O práci na barvě

Vlasy se mi na hlavě ježí hrůzou, když poslouchám historky typu “jak jsme v noci honili postřeleného divočáka s jagošem a s baterkama”. Nejde pouze o to, že psa i sebe vystavujeme nebezpečí ohrožení na zdraví, nebezpečná je ve tmě i suchá větévka, která může poranit oko; kluzký kámen či vystouplý kořen dokáže také svoje.

Spíše se ptám, kam spěje myslivecká morálka a úcta ke zvěři, která přece neexistuje jenom proto, aby svojí zvěřinou vylepšila stav pokladen mysliveckých sdružení, či naplnila mrazáky myslivců. Zvěř je něco víc, než jenom terč pro naše zbraně, tak nás to učili naši dědové. Zaslouží si tudíž, abychom s ní zacházeli jako se sobě rovnou a dojde-li k jejímu poranění nebo postřelení, ve vší důstojnosti ji dohledejme a zkraťme její utrpení.

K této činnosti potřebujeme spolehlivého psa. Jak cvičit oznamovače nebo hlasiče, o tom píší speciální učebnice nebo existují velmi pěkné videokazety. Cvičitelé specialistů - barvářů - pořádají několikadenní kurzy na vysoké odborné úrovni. Pro běžnou mysliveckou praxi stačí, a to podtrhuji, spolehlivý vodič. S jeho výcvikem můžeme započít v jakémkoliv věku psa, zhruba od pěti až šesti měsíců, kdy má psík za sebou základní výcvik v poslušnosti, hlavně přivolání, daun a vodění na řemeni. Z čerstvé srnčiny, nejlépe v letní srsti, si zhotovíme jednoduchou atrapu, a to tak, že ji vycpeme senem nebo hoblinami a zašijeme. Při dobrém uskladnění v suché místnosti takováto pomůcka vydrží i několik let. Dále potřebujeme plastikovou láhev, hovězí krev a bílou školní křídu. Samozřejmostí je 5 až 6 m dlouhý barvářský řemen a kvalitní kožený obojek s obrtlíkem. Do zátky u láhve vyvrtáme menší otvor a vyzkoušíme intenzitu, jakou krev kape. Není třeba ani první barvu příliš mnoho zapachovat, zvláště u psů, o kterých už víme, jaký mají nos.

První pobarvenou stopu si zakládám sám, ve vysokém lese a po větru. Označím si nástřel a vypustím větší množství barvy. Pak si dám pod levou paži atrapu, do levé ruky plastikovou láhev s barvou. To znamená, že ruku s barvou mám dále od nohy a nepotřísním si zbytečně kalhoty a obuv. V pravé ruce mám křídu, kterou si ve výšce očí dělám čáry po stromech, což má tu výhodu, že po několika deštích jsou stromy zase čisté. Stromy míjím vždy z levé strany, abych se vyvaroval toho, že psa strhnu nesprávným směrem. Výhodou je půdní kryt (ostružiní, nízké byliny), na kterém je barva dobře vidět. První stopa bývá dlouhá kolem 100 m, bez záhybů. Na její konec položíme atrapu. Na takto dlouhou stopu bohatě vystačí 2 dcl hovězí krve. Rozhodně nenecháváme u atrapy láhev s barvou a odcházíme velkým obloukem.

Za pěkného počasí stačí, půjdeme-li se psem na barvu za 1 až 2 hodiny. Psovi nasadíme obojek, mezi přední a zadní běhy podvlékneme barvářský řemen. Takto připraveného psa zavedeme na nástřel, ukážeme mu barvu a necháme jej, aby si ji v klidu ověřil. Velmi jej chválíme a povzbuzujeme slovy “ukaž srnečka” a navádíme ho na pobarvenou stopu. Pes zpravidla vyrazí po stopě, držíme jej stále na krátko, aby z ní nesešel. Vlažnějšího psa povzbuzujeme a držíme na stopě, až přijdeme k srnčině. Tam psa odměníme pamlskem, stále jej chválíme a opakujeme “srneček, ukaž srnečka!”. Poté necháme psa proběhnout a pak ho uvážeme a odcházíme.

