POSTAVENÍ AGRÁRNÍ STRANY V POLITICKÉM SYSTÉMU PRVNÍ REPUBLIKY

The Position of the Agrarian Party in the Political System of the First Czechoslovak Republic

Michal Kubálek

Adresa autora:

katedra humanitních věd PEF ČZU

Anotace:

Příspěvek se zabývá příčinami klíčového mocenského postavení agrární strany v politickém systému první republiky. Tyto příčiny spočívají ve struktuře základních rozporů české společnosti minulého století a dále v typu stranického systému ČSR, jenž se některými svými důležitými rysy blíží polarizovanému pluralismu dle Sartoriho typologie. V tomto typu stranického systému zaujímá klíčové místo silná středová strana (popř. skupina stran) jakožto základ vládních koalic. Tato pozice byla obsazena v politickém systému ČR agrární stranou. K tomu jí dopomohly další faktory jako stabilizovaná voličská podpora, koaliční potenciál a politická obratnost vůdců strany, rozpad případných silných konkurentů, silné postavení strany na Slovensku, přijatelnost agrární strany pro mocenskou skupinu Hradu (a dobré vztahy mezi TGM a Antonínem Švehlou) a také zájmové vazby strany na průmyslové a finanční mocenské skupiny.

Summary:

This article attempts to find reasons why the Agrarian Party achieved such a strong and decidive position in the party system of the Czechoslovak Republic. The reasons vary from main and longtime features of Czechoslovak polity such as the unique structure and timing of cleavages within the society, followed by the nature of relationship and competition among political parties, and the reasons are concluded by features and qualities of the Agrarian Party such as a strong and consolidated voter´s support both in Czechia and Slovakia, ability of the party to create government coalitions, the disintegration of the Social Democratic Party, good relations between main party leader Švehla and President Masaryk, and interest alliances between the Agrarian Party and some industrial and financial power elities.

Klíčová slova:

politická strana, agrární strana, politický systém, rozpor, stranický systém, polarizovaný pluralismus, masová strana, vládní koalice.

Key words:

political party, agrarian party, political system, cleavage, party system, polarized pluralism, mass party, government coalition.

Agrární strana (od r.1919 Republikánská strana československého venkova, od r.1922 Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) zaujímala v období let 1918-1938 výjimečné postavení mezi ostatními československými politickými stranami. Členové této strany obsazovali od r.1922 místo předsedy vlády (vyjma úřednických vlád), od r.1918 ministerstvo zemědělství a v drtivé většině vlád ještě ministerstva národní obrany a vnitra. Vedení agrární strany bylo tvůrcem vládních koalic, tato strana byla navíc i velmi úspěšná v prosazování ekonomických zájmů zemědělců (celní politika, obilní monopol). Zejména od poloviny dvacátých let rozhodujícím způsobem ovlivňovala hospodářskou a vnitřní politiku republiky (výraznějšímu vlivu agrární strany se vymykala pouze politika zahraniční, která byla doménou prezidenta Masaryka a ministra zahraničí Beneše).

Tak silné postavení agrární strany v politickém systému představuje v evropském kontextu nepříliš obvyklý jev. Ve většině zemí zemědělská strana buď vůbec nevznikla nebo měla jenom velmi slabý vliv. Silné strany venkova působily ve Skandinávii, i zde se ovšem v průběhu dvacatého století transformovaly z původně zemědělských politických stran ve středové formace oslovující venkovské i městské voliče. Zcela ojedinělá je pak skutečnost, že československá agrární strana získala své dominující postavení na politické scéně, i když v žádných volbách nepřekročil její volební výsledek 15% odevzdaných hlasů.

Příčiny tohoto jevu budeme hledat nejdříve v systému politických stran v Československé republice a v podobě tehdejší politické soutěže. Poté se zaměříme na příčiny vyplývající přímo z vlastností agrární strany samotné.

