Ryby v zajetí ztrácejí plodnost

Nečekané důsledky přinesla dobře míněná snaha posílit populaci ohroženého druhu pstruha odchovem v zajetí.

Pstruh vyrostlý ve volné přírodě a ryba odchovaná v sádkách vypadají na první pohled stejně, ale svými vlastnostmi se dramaticky liší. Rozdíl je tak markantní, že vědci začínají pochybovat o tom, zda lze ryby mizející z řek a jezer nahradit uměle odchovanými jedinci. Naopak, zdá se, že vysazení „zdomácnělých“ ryb ze sádek do volné přírody představuje pro volně žijící populaci vážné nebezpečí. Trio zoologů z Oregon State University vedené Hitoshim Arakim sledovalo životaschopnost pstruhů duhových odchycených ve volné přírodě v oregonské řece Hood a následně chovaných v sádkách.

Alarmující výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký týdeník Science. S každou generací pstruhů, která je odchována v zajetí, klesá šance ryb na zplození potomstva po návratu do přírody o 40 %. „Tak rychlý pokles plodnosti u ryb je prostě ohromující,“ komentoval výsledky týmu Arakiho kolega Michael Blouin. „Nebyli jsme zaskočeni změnami, které v zajetí odchované ryby prodělávají. Šokovala nás rychlost, s jakou se ryby mění. Mysleli jsme si, že změny budou mnohem pomalejší. Kdyby to nebyly výsledky našich vlastních pokusů, tak bych jim asi těžko uvěřil.“

Při ochraně volně žijících ryb je běžné, že jsou dospělí samci a samice odchyceni v přírodě a vytřeni v zajetí. V zajetí také vyrůstá jejich potomstvo, které je nakonec vypuštěno do přírody. Rodičovské ryby odchycené pro další odchov tedy mohou nakonec pocházet z jedinců, kteří spatřili světlo světa v umělých líhních. Nepříznivý efekt umělého odchovu se tak může nekontrolovaně kumulovat. Příčiny poklesu plodnosti uměle odchovaných ryb nejsou dosud jasné. Araki a jeho kolegové předpokládají, že problém je důsledkem změn v dědičně podmíněných vlastnostech ryb. V zajetí nepřežívají zdaleka tytéž ryby, které by se osvědčily ve volné přírodě.

Působení přírodního výběru je v umělých líhních a sádkách výrazně utlumeno. Ve volné přírodě se z desetitisíce oplozených jiker dožije dospělosti pouhá stovka ryb. Ty představují absolutní elitu výchozí populace, protože z té přežijí skutečně jen ti nejzdatnější. Pro přežití v zajetí jsou zapotřebí úplně jiné dědičné vlastnosti a „vítězové“ z líhní a sádek si nesou pro život v řekách a jezerech krajně nevhodné kombinace genů.

Hrozba pro ryby z „divočiny“

Američtí vědci nepovažují výsledky své studie za důvod pro masové uzavírání umělých líhní a sádek. „Ty mají v chovu ryb svůj nesporný význam,“ říká Michael Blouin. „Klíčovým problémem je omezení jejich nepříznivých vlivů na volně žijící populaci ryb.“ V této souvislosti vystupují do popředí i rizika spojená s únikem ryb z tzv. akvakultur. V nich jsou ryby chovány po řadu generací. Pokud se u obřích nádrží protrhne stěna, ocitnou se tito „domácí mazlíčci“ ve volné přírodě.

V loňském roce tak unikly v kanadské zátoce Fundy statisíce „domácích“ lososů právě v době, kdy tudy divocí lososi táhli na trdliště k tření. Je jisté, že se domácí lososi k tahu přidali a na trdlištích zanesli do divoké populace své kombinace genů. Výsledky výzkumu Arakiho týmu dokazují, že podobné ekologické havárie můžou mít na divoké lososy ničivý účinek.