Přistupujme k věcem s rozmyslem

V závěru 18. století byla vydána pozoruhodná publikace faráře Josefa Antonína Janiše (objevitele partenogeneze včel) s názvem Aučinlivé spravování včel. V soudobé češtině by ji autor nazval Efektivní chov včel. Napsal ji ještě v době své kněžské služby v tehdejší Hostivaři u Prahy. Další část svého života prožil mezi farníky ve Slabcích u Rakovníka a tam po zásazích do konstrukce prvních nástavkových úlů zkoušel i kočování se včelstvy za lesní snůškou.

V 19. století s postupujícím industriálním rozvojem se stalo módou vše efektivní provádět průmyslovými postupy. František Živanský proto nazval na svou dobu velmi moderní příručku chovu včel určenou moravským včelařům Krátký návod průmyslového včelařství.

Dnes by se sotva našel autor, který by chtěl chov včel nazývat průmyslovým. A přece jsou současné metody celoročního ošetřování včelstev a formy jejich chovu v malo a velkochovech, mobilních, rozmnožovacích a šlechtitelských chovech termínu průmyslové včelařství mnohem bližší než před 150 lety. Jen ten termín již nemáme tolik rádi. Z návodů k průmyslovému chovu se stala racionalizace v chovu včel. Průmysl, jemuž ve skutečnosti vděčíme za naši životní úroveň, je vnímán jako prvek poškozující krajinu. Pod vlivem novodobého environmentalismu se podstatně změnilo myšlení lidí. Lidská činnost, kterou byla po staletí přetvářena příroda do její současné podoby, je vnímána negativně.

Skutečnost je však taková, že člověk po dlouhou dobu kultivoval evropskou přírodu a krajinu ve prospěch její stability, a lidé po většinu svého působení tvorbou maloplošných mozaikovitě rozmístěných biotopů přispívali i k biodiverzitě živé přírody a utvářeli krásné životní prostředí.

Vzpomeňme proměn jihočeských bažin v krásnou krajinu Třeboňska, unikátní ekosystémy Křivoklátska či na druhém konci naší země nádhernou krajinu Jeseníků a Beskyd. To vše vzniklo těžkou prací hospodáře, který si přisvojoval zem s prostředky mnohem méně výkonnými, než máme dnes. Právě proto myslel na udržení krajiny ve stavu, který mu bude trvale poskytovat vše, co dobýváním vrcholu potravní pyramidy získával.

Zdá se, že i za postavení vrcholového konzumenta a predátora živé přírody se dnešní člověk stydí. Naši předkové z minulých dvou století by byli – mírně řečeno – zklamáni tím, jak nyní v krajině hospodaříme. Většinou už jí projíždíme jen po asfaltu mezi velkými plochami polí s erodovanou utuženou půdou s malým podílem organické složky, o to však větším množstvím minerálních vyplavovaných hnojiv a pesticidů. V zanedbaných lesích přibývá se změnou klimatu usychajících stromů a tlejícího dřevního odpadu, hospodářský les stejně jako zemědělské kultury devastuje přemnožená spárkatá a černá zvěř.

Jsou místa, kde přemnožená zvěř ohrožuje i bezpečnost silničního provozu. S divočáky se můžete setkat na silnici i v mnoha větších a velkých městech včetně Prahy. Ještě před několika málo desítkami let bylo něco takového nemyslitelné. Stavy zvěře byly přísně regulovány a současně byla zvěřina přirozeným doplňkem jídelníčku obyvatelstva.

Dnešní člověk je natolik líný a neschopný domýšlet důsledky svého managementu přírody, že se uchyluje k fatalistickým tezím o potřebě samoregulace přírody bez lidského zásahu i v intenzivně hospodářsky využívaném prostředí.

Představa že někdo klučí nálet divokých dřevin v rokli a osazuje ji švestkami, jak činil můj otec a děda, je dnes zcela mimo možnou míru představivosti. Člověk se v řádu desetiletí změnil, jaksi zdegeneroval v jiný živočišný druh a opustil svou roli (niku) v přírodě. Tuto pracně nabytou roli se pokouší přenechat jiným živočišným druhům. Tím hrozí, že se v některých lokalitách přesune opět z pozice vrcholového predátora kamsi do prostoru potravní pyramidy.

Druhy, které nejsou předmětem aktivní regulace, v případě živočišné říše ztrácejí po delší době dřívější plachost a šíří se do blízkosti lidských obydlí nebo přímo do nich, vstupují na obdělávané pozemky a stávají se v některých případech i bezprostředním nebezpečím zejména pro malé děti. Zatím se evropská populace vlků lidí dostatečně bojí a nepředpokládám, že bychom se dostali na úroveň indického státu Bihar, kde se vyplácela rodičům za každé vlky odvlečené dítě náhrada odpovídající roční mzdě zemědělského dělníka.

Po průšvihu v našich vodách s donedávna chráněnými kormorány se rýsují další – s přemnoženými bobry, vydrami i nepůvodními norky. Regulovat je nestíháme, nesmíme či neumíme.