Pro pochopení geneze stranického systému Československa můžeme využít tzv. historickokonfliktního přístupu ke vzniku politických stran. Podle jeho stoupenců je klíčovým prvkem ve vývoji různých systémů politických stran struktura významných rozporů v dané společnosti (1.). Rozpor (cleavage) je výrazný trvalý konflikt mezi společenskými zájmovými skupinami . Základem každého rozporu jsou tedy rozdíly ve společenské struktuře. Pokud si daná sociální skupina uvědomí svou kolektivní identitu a své zájmy a je ochotna prosazovat je dále politickým bojem, může být daný rozpor organizačně završen vznikem politické strany, která dále hájí a vyjadřuje zájmy příslušné zájmové skupiny. Podle již klasické studie S.Rokkana a S.M.Lipseta (2.) měly na vznik politických stran v západní a střední Evropě hlavní vliv dvě revoluce - národní a průmyslová, které vytvořily čtyři nejvýznamnější rozpory v tomto regionu: centrum - periférie, církev - stát, pracující - vlastníci (třídní rozpor) a venkov - město (samozřejmě je možné v jednotlivých zemích identifikovat i další rozpory). Podoba stranického systému v daném státě pak závisí na tom, jak byly jednotlivé rozpory ve společnosti načasovány, na jejich rozsahu a intenzitě, na tom, jakým způsobem se překrývaly, zda docházelo k jejich posílení či oslabení, a také na tom, jaká byla jejich struktura v době masové rozšíření volebního práva.

Pro vznik agrárních stran je podstatný rozpor venkov - město. Tento konflikt mezi zájmy tradičně dominantního venkova (především velkých zemědělských vlastníků) a nastupující vrstvou obchodníků a průmyslníků ve městech akceleroval s nástupem industriální revoluce (konec 18., začátek 19. stol). Ovšem tento rozpor ve většině evropských zemí s pokračující industrializací slábl a byl většinou překryt rozporem církev - stát nebo rozporem třídním. Odlišná situace nastala ale např. v pěti skandinávských zemích, kde ovšem ekonomický rozměr rozporu město - venkov byl ještě posílen kulturním a jazykovým konfliktem centrum - periférie (Norsko), velký vliv mělo i nezávislejší postavení rolnictva v minulosti a hlavně skutečnost, že místní politice tradičně dominovala města, takže boj za demokratizaci a parlamentní vládu byl zahájen politickou mobilizací venkova. Rozpor město - venkov tedy ve skandinávských zemích přetrval až do rozšíření volebního práva a nalezl svůj výraz ve vzniku agrárních stran. Nicméně i zde byl v průběhu 20. stol. tento rozpor neustále oslabován demografickými a sociálními změnami, takže zemědělské strany byly nuceny pozměnit svůj program a orientovat se více na městské střední vrstvy - čístě agrární strana se stala anachronismem.

Jaké hlavní rozpory formovaly politický prostor československého státu? Vyjdeme-li z podoby českého a moravského stranického spektra minulého století (3.), je vidět, že nejpodstatnější byl rozpor centrum - periférie. Tento konflikt mezi centralizačními tendencemi Vídně a autonomistickými snahami české politické reprezentace, byl zároveň i kulturním a národnostním zápasem mezi českou a německou politickou reprezentací (tzv. fundamentální články, jazyková nařízení, punktace z r.1890, etc.). Na základě tohoto rozporu vznikly vlastně dva stranické systémy - jeden český a druhý německý, tento stav pak přetrval i v ČSR. Druhým důsledkem byla skutečnost, že dominující národnostní rozpor do značné míry přibrzdil a zeslabil jiné společenské rozpory. Sice již od 30. let 19. stol. je možno identifikovat dva směry v rámci české politické reprezentace - národně liberální a radikálně demokratický (4.), jenže tyto směry se lišily především v taktice, se kterou přistupovaly k řešení onoho základního centrálně - periferního rozporu, a navíc stejně až do r.1874 bylo české stranické spektrum tvořeno pouze Národní stranou, jakousi univerzální stranou českého politického národa. Vznik Národní strany svobodomyslné (mladočeské) byl pak opět způsoben především (i když ne výlučně) spory týkajícími se taktických otázek (pasivní resistence vůči zastupitelským sborům, spolupráce s patriotickou šlechtou apod). Do jisté míry je to možné říci i o tzv. pokrokovém hnutí, které od 90. let akcentovalo radikálnější prvky mladočeského programu v oblasti státoprávní i demokratizační, i když menší strany, které z pokrokového hnutí vznikly, se již také lišily rozdílným přístupem k sociálním otázkám (5.). Třídní rozpor byl akcelerován hospodářskou krizí 70. let a byl organizačně završen vznikem sociálně demokratické strany (6.). A teprve hospodářské problémy zemědělců v 80.letech (krize obilní a řepařská), které byly následně způsobeny zmíněnou krizí, vedly nejprve ke vzniku politických organizací rolnictva v rámci mladočeské strany (pokládané za hlavního politického zástupce českého národa) a v r.1899 k založení samostatné agrární strany. Tato strana však již především zastupovala ekonomické zájmy drobnějších rolníků, nebyla tedy obhájcem společenské a politické pozice velkých pozemkových vlastníků, jako je tomu u starších evropských argárních stran. Ve stejné době vznikají i katolické strany (první r.1894), hlavním důvodem je obava kléru a katolicky smýšlejícího obyvatelstva ze šířícího se vlivu sociální demokracie. Dominance národnostního rozporu se tedy způsobila, že rozpor město - venkov byl artikulován a organizačně završen podstatně později než v jiných zemích, proto nebyl překryt či oslaben rozpory jinými. Doba rozšíření volebního práva a z toho plynoucí masové podpory politických stran zastihla agrární stranu v období svého formování. Jak podotýkají Rokkan a Lipset (7.) právě strany, které se etablovaly a vytvořily masovou organizaci před závěrečnou politickou mobilizací, se ukázaly být nejvíce životaschopné.

