Bioveta. Kladení vakcín bylo převážně ruční v počtu 16 až 18 dávek na km2, letecky byla vakcína kladena pouze omezeně pro vysokou finanční nákladnost.

Výskyt

V roce 1997 bylo v Evropě registrováno 5076 případů onemocnění, nejnižší počet od roku 1977; 5064 případů bylo zjištěno u zvířat, 12 u člověka; 13 zemí nehlásilo jediné onemocnění (např. Velká Británie). Největší četnost výskytu byla v Polsku (1495), v Rusku (1076), v Maďarsku (571), v Chorvatsku (429) a na Slovensku (259). V České republice bylo hlášeno 238 případů; 67,8 % případů bylo u volně žijící zvěře a celkově dominoval výskyt u lišky obecné (59,5 %), výskyt byl hlášen i u srnce obecného (0,5 %). Z domácích zvířat je zajímavý poměrně vysoký výskyt u skotu domácího (10,3 %). U nemocných lidských pacientů bylo 10 onemocnění hlášeno z Ruska, po jednom z Litvy a Francie. V ČR byla v roce 1997 zajištěna diagnostika ve třech specializovaných laboratořích v Liberci, Olomouci a v Praze. Celkem bylo vyšetřeno 9111 zaslaných vzorků, vzteklina byla diagnostikována ve 238 případech. Ve 24 případech to byla liška obecná, 4 kuny, 3 srnci, 1 jezevec a 6 koček domácích. Stejně jako v roce 1996 nebyl zjištěn výskyt u psa.

Závěr

Vzteklina je závažné virové onemocnění, přenosné na člověka. Při manipulaci s podezřelou zvěří či domácími zvířaty je nutno dbát největší obezřetnosti a při podezření na možnou infekci neodkladně vyhledat lékaře a zajistit zvíře pro vyšetření veterinárním lékařem. V případě usmrceného zvířete je nutno odeslat hlavu zvířete dle předpisů do Národní referenční laboratoře ve Vratislavicích. Váháte-li, pak vždy vyhledejte lékaře a poraďte se. Vzteklina zjištěná s časovou prodlevou bezpečně smrtí nemocné i na konci 20. století.

Redakční poznámka:

Pro myslivce je dobré vědět, že virus může být ve slinách již několik dnů před objevením prvních klinických příznaků - chování lišky může být tedy docela normální. Virus může také dlouho přežívat i ve shnilé mozkové tkáni (pozor při preparaci trofejí z padlin), nebo v cibulkách hmatových chlupů sušených kožek.

Je na místě také důrazně připomenout, že orální vakcína je právě u této nebezpečné nákazy precizním výsledkem dlouholeté a úmorné vědecké práce, stejně jako forma a složení návnad, včetně metodiky kladení návnad. Zejména v této konečné fázi se musí myslivec projevit jako odborník, znalec terénu a života zvířat. Nechce se ani věřit i občas prosakujícím zvěstem, že někde byly návnady znehodnoceny vysypáním někam na hromadu... Ignoranti, uzavření v ulitě vlastní nevědomosti, nejenže neznají skutečnou nemalou cenu vakcíny, hrazenou z celospolečenských prostředků, neuvědomují si snad ani tvrdou trestnost svého počínání, ale netuší vůbec o co jde! Pokud nad výskytem vztekliny mávnou rukou a budou ji považovat za "přirozený" redukční faktor lišek, pak žijí svým chabým duchem jinde, než ve středoevropských podmínkách. Budeme-li opět donuceni k drastickému a značně problematickému hubení lišek plynováním nor (vyhubí se především jezevci, kteří jsou na nory daleko vázanější než liška), bude to jen důsledek naší vlastní neschopnosti.

Zdeněk KOLÁŘ

MUDr. Miroslav FÖRSTL, MUDr. Zbyněk VESELSKÝ, MVDr. Ladislav VYSLOUŽIL Fakultní nemocnice Hradec Králové