Teď se radujeme a investujeme pro změnu do návratu velkých šelem. Budou prý za nás lovit přemnoženou černou zvěř a kopytníky. Roční spotřeba vlka je asi 500 - 800 kg masa, které, jak se zdá, rádi obětujeme. Přemnožení medvědi přicházející ze Slovenska se budou s velkou pravděpodobností podílet na další redukci až likvidaci těch nemnoha zbytkových chovů ovcí našich vzácných místních plemen. Vystresovaná štvaná zvěř se může častěji náhle objevovat na komunikacích.

Medvědi stejně jako další u nás se šířící velké šelmy nejsou vůbec ohroženy na rozdíl od mnoha jiných druhů živočichů a rostlin na Zemi. Jeden medvědí chlupáč nám svou přirozenost ukázal již v průběhu podzimu. Medvědi mají tak rádi med a hlavně včelí plod, že v některých lokalitách na Slovensku museli včelaři již před několika lety rezignovat na obnovu zničených včelnic, ač byly chráněny všemi dostupnými moderními prostředky.

Úřednické iracionální nadšení pro šelmy hraničící s arogancí vůči místnímu obyvatelstvu dosáhlo v loňském roce absurdního vrcholu ve Francii vysazením dvou březích medvědic do prostoru Pyrenejí. Kvůli odporu místních zemědělců, kteří blokovali silnice, zorganizoval francouzský ministr životního prostředí jejich transport na místo vrtulníkem.

Škody způsobené jen v ČR za několik posledních měsíců dosud nijak nepřemnoženými vlky a medvědy dávají tušit rozsah možné pohromy. Přitom je nepřijatelně malá pozornost věnována úbytku druhové pestrosti i početnosti mnoha druhů hmyzu, ptactva, ale i mnoha druhů vodních bezobratlých a obratlovců.

Iracionální environmentalismus vedoucí k neschopnosti předpovídat možnosti a důsledky našich činů vede i v chovu včel k neopodstatněným nadějím vkládaným do některých chovatelských a zvláště pak léčebných metod.

Proti varroáze jsme zkoušeli aromatické rostliny a esenciální oleje z mnoha druhů rostlin, otáčení plástů v plodišti, poprašování moučkovým cukrem, ohřívání celých včelstev, mnohonásobné používání silných organických kyselin ve vysokých dávkách aj.

Také očekávání vkládaná některými našimi včelaři v brzký úspěch metody šlechtění na odolnost – varroatoleranci – včel nelze než označit za jistou formu fatální víry. Přitom pokusy provádět tato šlechtění v ČR jsou z důvodu poměrně vysoké hustoty zavčelení naší země a s ohledem na platný plemenářský zákon krajně nezodpovědným činem.

Mohu vzpomenout na pražskou přednášku nizozemského včelaře Henka Koka z roku 2010. Poněkud úsměvně působilo, že několikaletý grant šlechtění na varroatoleranci metodou Bond – tj. která včelstva vydrží bez léčení – byl již téměř úspěšně završen, kdyby však nakonec i zbylá včelstva neuhynula. U prošlechtěných linií obvykle vydržela včelstva, která chovala nejméně plodu, který je potravou roztočů. Z tohoto důvodu se jednalo o včelstva nejslabší a nejméně produktivní.

Pokusy o vytvoření včelstev geneticky odolných varroáze přírodním výběrem vedou k obrovským ztrátám. Ve velkých volně se křížících (panmiktických) populacích včelstev na hustě zavčelených kontinentech při použití metod hromadného výběru mají jen minimální šanci na úspěch. Větší nadějí je selekce v uzavřených ostrovních populacích. Proto se i nizozemské selekční programy přesunuly na Havajské ostrovy. K hybridizaci se zde ale používají Evropě vzdálené rasy včel, zejména afrického původu. O využitelnosti tohoto materiálu u nás mám silné pochybnosti. Zato o bastardizačních rizicích pochybovat netřeba. Bohužel dosud se nepodařilo vyšlechtit dostatečně a trvale k varroáze odolné linie včelstev. Projekt přesunutý na Havaj již hovoří o potřebě financování po dobu alespoň následujících deseti let.

I v loňském roce na podzim se v ČR konala další konference k tématu varroatolerance. Se zajímavými poznatky z této oblasti zde vystoupil americký velkovčelař Daniel Weaver. Podle jeho tvrzení se mu podařilo vyšlechtit dostatečně odolnou včelu. Návod je v zásadě prostý – vytvořte polyhybrida (abychom neopakovali termín bastard) z většího počtu co nejvíce vzdálených geografických ras včel. Získáte tím v důsledku heterózního efektu vzdáleně nepříbuzenského křížení vitálnější včelu s lepší užitkovostí. To je v přírodě i při šlechtění produkčních hybridů hospodářských zvířat dávno známé pravidlo. Co ale teprve učiní tohoto polyhybrida varroatolerantním, jak zjistil D. Weaver, je následné křížení s afrikanizovanou přirozeně odolnou včelou.

