Myslivci a veterinární problematika

Podle zákona 166/99 sbírky o veterinární péči je možno považovat uživatele honitby za chovatele (§3, odst. 1, písm. a). Z tohoto důvodu se na uživatele honitby vztahují v určité míře "povinnosti chovatelů" uvedené v § 4. Zejména pak "bránit vzniku a šíření nákaz a jiných onemocnění zvířat a plnit povinnosti stanovené tímto zákonem, nebo na jeho základě ke zdolávání těchto nákaz, nebo jiných onemocnění zvířat". V tomto smyslu se uživatelé honiteb (myslivci) stávají důležitými partnery Státní veterinární správy při provádění ochranných a zdolávacích opatření při prevenci a vzniku nákaz a při provádění preventivních a diagnostických úkolů k předcházení vzniku a šíření nákaz zvířat a jejich zdolávání.

V této souvislosti je nutno uvést zejména důležitou úlohu myslivců v prevenci a zdolávání nebezpečné nákazy, vztekliny. Urbární forma vztekliny, typická zejména onemocněním psů se u nás v současné době nevyskytuje. Na území našeho státu dnes probíhá forma sylvatická, která je typická tím, že se vyskytuje u volně žijících zvířat, zejména lišek, které jsou hlavním zdrojem onemocnění vzteklinou. Ze všech zvířat vyšetřovaných na vzteklinu, která reagují "pozitivně" je přes 80 % lišek. Myslivci mají nezastupitelnou úlohu při snižování incidence této nákazy, zejména ve dvou směrech. Je to jednak snižování populace lišek, kdy uloví kolem 70 tisíc lišek každoročně, čímž se snižuje pravděpodobnost šíření a výskytu vztekliny v populaci tím, že se snižuje absolutně počet vnímavých jedinců. Další opatření proti výskytu vztekliny, které vykonávají právě myslivci a bylo jim dosaženo velice dobrých výsledků při tlumení této nákazy je vakcinace lišek v honitbách. Postupně po několik let byla na území celého státu vykládána v honitbách vakcína proti vzteklině v dávce kolem 16-ti kusů na 100 ha. Tato ruční aplikace je nesmírně náročná na počet lidí a čas k provedení distribuce vakcíny. Touto (samozřejmě bezplatnou) činností myslivců se podařilo nebezpečnou nákazu vztekliny na území ČR výrazně utlumit.

V poslední době se používá asi na 15-ti % území státu aplikace letecká. Podle výsledků srovnání účinnosti je sice tato metoda lepší, ale velice drahá. Nadále se tedy používá aplikace ruční současně s leteckou.

Občasné nářky oponentů vakcinace, že "množíme lišky" není tak zcela pravdivá, protože populaci lišek kromě myslivců také výrazně snižuje v současné době onemocnění prašivinou, která je přece jen ve srovnání se vzteklinou nesrovnatelně méně nebezpečná pro člověka.

Dalším druhem zvěře, který musí být myslivecky obhospodařován, je černá zvěř. Jednak způsobuje škody na polních kulturách, ale zejména ve smyslu nákaz je divočák důležitým rezervoárem a šiřitelem klasického moru prasat přenosného na prasata domácí. Při onemocnění hospodářských chovů jsou všechny zvířata utracena a vznikají velké ekonomické škody. Také proto je třeba populaci černé zvěře udržovat na takové výši a ve skladbě, při které se propuknutí onemocněním morem prasat výrazně sníží. Lov divočáků je časově velice náročný a rozhodně myslivcům případný zisk zvěřiny nevyváží čas a nepříznivé podmínky strávené při lovu na čekané.

Dalším úkolem myslivců je pomoc veterinární péče při depistáži nákaz zvířat a zvěře ve volné přírodě. To se týká odběru a zasílání vzorků k vyšetření na různé nákazy a spolupráce při vyšetřování zvěře v honitbách. Jde například o tularemii, brucelozu, vzteklinu, paratuberkulozu, parazitozy a další nákazy a hromadná onemocnění. To jsou však choroby přenosné nejen na zvěř a domácí zvířata, ale i na člověka. Tím myslivci napomáhají k získání přehledu o výskytu nákaz ve volné přírodě (v honitbách) a avizují možnost přenosu nákaz do chovů hospodářských zvířat, případně do lidské populace.

Nezanedbatelnou činností myslivců je i poskytování vzorků zvěřiny pro monitorování výskytu cizorodých látek v těle volně žijící zvěře a tím i v přírodě. Zvěř je indikátorem výskytu cizorodých látek v krajině. Výsledky tohoto monitoringu z našeho území jsou vyžadovány i nadnárodními orgány a organizacemi.

Státní veterinární správa tuto činnost myslivců velice pozitivně hodnotí a uzavřela s nejpočetnější mysliveckou organizací (ČMMJ) dohodu o vzájemné spolupráci.

Je těžko si představit, že by někdo kromě myslivců mohl jejich činnost v přírodě v plném rozsahu nahradit. Jakmile jednou člověk začal přírodu ovlivňovat tak výrazným způsobem, jak je tomu v posledním století, nemůže ji nadále nechat "svému osudu" a musí se o ni v dobrém smyslu slova starat podle současných poznatků vědy a bez naivního sentimentu a romantických představ.

MVDr. Josef MLEJNEK