Struktura a časování rozporů české společnosti tedy mohou vysvětlit skutečnost, že agrární strana zůstala součástí československého politického spektra, nevysvětlují však ještě ono výsadní postavení této strany. Pro další pochopení této problematiky zaměříme nyní svou pozornost na fungování stranického systému první republiky.

Pro politický systém Československé republiky je charakteristická jednak obecně hypertrofovaná role politických stran, jednak extrémní fragmentací stranického systému. Národnostní rozpor způsobil vznik dvou stranických spekter: českého a německého, kromě toho existovaly strany maďarské, polské a jiných menšin. Sedm českých a slovenských se zúčastnilo všech voleb do parlamentu a obdrželo mandáty, čtyři německé a jedna maďarská se zúčastnily tří a rovněž získaly mandáty. Roztříštěnost stranického systému lze doložit i skutečností, že jen velmi málo stran bylo schopných docílit většího procentního zisku - v r.1920 pouze tři strany překročily 10% , v r.1925 pouze dvě, v r.1929 čtyři a v r.1935 opět čtyři. Ovšem pouze jednou se stalo, že nějaká strana získala více než 20% - čs. strana sociálně demokratická v r.1920 (25,7% ). Tuto fragmentaci podporoval i poměrný volební systém do obou komor parlamentu. Dalším významným rysem je pak relativní stabilita voličské podpory jednotlivých stran v československé části politického spektra (v německém politickém spektru způsobil podstatné změny nástup Sudetoněmecké fronty ve 30.letech), prakticky jedinou opravdu výraznou změnou byl pokles volebního výsledku sociální demokracie mezi prvními a druhými volbami, ten byl ovšem způsoben rozpadem sociální demokracie a vznikem KSČ.

