MŮJ TÁTA? KDE JE A KDO HO ZNÁ ...?

Myslivec a jeho pes. Odvěký vztah vzájemné prospěšnosti, oddanosti, úcty. Lovecký pes doprovází svého pána od nepaměti a novinkou rozhodně není ani pečlivé sledování původů loveckých psů. Jejich rodokmeny mnohdy svou délkou a podrobností připomínají rodokmeny šlechtických rodů.

Po vašem boku třeba taky kráčí “psí šlechtic”. V kapse vás hřeje jeho rodokmen plný slavných jmen interšampiónů a v duši možná hlodá červ pochybnosti. Je váš čtyřnohý přítel a služebník opravdu potomkem deklarovaných slavných rodičů? Lze vůbec spolehlivě a odpovědně zjistit, kdo vůbec jsou rodiče vašeho psa?

Metody ověřování rodičovství psů a domestikovaných zvířat obecně za sebou mají letitou historii, která v sobě odráží vývoj živočišné genetiky jako vědy a konkrétní úroveň jejích poznatků v dané době. Od konce šedesátých let našeho století, kdy se datují začátky ověřování rodičovství zvířat, do začátku devadesátých let, vycházela kontrola správnosti původu zvířat z metody testování biochemického polymorfismu krevních skupin a proteinů krevního séra. V naších zemích se u psů testoval pouze polymorfismus sérových proteinů. Princip této metody vychází ze skutečnosti, že některé bílkoviny (albuminy, transferiny, kyselá fosfatáza, tetrazolium oxidáza apod.) v krevním séru vykazují tzv. polymorfismus, což znamená, že se vyskytují v krvi jedinců v rámci druhu v různých, geneticky determinovaných formách, které se dědičně přenáší z rodičů na potomky. Existence polymorfního proteinu je vlastně konkretizovaný projev účinku genu. Pokud tedy nalezneme konkrétní formu bílkoviny u potomka, zákonitě ji musíme nalézt také u rodiče. Tato metoda sice ve své době jistě posloužila svému účelu, její rozlišovací schopnost však není příliš vysoká. Navíc při testu tohoto typu nezkoumáme gen jako takový, ale pouze jeho projev.

MOLEKULÁRNÍ GENETIKA - SKOK V OBLASTI OVĚŘOVÁNÍ RODIČOVSTVÍ

Metodický posun v oblasti ověřování rodičovství byl zaznamenán s rozvojem tzv. molekulární genetiky, která se zabývá studiem genů přímo “zodpovídajících” za přenos genetické informace z rodičů na potomstvo. Klíčem k pochopení principu těchto testů je existence tzv. DNA. DeoxyriboNukleová kyselina (= angl. Acid) tvoří materiální základ dědičnosti. Laicky a zjednodušeně lze říci, že v její molekule je zakódovaná kompletní informace o živém organismu. Tato informace pochází rovným dílem od obou rodičů. Molekulu DNA si můžeme představit jako dvojici stočených vláken (jedno pochází od otce, druhé od matky), které jsou tvořeny sledem tzv. nukleotidů (Adenin, Guanin, Cytosin a Thymin). Jejich pořadím je daný tzv. čtyřpísmenkový genetický kód. Pro názornost si nukleotidy představme jako korálky AGCT navléknuté na niti v určitém pořadí - sekvenci. Toto pořadí je u jedinců v rámci druhů podobné, avšak ne totožné, a proto pro každého jedince originální. I když zatím nikdo pořádně neví proč, nalézáme mezi kódujícími sekvencemi oblasti, kde se najednou nelogicky opakuje krátký (1 - 4 “korálkový”) motiv, třeba GC několikrát za sebou. Čím je počet opakování motivu větší, tím je úsek delší a naopak. Tyto úseky DNA s různým počtem opakování motivů nazýváme mikrosatelity. Jejich délky se u jedinců v rámci druhů liší, tj. jsou, podobně jako výše uvedené sérové proteiny, polymorfní. Testování polymorfismu DNA mikrosatelitů je v současnosti nejpoužívanější a nejspolehlivější metodou k genetické identifikaci jedinců a následně i k ověřování původu.

Podstata ověření spočívá v tom, že jedno z vláken DNA u potomka musí obsahovat mikrosatelit s “otcovskou” délkou a druhé vlákno s “mateřskou” délkou úseku. Pokud je délka mikrosatelitu u potomka jiná, než u udávaných rodičů, nejedná se o jejich potomka. Ke genetické identifikaci a následnému ověřování rodičovství se vybírají mikrosatelity s délkou 70 - 360 bp (bp = pár bází, např. GC). Dva nepříbuzní jedinci mohou mít v genetické výbavě úseky o stejné délce. Proto musíme k solidnímu ověření původů prověřit několik mikrosatelitních oblastí (obvykle 10 - 12), aby se zvýšila pravděpodobnost vyloučení nesprávného původu. Frekvence výskytu mikrosatelitů o stejné délce je samozřejmě vyšší v rámci stejného plemene a velice vysoká při úzké příbuzenské plemenitbě. Pokud je původ potomka označený jako nesouhlasný, je to výsledek takřka stoprocentní. Souhlasný původ lze v závislosti na stupni příbuzenské plemenitby deklarovat s přesností přibližně 96 %. Pravděpodobnost vyloučení falešného potomka v případě, že je testován pouze jeden s rodičů, se snižuje zhruba o třetinu. Délky testovaných mikrosatelitů se samozřejmě neměří pravítkem, ale odečítají se laserovou technologií ve vysoce kvalitním automatickém sekvenátoru a vyhodnocují se pomocí přesných počítačových programů. Takový je tedy princip metody a jaká je praxe? Asi následovná.