Ani to není ničím novým. Vloni v září v Brazílii zemřel prof. Warvick Kerr známý z pokusu, při kterém došlo k neplánovanému ulétnutí rojů importovaného afrického plemene včel se silným obranným chováním (Apis mellifera scutellata). Tato událost se stala v roce 1956 v oblasti Sao Paula, kde se prof. Kerr v r. 1922 narodil a prožil velkou část svého vědeckého života. Odtud se potom hybridi s podílem afrických genů a posílenou životaschopností včetně varroatolerance šířili po Brazílii a brzy na to po střední Americe i jihu Severní Ameriky.

Jak dnes brazilští chovatelé včel po všech peripetiích s počátky chovu těchto agresivních hybridních včel nazývaných dříve často zabijáckými vnímají hospodářský přínos této genetické invaze, je zřejmé ze skutečnosti, že například v hlavním městě centrální Amazonie – v Manausu – byly po smrti prof. Kerra vyhlášeny 3 dny oficiálního smutku. Afrikanizace medonosných včel je dnes vnímána v Brazílii nahlas a v jiných částech amerických kontinentů mezi řadou chovatelů spíše potichu jako ekonomicky velmi přínosná. V průběhu let však byla prováděna i zpětná selekce mírných genotypů včel. Ta vedla opět ke zhoršení odolnosti chovaných včelstev a bez léčení k nárůstu dříve neobvyklých ztrát typu CCD (Colony Collapse Disorder).

Šlechtění na varroatoleranci zůstává pro nás zjevně na úrovni základního výzkumu a výstupy pro praxi nejsou v dohledné době představitelné, když uvážíme, jaká rizika by pro naši hustě osídlenou i zavčelenou kulturní krajinu představovala nekontrolovatelná afrikanizace chovu včel. Naše včelstva by se mohla stát tvory obávanými a přinášejícími nepředvídatelné škody stejně jako velké šelmy.

Včelařský odborník, původem Američan, John Kefuss včelařící na jihu Francie a v Chile dospěl podle vlastního prohlášení předneseného na přednášce v ČR již před více než 10 lety k varroatolerantním liniím včel. Pokud je tomu skutečně tak, potom bychom mohli považovat matky z jeho chovů produkované na severní i jižní polokouli po tisících a prodávané s náležitou reklamou po 650 € za dobrou a levnou investici. Jen nemohu pochopit, proč takto prezentované výsledky nepřinášejí podstatné zlepšení snížením škod způsobovaných varroázou. Také na posledních kongresech Apimondie nebyly prezentovány nabídky prověřených varroatolerantních linií včel. Pokud by chov těchto linií prokazatelně snižoval ztráty včelstev a umožnil omezit nebo dokonce vyloučit potřebu léčení varroázy v chovech včel, jejich šíření zvláště v komerčních chovech by proběhlo stejně rychle, jako se u nás rozšířila kraňská včelstva v 70. letech minulého století. V takových případech stačí dobrá pověst.

Pokusné hybridizace v evropských neizolovaných populacích včel ve snaze získat bondovskou supervčelu mohou přinést více škody než užitku. Pamatuji si, jak na kongresu Apimondie v roce 2009 v jihofrancouzském Montpellier nám na jedné velmi dobře vybavené včelí farmě, kde zimní ztráty přesahovaly 30 %, nechtěli ukázat žádná včelstva s odkazem na jejich přílišnou agresivitu. O stupni hybridizace přitom vypovídala směsice barev včel na květech.

Možnost šlechtění na zvýšenou odolnost proti varroáze nesporně existuje. Jedná se však o odolnost relativní, jen obtížně v otevřené populaci geneticky upevnitelnou. Trvalejší úspěch se bez počáteční polyhybridizace (bastardizace) včetně afrikanizace a následného tvrdého přírodního výběru provázeného velkými ztrátami včelstev evidentně stále nedostavuje. Zlepšení by mělo přinést zapojení metod molekulární genetiky, které by umožnily vložit a v genetické informaci včel upevnit potřebné znaky odolnosti vůči nemocem bez přenosu jiných naopak velmi nežádoucích vlastností. A to je ještě stále běh na dlouhou trať.

Ač chápu argumentaci odpůrců, jsem přesvědčen, že bez potlačování varroázy minimálními účinnými dávkami ověřených přípravků se v současnosti a pravděpodobně ani v příští generaci chovatelů včel neobejdeme. Kvůli šíření virových infekcí včel populacemi parazitických roztočů jsou zatím nebezpečné také úvahy o jejich toleranci v odolných včelstvech. Tak to vnímají i profesionální chovatelé včel ve světě, kteří přestože léčí, podporují vědecky podložené a nikoli jen na přírodě ponechané výzkumy varroatolerance.

Přistupujme k věcem s rozmyslem. Než podlehneme obchodu a obchodníkům s iluzemi, pamatujme, že když chybí vědecká skepse vůči kdejaké nové teorii nebo se ji odborníci v dnešní mediální době obávají vyslovit, tak je na místě alespoň předběžná opatrnost před opuštěním léty prověřených metod.

Mysleme i na to, zda postupujeme efektivně, zda je náš cíl v současné době v přijatelném čase dosažitelný a jaké náklady i oběti (životy včelstev) bude vyžadovat.

autor: Václav Švamberk <vaclav@majabee.cz>