V následujících dnech stopu prodlužujeme a střídáme místa výcviku. Ztěžujeme psovi práci tím, že děláme záhyby, přes stopu necháme natáhnout vlečku s drobnou zvěří a na závěr cvičíme v místech, kde jsou čerstvé stopy zvěře. Uměle pobarvené stopy připravuje zaškolený pomocník v různou denní dobu a za každého počasí tak, aby se to co nejvíce přibližovalo myslivecké praxi. Ale pozor! Nepřepínejme psa na uměle pobarvených stopách, kde na konci není střelená zvěř. Stačí ob den jedna stopa, aby pes uspěl na zkouškách lovecké upotřebitelnosti, kde je disciplína práce na pobarvené stopě.

Známka číslo čtyři na zkouškách nikoho neopravňuje k tomu, aby se domníval, že je jeho pes použitelný, natož spolehlivý při práci na barvě. Pes se stane použitelným jedině tehdy, když mu jeho pán umožní, aby se zapracoval v praxi. Vůdce takového psa musí být sám ukázněný a měl by poznat druh poranění. Požádáme proto své přátele, aby nám dali vědět, až budou střílet na spárkatou zvěř, hlavně tehdy, když si budou jisti, že zvěř je zhaslá nedaleko od nástřelu. Toto stadium praktického výcviku má zvláštní význam pro další, řekl bych odborný růst našeho psa, kdy je důležité, aby na konci jeho práce byl výsledek a radost.

Důležité je nástřel označit a větévkou dát znamení o směru úniku zvěře. Vezmeme svého psa, odložíme jej asi 20 kroků po větru od nástřelu a sami jdeme nástřel ověřit. Buďme však soudní, zda náš pes na tuto práci stačí, a nejsme-li si jisti jeho výkonem, povolejme osvědčeného barváře. Každý zkušený vůdce jistě ocení, že jsme mu nerozběhali stopy se svým psem a dále bude pracovat po svém.

Pokud střílíme na spárkatou zvěř před setměním a zvěř po ráně zatáhne do krytiny, označíme nástřel a směr úniku zvěře a dosled odložíme na druhý den ráno. Barví-li zvěř po ráně, pach barvy se do rána rozleží a neztratí na intenzitě. Psa nasadíme na nástřel obvyklým způsobem. Nyní musíme věřit psovi a jeho nosu. Mnozí lovci, ať už vlivem špatné viditelnosti nebo rozčilení vám budou tvrdit, že pes jde mimo, zvěř šla jinudy a tak dále. Může se stát, že i při tak vážném poranění, jako je rána na měkko, zvěř jelení a černá nemusí barvit vůbec. Proto je důležité se za tmy ani na kousek nepouštět po stopě a nechat zvěř v klidu zalehnout. Těžce poraněná zvěř nepůjde daleko, pokud ji však z rychlé touhy po kořisti vyrušíme a zvedneme, pak do vyčerpání posledních sil unikne neuvěřitelně daleko.

A proč říkám - věřme psovi? Jeden příklad za všechny: S dlouhosrstým jezevčíkem Argem ze Žďárských lesů kolegy lesníka Josefa Matulky jsme dohledávali postřeleného koloucha jelení zvěře (asi 60 kg), zasaženého na měkko. Kus barvil asi 200 m od nástřelu, pak barvit přestal a pes nás přivedl ke kamenitému korytu potoka. V potoce teklo jen málo vody a Argo se hned vydal proti proudu. Měli jsme za to, že kolouch potok přesadil a pes jde špatně. Přesto jsme ho nechali pracovat. Asi po osmdesáti krocích pes značil na kameni kapku barvy. Vedl nás tím korytem ještě asi dalších 200 kroků, pak vyskočil na břeh a během 10 minut nás přivedl ke kolouchovi, kterého jsme dostřelili.

Lovecký pes se narodí s většími nebo menšími loveckými vlohami, ale pouze při důsledném vedení a praktickém použití se z něj stává spolehlivý pomocník a přítel.

Vladimír KULHÁNEK