Silná fragmentace nabízí možnost zařadit stranický systém podle již klasické Sartoriho typologie (8.) do skupiny tzv. polarizovaného pluralismu (9.). Tento typ stranického systému, který je spjat s formátem extrémního pluralismu (tj. s počtem relevantních stran překračujícím pět či šest), se vyznačuje: a) přítomností významných antisystémových stran, b) existencí bilaterálních opozicí (opozičních stran na opačných polech stranického spektra), c) obsazením středového prostoru v daném spektru některou z významných stran, popř. skupinou stran, d) značnou polarizací politického mínění a ideologickou vzdáleností stranických subjektů, e) převahou centrifugálních (odstředivých) tendencí stranicko-politické soutěže nad centripetálními (dostředivými), f) výskytem ideologické mentality a ideologickým strukturováním politické obce, g) absencí alternativních koalic a výskytem pouze periferní obměny (“periferního přesahování”) vládních koalic - to je dáno nezodpovědností převážně antisystémové opozice, h) přechodem k politice přehnané licitace, agresivity a stupňování slibů (10.). Tento model hrozí postupnou demontáží politického systému, strany ve středu politického spektra jsou nuceny se bránit na dvou frontách proti bilaterální antisystémové opozici, místo o středové voliče svádí strany boj o extrémněji založené voliče na obou částech spektra, postavení vládní středové koalice neustále slábne. Jako příklady tohoto typu stranického systému uvádí Sartori např. stranický systém Výmarské republiky nebo francouzské Čtvrté republiky. Sartoriho koncepce ovšem není bez problémů, na některé upozornil např. Maxmilián Strmiska (11.) - není např. zcela jasné, do jaké míry musí souviset formát stranického systému (tj. počet relevantních stran) s určitým typem stranické soutěže, zda ideologická polarizace je více vlastností stranického systému nebo spíše politické obce jako takové a zda dané příklady polarizovaného pluralismu splňují všechny uvedené podmínky. Pokud jde o stranický systém první republiky, můžeme konstatovat přítomnost významných antisystémových stran - KSČ a některých stran z německého politického spektra (DNSAP, DNP, Sudetoněmecké fronty), ovšem už ne bilaterálních opozicí - extrémní pravice (např. NOF) nenabyla do r.1938 většího významu. Fragmentace české politické scény nebyla doprovázena ideologickou polarizací. Rovněž se nedá říci, že by se československý stranický systém vyznačoval centifugálním typem politické soutěže, během 20.let nelze pozorovat rostoucí podporu antisystémových stran, výraznější je až prudký nárůst hlasů pro Sudetoněmeckou frontu v r.1935, kdy se stává vítězem voleb. Nicméně v jednom podstatném ohledu funguje Sartoriho model polarizovaného pluralismu stejně jako československý stranický systém - ve středu politického spektra se trvale vyskytuje významná politická strana, chybí alternativní koalice a vlády jsou vytvářeny pouze periferní obměnou stávajících koalic. Tato skutečnost byla vynucena politickou fragmentací, přítomností antisystémových stran, ale také snahou českých politických stran nepřipustit větší vliv německé politické reprezentace a ve 30.letech pak potřebou čelit narůstající ekonomické a zahraničněpolitické krizi na širokém politickém základě. V zásadě existovaly čtyři obměny středové vládní koalice - všenárodní koalice českých politických stran, koalice agrárníků se socialistickými stranami (tzv. “rudozelená koalice”), široká koalice českých a německých aktivistických stran a koalice českých a německých občanských (tj. nesocialistických) stran (tzv. “panská koalice”). Panská koalice představovala vlastně jistý pokus o výraznější obměnu vládních koalic, jako jediná se skládala z ideově příbuzných stran. Nicméně důvody k jejímu vzniku byly spíše dány dohodami o vzájemném prosazení stranických zájmů (zemědělských cel a platů duchovenstva), navíc trvala pouze v letech 1926-1929 (12.). Jestliže tedy po celou dobu první republiky tvořila vládu obměňující se středová koalice (skládající se vždy minimálně ze tří stran), pak tou stranou s pozicí ve středu; jedinou stranou, jež byla členem všech prvorepublikových vlád (vyjma úřednické kabinety) a tvořila jakousi páteř vládních koalic, byla právě strana agrární. Její mocenský vliv tedy plynul právě z této pozice, která je klíčová ve výše popsaném modelu stranické soutěže.

Zbývá tedy ještě zamyslet se nad tím, proč se do této strategické pozice dostala právě agrární strana. Zde spolupůsobilo více faktorů:

