Sezemické pivo láká přespolní

Nechutná vám europivo od velkých pivovarů? Tak si uvařte pravý český ležák doma. A jestli vám při jeho konzumaci schází hospodské klábosení, pozvěte si chlapy k sobě na pivo. Takhle nějak funguje stará sezemická konírna přilehlá k roubené chaloupce z 18. století, které její majitelé říkají Sezemický pivovarský klub. Místo stání a žlabů pro koně jsou pod klenutým stropem narovnány čtyři stoly se židlemi pro přibližně třicet hostů. Bývalé Šantrochovo hospodářství patří nyní Michalu Němcovi a Jaroslavu Košťákovi. Původně pražští chalupáři, dnes už sezemičtí usedlíci. "Bylo mi líto nevyužít znalostí po absolvování pivovarské průmyslovky, a protože máme s Michalem rádi pivo, dali jsme dohromady peníze a zkusili to," popsal začátky Košťák, sládek sezemického soukromého pivovárku. V konírně zvířecí pachy dávno přehlušila sladovnická vůně. Nabízejí tady druhým rokem čtyři druhy domácího piva: světlý jedenáctistupňový Krokodýl, tmavý dvanáctistupňový Černokněžník, polotmavé čtrnáctistupňové Millenium a případně Krokodýla řezaného Černokněžníkem. Za půllitrovou dávku požadují patnáct, za třetinkovou jedenáct korun. Piva jsou nefiltrovaná neboli kvasnicová. Neznalým třeba připomenout, že takový nápoj má zaručené kvantum vitamínů a enzymů lidskému organismu prospěšných. "Kudy teče, tudy léčí," říká poučený člověk a lékař mlčky přitakává. V Pojizeří domestikovaní Pražáci rádi každému zájemci ukážou celou výrobní linku, jejíž pořizovací hodnota je půl milionu korun a návratnost investice tři roky. Mladinu vaří ve varně sousedící s hostinskou místností. Nejdůležitější částí zařízení z nerezového materiálu, které bylo z větší části vyrobené podle sládkova požadavku na zakázku, je scezovací káď s dvojitým dnem. Zachytává mláto a odděluje pevné složky od tekutého podílu. Vykachlíkovaná spilka, kde zchlazená mladina leží a kvasí v konečný produkt, je spolu se sklepem pro uskladnění hotového nápoje v podzemí pod roubenkou. K vaření piva sezemický sládek používá vodu z vodovodního řadu napojeného na místní vrt. Slad si vozí z Jablonce a chmel je žatecký. Přestože nefiltrované pivo je náchylnější na zkažení, tvrdí Košťák, že ve stabilní sklepní teplotě tři stupně Celsia a úzkostlivém dodržování hygienických zásad udrží jeho poživatelnou kvalitu až tři měsíce. Žádná uvařená várka, která bývá kolem jednoho hektolitru, se však přičiněním konzumentů této meze nedožije. Kdo z hostů nestojí o domácí speciality, může si poručit světlé pivo z nedalekého Svijanského pivovaru. Činí tak mnozí sezemičtí pivaři, držíce se staročeského zvyku, že novoty i dobré činy spíše cizí člověk než soused ocení. A tak nad nespornou kvalitou sezemického piva si pomlaskávají většinou jen přespolní. Přibývá mezi nimi pravidelných návštěvníků na úkor náhodných kolemjdoucích či zvědavých nedůvěřivců. Nabídka tvrdších alkoholických nápojů je omezená na vodku, fernet, becherovku a zelený likér, z míchaných se pije beton či bavorák. K zakousnutí lze si objednat utopence, zavináče nebo pečenáče. Chabá nabídka jídelníčku svědčí o prioritním poslání sezemického klubu. Pečují tady především o žíznivé. A jenom v pondělí od šesti do půlnoci. Přeplněným vnitřnostem pivaři ulevují do trávy ovocného sadu za konírnou, kam z potemnělého interiéru vycházejí stájovými vrátky naproti vchodovým dveřím. I proto nemá sezemická občerstvovna dosud statut veřejného hostince. Ale do škály ukázek středočeské pohostinnosti jistě patří. "K vybudování opravdové hospody nám zatím chybí peníze," říkají majitelé s vírou, že nynější stav není definitivní. Z obce Sezemice je sice blíže na Ještěd než k Petřínu, ale katastrálně patří ještě do středočeského regionu. Kdo se jednou v místní staré konírně zastavil a napil, přijíždí po čase znova. "Český pivař je konzervativní a proto se vyplatí dělat vše pro zachování klasické výroby českého hořkého ležáku," věří sládek Košťák a není se svým názorem vůbec ojedinělý.