Kde je pravda o zimním přikrmování srnčí zvěře

V každém ročníku Myslivosti je minimálně jeden příspěvek na toto téma. Vzhledem k závažnosti tohoto tématu není na škodu, když se tato důležitá součást péče o zvěř neustále nejen připomíná, ale i obohacuje o nové poznatky.

Tak lze chápat i článek o přikrmování srnčí zvěře v zimě zveřejněný v únorové Myslivosti letošního roku. Příspěvek připomíná to, co již bylo v Myslivosti nejednou zdůrazněno nejen z hlediska technického, ale i z hlediska zdravotního.

Uvedený příspěvek se však od dosavadních a široce akceptovaných pravidel o zimním přikrmování podstatně odlišuje v několika zásadních praktikách:

1. Autor doporučuje předkládat zvěři pšenici, neboť jak zdůrazňuje, zvěř bere ráda obiloviny s výjimkou žita.

Doporučení o přikrmování pšenice se do článku dostalo zřejmě nedopatřením; jinak to lze jen těžko vysvětlit. O pšenici je přece generacím zootechniků známo, že pšenice zkrmovaná především jako samostatné krmivo je krmivo rizikové. Pro svůj vysoký obsah lepku vytváří v zažívadlech mazlavou, těstovitou hmotu, která ztěžuje pohyblivost střev, a kromě toho se velmi obtížně metabolizuje. Z toho vznikají svízelné dlouhodobé zažívací poruchy. Proto se chovatelé domácích přežvýkavců a i prasat a myslivečtí praktikové zkrmování pšenice vyhýbají. U volně žijící přežvýkavé zvěře je tato dietetická chyba o to záludnější, neboť zvěř v útrapách strádá až hyne v úkrytu.

2. Podle autora není třeba měnit v různých fázích krmného období složení předkládaných krmiv, když je zvěř bere.

Složení krmiv předkládaných v zimě se měnit musí. K tomuto poznání jsem došel nejen já za své padesátileté činnosti aktivního myslivce v drsných podmínkách Šumavy a šumavského podhůří, kdy jsem se nevyhnul chybám a zklamáním v aplikaci různého režimu v přikrmování.

Je tomu přibližně více než 25 let, kdy se této naší praxi v přikrmování dostalo vědeckého laboratorního zdůvodnění studiemi mnichovské skupiny prof. Brüggemanna a kol. z fyziologie, biochemie a mikrobiologie zejména volně žijících přežvýkavců, a pracemi prof. Hofmanna a kol. z Giessenu, který anatomickými, mikroskopickými a elektronoptickými vyšetřeními jednoznačně prokázal sezónní změny zaživadel nejen evropských, ale i afrických volně žijících přežvýkavců a z toho rezultující změny ve skladbě krmiv a režimu přikrmování zvěře v zimě.

Práce prof. Brüggemana a prof. Hofmanna unikly pozornosti autora příspěvku zřejmě proto, že před rokem 1989 nebyla tato vědecká literatura jen tak dostupná a autor tak neměl možnost se s nimi seznámit. Je však možné, že o nich byl jen tak letmo informován nepřímo, neboť ve svých příspěvcích, a to i v letošním lednovém čísle Myslivosti, používá Hofmannův bonmot: rozhodující je kdy se krmí, kde se krmí, jak se krmí a čím se krmí.

3. Autor doporučuje, že krmivo předkládané na podzim se může zkrmovat až do jara.

Lze souhlasit s tím, že zvěř může brát od podzimu do jara všechna krmiva dostupná ve volnosti, rozhodně ne obiloviny předkládané v zimě. Zastánci celoročního přikrmování obilovin a tedy i v zimě se odvolávají a také spoléhají na to, že v zimě, přestože obiloviny předkládají, k hynutí na autointoxikaci z obilovin nedochází. Někteří výzkumníci jsou rovněž názoru, a to na základě výživářských pokusů v experimentálních podmínkách, nikoliv v přirozených podmínkách drsné zimy, že vynechání zrnin v zimě není nutné dodržovat.