Stabilní a významná voličská podpora. Agrární straně se podařilo od voleb v r.1920 (9,7% ) zvýšit svůj zisk na 13,7% v r.1925, což jí vyneslo první místo mezi kandidujícími stranami, to si udržela i v r.1929 (14,9% ), v r.1935 byla pak druhá (14,3% ). Problémem agrárních stran obecně bývá socialní diversita venkovského obyvatelstva (malorolníci, střední rolníci, statkáři), zemědělským stranám se většinou dlouhodobě nedaří skloubit odporující si zájmy těchto vrstev. Československé agrární straně se nicméně podařilo získat si širokou podporu všech mezi všemi skupinami venkovského obyvatelstva. Základ k tomu dal již na počátku století pozdější předseda strany Antonín Švehla, když prosadil, aby se strana orientovala především na převažující venkovskou sociální skupinu - malozemědělce a učinila z nich pevný voličský kádr strany. Dalším krokem na této cestě byla důsledná a úspěšná obhajoba ekonomických zájmů venkova a ovlivňování vnitřní a hospodářské politiky podle potřeb zemědělské výroby (řepařská stávka, později zemědělská cla či obilní monopol). Důležitým faktorem byla organizační struktura strany - Švehla ji programově budoval jako stranu masovou (podle vzoru sociální demokracie), s množstvím přidružených zájmových, vzdělávacích a hospodářských a svépomocných organizací (organizace žen a dorostu, rolnické záložny a spořitelny, skladištní a výrobní družstva, chovatelské zájmové organizace, odborové rolnické organizace - Domoviny, Agrární banka apod.). Pomocí těchto organizací se straně dařilo postupně k sobě připoutávat obyvatele venkova a budovat v něm trvalý pocit příslušnosti k agrárnímu hnutí. Důsledkem byl trvalý nárůst členstva, který neochabl ani za hospodářské krize (v r.1936 měla strana údajně 670.000 platících členů v 21.000 místních organizacích). Velmi podstatná byla i skutečnost, že se agrární straně podařilo v letech 1919-1920 prosadit svou koncepci pozemkové reformy, která následně ještě zvýraznila malozemědělský charakter čs. venkova a tak zpětně posílila voličský kádr strany (13.).

Koaliční potenciál. Všechny poválečné programy agrární strany (1919, 1922, 1929) byly poměrně velmi konkrétní v zemědělské oblasti, ovšem v kapitolách týkajích se ostatních otázek politických, hospodářských, společenských a kulturních byly silně povšechné a neurčité. Program z r. 1919 více akcentoval otázky sociální (právo na práci, úrazové, nemocenské a sociální pojištění apod.), pozdější programy byly naopak více konzervativní (zdůraznění morálních hodnot náboženství a nedotknutelnosti soukromého vlastnictví), nicméně ve všech těchto otázkách byla strana vždy ochotna postupovat pragmaticky. Rovněž ideologie agrarismu, která byla stranou rozvíjena, byla poměrně heslovitá a nepříliš hluboká, omezovala se hlavně na zdůrazňování stavovské hrdosti rolnictva, historického poslání zemědělství a mravních hodnot venkova. To znamenalo, že agrární strana byla vhodným koaličním partnerem jak pro socialistické strany (jako v r.1919), tak pro strany občanské a katolické; programově a ideologicky se skutečně nalézala takřka ve středu politického spektra (až ve druhé polovině 30.let je možno pozorovat vzrůstající vliv pravicového, konzervativnějšího křídla). Koaliční potenciál strany byl rovněž velmi podpořen obratností a vyjednávacími schopnostmi čelných představitelů, především předsedy Antonína Švehly, který byl faktickým tvůrcem vládních koalic ve 20.letech, a Milana Hodži, jemuž se podařilo předjednat vstup německých občanských stran do vlády v r.1926 (14.).

Rozpad připadných soupeřů. Bezprostředně po vzniku republiky byla nejsilnější politickou stranou sociální demokracie, její rozvoj byl podpořen hospodářskou a zásobovací krizí způsobenou válkou a sociálními bouřemi v Evropě. Ve volbách r.1920 se sociální demokracii podařilo své prvenství výrazně obhájit s náskokem 14% před druhou stranou v pořadí. Pokud by si toto postavení udržela, těžko by se mohl uskutečnit onen vzestup agrární strany. Ale sociální demokracie se v r.1920 rozpadla (vznik KSČ) a tím uvolnila první místo mezi čs. stranami právě agrární straně. Výhodný pro agrárníky byl i rozpad katolického politického hnutí na podzim 1921, kdy na základě národnostních rozporů vystoupili slovenští ĺuďáci z klubu strany lidové.

