MYSLIVCI, "PRODÁVEJTE" LÉPE SVOJI PRÁCI

MYSLIVCI, "PRODÁVEJTE” LÉPE SVOJI PRÁCI

Poslanec RNDr. Libor Ambrozek (KDU-ČSL) byl v loňském roce jedním z předkladatelů tzv. vlastnického návrhu zákona o myslivosti, čímž u mnoha myslivců ztratil nadlouho veškeré sympatie. Přispělo k tomu jistě i jeho vystupování v médiích. RNDr. Ambrozek je od roku 2000 také předsedou Českého svazu ochránců přírody (ČSOP). Protože zájmy ochránců přírody a myslivců se prolínají, lze předpokládat, že s myslivostí se bude setkávat i v budoucnu. Abychom se dozvěděli více o jeho názorech na myslivost, požádali jsme ho o rozhovor.

Za Vaší aktivitu při tvorbě zákona o myslivosti jste byl některými myslivci označen za nepřítele české myslivosti. Co byste k tomu chtěl říci?

Podle mne to způsobil nešťastný proces vzniku zákona. Poté, co v této věci naprosto selhalo MZe a přiblížil se konec desetiletého nájemního období, ČMMJ, možná v reakci na zveřejněné teze zákona MZe, dostala do Parlamentu prostřednictvím skupiny spřátelených poslanců svou verzi zákona o myslivosti. Tento jednostranně pojatý návrh podle mého názoru konzervoval socialistické pojetí myslivosti bez respektování změn vlastnických poměrů, bez ohledu na práva vlastníků pozemků a subjektů na nich hospodařících, bez ohledu na různé evropské směrnice z oblasti ochrany přírody. Proto bylo nutné reagovat a my jako ochránci přírody jsme viděli, že když budeme uplatňovat pouze své názory, zůstaneme v menšině. Tak jsme se dali dohromady se všemi, kteří měli k návrhu výhrady, tzn. s LČR, s vlastníky obecních a soukromých lesů, s Agrární komorou ČR aj. Vytvořili jsme široké uskupení subjektů, které se v krajině pohybují a předložili svůj alternativní návrh s tím, že jsme si byli vědomi toho, že náš návrh je rovněž šitý horkou jehlou. Bylo ale nutné předložit ho, protože za návrhem ČMMJ musela následovat rychlá reakce, aby se oba návrhy mohly projednávat společně a aby vznikla diskuse. Bylo nám jasné, že když necháme jen jeden návrh a budeme k němu chtít dávat pozměňovací návrhy, nebudeme mít šanci. Během vzniklé diskuse jsme uplatnili řadů návrhů, které materiál přece jen posunuly do stavu více vyhovujícího dnešním poměrům. Nakonec vznikl kompromisní text, stále však ještě poněkud vychýlený ve prospěch myslivců. Senátní připomínky a opravy byly dobré, došlo k určité úpravě pasáží týkajících se vlastnických práv, ale většině požadavků ochránců přírody nebylo vyhověno. Přesto nový zákon o myslivosti považuji za lepší, než je současný zákon, protože přece jen umožňuje vlastníkům honebních pozemků vyjadřovat se k normovaným stavům zvěře, k plánům mysliveckého hospodaření a může vést i k tomu, co bychom si přáli nejvíce, aby myslivost nebyla umělá činnost, ale aby více respektovala vyváženost v přírodě. Proto bych prosil, aby má aktivita okolo zákona o myslivosti byla chápána z tohoto pohledu. Nejsem nepřítelem české myslivosti.

Od začátku jste byl proti návrhu ČMMJ, nakonec jste po senátních připomínkách hlasoval pro verzi, která v mnoha bodech vychází z návrhu ČMMJ.

Hlasoval jsem pro senátní verzi, protože byla podstatně lepší než verze poslanecká. Současně jsem vycházel z úvahy, že pokud bych nepodpořil senátní verzi a nebyla by přijata, znovu by se hlasovalo o sněmovní předloze, která by měla šanci projít a to by bylo špatné.

Znamená to, že nový zákon o myslivosti považujete z pohledu zástupce ochrany přírody za snesitelný?

