Myslivecký zákon v biblickém hávu

To, co se děje v komentářích k "mysliveckému zákonu”, schválenému v pátek parlamentem, je mírně řečeno zvláštní. Nejkritičtější z oponentů a komentátorů jako by vystoupili ze svých dosavadních rolí a jako Orwellův Velký bratr nazývají některé děje a věci názvy dějů a věcích zcela odlišných, jako by jiné pojmenování stejné věci změnilo její podstatu. Při pohledu na smršť rozhořčené kritiky si může pozorovatel, který pojednávanou problematiku trochu zná, ale není do ní až tak zainteresován, položit otázku, proč ke smršti dochází. Ale odpověď jen tak snadno nenajde - nebo možná ani najít nemůže.

Více než rok připravované a vzájemně spolu bojující verze mysliveckého zákona se spářily a zplodily konečnou formu návrhu, do kterého se - zajímavé je, že až po jeho schválení - pustily s nebývalou vehemencí a rozhořčením dvě odlišné, doposud spolu spíše bojující skupiny.

První z nich se označují za pravici a za představitele vlastníků půdy. Pokud ale srovnáme přijatý text zákona s předcházejícím zákonnými úpravami a s výhradami, které proti novému zákonu tato skupina má, asi se podivíme. Oproti posledních deset let platným právním normám, upravujícím českou myslivost, vychází tento zákon nejvíce vstříc majitelům půdy. Ostatně skuteční soukromí vlastníci půdy proti této verzi zákona v drtivé většině nevystupují. Jedná se buď o šlechtické restituenty velkostatků, kteří na svých panstvích myslivost provozují a preferují, nebo o drobné vlastníky zemědělské půdy, vesměs spjaté s přírodou a stím, co se v ní děje. Zemědělští vlastníci půdy jsou přitom již deset let členy fungujících honebních společenství, která opět skoro všechna s mysliveckými sdruženími a nájemci spolupracují bez velkých konfliktů a jejichž roli nový zákon posílil. Hlavními a prakticky jedinými kritiky nového zákona pod heslem "omezování vlastnických práv” a "narušení podstaty soukromého vlastnictví” jsou představitelé firem patřících státu - především aparáty státního podniku Lesy České republiky, Vojenských lesů a statků a několika obecních podniků, spravujících městské lesy. Je to zvláštní - od pravice bychom očekávali prosazování zájmů soukromých vlastníků a v rámci možností omezování nepřirozeného státního vlastnictví včetně boje proti hydře státní byrokracie a hle - nyní se "pravicoví” kritici vehementně zastávají zájmů státních a od nich odvozených aprátčíků a cudně mlčí o názorech soukromých majitelů půdy. Je to totiž tak - soukromému vlastníku, i nemyslivci je většinou příroda jako celek, tedy i se zvěří žijící na jeho pozemcích blízká a obvykle (už staletí) chápe z chovu zvěře tradičně vyplývající omezení. Třeba taková, že v době hnízdění a kladení mláďat se v lese či poli prostě nevykonávají žádné práce, že svoluje, aby myslivci budovali na jeho pozemcích krmelce, lizy a posedy či že zhruba jednou až dvakrát za rok nebude v zájmu vlastní bezpečnosti chodit v době honu po sklizeném poli (ostatně většina vlastníků pozemků se honů, jako jednoho z druhů společenské komunikace zúčastňuje). Ostatně uváděný výrok jednoho z PT poslanců o tom, jak bude omezena jeho možnost pořádat na vlastním golfovém hřišti rok plánovaný turnaj kvůli honu je slabě...myslná, golfová hřiště honebními pozemky nejsou a ani nebudou.

Úředníci státních firem, spravujících státní pozemkový majetek, samozřejmě neuvažují a ani nemohou uvažovat jako opravdoví vlastníci a hospodáři. Jsou hodnoceni tabulkami výtěžnosti dřeva a obilovin a tlačeni vlastní reálně existující neochotou dělat něco navíc - třeba vysvětlit posádce těžebního mechanismu, ať do lesa nejezdí zrovna teď, kdy se to řidiči hodí, ale až za týden, kdy nakladená mláďata budou schopna před funícím naftovým obrem utéct. To je jednodušší raději spustit povyk v novinách o omezování vlastnických práv soukromých vlastníků, které soukromí vlastníci jako omezování nechápou.