Pozice strany na Slovensku. Agrární strana byla jediná celostátně působící strana, která trvale dosahovala značné volební podpory jak v českých zemích, tak na Slovensku (na rozdíl od socialistických stran a národní demokracie, jejichž podpora byla prakticky omezena pouze na české země, pokud jde o katolické hnutí - viz výše). Slovenská národní a rolnická strana vznikla poměrně složitým vývojem spojením politických zájmových organizací rolnictva (Hodža), části slovenské Národní strany a československy orientované inteligence (Šrobár). Původním Šrobárovým záměrem bylo vybudovat jedinou všenárodní stranu reprezentující Slovensko a opírající se o rolnictvo jako převažující sociální skupinu. To se nezdařilo mj. kvůli odporu M.Hodži, který obhajoval více skupinové zájmy rolnictva, i kvůli existenci silného katolického autonomistického hnutí (ĺudová strana). Přesto se však agrární strana stala po sloučení se Slovenskou národní a rolnickou stranou v r.1922 jednou ze dvou převládajících politických sil na Slovensku, měla silnou volební základnu zejména na západním (Záhoří, Trnavsko) a východním (Košicko, Prešovsko) Slovensku, ale měla pozice i mezi inteligencí. (15.).

Vztah k Hradu. Významným mocenským fenoménem Československé republiky byl tzv. Hrad. - tj. mocenská skupina tvořená především prezidentem Masarykem, ministrem zahraničí Benešem a jejich spolupracovníky. V určitých obdobích prezident výrazným způsobem ovlivňoval politické dění ve státě, zahraniční politika pak byla zcela v jeho a Benešově režii. Nic nedokumentuje lépe vliv Hradu, než skutečnost, že Masaryk dokázal udržet Beneše v křesle ministra zahraničních věcí nepřetržitě od r.1918 až do r.1935 (kdy byl Beneš zvolen prezidentem) a dokonce i v době vlády panské koalice, kdy přitom národně socialistická strana, jejímž byl Beneš členem, byla sama v opozici! Masarykův vztah k agrární straně procházel určitými peripetiemi (ve straně samotné existovalo silné “protihradní” křídlo, tvořené např. moravským agrárníkem Fr.Staňkem, R.Beranem nebo J.Vraným), nicméně stranu příznivě přijímal jako představitelku středu mezi socialistickými stranami na jedné a lidovci a národními demokraty na druhé straně. To výrazně kontrastovalo s jeho kritickým vztahem právě k těmto dvěma občanským stranám - stranu lidovou vnímal jako nositele klerikalismu tj. ideologie odlišné od státní, a Kramářovu národní demokracii jako reprezentanta liberalismu a buržoazie (což pro Masaryka nebylo příliš doporučující), svou roli zde hrály i dlouhodobé osobní spory mezi Kramářem na jedné a Masarykem a Benešem na druhé straně. Naopak mezi Antonínem Švehlou a Masarykem přes občasné neshody panovala vzájemná úcta a ochota k vzájemnému porozumění a kompromisu. Situace, kdy pro Hrad byla agrární strana nejpřijatelnější z občanských stran, samozřejmě napomáhala k upevnění jejích pozic (16.).

Agrární strana jako strana moci. Díky svému mocenskému vlivu a působnosti ve všech vládách mohla postupně agrární strana ovládnout trvale různé úřady (ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad, později ministerstvo obrany), proniknout na místa ve státní správě a v neposlední řadě si vybudovat svou klientelu i mezi průmyslovými a bankovními skupinami, spjatými se stranou společnými ekonomickými zájmy - především se to týkalo skupiny kolem Škodových závodů, jejichž generální ředitel Karel Loevenstein byl jedním z hlavních ekonomů strany. Všechny tyto pozice a vazby zpětně posilovaly postavení agrární strany, takže zejména ve 30.letech je ji možno označit jako stranu koncentrující mocenský a hospodářský vliv v tehdejším Československu (17.).

Závěrem je tedy možné říci, že postavení Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu v politickém systému první republiky bylo výsledkem poměrně unikátní konstelace jak dlouhodobých tendencí ve vývoji české a slovenské politické obce v minulém století, tak i faktorů v podstatě situačních. Tato pozice byla rozbita až světovou válkou a z ní plynoucími celospolečenskými otřesy. V současné době je obnova podobné pozice pro zemědělskou stranu zřejmě již nerealizovatelná.

Poznámky:

1. Viz např. M.Klíma: “Volby a politické strany v moderních demokraciích”, Radix 1998 nebo M.Novák: “Systémy politických stran”, SLON 1997.