Musím říci, že s novým zákonem jsem relativně spokojen z pohledu vlastnických práv - tvorby honiteb, schvalování plánu mysliveckého hospodaření, odpovědnosti za škodu. To, v čem nejsem úplně spokojen, je výčet druhů, které zákon označuje jako zvěř. Pořád si myslím, že druhy, které jsou chráněné, nemají na seznamu zvěře co dělat. Jakmile je konkrétní druh zařazen mezi zvěř, v řadě lidí to evokuje představu, že se bude moci lovit. Dále může dojít ke komplikacím po vstupu ČR do EU. Pokud by v některých případech vznikla potřeba některý z těchto druhů - např. medvěda - lovit, tak v jednom paragrafu existuje ustanovení, podle kterého lze na základě výjimky udělené podle zákona o ochraně přírody tohoto živočicha ulovit. Dále jsme chtěli, aby ve zkušebních předmětech pro získání loveckého lístku byla ekologie, tzn. aby se budoucí myslivci učili i o chráněných druzích a o tom, jak funguje lesní ekosystém. Také jsme neúspěšně požadovali, aby Ministerstvo životního prostředí bylo spoluvydavatelem některých vyhlášek.

Říká se, že pokud jednou určitý druh vypadne ze seznamu zvěře, myslivci o něj ztratí zájem, nebudou jeho existenci nijak podporovat např. v reintrodukčních programech a druh může z krajiny zmizet.

To se týká jen úzké skupiny živočichů, např. tetřeva a tetřívka, ale netýká se to dravců. Mohu oponovat, že v zákoně o ochraně přírody a krajiny je zmínka o záchranných chovech a Státní fond životního prostředí poskytuje stoprocentní dotaci k jejich zajištění. Ale zpět k otázce: možná, že u této malé skupiny by pokles zájmu myslivců mohl něco způsobit, ale přesto si myslím, že ani tyto chráněné druhy v seznamu zvěře nemají co dělat. A nevím, zda by myslivcům jako milovníkům přírody bylo zábranou k jejich aktivitě to, že by třeba tetřev na seznamu zvěře chyběl. Jak už jsem řekl, příspěvky na záchranné chovy lze získat i jinde než v zákoně o myslivosti.

A co názor, že zařazením živočicha mezi zvěř získají budoucí myslivci větší motivaci k tomu, aby se o něm něco naučili?

To je podle mne úplně falešný argument. Já si myslím, že každý adept myslivosti by měl skládat zkoušky i z biologie chráněných druhů živočichů bez ohledu na to, jestli jsou na seznamu zvěře nebo ne. Myslivec by je měl znát, a to nejen proto, aby po nich nestřílel, ale zejména kvůli celkovým znalostem přírody. Především proto by měl vědět, co kromě běžných druhů v honitbě žije, na co také může narazit. Jediný argument pro zařazení chráněných živočichů na seznam zvěře, o kterém má cenu se bavit, je ten, že pokud dojde k usmrcení příslušného živočicha, může být lovec podle mysliveckého zákona postižen přísněji než podle zákona o ochraně přírody.

My myslivci považujeme myslivost za formu ochrany přírody. Co si myslíte o vztahu myslivosti a ochrany přírody v pojetí ČSOP?

Společný zájem je určitě v zachování přírodního bohatství. Nikdo nechce, aby vyhynul tetřev nebo třeba jelen. Na tom se shodneme. Problém ovšem nastává v okamžiku posuzování míry zachování příslušného druhu, protože my vidíme zvěř jako součást ekosystému s tím, že zde mohou být i cennější hodnoty než jsou třeba vyšší stavy určitých druhů zvěře. Velice markantní je to u zvěře spárkaté, kdy třeba proti jelení zvěři nic nemáme, protože víme, že je přirozenou součástí lesa. Pokud je však uměle udržována ve vyšších stavech, dochází k poškozování jiných hodnot ekosystému. Zvěř spásá dřeviny, které by se za normálních okolností přirozeně zmlazovaly, likviduje bylinné patro, na něž je zase potravně vázána řada jiných druhů živočichů. To znamená, že říkáme: zvěř ano, ale v únosných stavech. Myslivci mají naproti tomu z mnoha důvodů zájem na tom, aby v honitbě měli určitých druhů zvěře přece jenom více.

Dále se asi také ne vždy shodneme na introdukovaných druzích zvěře, neboť oko ochranáře prostě nespočine se stejnou láskou jako oko myslivce na jelenovi sika. Introdukované druhy mohou z přírody vytlačit naše původní druhy.