Druhou skupinou kritiků jsou někteří ekologové. Je zajímavé pozorovat, jak tito vášniví nepřátelé lesních těžařských společností a bojovníci za práva stromů v šumavském parku cudně zapomínají na svou dávnou animozitu vůči představitelům státních lesů. Ve společném postupu jim nevadí, že lobbysté státolesů kritizují na novém zákoně jeho čistě ochranářské prvky týkající se zmíněných zákazů zemědělských a těžebních prací v době hnízdění a kladení mláďat. Co se týče ekology napadaného ponechání některých druhů ohrožených živočichů mezi "zvěří” je to zřejmě jen otázka míry věcí. Oproti dosavadní úpravě nový zákon z kategorie zvěř vyjmul zhruba dvakrát tolik chráněných živočichů, než v ní zůstalo. Navíc samo zařazení živočicha do této kategorie nemá zřejmě samo o sobě negativní význam. Bláznivý "takymyslivec” střelí po jakémkoliv žijícím tvoru, ať je zařazen mezi zvěř či ne - vzpomeňme z posledních let jen střelbu na koně, orla nebo sáňkující dítě. Rozumný myslivec potom ctí hájení zvěře, které může být celoroční a spíše - jako tomu bylo již mnoho let u koroptví - se o živočichy kategorizované jako zvěř stará - přikrmuje je, háji je, léčí a podobně.

Soudy některých komentátorů mysliveckého zákona jsou zjevně lživé a nactiutrhačné. Myšlenky o bohatých myslivcích, schopných uplatit poslance z peněz stržených za poplatkové lovy zahraničních lovců snad nelze považovat ani za špatný vtip. Stačí jen prostá kalkulačka, dostupné ceníky poplatkových lovů a ekonomická statistika k jednoduchému poznání, že česká myslivost je (stejně jako ostatní činnosti, zahrnuté do oblasti koníčků) vysoce ztrátovou záležitostí, doplácenou z kapes myslivců a to přes všechny prodeje zvěřiny a poplatkové, v posledních letech ostatně velmi omezené lovy. Počty zvěře totiž díky tlaku Lesů České republiky po roce 1992 natolik poklesly, že bohatí němečtí nimrodi mají podstatně více loveckých příležitostí doma, v Rakousku či skandinávských zemích, o Africe nemluvě, že o lovy u nás ztrácejí zájem.

Co je ale na celé věci nejdivnější, je sborový zpěv oponentů o bohaté a všemocné myslivecké lobby, ovládající pomalu celé Česko. Ta až hysterická zaťatost v opakování tohoto klišé. Samozřejmě se může interpretovat tak, že vychází ze skutečného stavu věcí. Kdo české myslivce, obhajující své pojetí zákona zná ví, že jsou to hlavně obyčejní lidé - zemědělci, řemeslníci, úředníci, lékaři, učitelé, kněží a s nimi pár šlechticů, myslivcujících na svých panstvích. Zbohatlí podnikatelé či spíše spekulanti, prezentující svůj majetek a léčící si své mindráky, se v tomto sporu neangažují - pro ně je podstatně reprezentativnější, snobštější, efektivnější a efektnější zaplatit pár set tisíc a vystřílet nějakou tu farmu se lvy, antilopami a slony v jižní Africe, než za stejnou cenu provozovat celoročně českou honitbu, povinně se starat o zvěř a nakonec si střelit dva srnce a pět zajíců, nebo ani ty ne. Zuřivost kritiků nového zákona by se dala vysvětlit ale také jinak, třeba biblickým příměrem. Na jedné straně stojí od počátku nesmírný kolos státních Lesů české republiky, s mnohamiliardovým obratem, s mnohasetmilionovým ziskem, s dodnes neprůhlednými peněžními toky, se stovkami profesionálních zaměstnanců, neomezenými prostředky na lobbying (vzpomeňme jen na časté a obměňované, reklamy LČR v televizním vysílání s velmi záhadným posláním) a s jasně vymezenými zájmy špiček svého mocného aparátu. Goliáš jako vystřižený. A proti němu jedno z řadových zájmových sdružení prakticky bez prostředků, závislé na členských příspěvcích, s celkem dvanácti špatně placenými zaměstnanci, starajícími se také o kynologii a sokolnictví. To, že se požadavky tohoto Davida, či spíše Davídka onomu ekonomickému, finančnímu i politickému Goliáši nepodařilo smést jedním rázem ze stolu a že Davídek část svých požadavků nakonec úmornou přesvědčovací prací do zákona prosadil, je samozřejmě šok. Z něho se Goliáš může pominout a ti, kteří jej (pro mne ze záhadných důvodů) podporovali, také.

A je jen s podivem, že mnohá česká média, která se většinou vyznačují fanděním těm slabším a méně mocným v tomto případě drží palce ne vlastním přičiněním bohatému Goliášovi, nota bene výlupku arogance a tuposti státního byrokratického šimla, kterým státní lesy bezesporu jsou. Nebo je to jen z neznalosti věci ? Snad by takovou nespravedlnost naši novináři nepáchali vědomě!?

Ing. Karel BARTOŠEK