2. V zestručněné podobě viz S.Rokkan - S.M.Lipset: “Cleavage Structures, Party Systems, and Voter Alignments”, in: “The West European Party Systems” (Ed. by Peter Mair), Oxford University Press, 1990.

3. Viz např. O. Urban: “Česká společnost 1848-1918”, Svoboda 1982.

4. Viz E.Broklová: “Československá demokracie: politický systém ČSR 1918-1938”, SLON 1992.

5. Viz O.Urban: “Česká společnost 1848-1918”, Svoboda 1982. Dokladem toho, že hlavní dělicí čáru mezi těmito nově vzniklými stranami a mladočeskou politickou reprezentací představovaly taktické záměry týkající se autonomistických snah, je i skutečnost, že se většina z nich (státoprávně pokroková, pokroková a moravská lidově pokroková) r.1918 sloučila s mladočechy i staročechy do jednotné strany - České státoprávní demokracie (po vzniku republiky národní demokracie).

6. Ovšem i v socialistickém hnutí způsobil vliv národnostního rozporu rozkol - oproti internacionálně laděné sociální demokracii vznikla r.1898 strana národně sociální, akcentující pozici národně smýšlejícího dělnictva. Viz O.Urban: “Česká společnost 1848-1918”, Svoboda 1982. K reflexi národnostní otázky v české sociální demokracii viz J.Kořalka: “Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914”, Argo 1996.

7. Viz pozn. 2.

8. V zestručněné podobě viz G.Sartori: “A Typology of Party Systems”, in: “The West European Party Systems” (Ed. by Peter Mair), Oxford University Press 1990.

9. Viz J.Holzer: “První a Druhá Československá republika: úvod do komparace politických systémů”, in: Politologický časopis č.4/97, s.330-351.

10. Viz M.Strmiska: “Polarizovaný pluralismus nebo polarizovaný multipartismus?”, in: Politologický časopis č.3/97, s.213-230.

11. Viz předch.

12. Viz A.Klimek: “Boj o Hrad” 2.díl, Panevropa 1998 a D. Uhlíř: “Republikánská strana lidu zemědělského a malorolnického ve vládě panské koalice”, in: ČsČH XVIII. roč.1970, č.2, s.195-233.

13. Ohledně budování agrární strany viz O.Frankenberger - J.O.Kubíček: “Antonín Švehla v dějinách Českoslovanské strany agrární”, Novina 1931, V.Dostál: “Agrární strana. Její rozmach a zánik”, Atlantis 1998. K organizační struktuře strany viz D.Uhlíř: “Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu 1918-1938: charakteristika agrárního hnutí a jeho organizační struktura”, Ústav československých a světových dějin ČSAV 1988.

14. Viz A.Klimek: “Boj o Hrad” 1. a 2. díl, Panevropa 1996 resp.1998. K programu a ideologii agrarismu viz např. D.Uhlíř “Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu 1918-1938: charakteristika agrárního hnutí a jeho organizační struktrura”, Ústav československých a světových dějin ČSAV 1988, nebo V. Dostál: “Agrární strana, Její rozmach a zánik”, Atlantis 1998.

15. Viz V.Dostál: “Agrární strana. Její rozmach a zánik”, Atlantis 1998, D.Uhlíř: “Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu 1918-1938: charakteristika agrárního hnutí a jeho organizační struktura”, Ústav československých a světových dějin ČSAV 1988.

16. Masaryk si příliš nevážil ani národních socialistů, i když tato strana se paradoxně k podpoře Hradu hlásila. Jinak k postavení Hradu v politickém systému ČSR, jeho vlivu a vztahu prezidenta Masaryka k jednotlivým politickým stranám viz A.Klimek: “Boj o Hrad” 1. a 2.díl, Panevropa 1996 resp.1998, ke vztahu Masaryk - Švehla viz V.Dostál: “Antonín Švehla”, Státní zemědělské nakladatelství 1990.

17. Viz A.Klimek: “Boj o Hrad” 1. a 2.díl, Panevropa 1996 resp.1998, D.Uhlíř: “Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu 1918-1938: charakteristika agrárního hnutí a jeho organizační struktura”, Ústav československých a světových dějin ČSAV 1988.

Tisk

Další články v kategorii Venkov

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info