Emotivní diskuse probíhá okolo přikrmování. Myslivci přikrmovat chtějí, protože mráz a sníh jsou pro ně, stejně jako třeba rys, určitými konkurenty, a když je část stavů zvěře snižována tímto přirozeným způsobem, omezuje se prostor pro lov. Naopak, když to přeženu, ochranáři by byli nejraději, kdyby se příroda ponechala přirozenému vývoji, systém by se nastavil tak, aby v něm žilo tolik zvěře, kolik by se dokázalo uživit a k redukci by docházelo prostřednictvím predátorů - velkých šelem a vlivem klimatických podmínek.

Tato diskuse však neprobíhá jen navenek, ale i uvnitř ČSOP, protože mezi našimi členy je mnoho myslivců. Navenek sice prezentujeme někdy ideově vyhraněná stanoviska, ale na základní úrovni, na vesnici nebo ve městě se množiny myslivců a nemyslivců v řadách ČSOP často prolínají.

Jaký vliv mají tyto diskuse na nižší organizační jednotky ČSOP? Nebyl zákon o myslivosti jen určitou politickou záležitostí vrcholných představitelů jdoucí mimo zájem lidí "tam dole”?

Tak to není, diskuse o mysliveckém zákoně se odehrává na všech úrovních. Je potřeba říci, že tak jako celá naše společnost, je i ČSOP velice strukturovaný, a velmi záleží na tom, odkud členové pocházejí. Zatímco na venkově dochází ke značnému překrývání zájmů našich členů, ve městech již mohou být obě skupiny ostře oddělené. Zejména ve velkých městech je kladen velmi silný akcent na ochranu zvířat a existují vypjaté názory např. na hubení toulavých psů a koček myslivci. Lidé z měst mají větší sklon dívat se na myslivce jako na nějaký přežitek socialismu, který je nebezpečný svému okolí. Přitom na venkově je myslivost přirozenou součástí života a myslivecká sdružení jsou vedle hasičů a fotbalistů jediným projevem spolkového života.

Jak byste z tohoto pohledu charakterizoval ČSOP?

ČSOP je doširoka rozkročenou organizací, která sdružuje jak občany s radikálním pohledem na ochranu přírody, kteří se svými názory blíží třeba pohledům organizací, jako jsou Hnutí Duha nebo Děti Země, tak členy "klidnější”, kteří mají zájem chránit třeba jen konkrétní lokality. Řada našich členů jsou i myslivci. Za dvacet let existence ČSOP lze říci, že přes širokou paletu názorů členů není naše organizace ideově vyhraněna a má spíše praktické zaměření.

Co si myslíte o radikálních proudech ochrany přírody? Třeba v Německu působí mnoho různých aktivistických organizací, které usilují přímo o zákaz lovu a jsou proti tradičním principům myslivosti.

Myslím si, že tento názor pochází právě především od lidí z měst, kteří ztratili bezprostřední kontakt s přírodou a dívají se na ni pouze jako na objekt, který je potřeba chránit před jakýmikoliv vnějšími škodlivými vlivy, ať už je to hospodaření v lese nebo myslivost. Aniž bych znal tyto názory podrobněji, troufám si říci, že jde o teoretizování bez znalostí podložených praktickými zkušenostmi. V dnešní krajině, kterou člověk po tisíciletí měnil, se již nedá nastolit prvotní rovnováha, ale je potřeba usilovat o nastolení takové rovnováhy, při níž mohou všechny její současné složky existovat vedle sebe. Proto by měl převažovat praktický přístup k řešení problémů. Je jasné, že v lese i na polích se musí hospodařit.

V tuto chvíli si neodpustím poznámku k Vašemu loňskému vystoupení v televizním pořadu České televize Bez imunity, kde jste na otázku moderátora, zda se by se příroda obešla bez myslivců, odpověděl kladně. Myslivec přece je člověk, který v krajině hospodaří.