OVĚŘOVÁNÍ RODIČOVSTVÍ V PRAXI

K provedení testu je nutná jaderná tkáň testovaných zvířat. Nejběžnější a rutinně používané je malé množství nevysrážené krve, ale lze použít i semeno samců nebo kůži. V naší laboratoři jsme experimentálně použili chlupové cibulky a stěr bukální sliznice. Z tohoto materiálu se izoluje vzorek DNA. V něm se pomocí přesně definovatelných a opakovatelných postupů namnoží požadované úseky DNA - mikrosatelity. Jejich délky se pak měří na automatickém sekvenátoru. Takto získané genetické profily potomka a jeho rodičů se pak porovnávají. Z porovnání naměřených délek mikrosatelitů následně vychází jednoznačný závěr ve smyslu odsouhlasení nebo zpochybnění správnosti původu zvířete.

Izolovanou DNA lze v laboratoři uchovávat desítky let a test v případě potřeby opakovat. Již stanovené genetické profily otestovaných zvířat se uchovávají v databázi a je kdykoliv možné je použít ke srovnání s jiným známým genetickým profilem. To umožňuje ihned identifikovat zvíře a kdykoliv testovat nové potomstvo již otestovaných rodičů. Test není nutno opakovat ani v případě, že se původní potomek sám stane rodičem.

V České republice se genetickou identifikací psů a ověřováním rodičovství zabývá pouze Laboratoř imunogenetiky ČMSCH, a. s., v Hradišťku pod Medníkem. Metoda zde byla v souladu s celosvětovými trendy zavedena v roce 1999. Zájem o tuto službu u chovatelů psů postupně roste. Podle nám dostupných informací je rozsah ověřování původů psů v zahraničí odvozen od právních předpisů, kterými se řídí plemenné knihy jednotlivých plemen psů v konkrétní zemi. Ve větším rozsahu probíhá genetická identifikace psů v Irsku, Holandsku, Finsku, Francii, SRN a v USA. Metody používané v ČR jsou plně srovnatelné s metodami používanými v zahraničních laboratořích. Kontakt mezi laboratořemi obdobných, s možností výměny údajů případně i izolovaných DNA, je zcela běžný. S rozvojem molekulárně genetických metod se otevírá možnost doplnit genetické charakteristiky psů o možnosti testů některých skrytých genetický vad nebo geneticky podmíněných nemocí.

Cena za provedení DNA testu a stanovení genotypu u jednoho zvířete je 900 korun. K ověření původu štěněte je nutno otestovat štěně a oba rodiče. Cena za ověření původu je tedy 2700 korun. V případě, že rodiče byli již dříve testováni, provádí se laboratorní test pouze u potomka a genotypy rodičů se “vytáhnou” z databáze. Cena je v tomto případě 900 korun plus poplatek za práci s databází (90 korun) vynásobený dvěma (počtem rodičů), činí celkem 1080 korun.

V blízké budoucnosti se počítá zavedení povinnosti kontrol původu uchovňovaných zvířat u jezevčíků. Pro začátek platí od poloviny letošního roku pro všechny majitele hojně využívaných krycích psů povinnost stanovit u těchto zvířat genetický profil mikrosatelitů, aby mohl být v budoucnu při jakýchkoliv pochybnostech ověřen původ jejich potomků.

LÁSKU PSA K PÁNOVI GENETIKA NEOVLIVŇUJE

Co říci závěrem? Z pohledu “psího” laika - molekulárního genetika je pes krásné zvíře, které slouží svému pánovi a miluje ho mírou lásky zcela nezávislou na správnosti nebo délce rodokmenu. Avšak skutečnost, že předpoklady pro používaní psa v myslivosti jsou do značné míry dědičné, jednoznačně mluví o významu ověřování správnosti původu psů.

Na úplný závěr si neodpustím ještě jednu poznámku. Aktuálně se hovoří o agresivitě psů. Některá plemena (i lovecká, např. bulteriér, ale i americký stafordšírský teriér nebo rhodézský ridžbek) jsou nesmyslně ocejchována jako “bojová”. I když se objevují zprávy, že se začíná hledat gen, který by mohl způsobovat zvýšenou agresivitu, zcela nesmyslné je tvrzení, které proniká z našeho Parlamentu, že lze genetickou analýzou zjistit příslušnost k plemeni. Prostě žádný gen “bull” ještě objeven nebyl a pochybuji, že vůbec nějaký takový existuje.

Ing. Daniela Schröffelová