Přikrmování obilovinami v zimě velká rizika nepřináší, dokud se zvěř neocitne v podmínkách opravdu zimního počasí. V drsných zimních podmínkách, kdy sněhová pokrývka přesáhne 20 cm, anebo i na nízké sněhové pokrývce se vytvoří ledová krusta, zvěř nemá možnost se dostat k objemové potravě (borůvčí, ostružiní apod.), přijímá z hladu jadrná krmiva nad možnosti jejich zpracování a pro chutnost této potravy až v obundantním množství. Příčinou zažívacích poruch v těchto existenčních podmínkách je nízký počet bachorových mikroorganismů podmíněných sezónou. Mikroorganismy se v bachoru v zimě neudržují v množství potřebném ke štěpení glycidů (cukrů) přijatých v obilovinách, neboť prostředí bachoru není reinfikováno mikroorganismy žijícími, i když v omezeném množství, na zimním sporadickém zeleném rostlinstvu. Větší množství obilovin v bachoru nemůže být štěpeno kvůli těmto chybějícím mikroorganismům, nerozložené glycidy podléhají zejména mléčnému kvašení, zvyšuje se kyselost bachorového prostředí, které pak omezuje až zabíjí zbývající mikroflóru, zejména bakterie štěpící vlákninu (nálevníky metabolizující vlákninu srnčí zvěř nemá, anebo ji má v omezeném množství). Poškozování zdraví takto atakovaných jedinců se nadále prohlubuje přechodem toxických zplodin širokým krevním oběhem mezi bachorem a játry (bachoro-jaterní oběh). Vzniká stav typické autotoxikace, která jedince zabíjí. Uhynutí postiženého jedince uspíší obrna nervových pletení ve stěně předžaludků, jejímž důsledkem je neschopnost krkání (odchod plynů vzniklých kvašením přes dutinu ústní) a neschopnost posunu obsahu předžaludků do dalších partií zažívadel.

Jako veterinární lékař pracující dlouhá léta v terénu jsem se nikdy nesetkal s autotoxikací z obilovin ve vegetačním období, zato však v zimě mi jich byla dána k posouzení celá řada.

Z doporučení neměnit složení krmiv ve vztahu ke krmnému období, tj. sezóně, lze oprávněně odvodit, že autor nepokládá za potřebné měnit skladbu krmiva i z hlediska obsahu základních živin (cukrů, bílkovin). Lze tak usuzovat i z toho, že doporučuje předkládat na jaře energeticky vydatná krmiva, protože zvěř ztratila své energetické zdroje, a proto je potřebné podávat glycidová krmiva s postupným snižováním dávek až do plného přechodu na zelené krmivo. Je to třeba i proto, že mladá zvěř roste, plné srny mají potřebu energie pro své plody, srnci potřebují energii pro vytváření svých teritorií a na parožení.

Takto orientované přikrmování na přechodu zimy v jaro je protichůdné k potřebám zvěře. Právě v tomto ročním období, ve kterém dochází u všech věkových kategoriích zvěře k růstu nebo budování tkání, zvěř potřebuje více než energii přívod bílkovin, které jsou určujícími živinami v těchto procesech. Nepotřebný přívod glycidů snižuje příjem bílkovin ať již ve formě mladého zeleného rostlinstva, nebo bílkovinných krmných směsí, které jsou v této době předkládány. Doporučením co nejdelšího předkládání glycidových krmiv až do nástupu plného příjmu zeleného rostlinstva pak zpochybňuje přikrmování uvedených směsí v tomto přechodném období. Jakkoliv se zdá, že zejména za posledních zim měla zvěř dostatek mladé zelené píce bohaté na bílkoviny, existují mnohé lokality - a není jich málo, kde klesla zemědělská produkce - kde zdrojů přirozených bílkovin je nedostatek. Jednou z velkých potravních zátěží zvěře v takovýchto regionech je nízká diverzita rostlinného pokryvu způsobená nejrůznějšími agrotechnickými opatřeními. Více než kterákoliv jiná zvěř je srnčí zvěř závislá na této diverzitě; její "mlsnost" je toho důkazem.

Autorovy názory předkládané v článku pozbývají na přesvědčivosti v konfrontaci s dosavadními praktikami respektujícími sezónní změny ve stavbě a funkci zažívadel zvěře. Právě proto, že autorovy názory se rozcházejí s dosavadní praxí, bylo potřebné k přesvědčení čtenářů, aby byla předložena krátká metodika experimentů a kritické porovnání s literárními prameny. Nelze se proto divit, že je tolik dotazů dezorientovaných čtenářů, kteří se ptají, kde je pravda.

Poznatky o sezónních změnách v zažívadlech volně žijících přežvýkavců, předložené německými vědeckými autoritami, jsou tak přesvědčivé, že i vzhledem k jejich úspěšné aplikaci v praxi je lze novými studiemi jen velmi těžce zpochybnit. Jejich přesvědčivost spočívá v poznatcích získaných na zvěři z volnosti, nikoliv ze zvěře z experimentálního prostředí výživářských pokusů ať již v kójích, nebo omezených výbězích.

Není proto racionálních důvodů nerespektovat výsledky těchto exaktních výzkumů a měnit v zimní péči o srnčí zvěř dosavadní plně osvědčené praktiky. Srnčí zvěř je pro nás příliš cennou zvěří, než abychom si mohli dovolit experimentovat s její přizpůsobivostí.

Doc. MVDr. Jaroslav HINTNAUS, CSc.