Můj výrok přirozeně mnohé myslivce nepotěšil, ale já jako člověk s přírodovědeckým vzděláním na tuto otázku ani jinak odpovědět nemohl. Příroda se bez člověka obejde. Kdyby lesníci, zemědělci i myslivci vše nechali být, probíhala by sukcese a příroda by přece žila dál. Formulace, že si bez nás příroda neporadí, mi zavání velkou lidskou pýchou. Myslím si, že kdybychom z české kotliny odešli, nedošlo by ke zhroucení krajiny a za padesát let bychom se divili, co se tu děje. Proto jsem na moderátorovu otázku odpověděl kladně, i když jsem věděl, že to spoustu myslivců popudí. Ale není to tak, že bych chtěl odtud myslivce vyhnat. Jen tvrdím, že pokud by odtud zmizeli, příroda by si dokázala poradit.

Jak tedy přistoupit k otázce hospodaření v krajině?

Můžeme se dohodnout, že nejcennější chráněná území by mohla být ponechána svému vývoji, ale všude jinde je potřeba hospodařit. Můžeme diskutovat o využití intenzivních a velkoplošných technologií v lesním hospodářství, za nimiž by se mohlo postupně přecházet k výběrnému způsobu hospodaření. V oblasti myslivosti mohou existovat oblasti s intenzivním chovem zvěře, jako jsou např. obory, ale současně je nutné, aby stavy zvěře v okolní přírodě byly únosné pro ekosystém, aby se porosty mohly přirozeně obnovovat. Čili měli bychom hledat onu míru rovnováhy, středovou cestu, protože když se jedna strana bude snažit prosadit svou, ať to budou ochránci přírody, lesníci nebo myslivci, tak to nebude ku prospěchu věci. Jakýkoliv jednostranný přístup poškodí krajinu jako celek, naruší rovnováhu a bude to jen dočasné vítězství.

Není to jen teoretizování?

Není, protože první vlaštovky se již objevily. Cenná je např. diskuse, kterou vedeme s LČR a se Správou chráněných krajinných oblastí, o ponechání některých oblastí svému vývoji, o pozemkových spolcích - o pronájmu některých území nevládním organizacím, jako je ČSOP.

Jak by měla vypadat spolupráce mezi myslivci a ochránci přírody?

Na poli výchovném bychom se mohli společně snažit ovlivňovat mladou generaci a vychovávat ji k ohleduplnému vztahu k okolnímu světu. K tomu přispívají různé soutěže, např. Zlatá srnčí trofej, Zelená stezka - Zlatý list, Biologická a Ekologická olympiáda. Styčné body pro spolupráci jistě najdeme v otázce záchranných chovů ohrožených živočichů, třeba u již zmíněných tetřevovitých ptáků. Společně bychom mohli působit v oblasti tzv. vnějšího ohrožení krajiny, při různých investičních záměrech nebo při usilování o změny špatných zákonů. Podobně jako jsme našli společnou řeč s jinými často názorově odlišnými skupinami ve věci zákona o myslivosti, mohli bychom spolupracovat i s myslivci. Prostor tu je. Za optimální považuji spolupráci při aktivní péči o krajinu mezi nižšími organizačními jednotkami myslivců a ochránců přírody, kde nic nebrání tomu, abychom třeba společně vysazovali remízky v kulturní krajině. Ty mají pro myslivce význam jako úkryt pro drobnou zvěř, pro ochránce přírody jako biokoridor, a obě strany si tak mohou vyjít vstříc.

Co byste chtěl na závěr vzkázat myslivcům, "aby se na Vás už nezlobili”?

Když se vloni vedla kampaň proti mysliveckému zákonu, podíl na tom měli z části i ochránci přírody a velká část byla samozřejmě byla způsobena sdělovacími prostředky, řekněme, "liberální orientace”, které skutečně v myslivcích vidí přežitek z minulé doby. Myslivci byli negativní kampaní velice zaskočeni a rozhořčeni a jejich reakce byly stejně ostré, ne-li ostřejší. Takže můj první vzkaz myslivcům zní, aby se snažili více prodávat na veřejnost to pozitivní, co dělají pro přírodu, a nenechali se vyprovokovat negativními reakcemi. To by ničemu neprospělo. Druhý vzkaz je výzva k dialogu bez předsudků mezi myslivci a ochránci přírody na všech úrovních, protože si myslím, že lidí, kteří se dnes snaží chránit přírodu, není mnoho a rozpory mezi nimi přírodě nesvědčí. My z ČSOP jsme připraveni setkávat se a diskutovat se všemi, kterým o naši krajinu jde.

Ing. David Vaca, Ph.D.

Svět myslivosti č. 2/2002